Vykonavatel

L. byl vždycky jiný. Lišil se a to ho odřezávalo, izolovalo od ostatních. Tmavé husté vlasy mu spadaly až na ramena, měl široký, švédský obličej plný mimozemského výrazu a zářící, modré oči.
Narodil se v jedné české vesničce a už odmalička nikdy citově nepotřeboval druhé lidi. Hned po tom, co si osvojil ty nejzákladnější úkony, téměř přestal vnímat i své vlastní rodiče. Zoufali si samozřejmě, ale nebylo nic, co by tu tajemnou, odměřenou povahu jejich synka mohlo změnit.
Sedával na kraji lesa, chytal žabky a drobný hmyz a napichoval je na zápalky. V dětských studánkách se vždycky rozzářil doslova ďábelský oheň. Škrtl sirkou a sledoval své soukromé inkvizice těch tvorečků, kteří se podle lidských měřítek neprovinili ničím. Ale L. byl součástí světa stejně jako každý jiný a i když necítil nenávist nebo zlost, musel to dělat. Cosi hluboko uvnitř ho k tomu vedlo a vždycky když „zcela bezdůvodně“ připravil o život, vznítil se v něm nepopsatelný žár. Dostačující motivace.

Jednoho dne ležel náš hrdina na pláži, někde v jižní Dalmácii. Sluníčko krásně hřálo a šum moře zklidňoval. Cítil se naprosto vyrovnaný. A v tom se to stalo. Odněkud znedaleka dolehl dětský pláč. Škvrně, které sedělo na písku, řvalo z plných plic. Přiběhla k němu matka. Hezká mladá žena. Popadla syna a přenesla pod slunečník. Zabalila ho do ručníku a cosi brebentila francouzsky.
L. pochopitelně nerozuměl ani slovo. Sledoval ji i malého, s neobyčejně zaujatým výrazem. Po chvilce, když se dítko utišilo a maminka mu podala oloupaný banán, se zvedl. Došel až k vodě, průzračné a krásně chladivé. Potopil se pod hladinu a otevřel oči. Věděl naprosto přesně, co udělá. Vynořil se a hleděl na dvojici. Francouzská žena právě děcku nasadila rukávky, posadila blízko břehu do mělké vody, a odešla k lehátku.
L. čekal. Půl hodiny, hodinu, dvě. Černovláska usnula tvrdým spánkem, ukolébána zvuky moře a teplým sluncem. Chlapec si vzal nafukovací matraci a položil se na ní. Maličké vlnky ho zlehka unášely dál a dál. L vstal ze svého místa a rozběhl se za ním. Plaval, jak nejrychleji dovedl. Dotkl se mokrou rukou matrace a ohlédl zpět na pláž. Nikdo si ho nevšímal.
Stalo se to všechno opravdu rychle. Dřív, než klučík stačil vydat hlásku odporu, chňapla po něm a s obrovskou vehemencí ponořila pod vodu nelítostná paže. L. chytil kloučka za drobná ramínka a držel. Nafouknuté rukávky mu to velmi ztěžovaly, ale hoch byl malý a L stačilo, aby prostě působil svou vahou. Na hladině se neobjevila ani bublinka. Útočník se otočil ke břehu, ale neměl žádného pozorovatele. Všechno podstatné se odehrávalo pod vodou, která se brzy, po několika posledních škubnutích, stala hrobem. Kolem buclaté mrtvé nožičky se ovinul starý provaz, který se předtím pohupoval na vlnách. L k němu přivázal obrovský kámen. Bílé tělíčko se vznášelo jen kousek nad ním. Žádný z turistů si ničeho nevšiml. L vystoupil z moře, ulehl na lehátko a zavřel oči. Planuly, jako ještě nikdy.