Pavilón bláznů

Poprvý jsem tam vstoupil někdy v říjnu...
Táhlo mi na zadek a máma nechtěla
přikrejt moje holý tělo;
Vietnam žil tenkrát jenom bojem,
a já byl asi špatně kojen,
a děti květin zpívaly o štěstí,
co za ty roky někam
odletělo...

Kristusky klapaly do rytmu jejich songů;
muzikou a trávou chtěly
spasit celej svět...
A černej pianista hladil
jejich duši
a saxofoňák jakbysmet
A ony? Všechno
směly...

Měsíc prej stal se dalším Balatonem,
kam jezdilo se jen tak
pro nic za nic...;
a krepáky vlály,
a mámy naříkaly,
a ptáci navždy odlétali
jako popel z vyhořelých
hranic

Ale stejně každej podzim něco slavím,
i když vlastně důvod k tomu není...;
snad je ty vzpomínky
co tečou jako pramínky
pokaždé jinou cestou
pohledy mé
mění

na tenhle pavilon bláznu