Síla skončit

Byl to zase jeden blbej den. Už ani nevím kvůli čemu to bylo, že jsem se zase pohádala se svou matkou. Jenom ona mně ale dokáže vždycky spolehlivě vydeptat. Vystresovat, rozbrečet...dohnat k sebevraždě?!?
S pláčem jsem za sebou zabouchla dveře koupelny, zamčela a bezmocně se sesunula na zem. Pohled mi padl k umyvadlu na břitvu, se kterou se holíval otec. Z venku doléhal rozčílený hlas matky a další nadávky... Pomalu jsem se zvedla z podlahy a přistoupila se slzami v očích k umyvadlu. Sáhla jsem po břitvě. Přiložila ji k zápěstí. Další slzy.
Najednou se mi před očima promítli tváře všech mých přátel. Všichni a všechno co mám ráda. Můj život. Mám na to asi moc ráda život, abych se zabila. Mám asi moc ráda sebe. A potom, čemu bych tím vlastně opmohla, kdybych se teď zabila? Možná sobě, ale nejspíš nedokážu být tak sobecká. Došlo mi, že bych tu po sobě možná nechala pár lidí, kteří by mi mou smrt mohli později vyčítat. A to já nechci.
Občas nemám sílu žít..ale nikdy nemám sílu skončit. Asi jsem za to ráda...