Šárik

Snad z nudy, snad ze zvědavosti jsem ji oslovil. Zdála se tak nedostupná. Tak nedostupná až to bolelo. Tu věnovala malý úsměv, tu zavtipkovala, ale většinou jen tiše seděla a věnovala se své práci. Ráno vždy vyprávěla příběhy z předešlého dne. Většinou v nich hrál hlavní roli její přítel. Jak jí překvapil romantickou večeří, jak jí přinesl malý kvítek, který sebral na cestě z práce, jak uklouzla na schodech a on jí nesl v náručí až do 4. poschodí. Pak seděla za pracovním stolem, prohodila s kolegy pár slov, přičemž nespouštěla oči z monitoru svého počítače. Před obědem zvedla telefon, pak ho položila a vydala se na oběd do oblíbené restaurace, kde se akorát střetli se svým přítelem, kterého před chvíli prozvonila. Zdála se tak šťastná, smířená. Pak se večer oblékla, všem popřála hezký večer a vydala se ven na ulici, kde na ní již čekalo auto jejího přítele.

Naděje na úspěch byla minimální, přesto jsem jí oslovil. Musel jsem to udělat. Nedalo mi to spát a kdybych to nikdy neudělal, do smrti bych si to vyčítal. V kanceláři dnes se mnou zůstala osamocena. Všichni kolegové mají dnes dovolenou.

„Víš musím Ti něco říct“ – pravil jsem.

Nejdřív se zarděla a pak sebevědomě prohlásila:

„Vím, že se se mnou chceš již delší dobu vyspat, ale bohužel to není možné“.

Vrátil jsem se ke své práci a když odcházela, popřála mi hezký večer.