Žít s nimi

Je půl druhé ráno. Vrátilo se to. Moje přeludy jsou po šestnácti letech zpět. (Moment, půjdu jen zavřít balkon, protože tam vidím věci, které nejsou.) Začalo to loni, když jsme seděli s pár známými dlouho po půlnoci na zahradě u skleničky a bavili se o tom. Najednou se zeptali: "Jak víš, že to nejsme my?" a mě najednou poskočil ohryzek v krku a jejich tváře se mi na okamžik před očima proměnily. Polil mě chlad a zůstal jsem sedět jako přikovaný. Pár vteřin bylo ticho a já se bál uhnout očima. Bez hnutí jsem se díval do jejich tváří s vyděšeným výrazem. Pak se zasmáli a začali jsme se bavit o něčem jiném. Nuceně jsem se bavil taky, ale zbytek nocí, které jsem s nimi trávil v jednom domě jsem si kliku dveří začal zajišťovat židlí. Pak už jsem tomu ale nepřikládal větší vážnost a když jsem se vrátil domů k ženě, myslel jsem si, že je už všechno v pořádku. (Musím nahlídnout do kuchyně, zase se mi zdá, že se tam něco pohnulo.) Pak jsem asi měsíc po návratu seděl pozdě v noci u počítače a manželka mě přemlouvala, abych už šel spát. Zhasnul jsem monitor, ale dál jsem seděl potmě v křesle a odmítal ulehnout do manželského lože. Ale když jsem tak seděl pár minut, upadl jsem najednou do nějakého transu a viděl chvilku před očima různé výjevy v náhodném sledu. Manželka se najednou z nepochopitelných důvodů ke mě vrhla s takovou hbitostí, jakou jsem nikdy u člověka neviděl. Jako šelma na oběť. A v té tmě jsem proti oknu viděl její siluetu. A nebyla to ona. A její obličej, který na mě zblízka civěl, to nebyla tvář člověka. Bezděčně jsem vykřikl. (Vydržte, musím se jít vymočit. Pořád se bojím, že na to cestou narazím. Rozžínám světlo, aniž bych nahlídl do chodby.) Ona se po mém výkřiku taky lekla a vrátila se na svou část lůžka ve své běžné podobě a já se celý vystrašený uložil na druhou půlku a nenápadně se od ní odsunul. Ale říkal jsem si, že jsem se jen lekl. Tohle se mi od té doby stalo mnohokrát. Hlavně, když jsme se v noci hádali, protože jsem tajně vstal a ona si to nepřála. Nepřála si, abych se v noci procházel po bytě. Pořád mě pozorovala a když jsem zašel do kuchyně, šla za mnou. (Ještě pro jistotu zkontroluju znovu balkon. Ok, nic tam není. Víte, pořád se musím ohlížet, pořád mám pocit, že za mnou někdo z nich stojí. A když rychle zhasnu a otočím se, je tam stín. Někdy i obličej. Proto raději zhasínám pomalu, abych jim dal včas vědět, že jdu spát.)  Nakonec jsme se s manželkou dohodli, že bude spát v jiném pokoji. Nevím, jestli tady opravdu jsou, ale pořád mám pocit, že se v noci něco plíží po balkónu. A přišel jsem na zajímavý způsob, jak je vidět kdykoliv. Stačí si v noci nasadit sluneční brýle. Ale oni to vědí a když je beru do ruky, rychle mizí. Jdu spát, doufám, že dnes nepřijdou. Mám pocit, že stojí kolem mé postele, když usnu. Musím se přikrýt až po krk, aby na mě ty ruce nesahaly. A zavřít oči a neotvírat je moc prudce. A nedívat se směrem k balkonu. A neprohlížet si potmě manželku, kdyby přišla.