Ferona

Před dávnými a dávnými časy, za devatero horami a davatero řekami, bylo jedno království. Vládl v něm starý zlý král, kterému po smrti krásné mladé ženy zbyla jediná dcera. Byla krásná jak růžový sad v odpoledním slunci a něžná jak jarní svítání. Její hlas zněl jak větřík v rozkvetlých zahradách a její krok byl lehký, jako když skáče voda v horském potůčku. Když dosáhla věku na vdávání, nikoho tudíž nepřekvapilo, že o nápadníky nebyla nouze.

V té době se na druhém konci světa, v Železné Hoře, probudil ze zimního spánku drak Ferona a vzpomněl si na dávný slib toho starého krále. Podíval se do skleněné koule a když uzřel dívku, v níž králova dcera od té doby vyrostla, zatoužil po ní tak mocně, až železná skála pukla vedví. Protáhl si svá kožená křídla a vydal se na cestu. Letěl den a noc, takže druhého dne zrána zakroužil nad městem, ve kterém žili král s princeznou. Zapoměl jsem se zmínit, že drak Ferona nebyl žádný zakletý princ. Byl to obyčejný ještěr, navíc se zvrácenými choutkami. Neměl vůbec v úmyslu pojmout princeznu za ženu nebo ji alespoň uvěznit do zlaté klece a kochat se její krásou. Chtěl ji prostě sežrat.

Zakrouživ nad městem zařval svůj strašný požadavek. „Splň svůj slib, králi. Dokud mi nevydáš dceru, chci každý den k snídani jednu pannu z tvého království. Raději vesničanku, než holku z města. Ty bývají moc hubené. A jestli mě přejde trpělivost, zničím město a sežeru všechno živé.“ S poslední ozvěnou svého hlasu dosedl drak do skal za městem, aby si tam našel vhodnou jeskyni.

Králi nastaly starosti, ale jako rozumný vládce začal vzniklou situaci řešit hned po třech liniích. Svolal vojsko, vypsal velkou odměnu pro dobrovolníka, který dokáže najít způsob, jak princeznu zachránit a sestavil komisi pro hledání prozatimní dračí potravy – KPHD.

Jako první potkal neúspěch Potravinovou komisi. Jejich celodenní pátrání po tolik nedostatkovém materiálu, se bohužel protáhlo i přes noc. Konečný výsledek byl velmi neuspokojivý. Když druhý den ráno přivedli do skal skupinku podvyživených, sotva patnáctiletých dívenek, Ferona se strašně rozčílil a se slovy, že mouchy i vlaštovky si umí nachytat sám, vypálil půl hektaru lesa. Shodou okolností vojenský prostor, kde měla armáda schovány tajné zbraně pro případy nejvážnějšiho ohrožení. Tím byl zároveň završen neúspěch také na druhé linii. Zbýval už jen zázrak v podobě dobrovolníka.

Honza spal na peci a ještě mu hučelo v hlavě z toho, jak se včera zdržel v hospodě. Když vyslechl výčet všech událostí, na chvíli se zamyslel a pak povídá: „Přiveďte princeznu.“

Než se s ní vrátili, byl oblečený a jakž-takž schopný chůze. Vyhnal kočího a sluhy z kočáru, sedl za otěže a vydal se s princeznou ke skalám.

Jak projeli městskou branou, padla na princeznu úzkost. Tak, jak jindy vesele vyhlížela z okna kočáru do kraje, krčila se nyní v koutku, celá bledá a ustrašená. Ani slunce se nemohlo dívat na její zármutek a schovalo se za mrak.

„Natrhám ti lučního kvítí,“ navrhnul Honza předtím, než zastavili u stohu v polích za městem. Za chvilku byl zpátky s hrstí plnou sedmikrásek a princezně se aspoň na chviku vrátil usměv do tváře.

„Upletu z nich věneček, a ten pak věnuji svému udatnému zachránci,“ špitla a dokonce se maličko začervenala. Hned se pustila do pletení. Sprostý Honza se jí, Bůh ví proč, docela líbil.

„Ještě bychom se mohli nasnídat,“ navrhl Honza. Vyndal uzlík s buchtami a láhev slivovice. To aby měl víc síly na draka.

„Možná poslední snídaně,“ vzdychla zase už smutně princezna.

Posnídali a Honza si loknul z láhve.

„Můžu taky?“ zeptala se princezna.

„Můžeš, ale jen málo, ať tě to moc nerozpálí,“ podal jí Honza láhev.

Napila se pořádně, až se zakuckala, za chvíli zrudnula a dala Honzovi pusu.

„Můžu taky?“ uchopil Honza příležitost, a aniž počkal na odpověď, pusu jí hned vrátil. „A co to udělat obráceně? Nejdřív věneček a pak teprve vyrazit na draka?“

„Ještě chvilku počkej, anebo mi pojď pomoct najít poslední kvítek,“ vydechla prinezna a přitulila se k Honzovi.

K jeskyni dojeli až před polednem. Drakovi uz kručelo v břiše, jak když se valí vlak tunelem.

„Konečně pořádné sousto,“ zahučel a natáhl svůj dlouhý jazyk po princezně. Chvíli ji mlsně očichával, olizoval a přemýšlel, jak ji rozbalit. Těšil se na ni, jako školák na tatranku. Náhle však pozorněji zavětřil a pak zařval strašným hlasem: „Říkal jsem pannu, ne nějakou... couru. Z téhle by mě zas jen pálila žáha,“ a vyplivnul princeznu zpět, Honzovi do náručí. Ten, ještě než ji stačil chytit, vhodil do otevřené dračí tlamy nedopitou láhev slivovice. Drak polkl, pochválil změnu diety a nejsa zvyklý alkoholu, začal po několika minutách divoce tančit, zakončiv to pádem do skalní rokle, při kterém se ošklivě poranil. Honza naložil princeznu do kočáru a spěchal s ní do hradu. V zatáčce před hospodou však spadl s kozlíku a kamarádi ho odnesli dovnitř, aby mu poskytli první pomoc.

Král blahořečil neznámému, skromnému zachránci, jenže za pár měsíců začalo být na princezně znát, že se s ní něco děje. Lékaři a astrologové opatrně naznačovali, že ji asi obtěžkal Duch Svatý. Princezna se vymlouvala, že k tomu nejspíš přišla, jak na ni vystříkla krev poraněného ještěra. Obyčejnému lidu bylo jasné, že ji Honza zbouchnul, ale nesmělo se o tom mluvit.

Otec Král byl sice velké zvíře, ale takový vůl, aby věřil dceřině verzi, to zas nebyl. Vyslýchal ji tak dlouho, až ho to rozčílilo a nechal ji zpráskat. Když přiznala, jak to bylo a že Honza, král ihned vyslal vojsko aby Honzu našli a přivedli. Měl v úmyslu udělat z toho udatného mládence svého následníka. Jenže tohle Honza nevěděl. Vojska se zalekl a skryl se před ním – kam jinam než – do skal k drakovi. Tam se zas bálo vojsko. Ferona, ač poraněný, nadělal takového rámusu, že se armáda raději rozprchla.