Maulice a já

Nervozita. Hrozná nervozita. Čekal jsem v dešti, na té špinavé autobusové zastávce už celých patnáct minut a ona pořád nikde. Široko daleko ani živáčka. Napadlo mě, že začínat si s takto nedochvilnou dívkou, rozhodně není nejmoudřejší. Rozčileně jsem se podíval na své drahocenné niklové hodinky, které jsem si přivezl jako suvenýr z mé nedávné návštěvy na Ukrajině. Půl desáté. Tohle nemám zapotřebí. Jsem přeci nadprůměrně inteligentní člověk a nadprůměrně inteligentní lidé by touto dobou již dávno měli ležet s knihou v posteli. Odtrhl jsem pohled od zkorodovaného ciferníku a v šeru před sebou spatřil kohosi přicházet…

Že by… Ale kdepak, povzdechl jsem si. Nebyla to ona, jen nějaký vysoký, ramenatý muž v dlouhém černém plášti. Kráčel mým směrem. Sinavé světlo pouliční lampy začalo odkrývat detaily jeho vzhledu. Hrůza! Co je ta dnešní mládež schopná udělat se svým vzhledem! Pod potrhaným pláštěm měl dotyčný přiléhavý oblek z černého latexu, který s nechutnou detailností vykresloval všechny křivky jeho odporně svalnatého těla, černé umolousané kapsáče „vyšperkované“ celými metry železných řetězů, na nohách neforemné, těžké kanady…

To vše bych onomu neznámému muži dokázal odpustit. I ten příšerně zmalovaný obličej. Ale ten barbarský sestřih ne! Tu špičatou barevnou hrůzu nikdy! V tu chvíli mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby někdo něco takového udělal z mého milovaného afra! Chtělo se mi začít demonstrativně zvracet. Pochopte, bylo nemožné nezasáhnout a nesdělit tomuto individuu, co si o jeho vzezření myslím! S odhodlaným výrazem hrdého občana české republiky a zároveň příslušníka Evropské unie, jsem vykročil ze svého úkrytu, na znamení nesouhlasu zkřížil ruce na prsou a přísně se na tu přicházející rozevlátou hambu našeho národa podíval.

V tu chvíli však přišel šok ze všech největší a můžu vám říct, že při vzpomínkách na vteřiny tohoto čirého děsu, který se mě tehdy zmocnil, se chvěji ještě teď! On nebyl on, on byla ona! Bože! On byl žena! Příšerná, hnusná, neforemná dívka! Nebyl bych to ale já, kdybych ztratil řeč!

„Slečno, to snad nemyslíte vážně!“ vykřikl jsem pln odporu. „Je vidět, že neuznáváte ty správné hodnoty, jaké by dívka jako jste vy, měla uznávat! Hamba! Takhle by slušné české děvče rozhodně vypadat neměla!“

„Kládičko… jsi to ty?“ zahřímala dotyčná hlubokým basem. „To jsem já, tvoje Stefanie!“

„Ehm, ty jsi…“ zakoktal jsem a ucítil slabost v kolenou, tak, tak, že jsem se v tu chvíli nezhroutil na zem. „Ty ale nejsi…Stefanie! Viděl jsem tvoje fotky! Tohle přeci…“ srdce mi v hrudníku tlouklo jako o život.

„Já vím že viděl, kládičko! Vím, že se ti moc líbily! Tak to neprotahuj, už to fakt moc chci, maulíku! Rozdáme si to hned, tady a teď!“

Vystrašeně jsem zakvičel jako postřelené podsvinče a chtěl se dát okamžitě na útěk pryč.

„Nikam, Maulíku!“ zasmála se svým drsným burácivým hlasem Stefanie, její svalnatá pravice vystřelila jako blesk, uchopila mě v rozkroku a zdvihla metr do výšky.

„Teď si budeme hrát na to, kdo má větší sílu!“

Zatemnělo se mi před očima, ale naštěstí se mi tentokrát nepodařilo ( jak tomu u mě v obvyklých krizových situacích bývá ) omdlít. Stefanie si mě přitáhla blíž k sobě a barbarskou silou si mě přitiskla ke svému potem a laciným parfémem páchnoucímu tělu.

„Maulíku, nebraň se, máš to marný, psala jsem ti přece, že na mě nemáš!“

„Mami!“ vzmohl jsem se na jediné.

„Skvělej nápad, zahrajeme si na ťatku s mamkou. Já budu taťka!“ Řekla dívka o dobré dvě hlavy vyšší než a počala mě zasypávat polibky čpící cigaretovým dýmem. To bylo příliš. Zvedl se mi žaludek a já vyvrhl pět dní starý segedinský guláš, který jsem měl ten den k večeři. Stefanie se zhnuseně podívala na svůj poblitý latexový úbor.

„Kládičko, říkal jsi mi, že máš rád levná japonská blitková videa, ale na něco takového dneska nemám náladu ani já!“ Mrštila mnou velkým obloukem do kaluže kalné dešťové vody, s odporným výrazem na ještě odpornější tváři sklepala z oblečení vydávenou večeři a jediným rychlým pohybem vytáhla z pod svého pláště cosi, co vypadalo jako metr dlouhá, stříbrná raketová hlavice.

„Co… co to je?“ zakoktal jsem a schoulil se vyděšeně do klubka.

„Maulíku, ty si vážně nepamatuješ, o čem jsme si včera večer psali?“ zahřímala Stefanie a její kolosální postava se ke mně začala pozvolným krokem přibližovat. „Tohle je můj miláček, megarobertek Eda. Psal jsi, že bys ho v sobě chtěl cejtit!“ zasmála se škodolibě.

„Já jsem nic nepsal!“ zaúpěl jsem a připravil se na rychlé vyklizení bojiště.

„Ale psal, kládičko. Psal. Koukej se svlíkat, nemáme na to celej den!“ Stříbrná erotická pomůcka začala hrůzostrašně hlasitě vrčet.

„Teď nebo nikdy,“ pomyslel jsem si, sebral v sobě veškerou zbylou energii, o kterou mě toto šokující setkání ještě nestačilo připravit, zvedl se hbitě na nohy a dal se na zběsilý úprk!

„Maulíku!“ zaslechl jsem za sebou Stefaniino žalostné zvolání. „Co mi to děláš!“

Zamířil jsem do protilehlé ulice, zalité září výkladních skříní, ve snaze zmizet v davu. Stefanie se však nechtěla tak snadno vzdát. Po několika desítkách metrů kličkování mezi udivenými chodci, jsem za sebou začal registrovat přibližující se hlasitý dupot těžkých vojenských bot.

„Kládičko, víš že mi stejně neutečeš!“ slyšel jsem její hlas. Nedokázal jsem se neotočit. Příšerný a omračující pohled. Stefanie připomínající postavou Michaela Tysona rozrážela mocnými údery pěstí v kožených rukavicích davy lidí, její černý plášť vlál ve větru jako křídla temného anděla, v očích jí planula touha zmocnit se mého atletického já.

Z toho pohledu mi ztuhla krev v žilách a nohy náhle ztěžkly, jako by se morek v mých kostech změnil na olovo.

„Je to zbytečný, lásko!“ vykřikla Stefanie, odvinula ze svého pasu dlouhý kožený bič šlehla jím mým směrem. Hýžděmi mi projela ostrá řezavá bolest a já se s úlekem skácel na chodník.

„Ne!“ Vykřikl jsem zděšeně. Moje drahocenná předválečná tepláková souprava ( kterou si obvykle brávám na schůzky s děvčaty – myslím, že v ní dělám vážně dobrý dojem ), po dědečkovi byla v tahu! Dunivé kroky se nebezpečně přiblížily. Nesměl jsem zůstat ležet! S námahou jsem se zvedl a znovu se dal na útěk.

„Už toho začínám mít dost!“ vykřikla rozzuřeně perverzní kulturistka a práskla znovu bičem. Spletené kožené řemínky se mi omotaly kolem lýtka a jediným trhnutím mě složily k zemi. Vzápětí jsem na svém těle pocítil svalnaté ruce. Nekompromisně mě uchopily za zadek a prudkým trhnutím roztrhly látku tepláků a stáhly mé růžové dámské kalhotky ( které jsem dnes ráno ukradl tajně mamince z prádelníku ). Znovu se ozvalo výhružné robertkovo vrčení.

„Moc se neškubej a hezky drž, maulíku!“ řekla Stefanie.

V tu chvíli jsem v sobě sebral poslední sílu a prudce Stefanii kopl svojí špičkovou vietnamskou adidaskou přímo do zmalovaného obličeje. Zařvala jako démon a chytila se za pohmožděnou tvář. Dostal jsem pár vteřin, musel jsem rychle jednat! Vymrštil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Pár kroků přede mnou úzká temná škvíra mezi dvěma bloky domů. Ano, tam! Tam se před ní schovám.

Uskočil jsem obratně Kulturistčině pazouře, kterou po mně znovu zuřivě hrábla a mistrným saltem zaplul do uličky.

Ale ouha! Zaskřípalo to, jako když přejedete drátěným kartáčem po kameni a já se naprosto nečekaně zasekl v nepřirozené poloze mezi párem oslizlých zdí, zbaven schopnosti jakéhokoliv pohybu!

 Moje afro, došlo mi! Zapomněl jsem na svůj skvostný, naondulovaný účes! Tvrdá koule půlmetrových pracně napěstovaných vrkočů se uskřinula v úzké slizké spáře, stala se mou pastí.

„Otroku!“ zahřměl Stefaniin hlas. „Tohle už vážně stačilo! Jde se ke mně domů, myslím, že si spolu musíme vyřešit hodně věcí!“ Pokusila se vecpat do uličky za mnou, ale její nelidské tělesné rozměry jí to naštěstí dokonale znemožnily. S bolestným zaskuhráním ke mně natáhla jednu ruku. Cítil jsem konečky jejích tlustých prstů, jak se probírají mým afrem. Zhnuseně jsem se zachvěl a po zádech mi přejel mráz. Naštěstí nedokázala dosáhnout dál.

„Kurva!“ ulevila si sprostě jako zedník. „Takhle to nepůjde!“

Její bič znovu hlasitě zapráskal vzduchem, vniknul do mého úkrytu, obemknul mé milované afro a jediným škubnutím mě vytáhnul ven.

„A teď už tě nepustím,“ zasmála se a mocným úderem její schwarzenegrovské pěsti do spánku, mě odeslala do říše snů…

*  *  *

Tento noční zážitek vnesl do mého života nejednu změnu. Dřív bych tomu nebyl ochoten věřit ani v nejmenším! Bondage, dominace, pissing, footfetish, řetězy, provazy, roubíky, biče a ! Propadl jsem tomuhle druhu slasti! Och! Vy, kteří jste ještě nikdy neokusili na vlastní kůži, co to je, když se do vašeho těla zakusují ocelové háčky devítiocasé kočky, nebo když vám vaše Paní pustí do prsních bradavek elektřinu z autobaterie, nikdy nepochopíte.

Už je to tak. Stal jsem se jejím oddaným otrůčkem, jejím Maulíkem. A nelituji toho…