Historie jedné země 1

Historie jedné země 1

            Vše začalo před pětadvaceti lety. Mladý král odjel se svou ženou na první obhlídku svého království. Osud, tedy spíš závistivá sestra, mu nepřála. Nechala je při zpáteční cestě oba zabít. Netušila však, že mladá královna přivedla na svět malého prince, neboť jeden z vojáků ho ukryl do houští.

            Od té doby šlo království z jedněch rukou do druhých a ani jedny s ním nenakládaly dobře. Králova sestra totiž zemřela několik dní po svém bratrovi záhadnou smrtí. Nejvíce tím trpěl lid, nikdo neznal blahobyt a mír už vůbec ne. V království vládlo zlo, které nemělo konce. Po tolika letech se už o království nezajímali ani sousedé. Už vyrabovali, co šlo a zbytek zničili.

            Tak se vláda ocitla v rukou loupežnického hraběte, který sem přišel i se svou malou armádou z daleké země. V této kruté době začíná náš příběh. Narodil se totiž další potomek posledního legitimního krále, jeho vnuk, který dostal jméno Vilém.

            O tom ovšem věděla jen Magdaléna, poslední z královských čarodějek. Jediná přežila pronásledování a vyvražďování. Po králově smrti se totiž jeho sestra bála, tak je nechala povraždit. Bylo to pár hodin před její vlastní smrtí. To byl také důvod, proč se Magdaleně podařilo utéci.

            Celá ta dlouhá léta se ukrývala hluboko v horách. Nemohla dělat nic jiného, ztratila svou moc. Musela tedy čekat, dokud znovu nevyroste duhová růže, ve které byla ukryta její moc. A ta doba právě nastala. Pohlédla tedy do svého keře a spatřila, co vše se děje mezi lidmi. Růže jí ukázala vše minulost, přítomnost a to co by se mohlo stát. Trvalo celý rok, než spatřila vše. Pro ní ovšem ten čas nic neznamenal, nestárla, byla pořád stejná. Již celých tři sta let.

            Jakmile se probrala z kouzla času, uvědomila si, že není v jeskyni sama. Byl tam loupeživý hrabě s pár muži. ,,Ale, ale, já myslel, že jste již všichni zemřeli. Vidím, že jsme se zmýlili. Ale to nevadí,“ řekl a přiložil jí špičku meče k hrdlu. Chtěla se bránit, ale muži přesekli duhový keř. „Tak teď patříš jen mě, budeš mi sloužit a já ušetřím tvůj život.“ Po těchto slovech čarodějka padla na kolena a rozplakala se. Poprvé ve svém životě cítila strach.

            Měla pro to důvod. To co jí bylo odhaleno z možné budoucnosti se začalo vyplňovat. Ale moment, najednou si uvědomila, že nezničili kořeny její růže. Proto z posledních sil vyslovila tichou kletbu a skála se začala hroutit. Vojáci, loupežníci, utekli z jeskyně i s hrabětem. Ten ovšem nejdříve probodl čarodějce srdce.

            Tak teď se vrátíme zase k princi. Měli byste se dozvědět, jak se zachránil před muži, kteří zabili jeho rodiče. O tom už vlastně něco víte, byl schovaný v roští.Tam ho nalezl starý pár dřevorubců. Vychovali ho jako syna, aniž by tušili, kdo vlastně je. Proto nemá tušení, že je následníkem trůnu. Všichni se domnívali, že dítě zemřelo společně s rodiči.

            Jeho život se nijak nelišil od ostatních dětí z vesnice. Všichni trpěly bídou, ale měly dostatek lásky. Tedy jen deset let, poté „jeho rodiče“ zemřeli hlady. Od té doby se staral sám o sebe. Ale potkalo ho štěstí, našel dívku, do které se zamiloval, a poté si ji vzal. Zdálo se, že se ho teď smůla vyhne, ale nebylo to tak. Celou vesnici zničil hrabě při cestě od čarodějky. Vraždil muže, ženy, děti, všechny je lovil jako štvanou zvěř. Krutá podívaná, o které neměl kdo vyprávět.

            Když skupina odjížděla, vesnice plála rudým ohněm. Ten ovšem ušetřil malé dítě v kolébce. Právě narozeného syna zemřelého prince. Vilém přežil. Nejprve ho ukryly růže, a poté plamen. Čarodějka byla sice mrtvá, ale jelikož se její krev dotkla kořenů růže, její duše nezemřela a až nadejde čas, opět ožije.

            Pokyn růžím dala ona, ale ohni ne. Oheň ušetřil dítě sám. Tak i Vilém, stejně jako jeho otec, přežil jistou smrt. Ale ještě neměl vyhráno, pořád mohl zemřít. Naštěstí se to neuskutečnilo. Lidé z lesů viděli spoušť, která zde zůstala. Přišli pohřbít mrtvé, ale většinu z nich již pohřbil oheň. Proto se pomodlili za spásu mrtvých a odešli.

            Až na jednu. Na dceru vůdce lesních lidí. Ta se ve svých šestnácti rozhodla, že poprvé půjde s otcem mezi lidi. Dosud byla totiž držena v táboře, kam se nikdo z pánů nedostal. Teď pochopila proč. Najednou uslyšela dětský pláč. „Bože, jak to malé dítě mohlo přežít,“ zašeptala, když pochopila, kdo tu pláče. Vydala se tedy do míst, odkud se zvuk ozýval.

            Tam nalezla něco ještě divnějšího. Kolébku, která nebyla tknutá ohněm, ale zato obrostlá růžemi. Dítě zvedla a ono přestalo plakat. V tom za sebou uslyšela kroky, byl to její otec. I ten ztratil řeč, nejprve chtěl své dceři vynadat, ale to co spatřil… „Alexandro, jak je to možné?“ vyslovil nakonec. Věděl ovšem, že mu jeho dcera neodpoví. Sama jistě nezná odpověď.

            Tak se dostal Vilém do dobrých rukou. Odnesli ho i s kolébkou do jejich vesnice. Tam se ovšem nezmínili, jak ho našli. Nějak oba vytušili, že by to mělo zůstat skryto. To způsobilo jisté nepokoje a pobouření, ale ne dlouho. Měli jiné problémy. Hrabě začal terorizovat lid. A tak bezohledně, že se lid zbouřil. Tím se země ocitla ve vnitřní válce. Lidé stáli proti sobě, ale hlavně všichni proti hraběti.

            Po roce se ovšem změnila priorita jedné ze stran. Větší ze skupin lidu se připojila k pánovi. To znamenalo naprostou prohru. Utlačovaní lidé žádali pomoc ze sousedních království, ale ta jejich prosby ignorovala. Uzavřela dohodu s novým vládcem, že se nebudou plést do jeho „reforem“.

            Země se hnala do ještě větší propasti. Lidé se navzájem nenáviděli, lidé z lesů byli rozprášeni nebo povražděni. Zbývalo najít už jen jejich vůdce. Ten utíkal se svou dcerou a malým Vítězslavem do skalního bludiště. Než tam ale dorazili, byli odhaleni. „Alex, utíkej, zachraň se, já je zdržím,“ rozkázal své dceři a postavil se sám skupině jezdců. Neměl šanci přežít, to věděl, ale jeho dcera bude žít a to bylo důležité.

            Ta poslechla. Věděla, že jinak zemřou oba, vlastně všichni tři. Utíkala, co jí nohy stačily. Zarazila se, až když uslyšela výkřik. Její otec umírá, cítila to. Musela však pokračovat, nechtěla, aby zemřel zbytečně. V tom za sebou uslyšela dusot koní. Otočila se a uviděla dva muže. Rozběhla se a ani se neotočila. Ale kdyby to udělala, nevěřila by vlastním očím. Růže zatarasily cestu, a poté vzplály rudým plamenem.

            Neuhasly však, hořely celé tři roky, jak se dozvíme. Jejich zář byla závislá na krutosti vládce. Proto se nikdo neodvážil se k skalám jen přiblížit. Útočiště to ovšem bylo skvělé. A to jak pro Alex, tak pro ostatní uprchlíky, kteří se sem dostávali záhadným způsobem. Kdykoliv je honili vojáci, ocitli se za hořící růží, ač byli kilometry vzdálení.

            Alex ovšem nikomu neřekla, kdo je. Lhala i o Vítězslavovi, řekla, že je to její dítě. Vlastně ani nevěděla proč to řekla, ale poté u této lži zůstala. Lidé ji považovali za podivínku, ale uznávali ji. A ona se zatím zpamatovávala z prožitých hrůz. Viděla umírat moc známých lidí. To ji hrozně bolelo. Ale také jí to pomohlo dospět. Bylo jí teprve osmnáct, ale měla více rozumu a vnitřní síly než kdokoli jiný.

            Po třech letech se vydala poprvé směrem ze skal. Vzala s sebou i Vítězslava. Tak oba spatřili hořící keř. Hleděli na něj a on se začal zmenšovat. Zmenšoval se, až skoro zmizel. Zůstal jen malý plamínek, který vlétl malému chlapci přímo do srdce. Alex se lekla a omdlela. Probudilo ji až dunění země. Někdo tudy jede na koni. Než se ale rozkoukala, jezdec byl už u ní.

            A nebyl sám, vdáli byla armáda, zdá se, že dost velká. „Neboj se, děvče, neublížím ti,“ pronesl muž klidným hlasem. Alex to však neuklidnilo a sáhla po meči, který měla stále při sobě. „Nepřibližujte se ke mně,“ zakřičela a postrčila malého chlapce za sebe. Muž se však zasmál a představil se: „Jmenuji se Valentin a jsem princ ze sousední země. Přišel jsem vám nabídnout pomoc, abyste se mohli osvobodit od tyranské vlády.“