Střih

Stál uprostřed ničeho. Byl to sen, iluze...realita? Prostě jen...vnímal. Vnímal tu temnotu, nebyla to tma - když stojíte ve tmě, víte, že okolo vás něco je...ale tady nebylo nic. Jen on sám. Nedá se říct, že by seděl v rohu....žádné rohy tu přece nebyly...vlastně nemohl ani sedět, nemohl stát, jen tam prostě byl. Chtěl přemýšlet, ale nešlo to, bylo v něm prázdno...tak prázdno jako všude okolo. Jakoby se nacházel sám v sobě. V prázdnotě svého těla. Ale kdyby byl sám v sobě, bylo by v něm aspoň něco...ale tady nebylo nic...nic. Jen on sám.

STŘIH

Lidé...najednou byli všude okolo. Desítky...ne, stovky, možná tisíce! Procházeli kolem něj jedním směrem, strkali do něj, ignorovali ho. Rozhlížel se, ale přes všechny ty hlavy okolo sebe nic neviděl. Slyšel ty spousty hovorů, všichni si povídali, ale nerozumněl jim, smáli se, sunuli se dopředu...snažil se zjistit, kam jdou, díval se tím směrem, stoupal na špičky, zoufale se snažil kohokoli z nich oslovit, ale jakoby tam nebyl. Jakoby byl jen reklamní panák, něco na čem nezáleží, něžije to, nevnímá. Do hlavy se mu drala zoufalost, do očí slzy, vůlí jí zatlačoval. Sunul se s davem.

STŘIH

Všude okolo šustila tráva. Ležel v ní. Otevřel oči, prudce se posadil. Kde se tu vzal, proč ty skoky?! Co tohle proboha je?! Opřel se o ruce a stoupl si. Nebe bylo modré, slunce svítilo vysoko na obloze. Nikde ani mráček, ale toho si nevšímal. Něco tu nesedělo. Co se to proboha děje? Rozběhl se vysokou trávou. Byla mu stěží po pás, ale přesto se jeho pohyby nedaly nazvat zrovna ladným během. Hlava plná myšlenek. Zešílel? Je tohle vážně sen...ne-ne, tohle se přece nemůže vážně dít...Bežel, oči mu těkaly po krajině, která se něměnila, jakoby běhal v kruhu, ohlédl se. Žádná vyšlapaná stopa.

STŘIH

Točil se dokola, dokolečka.....těď byly okolo barvy. Obrovská místnost počmáraná jasnými barvami, rozhlížel se po stropě, po všech těch stěnách. Nikde jediné bílé místečko. Proč ho tenhle skok už nepřekvapoval? Červená, někdy temně, jindy jasně, nejrůznější odstíny modré a zelené, křiklavá řůžová. „Tak takhle nějak vypadá svět pro blázny“ mihlo se mu hlavou. Zoufale se smál, sám si připadal jako by šílel.

TMA

A pak světlo.....otevřel oči, bylo ráno. Zvedl se na lokty a protřel si oči. Jen další obyčejný den...

---