Znásilnění

Když se řekne znásilnění vybavím si jednu mou známou. Její život byl normální, škola, pomáhat doma, kecat s holkami. Takový normální den pár puberťaček. Nikdy se nezabývala věcmi jako je třeba znásilnění. Nezajímalo jí to. Někdo má prostě smůlu, mávla rukou nad tímto tématem a přešla dál. Necítila soucit, či něco podobného s těmi dívkami, kterým se to stalo. Moc jsem s ní nekamarádila, její přístup k životu samému mi byl cizí. Neměly jsme nic společného, ona chodila stále na diskotéky, opíjela se do bezvědomí, kouřila a utahovala si z ostatních. Žila si spokojeně a nenásilně. Flákala se. Omotala si každého kluka o kolo prostu a využívala ho.

Na každého jednou dojde.

Několik dní jsem ji neviděla, ne že by mi chyběla. Až jsem ji uviděla v nemocnici, když jsem šla na kontrolu. Schoulenou postavu na sedátku jsem nejprve nemohla poznat. Že by to byla ona? Naše super hvězda? Naše barbie? Asi přebrala, pomyslela jsem si a sedla si.

Její černé dlouhé vlasy byly přes obličej, aby na ni nikdo neviděl. Ovšem za nimi, byly velké uslzené oči, a modřiny. Mé první myšlenky byly, že asi vážně přebrala a pak se s někým poprala. Přisedla jsem si blíž a usmála jsem se na ni. Velké tmavé oči mě sledovaly a poté se pokusila také o úsměv. Bylo na ni vidět, že má strach, myšlenkami se pohybovala daleko odtud a teplé slzy ji stékaly po tváři.

Velké kamarádky jsme nebyly, ale vypadala moc zkroušeně. Pozdravila jsem ji, odpověděla mi uplakaným hlasem. Pohled na ni, takto zkoušenou, jsem možná někdy chtěla vidět, ale to bylo jen ve chvílích její ujeté nálady.

Seděly jsme mlčky v čekárně spolu s dalšími pacienty. Nevěděla jsem, co mám říkat. Pokusila jsem se navázat rozhovor, ale neměla náladu na vybavování.

„Já mám angínu, teda naši myslí, bolí mě v krku a tak jdu na prohlídku, co ty?“

„Neměla jsem teď štěstí.“ setřela si slzy.

Po našem setkání v nemocnici jsem ji několik dní neviděla. Hlavou mi ovšem vrtalo, co se jí mohlo stát. Nejsem žádná drbna či tak něco a já sama bych nechtěla, aby mě někdo známý takto viděl. Ve škole jsem tedy nic neřekla. Ale ta myšlenka „Co se jí stalo?“ mě ubíjela. Snažila jsem se mluvit s její kamarádkou, ale ta mě odbyla. Věděla jen, že má „ta dotyčná“ chřipku.

Přemýšlela jsem nad různými závěry, třeba že ji rodiče mlátí, nebo že fetuje, že je alkoholik, že někoho vyprovokovala nebo že ji někdo znásilnil. Divoké úvahy na téma mé známé se rozrůstaly v mé hlavě někdy přímo ve scifi či fantas magorie.

Po další dnech jsem ji potkala před nemocnicí, jak sedí na schodech, skoulená v klubíčku. Šla jsem okolo a pozdravila ji.

„Ahoj ****.“ uplakaně ke mě vzhlížela. Neměla jsem slov, myslela jsem si, že si mé jméno ani nepamatuje. Přisedla jsem si na ten schod vedle ní.

„Díky, že si nic ve škole neřekla.“ Jedna slza stekla po její tváří a dopadla na její mikinu.

„Ty jsi tu asi nebyla s angínou.“ pokusila jsem se o menší vtípek, kterými jsem známá. Pousmála se, ale její oči se nesmály. Hleděly na mě s nadějí. Nevím, proč. Proč ode mě chtěla sexbomba všemi známá pomoc.

Pocítila jsem na sobě jakousi tíhu zodpovědnosti. Nemohla jsem ji zde jen tak nechat sedět.

Šly jsme společnou cestou, zastavily jsme se na zmrzlině a já stále mluvila. Nebylo ji do vyprávění. Vykládala jsem o sobě, co se nového stalo ve škole atd. Poprosila mě, jestli bych ji zítra nedonesla sešity a já souhlasila. Koneckonců, třeba mi to jednou řekne.

Ze začátku byla nesdílná, chtěla to někomu říct, ale nemohla. Bála se. Styděla se. Několik týdnů byla doma a já ji nosila učení. Docela mě to překvapovalo, co se stalo s jejími kamarádkami. Asi se před nimi vážně styděla. Vždy, když jsem k ní přišla, mluvila jsem. Stálé monology. Postupem dnů mě to unavovalo. Neřekla nic. Maximálně pozdrav, poděkování. Nemám ráda ticho a tak jsem ji vyprávěla. Měla jsem pocit, že o mě ví snad úplně všechno a já ani nevím, co se jí to stalo.

Pár dní před tím než měla jít zase do školy, si ode mě nevzala sešity, ale seděla na posteli. Sedla jsem si jako vždy vedle, ale mé vtipkování mě opustilo.

Viděla jsem její bledou tvář, oči upnuté na mě. Oči, které do mě vkládaly tolik naděje. Pohlédla na mě. Sklopila zrak a začalo její vyprávění, které mi bralo dech. Její pláč byl srdce rvoucí. Vypověděla mi, co ji udělal, co se stalo.

Mráz mi běhal po zádech ještě několik dní. Už nikdy nebyla stejná jako dřív. Její flámování přestalo. Ve škole byla tichá a nevyvolávala hádky. Nikoho neurážela.

Nejlepší kamarádky se z nás nestaly, ale jsem to já, kdo zná její tajemství, kdo ví, že ji někdo znásilnil.