Co je to?

Co je to?



Otvírám oči. Dívám se na tvé vlasy, toužím se jich dotknout. Neudělám to, mám strašný strach, že tě probudím. Ne teď, ne dnes. Příliš málo času, příliš drahá chvíle. Bílé světlo měsíce hladící tvou tvář vítám jako ruku malíře, který jemnými tahy dokončuje obraz svého života. Mám strach i dýchat. Jeden pramen vlasů se svezl na tvůj obličej. Dech, rytmicky pravidelný a hluboký, unikající z pootevřených rtů, si jemně pohrává s konečky vlasů. Chvíle jako tato se nevracejí, chvíle jako tato mají největší cenu. Dívám se. Přemýšlím

Dávám si ruku pod hlavu a zkoumám jemně se chvějící víčka. Možná se ti něco zdá, kdo ví? Vzpomínám si, když jsem tě uviděl poprvé. Letmo. Prošel jsem kolem tebe, ani sis mne nevšimla. Pamatuju si, jak jsem tě kradmo sledoval. Oči. Vlasy. Chůzi. Vzpomínám si, jak jsem tě vnímal. Zkoumavou. Téměř hmatatelný meč hrdosti s čepelí nedostupnosti ve tvých rukou. Zbraň zrezivělá smutkem, ostří otupené zklamáním, přesto stále nebezpečná. Tobě, ostatním, mně. Nebál jsem se tě. Nevěřil jsem, že tě ještě někdy uvidím. A přesto. Jak se to stalo, že teď jsi tady?

Přestal jsem kontrolovat svůj prst bezmyšlenkovitě cestující po tvých zádech. Po tváři mi proběhnul úsměv. Ruka zmizela pod tričkem, dlaň se zastavila ne tvém boku a cítím, jak mi do ní proudí teplo. A to je asi ono. Prosté teplo je rozdíl mezi spokojeností a štěstím. Když si člověk donesl poprvé oheň, přestal být zvířetem, dostalo se mu tepla. Možná to byl zázrak.

Když jsem tě poprvé vzal kolem pasu, svítily hvězdy. Nic netrvá věčně, jen ty hvězdy, nebe. Pomíjivost okamžiku neplatila. Držel jsem tě a věděl jsem, že je to teď, právě teď a jenom teď. Že držím někoho, koho nesmím pustit, protože je mi dobře, cítil jsem, že je dobře oběma. A to bylo možná ono. Sdílení okamžiku. Cítili jsme to samé, každý jinak. Jako když jeden dává dar a druhý ho přijímá.

Dávno před tebou, mnohem dřív, než jsem tě potkal, jsem rezignoval. A nebylo mi v tom špatně, stačilo se s tím naučit žít. Stačilo strašně málo, abych byl spokojený. Spokojenost je příjemná, nenáročná. Měsíc zašel za mrak, místnost potemněla a já spíš už jen tušil tvé rty. Malé, jemné, nádherné. Jak se cítím teď? Šťastný. Spokojeně jsem usínal v posteli každý den, šťastně jsem vzhůru právě dnes v noci, když cítím tvoji hlavu na prsou. Přejíždím prostředníčkem po tvých zádech. Čas se zastavil. Kdybych zítra umřel, nebudu litovat, nakonec mám vše, co potřebuju, nic víc nechci. Jenže budu žít dál, ráno se probudíš, vstaneš a mě začne utíkat čas. Rychle. Splašeně. S prvním ranním paprskem tě začnu ztrácet. Odejdu do práce a až se vrátím, budu už zase jen spokojený. A třeba tohle je ono. Nikdy dřív jsem si neuvědomil, jak může být spokojenost mizerná. Nejhorší trest je dát někomu zkusit, jak může být dobře a pak mu to vzít.



Zavírám oči a dívám se na monitor. Je půl čtvrté. Mé prsty nebloudí po tvé kůži, ale po chladné klávesnici. Nebyla jsi zázrak, nejsi dar a snad nebudeš ani trest. Co teda jsi? Jsi člověk jako každý jiný, jsi žena, kterých je hodně. Co jsi pro mě? Všechno. O vše se dá přijít. Snadno. Když člověk nemá nic, je to nejsnazší. Když člověk o vše přijde, je to nejtěžší. Jsi největší risk mého života. Je mi to jedno. Stojíš to zato. Přemýšlím, co právě teď chci. A to je přesně ono, chci zase otevřít oči.

---