Návrat Teroru ------ Část 12.

Další a další.

KAPITOLA 5
Labyrint

Temné chodbičky, kterými procházeli, byly úchvatné. Jemně vytesané do masivního kamene. A to již před sto lety, jak říkal Thrandir. „Vytesali je mí předkové. Je to starobylý domov celé naší rasy.“ „Tvojí rasy?“ řekl Albravan. „Jak se jmenuje tvoje rasa?“ Thrandir je vedl dál a mlčel. Po chvilce se odhodlal. „Nemáme jméno. To bylo zapomenuto. Říkáme si… totiž… říkám si Černý lovec.“ Albravan se poškrábal na hlavě. „Cos myslel tím říkáme si.“ Thrandir se zastavil a otočil se na Albravana. „Jsem poslední z naší rasy. Můj otec zemřel před třemi dny a moje matka den nato. Zabili je ti černí parchanti, kterejma se to tu v poslední době hemží, že o ně málem zakopávám. Možná proto jsem vám pomoh.“ Thrandir se otočil zpět a vykročil do dlouze se táhnoucí chodby. „Kam tahle chodba vede?“ Zeptal se stále zvědavý Monerus. „Je to labyrint. Celý tenhle komplex je vlastně něco mezi labyrintem a městem. Je to postavené do tvaru kruhu s průměrem od vodopádů, po hory Scalydinů. Někdo dokonce říkal, že ty hory jsou nazvaný po naší rase.“ „Děláš si legraci?“ Vyhrkl Monerus. „Od vodopádů až k horám? A pravidelný kruh? Vždyť to muselo trvat nesmírně dlouho. A jak se tu vůbec vyznáš. Víš vůbec kam jdeme?“ „Moje rasa byla velmi vyspělá. A ještě ani teď není labyrint zcela hotov, ale téměř. A navíc je konstruován tak, aby vyhovoval našim smyslům, abychom si snadno dokázali najít cestičku ven, nebo do svého příbytku. Dokonce se říká, že se tady v labyrintu ztratilo spousta jiných bytostí. A při rozlehlosti labyrintu většina nenašla cestu ven. Spíš nikdo. Sám jsem občas našel tělesné pozůstatky. Některé dost čerstvé. A asi před měsícem jsme s tátou narazili na jednoho pološílenýho vojáka. Chtěli jsme mu pomoct, ale byl dočista blbej a sápal se na nás s kudlou. No a tak jsme ho museli zabít. Táta ho oddělal lukem. Hele teď bacha. Držte se u mě, protože tady jsou uličky s jámami. Spadli byste tam a jste v pytli.“ Pokračovali dál. Thrandir se stále přesvědčoval, že za ním jdou všichni. „Impozantní. Jako by to bylo stvořeno magií.“ Nadhodil Monerus, když komunikace začala váznout. „Jak jsem řekl tohle všechno postavila moje rasa vlastníma rukama.“ Řekl Thrandir nakvašeně.
Cesta byla zdlouhavá. Jak kličkovali chodbami, prodloužila se jim cesta k horám na dvojnásobek. Přesto však nakonec labyrint vyústil ve skalách. „No Thrandire musím uznat, že vaše rasa je opravdu impozantní, když jsi nás dokázal provést tímto labyrintem až na druhou stranu.“ Řekl Albravan a zhluboka se nadechl, neboť mu ze zatuchlého vzduchu bylo trochu nevolno. Nad nimi se vypínala vysoká, skalnatá hora. Nejvyšší pahorek Scalydinského pohoří. Cupraima. „Tuhle horu jsem viděl jednou v životě a docela mi to stačilo. Mám závrať, když se na ní dívám.“ Prohodil Monerus a raději se otočil, než aby na ni zíral. „Proč ji nemáš rád?“ Zeptal se Thrandir a dodal: „Říká se, že nahoře na vrcholu je místo, kde se kdysi nejvyšší členové naší rady scházeli. Byli to prý velcí čarodějové. Čarovali tam, aby uchovali zemi čistou od všeho zlého. Pak ale přišlo zlo a jejich magie se obrátila proti nim. Bez magie naše rasa začala vymírat. Černá magie nás zabíjela. A já jsem poslední. A jen čekám, kdy budu i já muset jít.“ Monerus se zájmem poslouchal a zdálo se, že ho vyprávění podivným způsobem zaujalo. Potom ale odvrátil hlavu a jen ze sebe vypustil: „To už je dlouho. Nechci tu vzpomínku nechat vzplanout.“
Cesta pod horou byla dlouhá. Kamenitý terén postup ztěžoval a výprava se často zastavovala k odpočinku. Jediný, kdo byl stále svěží byl Thrandir a Seleren. Potom je čekal výstup na vrch Camderoth. Jeden z nejzápadnějších kopců Scalydinských hor. Po hodinovém výstupu stanuli na vrcholku. Krajina kolem byla jako z pohádky. Zelená luka Dearl’doru se rozléhala do všech stran. Až k moři Dearl’Amasu, za kterým se téměř ztrácela západní půle Dearl’doru – kontinent Haedun. Směrem k severu se blyštila voda řeky Ilis. Obloha byla teď jasně modrá, tu a tam pár mráčků. Thrandirův pohled sklouzl na daleký západ. A tam – přímo nad Haedunským kontinentem se na obloze vzdýmala obrovská černá mračna. Thrandir se nejdřív divil, že o tom nikdo nemluví. „Krásný pohled,“ řekl Monerus „škoda, že dnešní svět nemůže být tak krásný, jako tenhle pohled.“ „A co ty mraky na západě.“ Na Thrandirovi opozici se Monerus podíval a hledal nějaké zvláštní mraky. Na západě skutečně uviděl slabou čerň, téměř šeď. „Ah. Nejdřív jsem si toho nevšiml. No. Pár bouřkových mraků.“ „Kde?“ Zeptal se Keglan a natahoval se. Po chvíli si všichni všimli malého fleku na obloze a začali rozkládat. Bez ohledu na to, že si Monerus s Albravanem a Keglanem mysleli, že je to bouřkový mrak, Seleren s Černým lovcem si uchovali názor, že to není nic jiného než démonická temnota, která se šíří společně s postupem nepřítele. „Vždycky jsem si přál dostat se na loď.“ Stýskal si Thrandir s pohledem na trirému brázdící mořské vody v zálivu Kan-Hai. Její velká obdélníková plachta se vzpínala ve větru a vlajka na stěžni se vesele třepotala. „Ty jsi Thrandire výjimečný člověk. Máš rysy bojovníka, stopaře a vůbec. Nechtěl ses vydat na cestu s námi? Budem cestovat i na lodi. A chlapa jako tebe budem potřebovat.“ Thrandir na Albravana chvíli zíral a potom se usmál. „Vážně bych mohl? Tady nemám nikoho a ta samota by mě brzy zničila. A když už mám odejít, tak odejdu v boji proti zlu! Jdu s vámi!“ Albravan si plácl rukou s lovcem a potom ho ještě poplácal po zádech. „Já věděl, že za něco stojíš chlape.“ Dodal s úsměvem a potom si upravil opasek, který ho po cestě docela tlačil. „Je čas jít. Nemůžeme se kochat krásou přírody.“ „Fajn, ale třeba já bych rád věděl kam máme teď namířeno.“ Monerus se zahleděl na Albravana a v očích se mu blýsklo. Rytíř se jen usmál a mluvil dál. „Jdeme na hrad mého otce, Tarndeep, který leží několik mil od Quomského pohoří. „Vím kde leží. Jen se ptám kam půjdeme.“ „Na Tarndeep.“ „Stačí mi to říct jednou.“ „Dobře, dobře.“ Prohlásil nakonec Albravan a udělal podřízené gesto. „Hlavně se nevztekej Monere. Víš jak to potom dopadá.“ Monerovi se opět blýsklo v očích. „Co myslíš?“ „No ten incident před Elagnosem.“ „Nemluv o tom!“ Obořil se na něj Monerus a Albravan si všiml, že nervózně zatíná pěsti. Jakoby se snažil uchopit svoji hůl. Tu však neměl. „Dobře Monere. Nechme toho. Nikdo z nás o tom nepromluví.“ Monerova ruka se začala postupně uvolňovat a nakonec ji nechal volně spadnout vedle těla. „Fajn.“ Řekl nakonec. Albravan si oddychl a rozhlédl se kolem sebe. Ostatní se nervózně kroutili a Thrandir naprosto nechápal o co jde. „Asi mi teď neřeknete, co se stalo před Elagnosem. Že jo?“ Monerus dostal do rukou náhle další křeče a Albravan rychle odpověděl: „Ne!!“ „Jo jasně. Jen mě to zajímalo.“ Monerova ruka opět volně padla. „Tohle nemá smysl. Pojďme dál. Na Tarndeep ještě daleko.“ Řekl Albravan a rozhlédl se, aby našel nějakou schůdnou cestu. Před nimi se mezi skalami vinula úzká pěšina, která se táhla v obloukovitých meandrech dolů do údolí. Po té se vydali. Terén byl čím stále kamenitý. V polovině cesty narazili na prastaré schody, které byly postaveny až dolů k úpatí hory. Odsud už to bylo jen pár mil, když obcházeli nejkrajnější vrch Scalydinských hor, než došli na travnatou step, která se rozkládala na míle daleko. Vysoká dearl’dorská tráva se ve větru krásně vlnila a šťáva z listů voněla. Na květech posedávaly včely a motýli. Paladin nechápal, jak může v tak krásném světě existovat nějaké zlo. A teprve zlo, které vypaluje vesnici po vesnici a vraždí a loupí a hodlá tak skoncovat s celým královstvím. Celý zbytek dne se plahočili po sluncem spalované stepi. Váčky s vodou začaly mít prázdné. Vedro bylo strašné a nohy se jim začaly podlamovat. Keglan si uvědomil, že už dlouho nepil a proto si od opasku odepjal kožený vak s vodou a začal pít. Snažil se vzpomenout si, kde ten vak naposledy plnil. Bylo to u vodopádů, těsně předtím, než je napadli černolebečníci. Od té doby cítil takové napětí a vzrušení, že byl teď skoro dehydrovaný, jak zapomněl doplňovat tekutiny. Přes noc spali pod horskou klenbou na nejjižnějším konci pohoří Scalydinů. Pod zubatým horským hřebenem, pod rouškou noci, se zdálo vše depresivní. Vše bylo přesným opakem minulého dne. Monerus se zachumlal do svého roztrhaného pláště, ale stále se nemohl zbavit myšlenky na souboj před hlavním městem. Všude na něj při tom civěla temnota noci. Schoval hlavu pod plášť doufaje, že se zbaví alespoň pocitu bezmocnosti. Tady pod temným horským hřebenem. Ale v jeho myšlenkách ten horský masív stále vyvstával. Jako obrovská černá zeď. Zdálo se mu, že po ní šplhá. Chladný vichr ho téměř strhával dolů do závratné hloubky. Pod ním nebylo nic. Stále šplhal dál. Konec temné zdi se blížil příliš pomalu. Čaroděj začal ztrácet síly. „Nesmím to vzdát. Nesmím spadnout.“ Povídal si sám při sebe a najednou si všiml, jak se vrchol přiblížil. Ale jak se blížil, začal mít pocit dvou myslí. Ve vlastním mozku. Jako by ho něco volalo a nabádalo ke špatnostem. Jako by mu něco našeptávalo temná slova hrůzy a zkázy. Přímo v jeho hlavě mu s každým centimetrem hučela slova. Cizí slova, kterým nerozuměl, ale přece se mu zdála povědomá. Vrchol začal pomalu zářit ohnivou barvou. Čaroděj se snažil přitáhnout. Ostré výčnělky se mu zařezávaly do natažených rukou a do hrudi. Rudá záře na vrcholku mu začala zalévat ruce teplem. Ale to mu nepomáhalo. Nebylo to životadárné teplo. Nebylo to teplo slunce, nebo ohně, který si lidé zapálili, aby se ohřáli. Když byl Monerus pod vrcholem, žár byl strašný. Nesnesitelný. Z posledních sil se přitáhl na okraj a vyhodil kolena nahoru. Díky menšímu náporu na ruce se teď vytáhl a překulil se na záda. Žár ho spaloval. Čaroděj se pomalu postavil a vzhlédl. Chtěl vědět, co bylo zdrojem jeho námahy a utrpení. Ten jediný pohled ho vyděsil. Viděl sebe sama. Viděl svůj tmavý plášť. Zpod kápě však na něj nezíraly dvě oči, ani vousatá bradka. Zpod kápě planul oheň. Z rukávů mu šlehaly oranžové plameny a natahovaly se k němu. Viděl monstrum sebe sama. Viděl obraz sebe, když se postavil před Elagnosem černým hledačům. Viděl svůj nejtemnější sen. Ohnivé pařáty se k němu natahovaly a spalovaly mu kůži. Ustoupil o krok, ale ohnivé jazyky se dotýkaly jeho tváře. Udělal další krok… A zvrátil se dozadu, přímo do oné hloubky, kterou prve šplhal. Rozpálené tělo mu rychle vychladlo. To bylo bolestné. Jeho tělo se ztratilo v temnotě…
Rychle se posadil a zmateně se rozhlížel kolem sebe. „Ah. To byl jen sen.“ Byl to skutečně jen sen. Ale byl to zlý sen. Vracely se mu ty nejtemnější vzpomínky. Vybavil se mu ten hlas. Hlas, který ho nabádal ke špatnostem a on odmítl. Mohla to být předvěst? V Monerově mysli se honily černé myšlenky o vlastní smrti a o démonu, který v něm snad sídlí. Zíral do prázdna. Oči se mu začaly zavírat. Snažil se je nezavřít. Nepodlehnout znovu spánku, neboť se bál další noční můry. Potom se vzpamatoval. Jeho oči se zaostřily a on před sebou uviděl obrovský černý hřeben hor. Pohled ho děsil. Raději se schoval pod přikrývku. A nakonec usnul a beze snů odpočíval až do rána.

---