Lojza a Mařka

Lojza a Mařka

Já povím vám příběh, co pravdivý jest.

Vsadil bych na něj i svou čest.

Mnohokráte vyprávěl mi ho náš děd

a on neuměl mazat kol huby med.

Jednou plžice Mařka a Lojza, papoušek kakadu,

pocházejíce z dalekých zemí Západu,

rozhodli se do světa se vydati,

cizí kraje, jiné mravy poznati.

Prošli spolu světa kus –

navštívili i Zakarpatskou Rus,

prozkoumali Ameriku,

večeřeli na rovníku. Vskutku,

viděli toho moc,

až přišla ona osudná noc!

Blesk! Pásk! Bum a hrom!

Když najednou v tom…  

brána města vzrostla z písku!

„Mařka! Nepil jsme já whisku?“

Brána město otevírá,

Mařka Lojzu podepírá.

„Pojď, než bránu zavřou zas

 a nechaj nás tu na pospas.“

A tak se dostali do Bagdádu, Mehmedova sídla

a nevěřili vlastním očím, jaká vládne tu bída!

Mehmed totiž krutým panovníkem byl

a málo co svému lidu povolil.

Kdyby snad někdo vyřkl slova, co by se Mehmedovu sluchu nelíbila,

jeho hlava, hned k zemi by se svalila.

Mařce se lidí zželelo a nabádala je k odchodu z Bagdádu

do svobodných zemí Západu.

Mehmed se o jejích činech dozvěděl – Mařka doplatila na své řeči

 a tak Lojza, co raděj mlčel teď nad jejím hrobem brečí.

Z toho plyne poučení: Občas raděj mlč, hubu svou na uzdě drž,

neb dopadneš jak Mařka, ten ukecaný plž!!