Kdy, když ne teď?

Věnováno
Aleně K. a Pavlovi K., mým příbuzným
za utrpení, kterým si museli oba projít.

***
Pozn.: dílo není napsáno dle mentality hlavního hrdiny, ale dle autorových schopností. Zvítězila snaha "učinit text čtivějším"

Člověk neztrácí vždy,
když se něčeho odříká
(Goethe)

„Nebuď sračka,“ řekl mi Petr, když jsme přišli k obchoďáku. „Teď se ukáže, jestli na to máš.“

Bylo mi tehdy pouhých osm a Petr byl starší o celých pět let. Byl to vzor mého útlého dětství, a kdyby mi tehdy řekl, ať skočím z okna, klidně bych to udělal. Nepřijmout jeho lákavou nabídku a odmítnout tak příležitost stát se členem kolektivu starších kluků, kteří by mě brali a díky nimž bych povýšil u spolužáků - to bylo z mého pohledu nepředstavitelné. A tak jsem si setřel stékající mlíko z brady, obléknul se do černého a vyrazil vstříc své životní šanci.

Hlavou se mi honilo stále to samé: Stačí ukrást jen něco malého. Hlavně rychle a nenápadně.

V bludišti třímetrových regálů jsem tápal dobrou hodinu a marně hledal něco, co by se dalo strčit pod tričko. Samo sebou, že mě brzy zbystřila místní ostraha.

Oni tě nevidí, vtloukal jsem si naivně do hlavy. Oni tě nevidí.

***

Otec byl docela zaskočený, když jsem domů dorazil v doprovodu policistů. A nebylo to proto, že přišel otevřít ve slipech.

„Váš syn kradl v obchodě.“

„Co-co-cože???“ nevycházel můj rodič z údivu.

Pak se na scéně objevila i má máti: „Jééé, dobrý den. Potřebujete něco?“

„Váš syn se pokusil ukrást meloun.“

„Meloun???“

„Ano, meloun. Pětikilový meloun.“

***

Trest mě neminul - dostal jsem tehdy pěkně nařezáno a od otce poslouchal celý půlrok, jakou ostudu jsem způsobil, že to viděl celý barák atd. atd. Matka to přijala trošku klidněji – možná i proto, že byla tenkrát na práškách.

***

Užívej dne,
co nejméně věříc následujícímu.
(Horatius)

***

V šestnácti mě poprvé polapila láska. O rok starší Kateřina byla mou bohyní…. mým vrcholem… říkal jsem ji Mount Everest a toužil po ní den co den, noc co noc a koneckonců… záchod co záchod.

„Tak se osměl a nebuď tak posraný,“ říkali mi kamarádi. „Ona ti dá…“

Podobné kecy mi byly omlacovány o hlavu celý první ročník na střední. Po prázdninách nadešel moment pravdy. Třikrát jsem si utřel prdel (abych nebyl posraný) a o velké přestávce vyrazil za Kateřinou.

Když vyšla ze záchodu, nenapadlo mě nic lepšího, než se jí zeptat na to, jestli se vyčůrala, anebo vykakala.

„Holku musíš zaujmout vtipem,“ radili mi kamarádi těsně před mým odhodlaným činem.

A já je vyslyšel.

***

Vyschlo mi v ústech, když mi řekla, že si dáme scuka během výuky na holčičích záchodech. Byl jsem tehdy naprosto nezkušený a sexu neznalý, a tak nebylo divu, že se mi roztřepala kolena tak, jako kdybych právě prstoval zásuvku s elektrickým proudem.

***

Kateřina na to šla pěkně zhurta: „Ukaž mi ho.“

„Prosím?“ zeptal jsem se pro jistotu, aby náhodou nedošlo k omylu.

„Chci vidět tvý péro. Ukaž mi ho a já ti ukážu svý kozy.“

Představa, že uvidím její krásně vytvarované poprsí, mi v mžiku dala zapomenout na stud.

Rozepnul jsem poklopec, stáhnul si slipy a vytáhnul ho ven.

Osudová to chyba.

Dveře od kabinek se rázem rozletěly a mé obnažené přirození se stalo terčem posměchu pro celé dívčí osazenstvo z Katčiny třídy.

„To je ale prcek,“ neodpustila si ani jedna z nich rádoby vtipnou narážku.

***

O týden později jsem změnil školu. Návrh s přestěhováním mi rodiče zamítli.

***

Vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu.
(Mallarmé)

***

V sedmnácti jsem podruhé porušil zákon. A to hned dvojnásobně.

„Bude to skvělá akce! Spousta piva, super lidi a hlavně pěkně nadržené holky!“ hustili do mě kamarádi.

Celý týden jsem jim odolával. Zacpával jsem si uši, zpíval si u toho svahilské písně a oháněl se neucházející výmluvou, že mi ještě nebylo osmnáct. Marně… Na mém místě by padl každý.

***

Na mocně propagované akci jsem vypil celá tři piva. Byly to vůbec první kousky v mém životě.

Onoho „slavného“ večera jsem ztratil všechny své zábrany, oslovil několik dívek (byť bez úspěchu) a taky stylově vymaloval Tomášovo WC.

Nebyl jsem to já. Nekontroloval jsem se.

Někdy okolo desáté nadešel druhý chod. „Máme tady nějakou povzbuzující prášky…“ naznačil mi Tomáš nepřímo.

Za střízliva bych zajisté odmítnul.

***

Ne… nikdo nemohl předpokládat, jak se tento řetězec událostí zkomplikuje. Nikdo nemohl očekávat, že zrovna já… že zrovna já jsem ten ojedinělý případ, jehož organismus není stavěný na nic z toho, co ostatní přivádí do uspokojující extáze.

Jen půlka prazvláštně zbarvené tablety mi postačila na to, abych získal syté červené zbarvení, fláknul sebou o zem a začal expandovat hutnější bílou pěnu.

Smrtelné výrazy ve tvářích přihlížejících hovořily za vše.

„Tak kurva zavolejte někdo záchranku!“

***

„Super“ mejdan se neobešel bez trvalých následků a doktor Novotný se se svým proslovem nepáral:

„Váš syn strávil lék, který se v běžné lékařské praxi používá jako prostředek k umrtvování jistých tělesných partií. Bohužel… tento lék nelze aplikovat u všech lidí a dokonce se najdou takoví, u nichž může požití způsobit negativní a trvalé následky. Přestože takováto pravděpodobnost je značně malá, v případě vašeho syna byla svým způsobem veliká. Kombinace s alkoholem, na nějž nebyl zvyklý, u něj zapříčinila trvalé ochabnutí mozkových závitů. Z hlediska logického uvažování se nyní nachází někde na úrovni… …no… …jak bych to jen řekl… …no prostě šachy si s ním nezahrajete. A dost možná ani Člověče, nezlob se…“

***

Bolest druhých nám vždy pomáhá nést vlastní.
(Goethe)

***

Po tomto incidentu jsem ztratil nejenom Tomáše, kterého odsoudili za nezákonné držení omamných prostředků a jejich šíření, ale také ostatní kamarády. Z mého života se vytratili postupně a rádoby nenápadně. Zůstal mi jen jediný. Lukáš.

***

Ve dvaceti jsem se premiérově podíval k moři. Na úvodní den v Itálii nikdy nezapomenu. Na ten moment, když jsem si poprvé vyzul sandály a bos vstoupil na písčitý břeh, v pravidelných intervalech omílaný mořskými vlnami. Sluneční paprsky se vpichovaly do mých zad a já se cítil tak svobodný. Nikdy předtím jsem tento pocit nezažil.

***

„Tak co? Skočíme si šipku?“ zeptal se mě do půl těla svlečený Lukáš.

„Jako tady z toho mola?“

Má otázka Lukáše rozesmála. „A odkud asi?“

„Ale dole jsou kameny. A ani nevíme, jaká je tu hloubka…“

„Nesmíš být tak posraný. V životě musíš občas riskovat, abys dosáhl jistého potěšení.“

„Hmmm,“ zamyslel jsem se.

***

Ta úvaha proplula mou myslí snad tisíckrát. Jaká je pravděpodobnost, že skočíte do vody a něco se přihodí? Něco co nečekáte… Jaká je pravděpodobnost, že se tak stane v křišťálově průzračné vodě, kde vidíte na dno i v desíti metrech? Jak je možné, že se něco posere, když všechno uděláte správně?

***

Jakmile mi doktoři sdělili diagnózu, zachvátil mě mohutný pláč. Brečel jsem jako malý kluk, kterému starší děti rozšlapaly sbírku angličáků.

 „Už nikdy nebudete chodit tak jako normální člověk. Ochrnulo vám částečně svalstvo v pravých končetinách…“

Při skoku do vody mi prý praskl nějaký nerv, nějaká cévka či co… Dodnes to pořádně nevím a ani to vědět nechci. Jsou věci, které je lepší nevědět.

Ta otázka se ale stále vracela:

Jaká je pravděpodobnost, že skočíte do vody a něco se podělá?

***

S údělem kripla jsem se vypořádával několik let. Toto tříleté a liknavě se táhnoucí období jsem symbolicky pojmenoval „Časem temna“.

Nikomu bych to nepřál…

…ten pocit…

…ten pocit, když kráčíte po ulici a lidé na vás zírají.

Ty pohledy, které vás probodávají ze všech stran.

Jak se všichni otáčejí a tiše si šuškají…

Marně se snažíte zapadnout do davu a kontrolovat svá nekontrolovatelná gesta.

Stačí jen jeden náznak pohybu a jste prozrazen.

Je to bezvýznamná a krutá hra.

***

Šťastný není ten,
kdo se druhým zdá,
šťastný je ten,

kdo se sám pokládá za šťastného.
(Seneca)

***

Krátce po mých pětadvacátých narozeninách mě můj osud vypekl znovu. A tentokrát doslova.

Doktoři se na mě snažili být milí a dělali vše proto, aby mou fyzickou i psychickou bolest zmírnili.

„Pane Klouček, teď vám sundáme ty obvazy. Ve vašem zájmu buďte připraven raději na to horší, než na to lepší. Můžete být vůbec rád, že jste ony popáleniny ustál. Kdokoliv jiný by se s tím nevypořádal.“

***

Nastavili mi zrcadlo a já…

…trvalo mi dobrou hodinu, než jsem se zmohl na jediné kloudné slovo.

„Já nemám nos… a uši…“

„Pane Klouček…“

„Já nemám tvář…“

„Pane Klouček, v dnešní době existují řešení…“

Doktoři dělali, co mohli…

…ale já tu jejich plastovou masku nechtěl.

Nechtěl jsem přijít o poslední zbytky svého já.

***

Zvláštní… zdá se vám zlý sen a vy víte, že je to jen noční můra, která skončí, jakmile se probudíte. Otevřete oči, zhluboka dýcháte, cítíte, jak máte propocené oblečení a pak…

…se většinou usmějete.

5. června roku 2001 jsem jeden takový sen měl. Jak jsem ale záhy zjistil, nebyla to žádná noční můra a výplod mé bujné fantazie, ale vlastně předzvěst toho, co se mělo stát.

 Zvláštní… čekáte, že se proberete a že se budete moci zasmát podnětu svého podvědomí… Místo toho se však probudíte v pekle. Přímo v kotli. Všude okolo vás šlehají plameny. Všude. Na podlaze, po stěnách, na stropě. Není cesty úniku.

5. června roku 2001 mě navštívil žhář. Bez ohlášení.

Jak se později prokázalo - nějaký pomatený hasič, který neměl co na práci.

***

Zohavený mentoš s posranou chůzí, co přežil svůj souboj s ohněm. Tahle vizitka mě doprovázela po zbytek mého života. V očích národa jsem byl sice zapsán jako bojovník, avšak jako bojovník citově neuspokojený a bojovník vzhledově odporný.

***

Život je nemocnice,
v níž každý pacient je posedlý změnit postel.
(Baudelaire)

***

Neuběhnul jediný den, abych alespoň na okamžik nezatoužil po přítomnosti opačného pohlaví.

Jen tak na malou chvíli pocítit ženskou něhu... Splynout s ní v jedno tělo…

*** 

Nikdy po mně žádná nezatoužila a bylo mi jasné, že už ani nezatouží.

*** 

Do očí mě udeřila křiklavá barva neónu.

*** 

„Dobrý den,“ řekl jsem poněkud nejistě.

Dáma v dlouhém červeném županu si mě prohlídla od hlavy až k patě. Z jejího výrazu šlo vyčíst, že podobná individua zde nevítá každý den. „Budete si přát?“

Osmělil jsem se rychle. Navíc nebylo třeba hrát si na někoho jiného. „Dívku. Nějakou hodnou…“

„Je vám jasné, že s vaším vzhledem to bude za dvojnásobek… dost možná až za trojnásobek ceny?“

Kysele jsem se pousmál: „Jistě…“

***

Alicie… alespoň tak se mi představila… byla skutečně hodná.

„Jsem-li pro vás odstrašující, klidně mi to řekněte a já odejdu. Anebo si můžete zakrýt oči…“

Překvapila mě, když mou nabídku odmítla.

*** 

O týden později jsem přišel znovu a i tentokrát jsem byl konfrontován s nevybíravým přivítáním.

„Je tu Alicie?“

„Alicie už tu nedělá.“

„Prosím?“ vyhrkl jsem zaskočeně.

***

Věděl jsem, že ty testy dělám zbytečně. Už jak mi vrazili injekci do žíly...

„Jste pozitivní.“

***

Měl bych být překvapen? Nebo snad zaskočen?

Nevím…

Každopádně je celkem zvláštní, že některé pozitivní výsledky mají negativní následky.

***

Žijeme jen proto,
abychom šťastně umřeli.
(Martin Náhlovský)

***

***

***

Píše se 7. září roku 2005, blíží se televizní „prime time“ a je to už dobrá hodina, co nehnutě sedím v obývacím pokoji. Přemítám nad svým životem a vybavuji si jeho nejkrásnější okamžiky.

Opět stojím na pláži a nechávám se hypnotizovat převalujícími se mořskými vlnami.

Sluneční paprsky se derou do mých zad s takovou intenzitou, jako kdyby mi do nich vypalovaly dnešní datum.

Již neslyším vlastní křik a pláč.

Je čas.

Naposled všechno kontroluji – uzly začínaje, pevně zavěšeným lustrem konče.

Volám mámě a říkám ji, že dneska na večeři nedorazím… že mi do toho něco vlezlo.

Troska s „věncem“ okolo krku vylézá na židli… na svůj vrchol…

***

Pokud to nevyjde ani tentokrát, začnu si skutečně myslet, že mám ten život zmršený.