Mihlava14

a ten svetr se srnami - toho večera na výletě jsme se opět ožrali a já jsem v tom umění byl v té době docela dobrý, tím jsem zdvihal svůj skleněný poklop; v něm jsem se šklebil na zběsilé bytosti kolem: proč se tak třesete, vždyť tady přece vůbec není zima...?  toho večera na školním výletě jsme se rozhodli, že budeme hrát hru na pravdu, k tomu mě nemusel nikdo pobízet, co si myslíš o mě a co si myslíš o tamtom, ptali se mě spolužáci, a ukazovalo se prstem a já řečnil v tom rauši a řečnil, dělal jsem pořádek ve věcech, říkal jsem třeba: víš, XY, o tobě jsem si myslel, že jsi teplej, ale asi nejsi, tak sorrrry, a ty, AB, o tobě si myslím, že asi nemáš moc kamarádů, máš? nemáš, co? – a božské nůžky v ruce jsem bájil, že jako o tobě si, milá KL, myslím, že bych tě vydržel milovat pár let a vy dva, FG a IJ, už mě serete celý tři roky, co vás znám; ...; nebyl jsem k zastavení, přepínač se  překlopil do polohy zapnuto, ON do odvolání a já hovořil, protože jsem to nebyl já, ale ON trestající a nadzemský, ožralý jak slíva, sklopený zraky svejch obětí jsem nevnímal, byl jsem tam jen já a ta památná hra na pravdu; - ty teda jedeš, řekl tam někdo a někdo jinej zapálil v popelníku obaly od brambůrků, smrdělo to a to bylo důvodem, proč hra na pravdu po půlhodině mého monologu skončila s nerozhodným výsledkem, nikdo už nic neříkal - a já, jak říkám, jsem ráno kromě toho půjčenýho svetru neměl světlý pocity, stoupali jsme Českým rájem, ale ve věcech nebyl pořádek, jen byly zajaty do sítí, já věděl, že tohle mi málokdo odpustí; - a tak jsem tehdy vyvázl dobře, protože jsem ránu dal, ale žádnou neschytal, na to nikdo neměl sílu.... a v zatáčkách mozku máme vypálený vedle sebe jak průstřely od božích paradoxů jen ty největší trapnosti a ty největší radosti, který nám bylo dopřáno potkat, a v těch trapnostech, v těch minutách, ve kterých jsou nahrávky světočar nejvíc prošoupaný neustálým převíjením a novým přehráváním, tam se zjevuje naše olbřímí pitomost – nebo je to jen dezorientace, kdy pět blbců kolem tvrdí, že jsem něco řekl, udělal, slíbil, nebo tak a tak, a já si zaboha nemůžu vzpomenout, jak to bylo a tak se snažím v potu bránit a nemám jistotu, že se to všechno není jenom nějakej vtip, nebo manipulace a letím do studny, nemám důkazy, nemám nahrávky, co jsem před hodinou říkal, co se říkalo kolem mě, co jsem zapomněl, protože mě zase zhltnul ten druhej svět... když se mi to stane při řízení auta, chci sedět v tom autě, být v něm, uvědomit si, tlak prdele na sedadlo, v dlaních lepkavý obloučky volantu, chci řídit, ovládat ho pohyby předloktí, ale něco mě táhne ven nad kapotu, moje tělo netlačí na sedadlo, pod pravou špičkou nohy necítím tlak na pedál plynu, cítím jenom tlak na oční bulvy z vnitřní hlavy, z té mé druhé hlavy, co je v první hlavě; tak letím půl metru nad kapotou a zároveň sedím v autě a modlím se, aby příští stovky metrů silnice byly milosrdný, čímž se dostávám stvořením toho, kdo se ve mě modlí a ke komu do schízy na kvadrát, asi bych měl v tý chvíli zastavit, vypnout, opřít se, dejchat, ale to právě nejde, jedu jak setrvačník, ale nejsou to pocity v boží dlani, je hnusný jak ztracení se v božím lisu, v zašmírovaným svěráku na cestě, po který se dívá jeden dvojník na druhýho - zavírám oči a objímám Tinu, házím si jejím trupem z ruky do ruky a mžourám skrze ní do světýlkujících perel silnice a zdá se mi, že jsem ztratil pozornost, spím a tohle se mi zdá; a když pustím rádio, je tam v nejlepším pořad o dějových linkách komické opery... – je to jak sledovat pochod mravence s borovou jehlicí: po chvíli brouzdání po mravenci se na něj nedokážu nedívat, jsem přilepenej k jedný činnosti, kterou nechci dělat, neměl bych ji dělat, ale dělám ji, nepřemýšlím o tom, jak bych ji mohl přestat dělat, tělem od hřbetů dlaní se mi šíří děs z chaosu, ze zmatku, že se nedokážu odtrhnout od sledování mravence, až z toho začnu usínat; komická opera je u sedmýho obrazu a ještě nezazněl ani tón, začíná se mi zvedat žaludek, jak myslím na toho mravence, něco se mi otáčí ve střevech, vypínám komickou operu, řadím trojku, dvojku, zajedu do průseku v lese, zhasnu světla, vylezu a klepu se, jak mám strach, protože mám strach a nevím z čeho a nevím jak utéct - a v lese je červenobílá závora s prostřílenou cedulkou bez nápisu; odděluje bezpečný svět od Asie - odhlédnu se k rozmazaným konturám auta, šourám se setrvačností dál a dejchám a najednou se světlá, stojím u mýtiny obkráčené nízkým plůtkem z latěk, na fošně přede mnou jsou nakreslený tři kříže: jeden bílý uprostřed, dva menší černé po stranách, začínám se potit, protože jsem došel až na hřbitov, na popelnicové pole, kde není jediná mohyla ani zvuk; jak vypnutý rádio s komickou operou, co mě dohání k šílenství... a ten hřbitov kryje tráva, čerstvá světle zelená, křehká tráva, taková tráva, co vyroste v lese, když tam někdo čerstvě zoral a uhrabal půdu a zbavil jí svrchní vrstvy jehličí, ukryl hrabanku, pod ten mulč cosi uložil; a je to hřbitov jak půl fotbalového hřiště bez branek, jen s bezpohlavní neduživým světlem týranou trávou - měl bych si o tom něco myslet, zařadit ten hřbitov někam, zasunout do šanonů v mozku, jenže řadiče nepracují, nemají se čeho chytit - kolem mě je les a uprostřed lesa hřiště se stovkami mrtvých, po kterých nezbyla jména, jen vročení smrti a povinnost bránit, aby na jejich kostech nerostly stromy; hlava nepracovala, mozek se restartoval od času nula a já se otočil, šel, odemknul, nastartoval, v rádiu komická opera pořád v nejlepším, Antonio došel svého zatoulaného koně a vydal se zpívaje na další cestu za frivolní komtesou Lisou... zkrátka zakrákorala má šťastná vrána z nedostupného Islandu; pokud někdo nezazvoní, nevezme za kliku, nevloží mi prsty do vlasů, budu civět na mravence, zírat očima, co už nevidí,  nedokážou nic, než mířit do jednoho místa.... na začátku jsem slíbil, že všechno vysvětlím, sepíšu legendu s puntíky, neb cesta k nejdůležitějšímu jest dlážděna spisovnými nimravými nepodstatnostmi, po kterých dlouho jda zjistí se, že na konci nečeká nic podstatnějšího, než podružný turistický kameny bílá barva bílá... je ale rozumět?? - dopsat svou lékařskou zprávu, podat ji poslovi, stačit uškrceným hlasem nevolníka kníknout běž... děje v krajině, která nejeví stopy války, neoplývají důležitými hierarchiemi; nikde není slyšet Žižkovy bubny, právě to ticho před duněním smrti nutí předat informaci, vyťukávat do telegrafu, aby se někdo řekl: četl jsem... neboť mu budu viseti na rtech, hodinové zuby zapadnou, budu se mu vpíjet do rtů, do jeho tváře se vůbec nepodívám, trochu ztiším dech, aby se k sousednímu stolku, kde sedí Dina, doneslo, jak hlesl pro formu: líbilo se mi to, fajn, Mihlava je vážně superstar; pak, pokud to skutečně někdo řekl, začít s omšelou skromností, s ozvěnou skromnosti začít hořekovat, že: no, nestojí to za nic, to si jen tak něco zkouším; jsem rád, že víš, co jsem to tím...