STO TAKOVÝCH DOMŮ - 3.

Studený podzimní vítr zvedal spadané listy stromů a nutil je kroužit v podivném tanečku. Vytrvale jsem pokračovala v namáhavé činnosti, kterou jsem si na dnešek předsevzala. Rýč v mých rukou se zdál být čím dál těžší. Prameny dlouhých hnědých vlasů mi spadaly do obličeje a v nárazech větru poletovaly kolem mé hlavy. Odložila jsem na chvíli rýč a sáhla do kapsy pro gumičku. Neposedné vlasy jsem stáhla do ohonu. Pak jsem pokračovala v rytí. Něco mě po chvíli přinutilo zvednout oči od práce a pohlédnout směrem k domu. Na dvorku stála žena s krátkými šedivými vlasy, které jí rozcuchaně trčely do všech stran. Sledovala jsem, jak kráčí ke mně, s narůstajícím strachem. Opřela jsem se o rýč a snažila se zachovat klid. Dva metry přede mnou se zastavila. Oči jí planuly hněvem.

            „Co to děláš s mojí zahradou? Všechno tady ničíš!“ plivala na mne jednotlivá slova. „Zničila jsi mé květiny, všechno jsi to vyškubala a poryla. Tady,“ ukázala na jedno místo ve zryté půdě, „jsem měla holandské tulipány, co myslíš, že z nich na jaře vzejde?“ dodávala už téměř plačtivě. Otočila se a odpochodovala pryč.

            Stála jsem neschopna slova. Celá jsem se chvěla. Radost z dobře vykonané práce byla ta tam. Přidřepla jsem a rukou nabrala hrst zkypřené hlíny. Pustila jsem ji po větru. Všechno je tu jen samá marnost. V očích mě pálily slzy.

            „Neplačte,“ ozvalo se mi za zády.

            Otočila jsem hlavou a viděla mladého muže, podávajícího mi ruku, abych mohla snáze vstát. Nabízenou ruku jsem přijala a postavila se mu tváří v tvář. Hleděla jsem do jeho tmavých hnědých očí a nemohla se od nich odtrhnout. Uvědomovala jsem si, že stále ještě svírá moji ruku, ale připadalo mi to naprosto přirozené a zatoužila jsem v okamžiku po tom, aby mne svíral celou…

            Otevřela jsem oči a zírala do stropu. Byl to neuvěřitelně živý sen. Ještě jsem cítila vůni toho muže, kypré hlíny a spadaného listí. Jako ve snách jsem vstala z postele a zamyšleně přešla do koupelny. Obličej jsem si opláchla studenou vodou, abych se pořádně probrala.  Osvěžená jsem vzala do ruky hřeben a pročísla si své krátké blond vlasy. Ruka s hřebenem mi zůstala viset ve vzduchu. Ve snu byly mé vlasy oříškově hnědé a dlouhé. Jako kdysi. To už je takových… No aspoň osm let, co jsem změnila účes. Ještě jsem dělala školu. Najednou se mi po dlouhých vlasech zastesklo. Dívala jsem se do zrcadla a připadalo mi, jako bych sledovala nějakou jinou ženu. Tohle vlastně ani nejsem já. Tahle bledá blondýna! Sáhla jsem po taštičce s líčidly, abych svůj vzhled aspoň trochu vylepšila. Výsledek byl dobrý, jako vždy, ale nijak mne to neuspokojilo.

            V práci jsem nestála za nic. Rozčilovala mě každá maličkost. Marek si mě pozval do své kanceláře.

            „Co je to dnes s tebou? Stalo se něco?“ Vzal mou ruku do dlaní a jemně ji hladil. Připomněl mi muže z mého snu. Vytrhla jsem se mu a posadila se na malou pohovku v rohu. Znepokojeně si přisednul ke mně.

            „Tery, co se děje? Tu stavbu jsem přece odložil, jak sis přála. Tak co tě ještě trápí?“ zjišťoval Marek.

            Rukou jsem si přejela po čele. „Nic. Jen jsem měla dnes takový divný sen.“

            „Aha. Tak to si zajdeme na nějaký dobrý oběd a noční můra bude pryč.“ Přitáhl si mě k sobě a políbil mě krátce na ústa. Pak se zvednul, přešel ke svému stolu a usedl do kožené pracovní židle. Známka toho, že náš rozhovor je pro tuto chvíli u konce. Nerad míchal náš soukromý vztah s tím pracovním. Lidé ve firmě si ho pro to dost vážili. Za pět let, co jsme spolu, mi nikdo nemohl vytknout, že bych byla nějak protěžovaná. Své postavení jsem si musela budovat pěkně kousek po kousku.

            Dobré jídlo bylo vážně dobrým lékem. Ani se mi z restaurace zpět k práci nechtělo. Listí na stromech začínalo žloutnout. Letos se o mně asi pokouší podzimní deprese. Usmála jsem se sama sobě. Sluníčko krásně svítilo a jeho paprsky příjemně hřály do zad. Tak jakápak deprese.

            Marek měl odpoledne ještě nějakou schůzku, tak jsem si cestou z práce zajela k řece. Auto jsem nechala stát na  poloprázdném parkovišti u malého penzionu. Pěšky jsem se vydala asfaltovou cestou proti proudu řeky. Procházka mi udělala moc dobře. Domů jsem přijela příjemně naladěná. Pustila jsem si hudbu a vytáhla si žehlení. Když už jsem byla se žehlením skoro hotová, zazvonil mobil. Volal Marek. Chtěl, abych přijela do hotelu Baroko. Schůzka se poněkud protáhla a za hodinku jsme pozvaní oba dva na večeři. Marek se jede převléknout domů. Počká na mě na parkovišti před hotelem.

            Vůbec jsem z toho nebyla nadšená. Nikam se mi nechtělo. Rychle jsem se skočila osprchovat a převléknout. Nalíčila jsem se o něco výrazněji než obvykle. Navoněla jsem se mým oblíbeným parfémem. V zrcadle jsem ještě jednou zhodnotila svůj vzhled a pak jsem pospíchala rychle k autu, protože hodiny ukazovaly, že už mám nejvyšší čas.

            Marek čekal na parkovišti, přesně jak slíbil. Společně jsme vešli do hotelu. V hotelové hale se k nám přidal muž, se kterým strávil Marek dnešní odpoledne, spolu s manželkou. Z několika vět, které spolu muži před jídlem prohodili ohledně práce, jsem pochopila, že právě na tomhle muži záleží, zda další velká zakázka bude naše nebo připadne konkurenci. Snažila jsem se být okouzlující a v každém ohledu dokonalá, přesně jak Marek mlčky očekával.

            Večeře se poněkud protáhla. Domů jsem dorazila totálně vyčerpaná až kolem jedenácté. Marek jel také rovnou domů. Bydlení u jeho rodičů bylo natolik komfortní, že u mne v bytě přespával jen v případě, že se mi chtěl opravdu věnovat.

            Přestože jsem se cítila strašně unavená, nemohla jsem dlouho usnout. Podvědomě jsem se asi obávala svých snů. Ty však tuto noc nepřišly. Ráno jsem byla celá rozlámaná. Zoufale se mi nechtělo do práce. Během ranní porady jsem byla myšlenkami úplně jinde. Jen jsem doufala, že si toho nikdo nevšimne. Přemýšlela jsem o své kariéře architektky. Byla jsem součástí jakési mašinérie, která mne zcela pohltila. Dnes už jsem sice měla mezi kolegy takovou pozici, že jsem mohla o lecčem rozhodovat, ale pořád neexistovala možnost prosadit své návrhy stoprocentně. Většinou mi to nevadilo, ale z toho jsem měla pocit, že jsem zavřená v kleci a nemůžu se z ní dostat. Několikrát jsem si o tom chtěla s Markem promluvit, ale strach, že by mě nepochopil, mě pokaždé umlčel. Nebo by se možná zeptal, jak bych si tedy svou práci představovala a na to jsem dosud odpověď nenašla.

            Na konci porady mě Marek poprosil, abych za ním přišla po polední pauze. Netušila jsem, co ode mne může chtít. Že se jedná o něco osobního, mě ani nenapadlo.

            „Já s tebou zítra jet nemůžu, miláčku. Prosím, pochop to. Mám moc práce…“ snažil se Marek vymluvit z návštěvy u mých rodičů.

            „Nesnaž se mi namluvit, že pokaždé, když tam máme jet, máš něco na práci?“ nevěřila jsem svým uším.

            „Nemám zapotřebí si vymýšlet,“ řekl dost nepřesvědčivě.

            „Jak myslíš!“ ukončila jsem náš krátký rozhovor a odešla z jeho kanceláře. Neodpověděl a ani se mne nepokoušel zadržet. Chtělo se mi brečet. Vzteky. Zase ho budu před rodiči trapně omlouvat a dělat ze sebe blázna.

            Usedla jsem ke svému stolu a sáhla po telefonu. Vyťukala jsem kamarádčino telefonní číslo.

            „Ahoj Verunko, jak se máš?“ začala jsem standardním úvodem.

            „Dobře. A ty?“ pokračovala Veronika.

            „Mizerně! Marek se mnou nechce jet k našim.“

            „Tak to se mu nedivím,“ smála se.

            „Já taky ne, ale snad by se občas mohl trochu obětovat, co říkáš?“

            „To máš těžké. V každém jiném ohledu je dokonalý, tak co bys chtěla?“ divila se kamarádka. „Co bych za to dala, kdyby Eda nechtěl chodit k našim! Ten je u tchýně pečený vařený a jakmile má co, tak na mně pěkně požaluje. To pak nevím, jestli jsem víc vzteklá na něj, že donáší nebo na matku, že ho poslouchá a chce pořád něco řešit.“

            „Vidím, že jsem se šla vyplakat na nesprávný hrob,“ konstatovala jsem rezignovaně.

            „Terezko, Terezko… Neříkám, že ti nerozumím. Snažím se ti jen spravit náladu přednesením jiného extrému.“

            „Tak dík. A kolik jsem dlužná?“ zavtipkovala jsem na téma Verunčiny profese psycholožky.

            „Přátelům a sebevrahům léčím duše zdarma, neboť u těch i oněch není výsledek léčby nikdy zaručen,“ smála se, ale z jejího hlasu bylo znát, že to myslí vážně.

            Asi na tom něco bude. Nikdy jsem její rady nebrala tak docela vážně. Vždyť Veroniku znám už od střední školy a vím, jaké to bylo vždycky třeštidlo. Přesto mi rozhovor s ní dost pomohl. Tak co! Pojedu sama, aspoň proběhne návštěva v klidu. S Markem bych byla dva dny napjatá jako struna. Takhle se nadýchám čerstvého vzduchu a naberu energii pro další hektický pracovní týden. I ta práce na zahradě je pro mne určitým druhem relaxace. Nemusím při ní myslet na nic konkrétního. Můžu na chvíli všechno pustit z hlavy.

            Odpoledne jsem zajela do hypermarketu, abych koupila mámě trvanlivé potraviny, které mi napsala minule na papír. Procházela jsem uličkami mezi zbožím a sem tam se zastavila u toho, co mne právě zaujalo. Zašla jsem i do oddělení knih. Zběžně jsem přehlížela nabízené tituly. Pohled se mi zastavil na knize v tmavomodrém přebalu. Pod názvem knihy byl obrázek domu, který mi velice připomínal dům z mých snů. Kdyby měl předzahrádku, vchodové dvoukřídlé dveře uprostřed a užší okna, byl by to docela on. Vracela jsem knihu zpět do regálu, ale pak jsem si to rozmyslela a přihodila ji do nákupního vozíku.

            Doma jsem si sedla k počítači a pustila si program pro tvorbu projektů. Čerstvě zakoupenou knihu jsem si položila vedle. Úplně jsem se ponořila do práce, takže jsem ani neslyšela, že si Marek odemknul dveře a vešel do bytu. Když mě pozdravil za mými zády, nadskočila jsem leknutím na židli.

Začal se tomu smát.

            „Máš snad špatné svědomí, že se tak lekáš?“ zeptal se.

            „Já… Ne, proč?“ odpověděla jsem zmateně. Rychle jsem vypínala počítač, aby náhodou neviděl, co dělám.

            „Máš nějaké tajnosti?“ neušlo mu, jak jsem si pospíšila.

            „Kdepak. Jen jsem se chtěla trochu zabavit.“

            Vzal do ruky moji knížku. „Láska v mém domě,“ přečetl název. „Hm,“ odložil knihu bez zájmu zpět.

            „Nečekala jsem, že dnes přijdeš,“ řekla jsem po pravdě.

            „Myslíš kvůli tomu zítřku?“ odhadl přesně.

            „Ano. Kvůli tomu zítřku,“ potvrdila jsem.

            „Neblázni. Muž přece není povinen milovat rodiče své ženy. A kromě toho vážně něco mám.“

            „Neříkej, že by se to nedalo odložit?“ zaútočila jsem na něj.

            „Kdyby mi to za to stálo, tak asi ano. Ale pracovní návštěva u vašich není pro mne důvodem, abych to udělal. Promiň.“ Tvářil se najednou strašně nepřístupně. Přešla mě chuť cokoli dál řešit.

            „Jak myslíš. Už o tom nemusíme mluvit. Dáš si kafe?“ zvedla jsem se ze židle a šla do kuchyně postavit vodu v konvici na sporák.

            U šálku kávy jsme místo našich problémů probíraly ty pracovní. Stávalo se nám to často. Ani jeden z nás neuměl své starosti zavřít ve firmě a domů přijít s čistou hlavou. Tentokrát mi to přišlo vhod. Mé vlastní problémy byly větší. Přestože jsme spolu téměř žili, náš opravdový společný život ve společném domě jsem si pořádně představit nedokázala. Tady přece jen platila jistá moje pravidla a Marek je respektoval. U něj doma mi všechno připadalo hrozně cizí a neosobní. Plány našeho domu jsme vypracovali sice společně a formou kompromisu, ale o vnitřním zařízení jsme ještě nemluvili. Co když bude Marek toužit po domově, na jaký je zvyklý? Samé sklo a kov a studené barvy? Já k životu potřebuji dřevo a spoustu odstínů žluté.