STO TAKOVÝCH DOMŮ - 4.

Seděla jsem u proutěného stolku na prosklené verandě a popíjela čaj z malého růžového šálku. Přes sklo jsem se dívala na dvůr a dál do zahrady. Na stromech už nebylo skoro žádné listí. Venku byla pěkná zima, ale tady ne. Sluníčko svítilo skrz sklo. Jeho paprsky prohřály celou místnost. Zavřela jsem na okamžik oči a vdechovala vůni muškátů, které byly všude kolem mne - uklizené na zimu.

            „Tak jak se dnes máš?“ uslyšela jsem známý hlas. Otevřela jsem oči. V křesílku naproti mně seděl muž, který mě utěšoval na zahradě. Nevěděla jsem, jak se jmenuje. Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale připadala jsem si najednou hloupě. Tak tedy seděl tam On a v ruce držel také šálek čaje, stejně jako já.

            „Ahoj. Mám se dobře. Mám dobrý čaj a dobrou náladu,“ usmála jsem se na něj a zahleděla se mu do očí. Jeho pohled vypovídal o touze, kterou ke mně cítil. Nervózně jsem si kousala ret. Ve vzduchu viselo silné napětí. Položil šálek na stůl, vstal z proutěného křesílka a přešel ke mně. Podával mi ruku. Odložila jsem čaj a ruku přijala. Vedl mne do domu a já jej následovala. Zastavili jsme se až v ložnici s velkou manželskou postelí a skříněmi snad z počátku minulého století. Přitáhl si mne k sobě a začal můj obličej pokrývat polibky. Velmi jsem po něm toužila, ale pohled na velkou, pečlivě nastlanou postel, mne děsil. Jemně jsem jej od sebe odstrčila. Zatvářil se zmateně.

            „Já tady nemůžu,“ ukázala jsem na postel.

            „Nic se neděje, nemusíme tak spěchat,“ věnoval mi okouzlující úsměv.

            Cítila jsem se všelijak, ale zavedl mne do obývacího pokoje a rozdělal v krbu oheň. Na studené parkety před krbem rozprostřel chlupatou deku, na kterou jsme se usadili. Seděli jsme opření o sebe a popíjeli výborné červené víno. Nemluvili jsme. Společně jsme hleděli do plamenů a sem tam jeden na druhého. Nevím, co cítil on, ale já jsem byla šťastná.

            Probudila jsem se s úsměvem na tváři. Ještě chvilku bych si přála ten sen zadržet. Skutečnost byla tak šedá a fádní… Kde jen se ty sny v mé hlavě berou? Jak to, že na sebe tak navazují? Dřív se mi zdávala spousta snů, ale nemívaly nic společného. Teď se mi buď nezdá vůbec nic nebo jsem v tom domě a žiji tam celkem souvislý život. Několik málo nocí a já mám pocit, jako by se jednalo alespoň o pár měsíců. Jak je to možné? Zatoužila jsem se s tím někomu svěřit. Jako jediná vhodná osoba mi připadala Veronika. Už už jsem spěchala k telefonu, abych jí zavolala, ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Zase by všechno viděla jako důsledek mého skutečného života, všemu by přiřadila nějaký skrytý význam. Podle ní jsou sny únikovými cestami našich myšlenek. O takový výklad jsem tedy opravdu nestála.

            Byla neděle a počasí, že by psa nevyhnal. V mámině kuchyni bylo nádherně útulno a celý dům voněl svátečním koláčem.

            „Přála bych si mít starý dům, ve kterém by to každou neděli vonělo buchtama, z kuchyně bych viděla oknem do zahrady… na děti, které by skotačily ve spadaném listí a vymrzlé spěchaly domů na hrneček kakaa a na koláč… v závěsu za nimi by běžel velký žlutý pes…“ zasnila jsem se nahlas.

            „Nepamatuji, že bys někdy toužila po něčem tak obyčejném,“ podivila se máma.

            „Obyčejném? Ne, to není obyčejné, je to kouzelné, víš?“

            „Kouzelné! Prosímtě,“ kroutila máma hlavou. „Tak to máme ves plnou kouzelníků,“ škádlila mě.

            Kouzelníci. Z toho mála, co tady mají k dispozici, dokážou vyčarovat tak silné rodinné svazky, že rozbít je, by byl úkol téměř nemožný. Zdejší „klany“ by mohly bez obav svou pevností konkurovat těm sicilským. Každý v rodině tu má své pevné místo. Každá rodina je tu prorostlá s půdou, kterou vlastní, byť by to byl jen domek s malou zahrádkou. Všichni se tu znají a všichni se zdraví. Ke každému pozdravu se nádavkem přidá i nějaká ta věta. Každý každému tu vidí do talíře, pomluvy jsou tu  na denním pořádku, ale když pak o něco opravdu jde, jak ti se umí semknout!

            „Terezko, ty už se netěšíš na váš nový dům?“ zeptala se máma a tvářila se dost ustaraně.

            „Těším. Jenže mi to připadá nějak neskutečné.“

            „Neskutečné? Jak přejde zima, tak začínáte stavět, ne?“

            „No, právě. Neumím si představit, že bych příští zimu mohla trávit v novém domě.“ A s Markem, dodala jsem v duchu.

            „Já ti nerozumím. Celý poslední rok jsi nemluvila o ničem jiném a najednou máš strach? Z čeho? Máte s Markem nějaké problémy?“ vyzvídala.

            „Ne, to ne. Jen jsem se na to začala dívat trochu jinak.“

            „A jak? Ten dům jste si, pokud vím, vysnili…“ snažila se tomu přijít na kloub.

            Ale nezdálo se nám o něm, chtěla jsem zakřičet. „Ten dům bude jako nepopsaný list papíru. Nebude mít žádnou minulost, nebude z něj vyzařovat žádné kouzlo…“

            „A už jsme zase u kouzel. Ty se mi snad zdáš… Neočaroval tě někdo?“ prohlížela si mne s novým zájmem.

            „To je přece normální, že člověk před důležitým životním krokem trochu váhá,“ snažila jsem se přesvědčit i sebe.

            „Když je člověk zamilovaný, tak váhavý nebývá,“ mínila máma.

            „Jenže já už jsem s Markem pět let. Etapu bláznivé zamilovanosti už máme za sebou.“

            „Tím spíš bys měla cítit jistotu.“

            Tu jsem rozhodně necítila. Zmítala jsem se v naprosté nejistotě. V srdci mi vyvstaly dosud nepoznané touhy. Vždycky jsem byla přesvědčená, že jsem si jistá tím, co chci od života a šla jsem za tím, jenže teď se blížím k cíli a čím jsem blíž, tím víc toužím se otočit a běžet někam jinam. Možná i dokonce být někým jiným.

            Když jsem odjížděla, máma mi dala ještě jednu radu. „Dělej to, co cítíš v srdci, rozum z toho raději vynechej.“ To se to radí. Sama se řídila srdcem a že by byl její život s tátou zrovna procházka růžovou zahradou, to se říct nedá.

            Měla bych si vzít dovolenou a poctivě odpočívat. Cítila jsem se přetažená. Doma jsem si napustila vanu horké vody, nalila do ní relaxační olej a oddala se té očistné kúře. Myslela jsem na to, jak mi mé sny otevřely oči. Předtím jsem si vůbec neuvědomovala, po čem skutečně toužím a co se skrývá pod pojmem šťastný život. Příliš jsem se nechala ovlivňovat všeobecnou představou štěstí, která denně útočí z reklam na plakátech a v televizi. Jakousi samozřejmostí se stává touha po novém domě, novém autě, po úspěchu v zaměstnání, po krásných chytrých dětech a elegantním manželovi. Jenže může život podle této šablony zajistit opravdové štěstí? Hloupá otázka. Sám o sobě těžko. Tohle všechno může naše štěstí umocňovat, nikoli však zajistit.

            Po koupeli jsem se cítila odpočatá. Pustila jsem si počítač a zabrala se plně do realizace projektu domu z mého snu. Na některé detaily jsem si nemohla vzpomenout. Je v kuchyni vedle dveří výklenek nebo ne? Kolik místa je v koupelně. Nechtěla jsem improvizovat. Nejraději bych ten dům obešla s metrem.

            Do postele jsem ulehla až kolem půlnoci. Okamžitě jsem usnula. Nic se mi nezdálo. Ráno jsem přemýšlela, proč se mi sen někdy zdává a jindy nic.  Žádnou souvislost se mi objevit nepodařilo.

            Odpoledne jsme jeli s Markem domů společně. Už jsme byli skoro u domu, když mi hlavou blesknul nápad.

            „Co kdybychom se zajeli podívat na náš pozemek?“ navrhla jsem.

            „Teď?“ podivil se Marek.

            „Proč ne?“

            „No, jak myslíš. Tak jedem,“ souhlasil. Projel naší ulicí a pokračoval směrem k předměstí, kde ležela naše parcela.

            Vystoupila jsem z vyhřátého auta. Na několika okolních pozemcích se už začalo stavět. Stály tu zastřešené hrubé stavby domů, ve kterých měli jednou bydlet naši sousedé. Většinu návrhů dělala naše firma. Domy si byly podobné jako vejce vejci. Přestože jsme na plánování našeho domu použili všechen společný um, nebude se stavba příliš lišit od těch okolo. Aspoň na první pohled. To byla moje podmínka. Nechtěla jsem mezi ostatními příliš „vyčnívat“.

            „Tak co, spokojenost?“ zeptal se Marek.

            „Já ani nevím. Je tady nějak pusto.“

            „Zatím! Počkej, až se to tady začne zabydlovat.“

            „Myslela jsem krajinu. Nic tady kolem není. Jenom pole.“

            „A co bys chtěla. Budeme mít velkou zahradu.“ Začínal být rozmrzelý.

            „Možná jsme měli koupit nějaké místo u lesa…“

            „Nemůžeš bydlet současně ve městě a u lesa.“

            „Proč ne?“ byla jsem jako malé otravné dítě.

            „V tomhle městě teda asi těžko,“ ztrácel Marek trpělivost.

            „Máš pravdu. Nevím, co mě to popadlo,“ řekla jsem smířlivě.

            Přivinul mě k sobě a dlouze mne políbil. „Miluju tě, budeme spolu šťastní,“ pošeptal mi do ucha.

            „Ano, jistě,“ usmála jsem se a vykročila k autu. Tolik bych tomu chtěla věřit. Jenže se mi nad hlavou začínala stahovat mračna pochybností. Bude z nich pršet nebo nebude?

            „Nezajedeme si někam na jídlo?“ zeptal se mě Marek v autě.

            „To by bylo fajn, nechce se mi vařit.“

            „A na co máš chuť?“

            „Dala bych si nějakou dobrotu po italsku.“

            „Takže tradá do italské restaurace!“

            V italské restauraci ale bylo plno a čekat, jestli se uvolní místo, se nám rozhodně nechtělo. Přešli jsme tedy přes ulici a zapadli do malé, ale čisté hospůdky. Po důkladném prostudování skromného jídelního lístku jsme si objednali smažený sýr s brambrovými hranolky. Marek se nad jídlem tvářil všelijak, ale já jsem byla naprosto spokojená. Výtečně jsem si pochutnala.

            Doma jsme si pustili televizi a dívali se na dokumentární kanál. Otevřeli jsme si láhev sektu. Naši malou domácí pohodu narušil Markův mobil.

            „Tak já tam za chvilku přijedu, počkejte na mě. Zatím ho nějak zdržte!“ nařizoval někomu na druhém konci spojení.

            „Miláčku, já musím odjet, ale tak za dvě hodinky budu zpátky,“ omlouval se Marek a spěchal do předsíně.

            „Nechceš jet, doufám, autem?“ zděsila jsem se. „Vždyť jsi pil!“

            „Aha, no vidíš. Vůbec jsem si to neuvědomil,“ zarazil se. Vytáhl mobil a zavolal si taxi.

            Sotva odjel, usedla jsem k počítači a pustila se do ztvárňování mého snového domu. Práce mi nešla tak, jak bych si představovala. Pořád mě něco nutilo skutečnost, tedy vlastně sen, vylepšovat. Nejdříve jsem tomu pokušení odolávala, ale pak jsem to vzdala. Proč bych si nemohla upravit dům podle svých představ? Lidé své staré domy vylepšují, přestavují nebo nadstavují…