Nevinná

Motám se po ulici, zmámena dechem chladné noci a pár absinthy,které do mě v krčmě nalil kdosi velmi opuštěný - jako můj Bůh.Taky se tak někdy cítím,ač mám vše potřebné,nastanou dny,kdy se cítím sama a ze všech těch věcí, které mne doma obklopují mám najednou pocit,že ani jedna mi ve skutečnosti nepatří - znáte to,tak dlouho vlastníte věci až po čase začnou věci vlastnit Vás..Je to už dlouho,co jsem se takhle začala cítit,přesně ode dne,kdy jsem přišla o tátu..Jeho jsem milovala,ano on byl můj anděl,který mi na cestu svítil věčným plamenem a najednou byl pryč a plamen ztratil vlastnost věčnosti..S mámou to šlo pak z kopce,začla hodně pít - asi i po ní mám chuť k alkoholu.Nesnesly jsme se,místo toho,aby jsme byly jedna druhé oporou,házely jsme si klacky pod nohy a ještě jsme na sebe šlapaly.

Nemám soucit s nikým, o to víc mne uráží pohled na ty zbídačené bytosti,které se krčí v koutech domů,na nádražních lavičkách či někde v undergroundu,zchouleni pod záštitou krabic,kde o ně nezavadí ani sebemenší náznak tepla,ani sebemenší lidská lítost nepo pochopení.V tisíci sklech musí denně umírat,by je probudila alespoň bolest-ta poslední,protože čaj s medem to nikdy nebude.Mnohokrát ani neví,jak se tu na ulici ocitli,stačilo zažít jeden krach, jedenkrát se špatně ohlédnout a vše bylo rázem ztraceno.Mně se to ale nikdy nemůže stát.Mám perspektivní práci,ambice,chuť do života a přítele,který mne vždy a ve všem podpoří,zkrátka já se pro zoufalství nezrodila,můj životní úděl je údělem superjedince.

Jdu dál a v tom vidím ležet u mola na zemi mladou dívku..Velmi půvabnou,ikdyž pár měsíců na ulici ji na kráse zajisté ubralo..Skoro nedýchá,alespoň nevidím,že by se výrazně zvedal kabátek,kterým je nedbale přikrytá..Je mi něčím hrozně povědomá,ale stále ji nevidím do tváře.Na hlavě má rudý šátek,který ji barvou splývá z vlasy,černý kabát propínaný knoflíčky,šedomodré punčochy a malé botky bez šňůrek,z kterých vylízají jazyky jako rozvášněným psům při pohledu na dobře vyuzenou kýtu.Je mrtvá?Nebo jenom spí?Stále přemýšlím a hledám v sobě odvahu poklepat ji na rameno.

,,Haló slečno,jste v pořádku?"

,,Nechte mě bejt a děte do prdele laskavě!"

,,Promiňte,chtěla jsem Vám jenom pomoct."

,,Když mi chceš pomoct,tak naval nějaký prachy ty chytrá,jinak seš mi hovno platná."

,,Omlouvám se,nechtěla jsem Vás vyrušit,ale ode mě neuvidíte ani korunu!"

,,No jasně ty pičo snopská! Běž radši domů slečinko,tady to není místo pro Tebe."

,,Jak to jako myslíte?A laskavě mi nepředhazujte to,že se mám dobře,kdyby ste se snažila,tak tu taky takhle nechátráte!"

,,Ty víš kulový o mým životě,tak se do mě laskavě neser."

,,Jak chcete, na to nemám nervy, jen sem chtěla pomoct nic víc,sbohem!"

,,Eh....tak se hnedka neurážejte. Nemáte cígo?" Zaslechla jsem za zády,sotva jsem se otočila k odchodu.

,,Nechoďtě nikam,už jsem s nikým nemluvila dobrého půl roku,budu ráda,když tu se mnou chvíli zůstanete."

,,No,ehm...já nevím...asi bude lepší když půjdu."

,,Ne!Prosím nikam nechoďte...Promiňte mi to chování před tím,nejsem zvyklá na něčí společnost a navíc z lidí mám strach..Někteří kolem mne jen projdou,hážou zlé pohledy a pomlouvají mě,jiní na mě plivou nebo hází kamení,proto se mi nedivte,že jsem tak nedůvěřivá."

Nevěřícně jsem si ji prohlédla,vypadala ustaraně a neškodně,nevím co mě to napadlo,ale má ústa jako by to sama chtěla:,,To je mi líto,nesednem si?"

A tak jsme se usadily na lavičku poblíž mola,z které bylo vidět na moře a já se tak po dlouhé době cítila jako člověk,ne jako bytost...

,,Co se Vám vůbec stalo?"

,,Myslíte,jak se mi povedlo dopracovat to až sem? To je nadlouho a asi Vás budu nudit..Ani se mi o tom nechce příliš mluvit.."

,,To samozřejmě nemusíte,pokud je Vám to zatěžko,nechci Vás uvádět do rozpaků.."

,,Ale tak dobře,povím Vám to,možná to bude spíše kratší příběh, než-li jsem prve řekla, neboť já jsem takovou tečkou v půlce věty...

Když mi bylo 13,umřel mi táta na rakovinu. Víte, on byl mým spojencem,takovým smyslem, proč při sobě držely všechny ty rodinné karty a nesesypaly se.Jednoho dne jsem se vrátila ze školy a už tu pro mne nebyl. Vše zmizelo i jeho věčný optimismus,který jsem místy nesnášela,konec všemu.S matkou jsme neměly nikdy příliš dobré vztahy, a tak náš dům postupně chřadnul a s ním i my dvě.Za čas se tam nedalo vydržet,věčné hádky vzaly za své a já jsem se jednoduše sebrala a sehnala si podnájem.Ze začátku se to dalo,peníze jsem si vydělávala příležitostně prodejem knih,roznášením letáků a podobně,jenže rázem začaly hodně ubývat,protože jsem nastoupila na školu,kde jsem si musela platit veškeré školné z vlastní úhrady.Postupně věci mizely..zmizela práce,škola a chuť do života,začala jsem hodně pít a toulat se nočním městem s bandou ožralců,kteří mi jediní přišli krásní a čistí.Nevšimla jsem si ženy,že je krásná dokud se neusmála,a najednou jsem viděla svět jinýma očima.To,co mi dříve přišlo důležité,mělo pro mne nyní zcela opačný význam.Matku jsem od té doby neviděla,možná Vám to bude připadat divné,ale ani jsem ji po celý ten čas nezatoužila spatřit..V mé hlavě je tolik nevyřčených myšlenek,že mám někdy strach, co se stane,když je v sobě budu déle schovávat a nosit..Ale ne všechny jsou stvořené pro uši druhých,ne všechny jsou z tohoto světa...Už sem nezapadám,dnes jsem byla připravena zemřít a odejít v pokoji a míru někam,kde má přítomnost nebude tolik zbytečná,ba naopak.Přinesu tam klid a užitek...toho se tady již nedočkám,svou šanci jsem promrhala a svou válku prohrála.."

,,Není války bez boje..."

,,V tom máte pravdu...jsem zbabělec..."

,,Kde budete dneska spát?"

,,Asi tady někde v okolí,od vody jde sice chlad,ale uklidňuje mě to tu. Jinde bych usnula jen na oko.."

,,Nepůjdem si něco alepoň vypít?Nebo Vám obstarám nějaké jídlo.."

,,Můžeš koupit flašku vodky tady v krámu u metra,nechci sedět někde mezi lidmi a cítit na sobě ty nenávistné pohledy..A tykej mi,nechci se dnes cítit důležitě..Vypijem ji tu spolu a pak každá půjdeme svou cestou."

Koupila jsem absinth,ten mám nejraději,snad se té dívce bude zamlouvat..Jen je divné,že jsem ani jednou nezahlédla její tvář,ráda bych věděla jaké má oči..Podle očí se přeci pozná povaha člověka,nebo je to jen mýtus?;-)

,,Tak jsem vzala něco,co mám ráda já,snad nepohrdneš flaškou absinthu."

,,Nepohrdnu?To už jsem dlouho nezaslechla z něčích úst..Já nemůžu něčím opovrhnout,to je komfort,který si nemohu dovolit, a navíc tento druh alkoholu se mi také zamlouvá,nemám nic proti..."

Pluly jsme spolu na zelené loďce,ona veslovala vpřed a já se jen tak houpala..V jejích očích se leskly perleťové vlnky moře,který nám otvíral svou náruč a oslovoval nás děti..Světélka tisíce světů se přiblížila právě nám nadosah ruky a my jsme jen nečinně přihlížely,protože jsme věděly,že ráno tu také budou a uchopíme je snáz.Co bylo černé,rázem v zlato oděné bylo a i sebemenší pohyb nám přišel natolik skvostný,že jsme se vždy s dalším modlily.Byla mi sestrou a já jí také,jedna pro druhou ty hedvábím zhýčkané hvězdy uloupily bysme,tak moc bolí láska.Zeptejte se jich,když spadnou na zem a ještě chvíli nato září.Je to nádhera..

Loďka pomalu doplouvala do svého přístavu a já,když jsem ráno otevřela oči,zjistila jsem,že toť vše byl sen pouhý a já mám na sobě

rudý šátek,černý kabát s knoflíčkama a šedomodré punčochy v botách,ze kterých vyčuhují jazyky jako psům,kteří již zažehnali svůj hlad...