Buď a nebo

Oči zabloudily do pootevřené tašky a z obyčejné zvědavosti vyrostla rozpolcenost. Vzít či nevzít. Třeba je to jen kus mosazi za pár korun. Prý se to pozná podle váhy. Jenže jak, když nikdy žádné zlato v ruce nedržela. Nervózně se rozhlédla. Klíče ve dveřích, takže cesta ven volná. Spal jak zabitý. Pár skleniček a cizinec... Nevěděla přesně odkud. Řeč, kterou spolu večer mluvili, nebyla ani jednomu z nich mateřštinou. Křestní jméno. Z něj a z toho, jak ho porazily tři sklenky vína usoudila, že je odněkud, kde se to asi moc neprodává. Nic mu do toho nepřimíchala. Fakt. Zato on jí určitě. Hrozně ji bolela hlava, když se před chvílí vzbudila. Včera to přitom nebylo nic velkého. A ta bolest teď tak divně odcházela a vracela se...

Znovu se po něm ohlédla. Ležel jak dřevo. Aby se mu tak... Ne, dýchá pravidelně, uklidnila se. Co vlastně bylo potom, co ji sem dovedl? Nemohla si na nic vzpomenout, a tak se znovu zadívala na pootevřenou tašku. Táhlo ji do ní hledání mezer v paměti? Ne. To ten šperk. Teď si vzpoměla. Neříkal snad, že jí ho dá? A ona, husa, už ho držela v ruce a pak odmítla. Jak by si připadala. Jako nějaká - na jednu noc. Dokonce se snad urazila. Jenže proč? Copak čeká, že ho ještě někdy potká?

Znovu se ohlédla, jestli se neprobouzí a opatrně sáhla pro ten poklad. Ještě než se ho dotkla ji něco zašimralo na hřbetě ruky. Ucukla a jak přitom tašku víc otevřela, zahlédla hadí ocásek. Je to past! Had v tašce! Blbost. Strašidla z chlastu a kdo ví jakého svinstva. Asi ty bonbony. Furt jí je cpal. Ale sám je taky jedl. Chutnaly jí a pak už si nic nepamatuje. Vlastně něco jo. Hráli nějakou hru. Vždycky musela počítat... Do kolika to bylo? Pak bonbon. A příště o jednu víc. Aby dostala další bonbon? Z ruky. Že se mu na ně nevyprdla, žralo ji teď.

Marně se snažila vybavit si to hlavní. A je to vůbec to hlavní? vzdala to po chvíli. Že je trochu nahá, to ještě nic neznamená. A on spí oblečený. Bylo to všechno takové divné; promítla si vduchu záblesky filmu. Plno polštářů - ostatně tu pořád jsou. Ležela mezi nimi a on stál? Frajersky, s rukou v kapse - tam asi měl ty bonbony. A druhou napřaženou, jak kdyby ji chtěl... To by si snad nenechala líbit. Ne, neubližoval jí. Nebo si to aspoň nepamatuje. A nic ji nebolí. Jen hlava trochu. A v puse pořád chuť těch bonbónů. Nezbyl tu nějaký?

Pohledala očima scházející oblečení. Těch peněz, co stálo. Tiše se po něm natáhla. Jeden knoflíček, druhý... Žádné násilí, žádné defekty, oddechla si při oblékání. Je jí tak horko z toho, že oblékla krátkou sukni? Buď, a nebo jak se znovu podívala na tašku. Strach z hadů? Nebo ten šperk. Ten by ji ze strachu vyléčil. Protilék... Neříkal něco takového? Přetočit film ještě kousek zpátky. Něco ji v noci kouslo. Nebo dokonce víckrát. Nehoda? Až pak to zlato v dlani, nebo už předtím? Nebo se jí to všechno jen zdálo? Smět ten film ještě jednou opakovat... Musí ten šperk potěžkat, rozhodla se s konečnou platností. A dál? Až ho bude znovu držet v ruce; vrátit? Byla by kráva. Ale v noci, to jí hrdost nedovolila. Připadat si jako děvka. Nebo raději teď jako zlodějka? Buď a nebo. Děvka nebo zlodějka. Říkal taky něco o trestu?

Žádní hadi nebyli, nejsou a nebudou, ujišťovala se vduchu. Pomalu sunula ruku do tašky a ještě pomaleji zpět. Něco drsného jí ovinulo zápěstí. Buď a nebo. Nepustit, ale necuknout. Nevykřiknout. Uvolnit svaly. A nepotit se, nedráždit pachem strachu. To jí všechno říkal? Dokáže se znovu ovládnout?

Neškodný tmavý copánek, zakončený rozeklaným jazýčkem. Kde už ho jen viděla. Ještě o snímek zpět? Zasvištění, upuštěný šperk a bolest, burcující tělo.