Gándhí

 Mohandás Karamčand Gándhí se narodil 2. října 1869 v indické provincii Pórbandar. Jeho otec byl ministerským úředníkem pomáhajícím spravovat provincii, zatímco matka -  prostá žena se sklonem k asketismu, myslící pouze na chod rodiny, domácnosti a svůj višnuismus, který narozdíl od svého manžela ortodoxně vyznávala.

  Gándhí sám zhruba o půl století  později o své matce říká: „Vše, co ve mně najdete čistého, pochází od mé matky.“

  Jak později uvidíme, její asketismus a všeobecná střídmost v Gándhím opravdu zanechaly nesmazatelné stopy.

  Mahátmá - jak Gándhího později jeho stoupenci častovali (a což v překladu znamená „Velký duch“) – při svém dospívání nevykazoval žádné nadprůměrné schopnosti, ať šlo o studijní výsledky nebo třeba o sport. Vyznačoval se především vážností, problémy s komunikací, pasivitou a absolutní nesoutěživostí. Ve svých třinácti letech byl rodiči oženěn s Kastúrbaí – stejně starou dcerou rodinných přátel. Ghándí se i přes svoji povahu ze začátku projevoval jako žárlivý a panovačný manžel, kterého však osobitá Kasturbáí dokázala změnit. Mahátmá o ní napsal: „Když jsem se pokoušel manželku podrobit své vůli, dostalo se mi od ní lekce v nenásilí. Rozhodnost, s jakou mi odporovala, i odevzdanost, s níž trpěla mé hlouposti, posléze způsobily, že jsem se zastyděl a přestal si bláhově myslet, že jsem se narodil, abych nad ní vládl. Nakonec se stala mou učitelkou nenásilí.“

  V sedmnácti letech Gándhí vcelku průměrně odmaturoval a roku 1888 se zapsal na kolej v Bhávnagaru, kde hodlal pokračovat ve studiích. Avšak do nového prostředí příliš nezapadl a měl problémy s přizpůsobením se okolí i škole. Proto se na radu přátel rozhodl pro jinou variantu studia a vybral si obor práv v tehdejší mecce kulturní Evropy, Londýně.

  To ale ortodoxní hinduismus nepovoluje, cesta za moře je zakázaná. Proto by Gándhí musel vystoupit před náboženským tribunálem a vzdát se vlastním rozhodnutím oficiální víry, čímž by byl vyloučen z kasty. To naštěstí pro celou pozdější Indii dělá, přičemž ukazuje první náznaky sebevědomí. A tak, 4. září 1888, nastupuje devatenáctiletý Ghándí na palubu lodi S.S. Clyde a odplouvá do Anglie.

  Nicméně velká očekávání z nového prostředí brzy opadnou, přechod z vesnice do kosmopolitní společnosti nese špatně, navíc díky slibu své matce nadále nejí maso, takže dokonce čas od času i hladoví a sklízí posměch. Až do doby, než při jedné ze svých občasných toulek Londýnem narazí na vegetariánskou restauraci. Poprvé od svého příjezdu se pořádně nají, což v něm zřejmě zanechá takový dojem, že se rozhodne radikálně změnit styl svého života. Zatímco po vstupu na novou školu – i když šlo asi jen o obrannou reakci na nové prostředí – kopíroval moderní styl oblékání spolužáků a snažil se co nejvíce zapadnout, nyní je rozhazování a marné přizpůsobování nahrazeno obrazem Gándhího, jak ho známe teď. Jako symbol střídmosti a nenáročnosti, který ve svém podivném vlajícím hábitu nabádá oběti jakýchkoliv útlaků k nenásilnému odporu a striktnímu vegetariánství.

  Důležité ale je, že Gandhí se konečně našel a začíná se „probouzet“. Jeho zaujetí se postupně koncentruje na studium obecného a římského práva v latině, ze kterého r.1890 úspěšně skládá zkoušku a dostává diplom. Evropa se mezitím nachází v bouřlivé době intelektuálních rozporů (Marx), ale Velký duch debatami zůstává neposkvrněn, zajímá se spíše o etické otázky. V tomto rozpoložení se téměř po třech letech vrací do rodné Indie, ve které se snaží o právní praxi, ale bez valných úspěchů. Například jeho první výslech skončil katastrofálně – ztrémovaný Gándhí se při něm sesypal ještě dříve, než mu svědek stačil cokoliv prozradit.

Prostředí ani práce mu tedy opět nevyhovují, proto se rozhodne přijmout nabídku indického obchodníka na zastupování v jižní Africe s nadějí, že se vše zlepší.

  Po přistání v Africe nastupuje do vlaku, který ho má dovézt do Pretorie, ale je vykázán z první třídy. To přirozeně odmítá a tak je za jízdy jednoduše vyhozen z vlaku. Zkouší tedy cestovat dostavníkem, ale cestující ho kvůli jeho indickému původu nechtějí nechat cestovat uvnitř. Mahátmá se proti tomu ohradí, za což je surově zbit. V dilematickém rozpoložení se vrací na nádraží, kde čeká na další vlak a přemýšlí, jestli má své snažení vzdát nebo nátlaku čelit. Rozhodne se pro druhou možnost a přes další problémy nakonec úspěšně docestuje do Pretorie – ovšem jako zcela jiný člověk. Ze svých otřesných zážitků čerpá sílu a motivaci na podporu indické menšiny. Zjišťuje, že v Transvaalu, do kterého přicestoval, platí řada diskriminačních zákonů omezujících indické osadníky. Přistěhovalci nemohou např.:

-mít nemovitosti jinde, než na vyhrazeném území

-vycházet z domu po 21 hod

-volit

-musí platit zvláštní daň, tzv. „Daň z hlavy“

  Svolává proto nejrůznější schůze, na kterých se debatuje o problémech přistěhovalců, a zároveň na některé nejkřiklavější případy utiskování upozorňuje tisk nebo úřady, které však reagují jen symbolickými ústupky.

Zde se děj boje indických přistěhovalců rozvíjí naplno a velice četně, proto jen v bodech:

-koloniální úřady podávají návrh zákona na zamezení možnosti volit všem přistěhovalcům (předtím mohly volit alespoň ty nejbohatší vrstvy přistěhovalců)

-Gándhí jako reakci svolává protestní hnutí a sepisuje petici o 10.000 podpisech, kterou posílá politickým zástupcům provincie a nejrůznějším novinám, zakládá politickou organizaci na podporu přistěhovalců - Natalský indický kongres (podle provincie Natal) a stanovuje mu tyto cíle:

-hájení zájmů členů

-pozvednutí mravní a sociální situace

-vzdělávání a hygiena

  Díky petici a aktivnímu zapojení Kongresu je zákon o zákazu volení vetován, ale ihned je podán návrh nový, a to na zákaz volení „osobám náležejícím k necivilizovaným rasám Asie“, který by měl naprosto stejný dopad, jako zákon předchozí. Jediný rozdíl byl, že tentokrát se už zákonodární zástupci vyhnuli diskriminaci na rasovém základě.

  Cílem všech omezení a zákonů bylo přesvědčit přistěhovalce k návratu zpět odkud přišli, což se v mnohých případech i zdařilo. To ovšem nebyl pro Gándhího důvod svůj boj vzdávat, dokonce naopak.

  Kongres, který Mahátmá vedl, se zatím zabýval jen bohatší vrstvou Indů, ale vše se změnilo s příchodem zuboženého dělníka, který tenkrát už známého Gándhího, jako svoji poslední naději, poprosil o pomoc. Dělníci v té době totiž měli až otrocké podmínky v práci – museli uzavírat smlouvu nejméně na pět let a nemohli ji vypovědět, ať s nimi zaměstnavatel zacházel jakkoliv. Gándhí dělníkovi však pomáhá (kompromisem ho dostává k jinému zaměstnavateli), a tím se pro mnoho tamních pracovníků stává velice populárním. Nazývají ho Gándhíbháím – bratrem v bezpráví.

  Agenda, kterou Gándhí vede, však polyká mnoho času, takže si z Indie přiváží rodinu a zabydluje se v Natalu. Chvíli, kterou strávil v Indii, využívá k informování Indů o špatných podmínkách krajanů a setkává se s velkým ohlasem podporujícím jeho názory.

 Mezitím vláda v Africe vydává další zákon - povinné zkoušky z evropského jazyka pro všechny přistěhovalce, což by v případě přijetí jasně vedlo k jejich obrovskému omezení. Natalský kongres okamžitě podává odvolání k ministerstvu kolonií do Londýna, avšak naplano.

  10. října 1899 začíná búrská válka. Gándhí, přestože vláda odmítá jeho požadavky a protesty, cítí povinnost přispět britské straně. Sestavuje tedy dobrovolný sanitní sbor, což veřejnost i tisk oceňuje a jeho popularita dál stoupá. Spolu s dalšími členy oddílu je navíc po válce i vyznamenán medailemi, a tak spolu s ostatními podléhá „přátelskému politickému ovzduší“. Proto se r.1901 bez obav vydává zpět do Indie v domnění, že úřady jsou rozumnější a situaci jeho kolegové z Kongresu dokáží zvládnout i bez něj. Neuplyne však ani rok a Gándhí obdrží od svých jihoafrických spolubojovníků naléhavou žádost k návratu.

  Připlouvá, a ke svému zděšení zjišťuje, že postavení přistěhovalců se nejen nezlepšilo, ale dokonce je na úrovni obyvatel poražené Búrské republiky. Tentokrát začíná boj ne za zrovnoprávnění, ale za uplatnění základních lidských práv a dřívějších norem.

  Gándhí si vybírá za své působiště Transvaal, kde považuje útlaky za největší. Jeho předsevzetím je, aby se z Indů stali rovnoprávní členové impéria, ale situace vypadá zhruba tak, že je proti nim vedeno rasistické zákonodárství (např. registrační povinnost, omezení práva na vlastnictví půdy, nebo omezení obchodování mimo určené lokality). Navíc je ještě nově zavedeno vstupní povolení, které téměř naprosto likviduje jakékoliv asijské přistěhovalectví..

 Rasové zákony také provází četná byrokratická korupce – při Búrské válce přišel odliv Indů, kteří zde ale zanechali svůj majetek a teď po válce ho chtějí zpět, za což úředníci berou úplatky. Gándhí tyto gangsterské byrokraty odhaluje a u několika z nich se mu dokonce podaří i dosáhnout jejich odvolání z funkce.

  Roku 1904 přichází se dvěma novými projekty – nechává vzniknout antisegregační týdeník Indian Ophinion, který sám financuje a zakládá zvláštní osadu s názvem Phoenix, jejíž obyvatelé a souhrnně život v ní se má řídit myšlenkou, že základem společnosti není bohatství, ale pospolitost a soudržnost, že prospěch jedince má napomáhat všeobecnému blahu a plnohodnotného života dosáhne člověk jen manuální prací. K této formě „osadního experimentu“ se rozhodl po přečtení Ruskinových esejů „Unto this last“ („Tomu poslednímu“). Vůbec Ruskinovy názory a jeho představa společnosti a hlavně jeho „smysl života v ruční práci“ byli pro Mahátmu velice blízké. V podstatě se dá tvrdit, že provázely celou jeho další revolucionářskou cestu „rebela v ručně pleteném hávu“.

  R. 1906 byl podán další návrh registračního zákona, který měl povolovat pobyt v kolonii pouze osobám s platným registračním povolením a toto povolení mohli dostat jen usedlíci, kteří byli v době vydání zákona přítomni v Transvaalu, což by v praxi znamenalo, že veškeré přistěhovalectví nebo návrat uprchlíků z doby před Búrskou válkou by byl znemožněn.  Gándhí na to reaguje svoláním masového shromáždění do Johannesburgu, kde nabádá své příznivce ke slibu nepodvolení se diskriminaci, nabude-li právní moci. Zároveň je vládě i zákonodární radě poslána petice kampaně, kterou uveřejňuje Indian Ophinion a další jihoafrický tisk. Přesto zůstávají úřady neoblomné, a tak je r. 1907 zákon přijat spolu s lhůtou k registraci. Mahátmá na tento podnět vyvolává první hnutí nenásilného odporu, které později použije k dosažení svých cílů ještě mnohokrát. Toto hnutí má za cíl bojkotovat registraci a nenásilně přesvědčovat všechny „zájemce“ o zapsání, aby se dali na jejich stranu. Tato kampaň přinesla hnutí téměř 100% úspěch, a přestože lhůta pro registraci byla několikrát posunuta, konečný výsledek ukazoval pouze 511 registrací z 13.000 možných osob. Za to je Gándhí a spol. předvolán před soud, kde si společně s kolegy vyslechne rozsudek dvouměsíčního odnětí svobody. Reakce Indů jsou jednoznačné – sjednotili se do protestního průvodu a řada z nich putuje dobrovolně za Gándhím do vězení. Tvrdý postup proti indické menšině však vyvolává negativní ohlas i mezi samotnými Angličany, a tak se indická a britská strana dohadují na kompromisu: Propuštění vězňů a odvolání omezení způsobených registračním zákonem, pokud se Indové zaregistrují. Mahátmá přijímá a jako první se jde zaregistrovat, ale jeho odpůrci to vidí jako zradu a je na něj spáchán první atentát (zbit do bezvědomí). Přesto se zapíše a jeho příkladu následuje dalších 8.000 Indů. Ti tedy svoji polovinu dohody splnili, zato rasisté ji dodrželi jen z části: Registrační omezení sice neplatily, ale jen pro zapsané Indy. Gándhí toto jednání jednoznačně odsuzuje jako nepoctivou hru a vyhlašuje 2. kolo hnutí nenásilného odporu, které nazývá termínem „Sátjágraha“ – „Vytrvalost v pravdě“.

  Na další manifestaci shromažďuje přes dva tisíce registrací a hromadně je pálí, což je dobovými novinami pohotově přirovnáváno k bostonskému „pití čaje“. Také organizuje průvod a na protest se s ním bez povolení pokouší přejít Transvaalské hranice. Průvod je vytrvale vracen zpět a po několikátém opakovaném pokusu jsou jeho členové zatýkáni. Gándhí mezi nimi ale není, ten je zatčen až později při přechodu Natalských hranic, kde nepředložil registrační potvrzení a soud mu za to vyměřuje dva měsíce nucených prací. Avšak neuběhne ani pár dní od jeho propuštění a Gándhí to zkouší znovu. Tentokrát už byrokracie přitvrzuje a Mahátmu odsoudí na tři měsíce práce v kamenolomu. Mahátmu to však nezlomí a při práci se stíhá dokonce vzdělávat – čte autory, jakými byli Tolstoj, Thoreau nebo Carlyle, čte Bibli i Bhagavadgítu, přičemž hlavně Thoreauovův spis „Očanská neposlušnost“ ho utvrzuje v přesvědčení, že je čestnější mít pravdu, nežli dodržovat nespravedlivé zákony.

-         „Člověk má právo a povinnost postavit se tyranské vládě – i nepatrná menšina obhajující pravdu může dosáhnout úspěchu.“

  Po jeho dalším propuštění následují dva roky občanské neposlušnosti, při kterých branami jihoafrického vězení projde na 3 000 Indů. Vláda v této době přistupuje k mocné repatriaci dělníků, což znamená, že po vypršení pracovní smlouvy se přistěhovalec musí vrátit zpět do Indie. Teprve po Gándhího stížnosti u Nejvyššího soudu se tato praktika stává nezákonnou. Úřady to ale nezastaví, začínají vyvíjet ekonomický nátlak na dosud nijak příliš tyranizované indické obchodníky, kterým odmítají poskytovat úvěry, což vede k jejich bankrotu, a tím pádem i k útlumu hnutí, které jimi bylo z velké části podporováno. Jako reakci na to Gándhí odjíždí do Londýna a zkouší vzbudit zájem tamních politiků a novinářů, což se mu ale nedaří, takže Londýn ve znechuceném rozpoložení opouští. Kvůli nedostatku financí a energie na další podporu Hnutí odporu se rozhodne spojit jeho jádro a na farmě nedaleko Johannesburgu buduje soběstačnou farmu po vzoru osady Phoenix, kterou nazývá Tolstého farma.

  R. 1912 navštívil Afriku čelní představitel indického boje za nezávislost G.K.Gókhalé, kterého Mahátmá seznamuje se současnými životními podmínkami indické části zdejšího obyvatelstva a po tomto setkání následuje návštěva místního premiéra Botha a ministra Smutse, od kterých dostávají ujištění, že rasová bariéra (konkrétně např. Daň z hlavy) bude ze zákona odstraněna. Po odjezdu Gókhalého se však tyto sliby ukazují jako naprosto lživé.

  Gándhí, který v minulosti nepožadoval zrušení Daně z hlavy, protože nechtěl tříštit síly hnutí, nyní na protest britskému chování zahrnuje zrušení Daně z hlavy mezi hlavní body kampaně nenásilného odporu. Tato událost pochopitelně nemohla neoslovit indické dělníky, kteří do hnutí začali masivně vstupovat. Ale nebyl to jediný příval příznivců, který v této době Mahátmá získal; r. 1913 Nejvyšší soud uzákonil jako neplatná všechna manželství neuzavřená podle křesťanských tradic, a tím pádem se z muslimských a hinduistických manželek rázem staly konkubíny a měly nemanželské děti, což bylo v rozporu s přistěhovaleckým zákonem a tudíž jim hrozila deportace. To vedlo k hromadnému vstupu indických žen do řad Hnutí.

 Bohužel, ani po několika Mahátmových pokusech, se nedaří prosadit zrušení zákona, takže i jeho zrušení se stává jedním z bodů sátjágrahy. Gándhí se přesouvá do osady Phoenix, aby se stoupenci porušil zákon překročením transvaalských hranic. Na první pokus je vrácen zpět do Natalu. Při druhém pokusu dostávají účastníci pochodu jeden až tři měsíce nucených prací.

 Během této akce mají ženy z Tolstého farmy za úkol také překročit hranice a přesvědčit námezdní pracovníky uhelných dolů v Newcastlu ke stávce. To se jim daří, ale dostávají za to také tři měsíce. Mezitím už propuštěný Gándhí dohlíží na uhelnou stávku. Majitelé se snaží dělníky donutit k práci přerušením dodávek vody a elektřiny do jejich obydlí. Z proletářů se tím stává mírová armáda sátjagrahinů, která vede protestní pochod, dokud nedorazí na Tolstého farmu nebo nebude zatčena. Gándhí tímto způsobem obdrží dalších 12 měsíců nucených prací a dělníci jsou deportováni zpět do dolů. Přesto se nevzdávají a dál vedou stávku, na což zaměstnavatelé už reagují násilím. To vyvolá bouři odporu v podobě stávek a demonstrací po celém Natalu. Tentokrát je proti demonstrantům použito nejen obyčejné násilí, ale i střelné zbraně. V Indii takové jednání vyvolá velké pobouření, které vede k vyšetřování. Generál Smuts je donucen k ústupku: musí sestavit komisi k prošetření  situace,  zasedá s Gándhím k jednacímu stolu a dohadují spolu kompromisní řešení. Dá se shrnout do tří bodů. Splněním těchto požadavků se Gándhího sátjágraha stala úspěšnou.

1. Zrušení Daně z hlavy
2. Legalizování sňatků
3. Volný návrat bývalých usedlíků do Afriky

  Tato dohoda byla uzákoněna 26.6.1914 a Gándhímu její prosazení v podstatě zabralo osm z jedenadvaceti let života, které v Africe strávil. Řada omezení sice dál zůstává – např. zákaz stěhování mezi provinciemi, vlastnění půdy nebo svobodné obchodování, nicméně pro Gándhího je podstatné, že indická menšina dokázala proti tyranii poprvé jednotně vystoupit a zvítězit.

  Přínos této jihoafrické zkušenosti byl pro Gándhího neocenitelný a své poznatky zde získané po celý zbytek života rozvíjel ve své filozofii.

  Pokud chceme shrnout dosavadní Gándhího vývoj, můžeme ho v několika bodech charakterizovat takto:

1. právnický případ v Bombaji – zhroucení
2. setkání s bezprávím, jež vede k nalezení rozhodnosti a odvahy
3. životní styl po vzoru Tolstého farmy
4. myšlenky Ruskina a Tolstého – ideál mravní čistoty, dobrovolná chudoba, prostota, nenásilí

  Tím končí jedna etapa Gándhího života – boj za rovnoprávnost v Africe.  Odjíždí na krátkou návštěvu do Evropy vyjádřit podporu tehdy již do války vtažené Anglii. Píše se rok 1914.

  Po příjezdu do Indie ho čeká velkolepé přijetí, veřejné pocty a oslavy společně s oficiálním uznáním v podobě medaile „za zásluhy o impérium“. Zároveň se stává žákem Gókhalého, kterého přijal za svého duchovního vůdce. Aby se Gándhí mohl politicky a sociálně zorientovat, dostává od Gókhalého jednoroční lhůtu, ve které objíždí indické provincie a seznamuje se s problémy tamního obyvatelstva. Během tohoto roku zjišťuje chudobu, korupci hinduismu a nevzdělanost. To ho utvrzuje v myšlence na převýchovu jednotlivce i společnosti a zakládá proto další farmu obdobnou farmě Phoenix nebo Tolstého farmě. Buduje ji v rodném Gudžarátu. Stejně jako v minulých osadách, i v této zavedl přísný režim, ale teprve teď určuje i přesná pravidla její filozofie a povinností. Od každého z členů komuny se očekávalo, že bude sedm dní v týdnu pracovat, spokojí se s nejprostší stravou, skromným bydlením a jednoduchým ošacením. Kromě toho každý uchazeč o přijetí do ašrámu skládal slib pravdivosti, cudnosti, nenásilí, střídmosti a dobrovolné chudoby. Další z podmínek byla soběstačnost farmy a jednou z těch nejzásadnějších byl boj proti nedotknutelnosti. V tehdejší indické společnosti se totiž lidé dělili na kasty, přičemž ta úplně nejchudší s největším podílem „špinavé práce“ (ať už si pod tímto termínem vyšší kasty představovaly cokoliv, protože jsem se nikde nedopátral, co tito lidé přesně dělali) se nazývala právě „nedotknutelní“. Hinduisté věřili, že už jen styk s touto úrovní společnosti na ně přenese špínu a díky tomu před nimi zavírali chrámy a snažili se o minimální vzájemný kontakt. Gándhí však věděl, že síla budoucí nezávislé Indie - jak si ji představoval, vězí právě v její jednotě.   Proto na svoji farmu přijal i rodiny ze skupiny nedotknutelných a kdokoliv měl proti tomu námitky, mohl si vybrat z jasné volby – akceptuj nebo odejdi.

 R. 1917 dostává Mahátmá poprvé možnost použít své metody sátjágrahy i v Indii. Angličtí pěstitelé indiga, kteří zaměstnávali indické rolníky nebo jim pronajímali půdu, se po vynálezu umělého barviva  - díky němuž klesl celosvětový odbyt indiga – rozhodli zvýšit cenu pronájmů na neúnosnou výši. Zisk z produktu se rolníkům jen stěží vrátil a vypukla obecná nespokojenost. Gándhí začíná shromažďovat stížnosti rolníků, a protože se ho úřady bojí, dostává pokyn k opuštění provincie. To Gándhí snad už i trochu ze zvyku odmítá, a tak je předveden před soud. Na jeho podporu uspořádají rolníci před soudní budovou demonstraci, po které je na popud guvernéra provincie řízení zastaveno a Mahátmá se pro místní stává hrdinou. Z dobových úředních poznámek a referencí se můžeme pro zajímavost dozvědět i pohled druhé strany – Angličanů, kteří o polonahém fakírovi píší:

 „Můžeme pana Gándhího považovat za idealistu, fanatika či revolucionáře podle toho, jaké si o něm utvoříme mínění. Pro rolníky však je jejich osvoboditelem, kterému připisují mimořádné schopnosti. Obchází vesnice s výzvou, aby mu každý předložil své stížnosti a vytváří v představivosti nevědomých mas vidinu brzkého milénia.“

  A Gándhí svoji pověst naplňuje do puntíku. Se svými pomocníky, mezi nimiž je i budoucí první prezident nezávislé Indie Rádžendra Prasád,  shromažďuje na osm tisíc výpovědí pro úřady a hrozí sátjágrahou. To vede k ustavení komise, která má za úkol situaci prošetřit a vyjádřit jasné stanovisko. Jejího působení se aktivně účastní i Gándhí a výsledná zpráva, možná i z velké části právě díky němu, hovoří zcela jasně pro stranu poškozeného rolnictva.

Systém vyšších poplatků je proto zrušen a plantážníci musí pracovníkům nahradit až polovinu ušlých zisků. Ti samozřejmě jásají, ale pro Mahátmu je to jen dílčí úspěch. Správně si totiž uvědomuje, že problém není ve vyšších daních nebo špatné mzdě, ale v nevzdělanosti indických obyvatel.

  Vyvíjí proto vlastní „Konstruktivní program“, který zavádí do vesnic díky dobrovolníkům základní školy a poučuje venkovany o základních zdravotních a hygienických návycích.

Koncem roku ale kvůli právnickému případu opouští své „rolnické“ působiště Boháč, a tím obroda končí.

  Po moru r.1917 díky epidemii vznikají spory o plat pracujících (mají vyšší životní náklady), a chtějí proto dostat o polovinu přidáno, na což majitelé továren reagují nabídkou zvýšení platu maximálně o dvacet procent. Ghándí se do sporu vkládá a vyjednává navýšení 35%, což textiláci přijímají. Narozdíl od podniků. Mahátmá proto organizuje řadu nenásilných protestních kampaní a v době stávky pracujících využívá dělníků k veřejně prospěšné činnosti v dělnické kolonii. Zaměstnavatelé ale ani po třítýdenním nátlaku neustupují a dělníci bez peněz začínají hladovět. Gándhí se však nenechává odradit a 15.3.1918 vyhlašuje svoji první oficiální hladovku. Podniky se konečně zaleknou a na podmínky přistoupí. Pro dělníky je to  obrovské vítězství, zatímco pro Mahátmu další cenná zkušenost v podobě užití hladovky jako morálního nátlaku za spravedlivou věc.

  Podobnou osu průběhu má i další boj rolníků za snížení zvednuté daně: Protestní petice-sátjágraha ve formě neplacení daní -  ústupky na obou stranách, a nakonec dohoda kompromisem, znamená nejen další Gándhího vítězství, ale zároveň i hromadné probouzení indického venkova k politickému životu.

 Vstup Gándhího do politiky vnímá britská a indická strana samozřejmě v rozporu. Zatímco pro Indy je Mahátmá svým přirozeným jazykem a jednoznačným projevem velice blízký, pro britské politiky začíná být nebezpečný. Jejich pohled zajímavým způsobem zachytil guvernér Bombaje, který o Gándhím říká: „Čestný, ale bolševik, a proto velice nebezpečný“.

 Naráží tak zřejmě na Gándhího vyjádření sympatií k bolševickému sebeobětování, které ale nemělo co dočinění s jeho pohledem na sociální důsledky východoevropských reforem.

  Svoji aktivitou se tak na indickém veřejném dění na první pohled připojuje k dalším nacionalistickým organizacím, jakým je Indický národní kongres, Muslimská liga nebo liga Home rule. Tyto organizace mají společný plán na získání provinční autonomie. Gándhí se od nich ale záměrně distancuje, protože naivně věří, že pokud Indie splní svoji obrannou povinnost, Britové se jim odvděčí zavedením konstitučních reforem.

  Proto r. 1918 na válečné konferenci v Dillí přislibuje kolonistům pomoc při mobilizaci dalších lidských i materiálních indických zdrojů a dokonce na sebe i přes svůj pacifistický postoj bere roli vojenského verbíře. Objíždí indické provincie, ve kterých nejvíce pomáhal, ale jako vojenského verbíře ho čeká pouze chladné přivítání a nevole. Přesto se nevzdává, což ho ovšem stojí nesmírné fyzické i duševní vypětí, ze kterého dostává úplavici. Jelikož se chce léčit sám, jeho stav se neustále zhoršuje, a to až na hranici smrti. Když Mahátmá tuší svůj konec, sdělí příteli své poselství: „Indie dosáhne spásy skrze nenásilí a jen skrze nenásilí dokáže vykoupit svět.“

 Naštěstí se později jeho stav, hlavně za pomoci Kásturbaí, zlepšuje. Možná ještě  větší měrou ho zpět do života vrhá i přijetí dalších represivních tzv. Rowlattových zákonů.

  Politika Velké Británie se totiž v této době vydává napříč Indií osvědčenou cestou cukru a biče. Časté represe a následná smířlivá gesta jí zajišťují spolupráci mírových složek národního hnutí. Kvůli válce však potřebují získat předně špičky majetné Indie, a tak je 20.8.1917 vydána Deklarace Jejího Veličenstva slibující poválečné konstituční reformy, které uvádějí, že cílem následující britské politiky bude rostoucí zapojení Indů do všech správních odvětví a postupné uskutečnění odpovědné vlády v Indii jakožto nedílné součásti impéria. Britští politikové ale počítají s tím, že s koncem války zákon pozbude platnosti. A v této chvíli vzniká problém na straně kolonizátorů: Nechtějí po válce odevzdat moc do rukou Indie, ale zároveň si v období války potřebují udržet kontrolu nad Indickým národním kongresem za účelem hladkého probíhání jakékoliv mobilizace. Proto přicházejí na svět již zmíněné Rowlattovy zákony. Na jejich základě mohly úřady vyhlásit v kterékoliv části země výjimečný stav, soudit zločiny proti státu bez přítomnosti poroty a s vyloučením veřejnosti, požadovat od podezřelých z opozice vůči vládě, aby složili kauci jako záruku, že se zdrží protistátní činnosti, omezit jejich svobodu pobytu a bez soudu vzít kohokoliv do vazby.

 Gándhí tyto zákony bere jako urážku národa a prožívá velké rozčarování vzhledem k nadějím na poválečné reformy. Následné vyhlášení celonárodní sátjágrahy je tedy už jen logickým vyústěním Gándhího smýšlení. Je založeno sdružení se stejným názvem, které shromažďuje odpůrce kolonistické nadvlády, a zároveň je zavazuje slibem vypovězení občanské neposlušnosti vzhledem k Rowlattovým zákonům. Varuje vládu, že pokud nepřehodnotí postoj, sdružení bude sliby masově rozšiřovat. Dál přichází na řadu období horečné agitace (schůze, stávky, protestní akce, podpisy..) a 6.4. 1919 vyhlašuje Mahátmá jako Den ponížení – všichni účastníci zastavují pracovní činnost a jde o hromadnou stávku a bojkot , který se těšil nadšenému ohlasu pochopitelně hlavně u studentů. Stávku provází i řada demonstrací, proti nimž je v některých místech použito násilí. V Dillí jsou dokonce použity střelné zbraně. Výsledkem je pět mrtvých a čtrnáct raněných a přejmenování Dne ponížení na Den mučedníků z Dillí nebo na Den smutku. Násilí na mučednících vyvolalo mezi Indy vlnu opovržení. Začíná se šířit ilegální literatura, která je úřady prohlášena za „obsahující podvratný obsah“ a postavena ihned mimo zákon. I Gándhí začíná šířit ilegální knihy, mezi kterými je i jeho Indická samospráva a Obecné blaho. Organizuje a přispívá na vydávání týdeníku Sátjágraha a za tyto aktivity dostává zákaz odjezdu na další agitaci do provincie Amitsar. Mahátmá zákaz poruší a je vrácen zpět do Dillí. To pobouří nejen účastníky sátjágrahy, ale i obyčejné Indy a vzniká další vlna demonstrací. V Amitsaru je rozpoután protestní hartál (bojkot práce), což vede k dalšímu střílení do lidí, které si tentokrát Indové už nenechají líbit a dojde na násilnosti i z jejich strany (vypalování úřadů apod.). Je povoláno vojsko, které vede vysloužilec z první světové války generál Reginald Dyer. Ten s okamžitou platností vyhlásí zákaz jakýchkoliv veřejných schůzí nebo shromáždění. Tento zákaz ale nebyl všude důsledně vyvěšen a málokdo o něm věděl. Možná i z velké části díky tomu se druhý den na uzavřeném náměstí Džalijanvála Bágh sešel mnohatisícový dav, který chtěl demonstrovat proti povolání vojenských sil. Východy z náměstí ale obsadilo britské vojsko a na povel generála Dyera začalo bez předchozího varování pálit do bezmocného shromáždění až do vyčerpání munice. Palba trvala deset minut, a když utichla, na náměstí po ní zbylo 400 mrtvých a 1200 raněných těl. Na tuto událost byla ihned vyhlášena cenzura a v provincii zavedeno stanné právo. Přesto se nepodařilo všechny informace udržet pod pokličkou a i ta uniklá část stačila ke všeobecnému zděšení a odporu po celé zemi. Když se Gándhí dozvěděl o této události, byl přesvědčen o své chybě. Viní sebe sama, že dostatečně nepřipravil lid na nenásilnou občanskou neposlušnost, a tak ji dočasně ruší, protože se chce soustředit na převýchovu občanů. Ale i tak přijímá nabídku redigovat dva časopisy, aby mohl dál pokračovat v agitaci.

  Kdybychom shrnuli jeho snahu proti proti Rowlattovým zákonům, shledáme, že na první pohled neuspěl, protože zůstaly zachovány, ale realita byla taková, že za dobu jejich platnosti nebyly ani jednou použity, což také o něčem svědčí.

  Hnutí mezitím ztrácí na síle, nemá potřebnou organizaci a program a v této chvíli přichází z britské strany další návrh zákona,  tzv. Montaguovy – Chelmsfordovy reformy, které na první pohled splňují indické požadavky. Ve zkratce šlo o rozšíření působnosti indických politiků a vytvoření dvoukomorové legislativy, ve které měla být oproti minulosti převaha volených členů nad jmenovanými. Faktická moc však nadále zůstávala v rukou guvernéra provincie, kterému byly ponechány rozsáhlé pravomoci. To samozřejmě neuspokojilo indický požadavek na vlastní odpovědnou vládu. Gándhí se stále nechce vzdát myšlenky na britské úmysly „poskytnout Indii spravedlnost“. Proto bere přijetí rezoluce jako krok vpřed a přislibuje spolupráci.

 Další aktivitou, ale tentokrát naopak ze strany Indů, byl požadavek na sestavení komise, která má vyšetřit události ohledně Dne smutku z Džálijanvála Bágh. V tzv. Hunterově komisi jsou rovnocenně zastoupeni Britové i Indové, ale při vyšetřování případu mezi nimi nastane totální neshoda, která vede tak daleko, že jsou vypracovány dva posudky. Ale pouze anglická verze, která označuje postup generála Dyera jen jako „v několika případech neuvážený“, je přejata jako oficiální. A tak se ani přes 379 přiznaných mrtvých nevede žádné další vyšetřování. To Gándhí samo sebou nepřechází s klidem a sbírá svědectví účastníků „nehody“. Nasbírá jich kolem sedmnácti set a shrne je do zprávy: Vyhlášení stanného práva shledá neospravedlněným, útok vojáků označí za nelidský (nejen, že se Indové nemohli bránit, ale byly mezi nimi i ženy a děti) a z výpovědí sestaví nový přibližný odhad mrtvých a raněných za dva měsíce stanného práva a obětí na Den smutku. Nové údaje hovoří o 1200 lidských životů a 3600 raněných. Touto zprávou dosáhl odvolání několika vysokých úředníků, ale Británie doma přesto oslavuje Dyera jako hrdinu (a tímto způsobem se o něm vyjadřuje například i Winston Churchill, kterému byl Gándhí trnem v jeho jinak dalekozrakém oku). Z tohoto postoje úředních míst je Mahátmá více než rozhořčen a obviní Hunterovu komisi ze zastírání skutečnosti a ospravedlňování britských přehmatů. Zároveň si také konečně uvědomí, jak je to doopravdy s britskou spravedlností a nakolik je Anglie reálně připravena k ústupkům.

  Toto nepříjemné zjištění však zastiňuje událost z téhož roku a tou je Indická mírová smlouva s Tureckem. Díky náboženským neshodám jsou přijetím této smlouvy na nejvyšší míru rozhořčeni indičtí muslimové, kteří se proti ní postaví. A Gándhí, který věří, že jen jednotná Indie nerozdrobená náboženskými rozdíly dokáže čelit britské nadvládě, je podpoří s vidinou budoucí spolupráce muslimů a hinduistů v zájmu jejich země. Na podporu muslimů organizuje bojkot voleb, anglických vzdělávacích institucí, úřadů a placení daní. Také vyzývá k vracení anglických titulů a osobně jde příkladem – vrací odznak, který obdržel po Búrské válce. Dál oficiálně vypovídá poslušnost vládě a zahajuje demonstrace na podporu muslimských požadavků. A aby toho nebylo málo, nabádá obyvatelstvo k bojkotu anglického zboží a podpoře výroby domácího textilu. Tato mocná kampaň konečně oslovila i majetné indické vrstvy a někteří z nich Gándhímu vysloví podporu. Gándhí ji využívá a díky sponzorským darům a iniciativně jeho přátel se, z do té doby Indického kongresu jako debatního kroužku, stává akceschopná politická strana, která začíná okamžitě po vzniku nabírat členy. Jejím cílem je dosažení svárádže (moci v indických rukou) všemi mírovými a zákonnými prostředky. Podmínkou pro vstup je 21 let, finanční příspěvek a písemné stvrzení souhlasu s programem a metodami strany.

  Kongres díky zájmu lidí organizuje síť územních organizací po celé zemi řízenou 25členným výborem pod kontrolou kongresu. Tato etapa znamená zásadní obrat pro indickou politiku – končí éra politické elity a nastupuje éra Gándhího.

 Hnutí za nezávislost díky Kongresu začíná opět nabývat na síle a formuje svůj protest do takzvaného Paterého bojkotu: Zákonodárných rad, soudů, škol, státních služeb a cizích textilních látek + příslib nastolení blízkého svárádže. Podle dobrého zvyku bojkot opět nejvíce vítají studenti anglických ústavů, které začínají být hromadně uzavírány. Současně s tím začínají spontánně vznikat národní vzdělávací instituce, které v té době posbíraly přes 80 000 studentů. A podobné je to i u úředního aparátu – konkrétním příkladem je soudnictví, ve kterém dochází k hromadnému stahování žalob a místo nich spory řeší místní smírčí tribunály.

 Gándhí své těžiště pozornosti ale přesouvá jinam – na bojkot textilu, který se všemi možnými silami snaží nahradit podporou domácí výroby. Věří, že ruční předení a šití vytrhne venkov z bídy. Proto Kongres zakládá Spolek indických přadláků a zavádí na 2 miliony kolovrátků do domácností. V tuto chvíli je pro každého Inda kolovrátek symbolem naděje a odboje. Jejich používání se začíná neuvěřitelnou rychlostí šířit po celé zemi. Tento způsob protestu se ukázal jako velice účinný; dovoz anglického textilu do Indie klesl až na jednu polovinu původního množství. Gándhí je znovu pod obrovským fyzickým i psychickým náporem. Objíždí provincie a přesvědčuje lidi o svém poselství, že indický lid v porobě drží jen jeho vlastní nevzdělanost a ne síla zbraní. Že Indie nemůže očekávat svárádž od Británie a dokonce ani od Boha, musí si ji sama vysloužit zbavením se nesvárů, opilství, drog, závislostí na cizích látkách i britských institucích. V této době Gándhí spí pouze 4-5 hodin denně. Je až nábožensky uctíván a jeho politické myšlenky díky tomu mají snadnější cestu k šíření. Do programu nespolupráce se díky němu zařadily nejširší vrstvy obyvatelstva a aktivistické skupinky rozeseté po celé Indii měly poprvé možnost jednotně vystoupit proti koloniálnímu systému. S tím přicházejí i různé metody bojkotu, ale vždy se drží mírových pravidel. Bohužel s rostoucím počtem klesá schopnost organizace protestů a Gándhímu se čím dál méně daří udržet demonstrace a odpor v mezích nenásilí. Nakonec rozdrobenost aktivistů způsobí totální kolaps a začíná být používáno násilí, jehož vlna vede k celonárodnímu indickému výbuchu odporu, které je největší od dob lidového povstání r. 1857 – 59. Na několika místech dokonce musí být opět vyhlášeno stanné právo.

 Třešničkou na zkaženém dortu je příjezd prince Waleského, který vyostřenému napětí nasadil korunu, když v tomto čase objížděl vesnice a chtěl po lidech, aby mu provolávali slávu. Vítaly ho však jen zavřené okenice. Avšak nebýt tvrdých represí z britské strany, mohlo to pro něj skončit o mnoho hůře.

  V letech 1921-22 represe vrcholí: Násilné rozhánění průvodů a zatýkání Indů je na denním pořádku. Přesto indické odhodlání neklesá a Mahátmá vidí svoji příležitost – připravuje se na masovou občanskou neposlušnost v rodném Gudžarátu, jejímž cílem je „konec vládní autority a jejích zákonů“.

  1.2.1922 posílá Gándhí místokráli ultimátum, v němž stojí, že pokud vláda do sedmi dnů nenařídí propuštění uvězněných účastníků kampaně, neuvolní omezení svobody tisku, nenahradí částky vybrané na pokutách a nepřestane zasahovat proti pokojné politické činnosti, osobně v Bardólí zahájí „agresivní“ kampaň občanské neposlušnosti, která předznamená „celonárodní nenásilnou revoltu“ proti koloniálnímu režimu. Konflikt se zdál neodvratný, ale do Gándhího plánů zasáhlo 5.2.1922 násilné rozehnání protestního průvodu, na který  Indové zareagovali násilím a zemřelo 22 policistů. Mahátmá je zděšen a po tomto činu svoji kampaň odvolává.  Z toho jsou ale zklamáni kongresoví předáci a Gándhího popularita v jejím zenitu začíná klesat. Zároveň se tříští i názory celého hnutí a tak zůstává vrcholná akce nedokončena.

  Vláda využívá ztráty Gándhího popularity a soudně ho zatýká. Úřady čekají, co se stane, ale  když se proti tomuto kroku nikdo neozve, pošlou Mahátmu na šest let za mříže. Gándhímu to však nevadí, po velkém vypětí se mu konečně dostává nerušeného odpočinku. Ve vězení přede na kolovrátku a studuje literaturu – Bhagavadgítu, Korán,  Mahabharátu, Rámájánu, Fausta, Dějiny světa, Člověka a nadčlověka, a jiné. Také sám píše.

  11.1. dostane akutní zánět slepého střeva, je operován a po uzdravení je omilostněn a propuštěn. Vrací se proto zpět do veřejného života, ve kterém je nyní situace následující:

  Vládní represe kontrolují indické hnutí, které je v útlumu. Další důležitá událost se stala v Turecku – Ataturkův převrat v listopadu 1922 a následné vyhlášení Turecké republiky vedlo k rozpadu indického muslimského hnutí, které ztratilo smysl svojí existence. Pracně vybudovaný soulad mezi muslimy a hinduisty se začal bortit a vyústil až v krvavé srážky.   Z dřívější kongresové základny nyní zbyla tak jedna třetina původního počtu a členství Indické národní strany kleslo na jednu desetinu. Ke všemu zde vládnou rozpory mezi zastánci Gándhího politiky a směru, který se snaží získat co nejvíce z Montaguových-Chelmsfordových reforem a díky převaze křesel bojkotovat co největší množství zákonů.   V březnu 1923 toto křídlo ustanovuje vlastní stranu svárádže, která je přejata za oficiální linii Kongresu. V zájmu jednoty se jí pořizuje i Gándhí a domlouvá kompromis, že za zrušení programu nespolupráce bude zachován textilní bojkot. Po tomto aktu vyklízí kongresové pozice a opět začíná pracovat na vlastním konstruktivním programu. Hlavně novinovými články a veřejným vystupováním se snaží o převýchovu lidí. Jeho přednášky obsahují vizi svárádže, kterého Indie dosáhne jednotou, sbratřením muslimů a hinduistů, předením a vymýcením nedotknutelnosti. Vytváří až kult ručního tkaní a věří, že skrz tuto činnost vyvede Indii z bídy a nezaměstnanosti. Proto zakládá Sdružení celoindických přadláků, které se stává nezávislou složkou kongresu. Kongres návrh podpoří a Sdružení se ihned setkává s úspěchem – přihlásí se do něj 50 000 pracovníků a spojuje 1 500 vesnic. Tím se khádí (ruční předení) opět dostává do popředí jako symbol svobody.

  R. 1925 pořádá velkou okružní cestu po indických provinciích, na které hlásá nenásilí, zrovnoprávnění nedotknutelných, zdrženlivost v alkoholu a drogách a znovu zvyšuje svoji popularitu. Přesto se ještě lehce straní politiky a místo toho píše svůj životopis „Příběh mých pokusů s pravdou“ a po částech ho otiskuje do různých časopisů. K tomu všemu nadále řídí Sdružení přadláků.

  R.1927 se vydá na další putování, při kterém celé čtyři měsíce v kuse opět intenzivně přednáší (dokonce až sedm přednášek denně!), což vede k jeho naprostému vyčerpání a jen těsně unikne srdečnímu záchvatu. Dá si tedy měsíc oddych a znovu pokračuje se svou poutí a hlásáním.

  Faktický dopad této jeho kampaně nebyl nijak veliký, nicméně politicky značný – dokázal probudit venkov a rozšířit vliv Kongresu i na nejchudší vrstvu obyvatel (například právě na nedotknutelné)

  Mezitím kongresová linie dál plní předsevzetí a pilně se snaží narušovat britský vliv zevnitř v poli svého působiště – např. v Bengálsku se jí podařilo získat nadpoloviční většinu a tudíž možnost naprosto blokovat legislativu. Vláda v tomto případě tedy může ustavovat zákony už jen guvernérskými dekrety (diarchie). Ale to znamená, že moc je i nadále v rukou kolonizátorů a Kongres ani po svém početním úspěchu ve vládní komoře provincie nevidí žádnou slibovanou změnu postoje v konstitučním vývoji. Linie proto přijala rezoluci o jednání podstatného rozšíření indického podílu na vládě. V řadách svárádžistů však nyní dochází k rozporům, jejichž důvodem je jak napjatá situace mezi hinduisty a muslimy, tak snaha některých politiků o „přiměřenou spolupráci“ s impériem za požívání různých výhod. To vedlo k rozštěpení strany a prudkému poklesu jejího vlivu. R. 1926 tak strana drtivě prohrává volby a většina aktivistů se proto přikloní zpět ke Gándhímu a jeho programu.

  Téhož roku se v Indii objevují i první příznaky nadcházející světové hospodářské krize. Zvyšují se daně a je znatelný pokles odbytu zemědělství. Za těchto okolností vystupují dělníci na protest proti zvýšení daní a Gándhí je při tom aktivně podporuje. Zorganizuje rolníky a vyhlásí vypovězení poslušnosti rolníků projevující se např. neplacením daní. Úřady jim za to zabavují půdu, ustupujícím nabízejí úlevy a ostatním hrozí vězením. Rolníci ale zůstávají neoblomní a úřady tak po půl roce všemožných snah ustupují (propuštění uvězněných, navrácení zkonfiskovaných pozemků zpět majitelům a snížení daňové zátěže na jednu čtvrtinu). Tímto vítězstvím velice stoupla Gándhího prestiž i vliv.

  R.1927 místokrál lord Irwin zve Mahátmu a další členy národního hnutí do Dillí. Oznamuje jim ustanovení komise shromažďující poznatky o uplatňování M.-Ch. reforem a prozkoumávající možnosti dalšího konstitučního vývoje. Do této komise ale nebyl nominován ani jediný Ind a tak se jí začalo mezi lidem říkat „Simonova sedmička“. Ať tato komise přijela kamkoliv, všude ji vítaly stažené rolety, demonstrace a černé prapory. Proti těmto protestním akcím policisté zasahovali s mimořádnou brutalitou. Protiváhou komisi byl indický návrh o konstitučních reformách a správě. Výsledný dokument (tzv. Nehrúlova zpráva) mluví o zavedení parlamentní vlády dominiálního typu. Vládě je před konečným vyjádřením k tomuto návrhu dána jednoroční lhůta. Pokud vláda do té doby neposkytne Indii ústavu dominiálního typu, vyhlásí Kongres za svůj cíl nezávislost, které dosáhne totálním bojkotem a občanskou neposlušností. Tímto prohlášením a hrozbou nenásilných metod se Gándhí vrací napevno zpět do čela národního hnutí odporu.

  Vláda jeho prohlášení ale neakceptuje a dává to jasně najevo ještě před uplynutím lhůty, což je jasné vyhlášení „války“. Nicméně Mahátmá je rozhodnut lhůtu dodržet a tak tento rok času využívá ke konstruktivní činnosti. Oživuje sílu Kongresu a jeho cílem je získání nejširší podpory veřejnosti. Kongres se zvedá z vlastních trosek a znovu začíná aktivovat své základny na vesnicích a obnovovat staré kontakty a organizační síť. To ve spojení s širokou náborovou kampaní zvedl počet členů dosavadního Kongresu z 56 000 na více než půl milionu.

  V únoru 1929 byl Kongresem vyhlášen všeobecný bojkot zahraničních textilií. Hromadně se spalovaly cizí látky a znovu ožil fenomén kolovrátku a ručně tkaného textilu. Tento bojkot byl prostý, všem dostupný a také velice účinný jako hospodářská zbraň: Za rok klesl dovoz na méně než jednu třetinu původního exportu z Anglie, koncem třicátých let toto číslo skočilo až na jednu devítinu.

  3.března 1929 se odehrála oficiální demonstrace v Kalkatě, na které proběhlo slavnostní pálení anglických oděvů a látek, které se po této akci rozšířilo po celé zemi.

  V tom samém roce ale dopadly na Indii těžké důsledky světové hospodářské krize, které vedly k hromadnému propouštění, snižování mezd, zavírání závodů a racionalizaci výroby. To samozřejmě vyústilo v další stávky a sociální i politické napětí, kterému úřady čelily tvrdými represemi. Tyto represe dosahovaly takových rozměrů, že dokonce padala i vykonstruovaná obvinění z protivládních spiknutí, což ale Gándhí vidí jako jasnou ukázku paniky Velké Británie. Zároveň až prorocky odhaduje, že po zmatku přijde teror.

  Koncem roku 1929 se konalo historické zasedání Kongresu. Po završení jednoroční lhůty nebyl britskou stranou přiznán Indii status dominia a to vedlo k rozpoutání boje za nezávislost a vyhlášení občanské neposlušnosti.

  26. leden 1930 byl vyhlášen jako Den nezávislosti a proběhly manifestace na podporu Gándhího deklarace (o přerušení politických svazků s VB). Mahátmá při této příležitosti také předkládá místokráli lordu Irwinovi návrh o jedenácti bodech, ve kterém byly shrnuty kongresové vize. V případě odezvy z britské strany vyjádřil ochotu vyjednávat a přerušit občanskou neposlušnost. To vyvolalo bouři jak nacionalistů, tak britského tisku.

Ale zpět k návrhu, který obsahoval tyto body:

1. Snížení pozemkové daně na 50%
2. Zrušení daně ze soli
3. Spravedlivou úpravu směnného kurzu rupie
4. Omezení výdajů na zbrojení o 50%
5. Snížení platů zaměstnanců koloniální správy
6. Zavedení ochranných cel proti dovozu zahraničního textilu
7. Propuštění politických vězňů
8. Zrušení kriminální policie či její podřízení veřejné kontrole
9. Zrušení možnosti vyhlášení všeobecné prohibice

(Další dva chybějící body nebyly ve zdrojích uvedeny)

  Mahátmá se tímto spisem hlavně snaží dát pojmu nezávislost určitou tvář a srozumitelný obsah, který může pochopit a podpořit nejširší obyvatelstvo. Vláda této nabídce ale nevěnuje pozornost, proto je konfrontace nevyhnutelná. Gándhí dlouho přemýšlí, jakou masovou akcí by mohl vzbudit zájem veřejnosti a nakonec přijde negeniální věc – zaútočit na britský solný monopol. Což sice na první pohled nevypadá jako něco extra, ale odezva této kampaně e její dopad na smýšlení občanů byl jinými agitacemi nedostižný. Zřejmě se i jedná o nejznámější Gándhího akci za dobu jeho působení.

  Britský solný monopol v Indii fungoval tím stylem, že Indové mohli používat pouze sůl Brity vytěženou a jakékoliv vlastní zdroje byly zakázány. Průměrný indický dělník musel na svoji roční spotřebu soli pracovat (zde se údaje ze zdrojů rozcházejí) 3 až 10 dní. Gándhí si je vědom, že tento chystaný bojkot britské soli nemůže nijak podlomit základy britského panství, ale také dobře ví, že sůl potřebují všechny vrstvy obyvatelstva od nejchudších až po ty nejbohatší a tak zákonitě musí oslovit všechny. Sám Mahátmá o této dani říká: „kromě vody představuje sůl jediný druh zboží, jehož zdaněním může stát zasáhnout hladovějící milióny, stejně jako churavé, zmrzačené i zcela bezmocné. Proto tato daň představuje nejnelidštější daň z hlavy, jakou mohl lidský důmysl vynalézt.“

  A ohlas kampaně byl opravdu obrovský. Gándhímu se dostalo masové podpory i sympatií světové veřejnosti. Dalším plusem bylo, že účastníkům kampaně nehrozily vyráběním vlastní soli žádné velké tresty, takže tato akce přerostla do celonárodních rozměrů. Vrcholem kampaně byl Gándhího slavný solný pochod za účelem porušení zákona do přímořské vesnice Dandhí, která byla od počátečního bodu solného pochodu vzdálena 387 kilometrů. Když si uvědomíme, že Gándhímu bylo už 61 let a k takovému cíli si vybral ještě náročnou trasu spojenou s agitacemi, šlo tenkrát o působivou předehru, takže na cestě ho vítaly nadšené tisícové zástupy a cestou se k průvodu přidávaly další stovky nadšenců. Svoji historicky první vlastní sůl si 5.dubna v Dándí symbolicky odpařil právě Mahátmá a solná sátjágraha tímto momentem zachvátila celý subkontinent.

  Úřady na tuto kampaň opožděně, ale o to bouřlivěji reagují. Zasahují uvězněním asi 60 000 sátjágrahinů a celkově neváhají použít násilí.

  Se zatčením Gándhího však váhají. Když se ale doslechnou o Gándhího plánu obsadit britské solivary v Dhárásaně, nakonec ho zatknou. Na to se zvedne očekávaná vlna protestů, stávek, hartálů, demonstrací a všemožných bojkotů – ale konečně nenásilně. Úřady tyto protesty potlačují se vzrůstající brutalitou, k rozhánění davu používají dokonce i střelbu. Nejvážnější situace je právě v solivarech, kam se sátjágrahíni snažili proniknout, aby přímo sbírali nezdaněnou sůl. Celý svět následně obletělo drastické svědectví, které zaznamenal jeden americký novinář:

 „Náhle se na povel vrhly  stovky policistů proti postupujícím demonstrantům a zasypaly jejich hlavy sprškou úderů svých okovaných holí. Žádný z účastníků pochodu nezvedl ani ruku, aby rány odrazil. Padali k zemi jako kuželky. Z místa, kde jsem stál, jsem slyšel odporné křapavé zvuky holí dopadajících na nechráněné lebky… Třebaže každý věděl, že během několika minut bude ztlučen a možná i zabit, nezpozoroval jsem žádné známky kolísání či strachu. Pochodovali neochvějně s hlavami vzhůru, nepovzbuzováni hudbou ani pokřikem, bez možnosti uniknout vážnému zranění či smrti. Policisté zaútočili a s mechanickou soustavností kosili další řadu. Nedošlo k boji, nikdo nezápasil; každý prostě kráčel kupředu, dokud ho nesrazili k zemi. Neozývaly se žádné výkřiky, pouze sténání těch, kdo padli.“

  Zásah si vyžádal 320 zraněných a dva z demonstrantů následkům surového bití podlehli. A podobné scénáře se daly vidět i u dalších solivarů. Ale důsledky této protestní akce vyvrcholily v zastavení výroby solivarů a tudíž byla úspěšná.

V létě téhož roku se sátjágrahíni zaměřují dále – bojkotují jakýkoliv obchod se zahraničním zbožím a vládní instituce.

 Gándhí je mezitím ubytován ve věznici Jaravada, ve které si opět navykl svému vězeňskému režimu s kolovrátkem, samostudiem a intenzivní korespondencí.

Vláda se i nadále snaží o politiku tvrdé ruky, ale přitom sama zkoumá možnosti mírové dohody. Prvním takovým náznakem je smířlivé gesto propuštění Gándhího a ochota jednat o podmínkách konce občanské neposlušnosti.

To ale na druhé straně světa – u konzervativců britského parlamentu v Londýně - vyvolá nebývalé pohoršení, které vyvrcholí návrhem o vyslovení nedůvěry britské vládě v Indii.

Winston Churchill, reprezentující právě zmíněné konzervativce se o situaci vyjádřil takto:

„Je znepokojivé a také nechutné sledovat pana Gándhího, odbojného právníka z Middle Temple, jenž nyní pózuje jako fakír běžného východního ražení, jak polonahý kráčí po schodech místokrálova paláce, aby jednal jako rovný s rovným s představitelem Jeho císařského a královského Veličenstva, zatímco dále organizuje a řídí drzou kampaň občanské neposlušnosti“.

  Nicméně na tento výrok lord Irwin nijak nereaguje a naopak s Mahátmou uzavírá Gándhího – Irwinův pakt, na jehož základě kongres přerušuje občanskou neposlušnost - za odvolání mimořádných nařízení, propuštění politických vězňů a navrácení zabaveného majetku osobám, které se účastnily protestu a byl jim zabaven. Za to lord Irwin dostal slib, že napříště neměl být bojkot britského zboží používán jako donucovací metoda k dosažení politických cílů.

 Vláda tímto paktem dosáhla uklidnění politické situace, aniž by udělala nějaký výraznější ústupek a opět otevírá prostor k dalším ústavním experimentům. Kongres touto dohodou naopak velice slevil ze svých požadavků, ale váží si tohoto paktu hlavně jako cenného morálního vítězství. Právě díky němu byl také poprvé britskou vládou uznán jako právoplatný mluvčí indického lidu.

  Po této konferenci následovala konference druhá – v Londýně, na které se projednávala ustanovení Simonovy komise zkoumající možnosti dalších ústavních reforem. Jak už ale víme, Britové nebyli ochotní k ústupkům a podle toho také vypadalo složení hostů této konference: Jediným kongresovým zástupcem a tím pádem i mluvčím lidu byl Gándhí, zbytek pozvaných delegátů sestával z vrstvy majetných Indů, kteří byli spjati s koloniálním režimem a tudíž i k němu loajální. Vyhlídky na vyjednání nezávislosti byly tedy nevalné.

  Evropa  Gándhímu připravila bouřlivé přijetí, vítají ho nadšené davy i myslitelé tehdejší doby. G.B.Shaw ho nazval „duchovním vyslancem Indie“ nebo „hlasem nejvyššího svědomí“ a sám se poté vyjádřil, že z jejich vzájemného setkání si odnesl dojem, jaký v člověku může způsobit pohled na Himaláj. Oxfordský profesor Edward Thompson dospěl k přesvědčení, že „v absolutním sebeovládání a vyrovnanosti nenašel Gándhí sobě rovného od dob Sokratových“. Naopak z úst Winstona Churchilla se ozývala označení jako „chudáček“ či „šejdíř“, avšak Mahátmovu popularitu to nijak nezměnilo. Svého vlivu se Gándhí snaží maximálně využít, a proto pořádá veřejné propagace a přednášky indických cílů, dokonce mluví i v několika rozhlasech.

  Ale těžiště jednání – konference – vypadá čím dál beznadějněji. Místo labouristické vlády je nyní u žezla vláda národní, která je řešení indické otázky ještě méně nakloněna, než její předchůdci. A i přes Gándhího popularitu se její stanovisko setkává s podporou veřejného tisku, který postoj vlády považuje za výstižný. Zde je např. citát  z dobového výtisku Daily Mail: „Bez Indie by se britské Společenství rozpadlo na kusy. Obchodně, hospodářsky, politicky i geograficky je to největší aktivum impéria“.

  Gándhí ani pod tlakem ostatních účastníků konference neustupuje ze svého požadavku nezávislosti podle ustanovení kongresu, ale nesetkává se s žádnou odezvou. Navíc muslimská menšina zde zastoupená odmítá projednávat nezávislost, dokud nebude zajištěna ochrana práv muslimské menšiny.

  Gándhí jim proto slibuje, že pokud podpoří indické zájmy, vystaví jim „bianko šek“ v podobě naprostého politického zastoupení všech minorit na území Indie. Chápe totiž, že stálé neshody mezi muslimy a hinduisty nahrávají Britům a staví tak hráz mezi sebe a indickou nezávislost. Tímto způsobem argumentuje i mezi muslimským zastoupením konference. Muslimové ho přesto odmítají, a tak se diskuse o ústavní reformě dostává do slepé uličky a Gándhí se svými názory zůstává osamocen. „Kulatý stůl“ skončil 1.12. s nulovým výsledkem v podobě nulového sblížení stanovisek.

  Mahátmá se tedy rozhodne zkusit zapůsobit aspoň na veřejnost, a to jak britskou, tak světovou. Proto se v Evropě zdrží a cestuje, přednáší nebo se setkává s představiteli různých politických stran (dokonce i s Mussolinim). Ale špatná situace doma, hlavně v Bengálsku (útoky indických anarchistů vedoucí k represím zvláště proti kongresu), ho donutí vrátit se zpět. Na místě zjistí, že vláda se opět ozbrojila mimořádnými pravomocemi (věznění bez soudu apod.). Na protest organizuje kongres kampaň neplacení daní. Vláda si tento krok vykládá jako pravděpodobnou přípravu na další občanskou neposlušnost, proto reaguje velmi tvrdě, např. uvězněním představitelů kongresu nebo cenzurou tisku. 28.12. po příjezdu do Bombaje Gándhí vzkazuje vládě, že pokud nedojde ke změně, vypoví Gándhího-Irwinův pakt a zahájí občanskou neposlušnost. Naopak při ústupku je ochoten vyjednávat o spolupráci. Lord Willington však nevěřil v upřímnost ani užitečnost Mahátmových nabídek: „O své snaze spolupráce může říkat, co se mu zlíbí, ale…já jsem byl vždy naprosto přesvědčen, že Gándhí je něco na způsob Jekylla a Hyda, a třebaže může být na jedné straně světcem, na druhé je to ten nejmachiavelističtější smlouvavý politický podvodníček, s jakým jsem se kdy setkal.“

  Tím Willington jasně vyjadřuje svoji představu o dalším vyjednávání, a proto rovnou postaví kongres i s Gándhím mimo zákon. Kongresu jsou zabaveny budovy i finance, ale protože s tím kongres počítal, zorganizoval pro tuto variantu vývoje předání kongresových pravomocí z celostátní centralizované úrovně na úroveň provinční a odboj tak mohl pokračovat. Díky přesunutí na nižší stupeň organizace se proto rozvíjí po celé Indii různé formy protestů – hartály, bojkot britského textilu a zboží vůbec a neplacení daní bylo jen špičkou (ale účinnou špičkou) ledovce. Úřady jako obvykle nepřicházejí s ničím nápaditějším, než rozhánět demonstranty tvrdými policejními zásahy a vězněním. Za první čtyři měsíce občanské neposlušnosti bylo zatčeno dokonce 45 000 Indů a nadále byla omezena svoboda tisku. Represe podle Gándhího „překračují všechny zákonné meze“.

  Různá úroveň zásahů impéria většinou nedosáhla intenzity z roku 1930, nicméně jejich síla v kombinaci s nedostatkem financí na provinční „odboj“ vedla k tomu, že hnutí začalo upadat. Lord Willington i přes nátlak na uzavření příměří spoléhá na Gándhího izolaci a silové řešení.

Mahátmá, který všechno dění sleduje z malého zamřížovaného okénka své cely, tak trochu i vítá (byť nedobrovolný) odpočinek, ve kterém, jako už tolikrát, čte a koresponduje. Také dokončuje svoji knihu rozprav o Bhadavadgítě.

  Klid mu narušuje až plán britského premiéra Ramsaye MacDonalda. Ten mluví o tom, že skupině nedotknutelných bude přiznán charakter náboženské obce. To samé by platilo u muslimů, siků a dalších menšin. Gándhí si uvědomuje, že pokud tento zákon vejde v platnost, sjednocení Indie bude v nedohlednu díky rozdrobení jejich zájmů na vlastní komunity. Proto uvědomuje tamního premiéra, že bude držet protestní půst proti tomuto návrhu až do jeho odvolání. Tato zpráva vyvolá v britských kruzích rozruch, ale převažuje názor, že Mahátmá se tímto gestem snaží jen oživit slábnoucí kampaň občanské neposlušnosti a svoji upadající prestiž a autoritu. Gándhí proti tomu argumentuje tím, že se zastává nedotknutelných – a jeho hladovka nese ovoce: Na řadě míst se nedotknutelným otevřely brány chrámů nebo dosud nepřístupné studny a prostranství vyhrazená jen kastovním hinduistům.

  Mezitím se v Bombaji snaží hinduističtí předáci najít pomocí vládního zastoupení najít řešení, jak spravedlivě zajistit zastoupení utlačovaných tříd v zákonodárných orgánech. Nakonec svolují ke kompromisu a menšinám je přisouzeno dvakrát více křesel v zákonodárství, než dříve (tzv. „Púnský pakt). Gándhí na tento krok reaguje ukončením hladovky a to na pokraji svých sil.

  Problém kastovní politiky je tím vyřešen, ale jinak zůstává dál (jinými slovy po ukončení hladovky se studny a chrámy pro nedotknutelné opět zavírají..).

--Kdo dočetl až sem, má u mě láhev čínského piva.--

Mahátmá, přestože je stále uvězněn, se vrhá do boje – píše do novin proti tisíciletým předsudkům a různě přednáší, ale nepříliš úspěšně. Toho využívá vláda, aby získala podporu ortodoxních a majetnějších hinduistů a na některých místech dává diskriminačním opatřením dokonce i právní platnost.

  Gándhí zjišťuje, že tento problém je mnohem závažnější, než čekal a přes veškerou snahu se mu nepodařilo, aby v ústřední legislatuře prosadil přijetí alespoň některých základních práv pro nedotknutelné. Na protest diskriminaci, a zároveň aby vyburcoval lid, zahajuje další půst, který má trvat 21 dní. Vláda se obává politických důsledků Gándhího smrti a proto ho propouští na svobodu. Kongres na to na návrh Gándhího na šest neděl přerušuje občanskou neposlušnost. Po uplynutí této lhůty se kongres rozhodl v občanské neposlušnosti pokračovat, a to v podobě individuální sátjágrahy několika tisíc dobrovolníků. Zároveň se snaží rozvíjet Gándhího konstruktivní program (výroba khádí, podpora nedotknutelných, vesnických řemesel a zemědělství). Tato kampaň ale nepřináší žádný politický efekt,a tak se Mahátmá rozhodne zorganizovat protestní průvod. Když se o tomto záměru dozví vláda, radši Gándhího rovnou preventivně zase zavře. Na to Gándhí opět reaguje hladovkou. Znovu - ze strachu z jeho smrti – je úřady propuštěn zpět na svobodu. Tentokrát ale Gándhí zaměřuje svoji aktivitu jiným směrem: Když vidí, že jeho občanská neposlušnost nenese požadované ovoce, přerušuje ji po dohodě s kongresovým vedením na jedenáct měsíců a místo toho se plně věnuje povznesení haridžanů. Svůj plán začne uskutečňovat velkou okružní jízdou po Indii, kde přednáší proti nedotknutelnosti a zakládá pro tuto skupinu zvláštní fond, do něhož se během cesty vybralo na 800 000 rupií.

  Přichází přede všechny s prostým poselstvím, že lidé jsou si rovni a jeho vystoupení se setkávají s obrovským ohlasem. Ale samotní nedotknutelní si nejsou příliš jisti, co jim to přinese – zvlášť poté, co je na Gándhího ortodoxními hinduisty spáchán pumový atentát, který se ale naštěstí nezdaří. Kongres je však s individuální sátjágrahou nespokojený a rozhodne se pro znovuzavedení někdejší svárádžistické strany a účast ve volbách do zákonodárných sborů Gándhí tyto kroky schvaluje, ale sám pokračuje v individuální sátjágraze se svými stoupenci. Strana svárádže ihned po založení získává úspěch a odezvu mezi indickými občany, což Gándhího těší, ale na druhou stranu má pocit, že tato kongresová linie mu pouze naslouchá a používá jeho metody, nicméně je nechápe a nemyslí upřímně. Domnívá se, že je použit jen jako ikona, která má přilákat potencionální příznivce, aniž by jim byla vysvětlena podstata jeho filozofie. Proto se rozhodne přerušit se stranou spojení a jít vlastní cestou. Kongres s tímto rozhodnutím souhlasí, vyjadřuje Gándhímu dík za jeho přínos a zároveň přijímá rezoluci o vytvoření celoindického sdružení pro domácí průmysl, které má být autonomní organizací v rámci kongresového hnutí, jejíž vůdce bude právě Mahátmá. Cílem této organizace má být rozvoj řemeslné malovýroby a usilování o hmotné i morální povznesení indického venkova. Gándhímu jde ale především o narušení obecné pasivity a odevzdanosti, která nahrávala kolonizátorům v udržení nadvlády.

  Jeho sídlem se nyní stala malá osada v Centrální provincii, která se stala centrem veřejně prospěšné a reformní činnosti. Poté se přesidluje do nedaleké vesnice, která je typickým příkladem zoufalství indické zaostalosti v méně osídlených krajích. Je zde špatná hygiena, negramotnost, netečnost občanů…tento zapomenutý kus země s pár nevzdělanými a chudými lidmi Gándhí proměňuje během několika měsíců ve vzkvétající modelovou osadu, kolem níž vzniká řada institucí pečující o Mahátmův veřejně prospěšný program.

V srpnu 1935 Británie schvaluje nový zákon o správě Indie, které je vyústěním vleklého procesu úvah o konstituční reformě započatý jmenováním Simonovy komise před osmi lety.   Výsledek je tento:

1. Rozhodující pravomoc bude i nadále ponechána kolonizátorům (moc zůstane v rukou britského generálního guvernéra)
2. Snížením majetkového cenzu se počet osob, kterým bude umožněno volit, zvýší ze současných 6,5 mil. Na zhruba 30miliónů.
3. Budou určeni indičtí ministři zodpovídající se legislatuře
4. Zruší se diarchický systém a bude zřízena plná autonomie v provinciích, kde ale i nadále zůstanou angličtí guvernéři s velice rozsáhlými pravomocemi

  Fakticky tento návrh znamenal, že Indové by si sami vládli a zodpovídali za své činy, avšak při důležitých rozhodnutích by vždy zůstalo hlavní slovo na straně Britů.

 Podle toho byly také tyto reformy nazvány „chartou otroctví“, neboť namísto odpovědné vlády přinášely Indům pouze odpovědnost, nikoliv moc. Kongres tyto reformy odmítá a požaduje místo nich ústavu přiznávající Indii plnou moc. Přesto ale svárádžistická strana nebojkotuje volby, protože nová plánovaná reforma by v případě schválení umožnila díky vládním křeslům splnit alespoň některé konkrétní cíle konstruktivního programu. A volby potvrdily popularitu kongresu: V osmi z jedenácti provincií mohl vytvořit vlastní vládu. Tato událost byla událostí historického významu, protože poprvé za dobu britské nadvlády se dostala k moci strana, která měla za cíl pád impéria.

  Gándhí stranu vyzývá, aby svůj čas u moci využila k budování základů svárádže – samozřejmě se setkává se souhlasem. Vlády v provinciích okamžitě začnou schvalovat zákony např. o zmírnění zadluženosti, propuštění politických vězňů, reformy vzdělání podle Gándhího nebo kroky k likvidaci nedotknutelnosti. Nucené soužití kolonistů a kongresistů má však velmi krátké trvání. Začíná totiž druhá světová válka.

  S Německo-Japonskou agresí roste ve světě varování před nebezpečnými politickými ústupky, které uplatňovaly zvláště západní mocnosti vůči Německu. Gándhí v souladu se svými pacifistickými zásadami vidí ve druhé světové válce příležitost pro celosvětové uplatnění metody nenásilné sátjágrahy – obětem násilí doporučuje proti agresi postupovat občanskou neposlušností a přistoupením na nespolupráci. Ale po zahájení vojenských útoků zůstal s tímto názorem, a s odstupem času zřejmě po právu, osamocen. Přesto je odhodlán svému ideálu zůstat věrný.

  3. října r.1939 vstupuje po vpádu Německa do Polska do války i Anglie. Indie byla tímto krokem prohlášena za válčící zemi, aniž by tento krok byl jakkoliv konzultován s indickými představiteli. Přestože Indie stála jednoznačně na straně obětí agrese, byla rozhořčena z přístupu i způsobu ohlášení úřadů. Kongres jako reakci na to využívá situace a klade Britům podmínky: Jestliže Velká Británie bojuje za zachování a rozšíření demokracie, pak nutně musí skončit s imperialismem i ve vlastních državách a nastolit demokracii. Gándhí je s tímto postojem kongresu naprosto ztotožněn, ale obhajuje neústupně názor, že Indie by tak jako tak měla vystoupit na podporu Británie, i když jen výhradně nenásilnými prostředky. A právě v tomto bodě se rozchází s většinou kongresových předáků. Ti jsou totiž ochotni podpořit Anglii jak morálně, tak i materiálně, ale pouze v případě oficiálního příslibu nezávislosti po skončení války. 

  Vláda se však na toto téma vyjadřuje jen velmi mlhavě a její stanovisko podle Gándhího tak znemožňuje indické partnerství ve válce proti Hitlerovi. Kongres s jeho názorem souhlasí a zároveň vyzývá vlády osmi provincií k odstoupení, což se stává prvním krokem další nespolupráce. Opuštění vládních míst hinduisty však značně posílilo postavení muslimské ligy, která nyní vystupuje proti kongresu a přirovnává muslimskou situaci k postavení němců v československých Sudetech ještě před Mnichovem. Zároveň obviňuje Gándhího a kongres, že se snaží „utlačovat muslimskou menšinu a ovládnout Indii a muslimy skrze útlak britských bajonetů“.

  Počátkem roku 1940 vystoupilo muslimské hnutí s požadavkem na vlastní stát a na vlastním zasedání si schválilo rezoluci, která byla základem poválečného rozdělení Indie.

Gándhí ale tento požadavek naprosto odmítá; je přesvědčen, že je jen jeden bůh, kterého akorát všechna náboženství pojmenovávají jinak a je nesmysl kvůli tomu dělit Indii. Argumentuje také tím, že náboženské neshody ji jen oslabují, a proto je odhodlán zabránit těmto muslimským cílům všemi nenásilnými prostředky.

  Britské úřady, které tuto výměnu názorů doposud pozorovaly jen z ústraní, teď využívají situace a zakládají svoji politiku na rozněcování muslimsko-hinduistických rozporů.

R.1940, po nepříznivé vojensko-strategické situaci kongres zkouší podat nový kompromis vládě a nabízí jak materiální, tak už i lidskou pomoc za slib poválečného osamostatnění. Toto rozhodnutí znamená zásadní odklon od Gándhího nenásilné linie, varianta počítá i s aktivním zapojením obyvatel do bojových operací, ne jen nenásilný odpor a morální podporu. Máhatmá po tomto kongresovém kroku odmítá jako jeden z jeho předních představitelů nést jakoukoliv odpovědnost za jeho politiku.

  Vláda však návrh stejně odmítá s poukázáním na postoj muslimské ligy a je ochotna jednat pouze o ustavení poválečného reprezentativního orgánu složeného z různých směrů indického politického života,  který by připravil nový návrh ústavy. To ale zase odmítá kongres a znovu se tím místo sblížení stanovisek jen prohlubuje propast mezi Anglií a kongresem. Díky tomuto britskému odmítnutí se opět ze strany národního hnutí ozývá volání po další občanské neposlušnosti. Gándhí je z těchto důvodů přijat z pět do čela kongresu a s ním se vrací i nenásilí.

 Gándhí však nechce zhoršovat už tak dost komplikovanou politickou situaci v zemi, takže nepořádá žádné masové akce, ale pouze vyhlašuje další individuální satjágrahu v podobě přednášek a pokračování v konstruktivním programu. Ale ostatní členové indické satjágrahy, zvláště předáci kongresu, jsou trochu akčnější a výbojnější, a tak je jich po pár plamenných přednáškách řada pozatýkána i s posluchači – do května r.1941 to dělalo celkem přes 25 000 účastníků individuální satjágrahy.

  Na konci r.1941 došlo k dalšímu zhoršení situace v Evropě a Anglie nyní sama hledá cestu k indické podpoře. Prvním krokem byla hromadná amnestie pro všechny satjágrahíny. Rychlý japonský postup Asií donutil britský válečný kabinet, aby do Indie vyslal svého člena sira Stafforda Crippse, který kongresu tlumočil tuto nabídku: Výměnou za podporu VB ve válce a zachování současného systému vlády až do ukončení konfliktu by bylo po válce ustanoveno shromáždění, které by vypracovalo ústavu dominiálního typu, ale každé z šesti set knížectví by mělo možnost samostatnosti v rozhodování, na jakou stranu (VB/Indie) by se připojilo.

  Tím byla úplně poprvé splněna základní podmínka kongresu – nezávislost. Ale obava z „balkanizace“ Indie a strach ze separatistických záměrů muslimské ligy, kdyby došlo na dělení knížectví, byla natolik velká, že Crippsova mise skončila neúspěšně.

  R. 1942 japonská vojska obsadila území Barmy a stanula tak na hranicích Indie. Gándhí jako reakci  vyzývá Velkou Británii, aby pro záchranu Indie vyklidila všechny pozice (čímž by japonský vpád do Indie ztratil svůj cíl). A pokud by Japonci i nadále pokračovali, Indie se bude bránit a podpoří tím spojence v tomto boji. Tímto prohlášením Gándhí poprvé slevil ze své nenásilnosti.

  V případě, že by Anglie pozice nevyklidila, hrozí Mahátmá vyhlášením občanské neposlušnosti. Tyto všechny myšlenky byly koncentrovány do vzniknuvší rezoluce s názvem „Opusťte Indii!“. Je tedy jednoznačné, že jedině svobodná Indie se vrhne do boje proti agresi. Za tuto rezoluci je celé vedení kongresu posláno do vězení a jeho výbor a činnost je postavena mimo zákon. Zatčen byl i Gándhí ( kterému je u 73 let! ) a jeho manželka Kásturbaí. To vyvolá bouři odporu celoindického charakteru. V následujících měsících je povstalci zničeno 318 železničních stanic, 150 policejních strážnic, 945 pošt a na mnoha místech je přerušeno telefonní spojení a komunikace. Některé provincie zasáhlo dokonce otevřené povstání, na které koloniální úřady nasadily veškerou ozbrojenou moc – střelné zbraně, kulomety a nálety letadel na bezbranné vesnice byly na potlačení odporu běžně používány. Výsledkem podle oficiálních britských zdrojů tak bylo 940 zabitých, 1630 raněných, 90 000 zatčených + uložení mnoha peněžitých a jiných trestů. Nicméně neoficiální indické údaje hovoří o mnohonásobně větších číslech.

  Přesto měla vláda pevné ruky jasnou podporu britského parlamentu. Winston Churchill na potlačování povstání reagoval takto: „Gándhismu a všemu, za čím stojí, je potřeba vyhlásit boj a s konečnou platností ho rozdrtit.“

  Vláda vinu za represe svádí na Gándhího a kongres, ale ti obvinění samozřejmě odmítají. Rezoluce „Opusťte Indii“ a s ní spojené události, je dokonce označena za spiknutí. Gándhí se však úřadům ospravedlňuje tím, že nešlo o žádné spiknutí nebo vzpouru, ale pouze o nenásilnou neposlušnost. Vše ostatní už označil za vinu vlády. Vláda i přes argumenty dál drží kongresové předáky pod zámkem a trvá na svém stanovisku. Proto Gándhí volí poslední možnost politického protestu a tím je hladovka. 10.2.1943 začíná s 21denním půstem a získává si tím sympatie nejen domácí, ale i světové veřejnosti. Nicméně už po prvním týdnu se jeho stav neblaze zhoršuje a tlak na Mahátmovo propuštění roste. Různé formy podpory se Gándhímu dostalo nejen od svých příznivců, ale dokonce i od anglických ministrů, kteří podali tři demise a sepsali protestní dopis.

  Spisovatel G.B.Shaw, který situaci pozoroval z ostrovů o postoji britských úředníků napsal: „Uvěznění Gándhího je tou nejhloupější chybou, k níž se vláda nechala dohnat svým pravým křídlem nevyléčitelných zpátečníků. Král by měl vězně bezpodmínečně propustit jako akt milosti nesouvisející s politikou a omluvit se za svůj mentálně zanedbaný kabinet.“ I přes takovéto výroky však Churchill zůstává neoblomný. Gándhí nakonec po vytyčených 21 dnech hladovku končí a na pokraji smrti přijímá první „jídlo“ (pomerančový džus..).

 Po své hladovce je Mahátmá přesvědčen, že úřady zůstanou neoblomné i nadále, a tak si navyká na svůj vězeňský rytmus (četba, studium, kolovrátek) a ve volných chvílích také vzdělává Kásturbaií, která ale po zhoršení zdravotního stavu umírá 22.2.1944 na srdeční slabost.

  „Její smrt zanechá v mém srdci navždy prázdnotu“, poznamenal Gándhí u pohřební hranice. „Byli jsme pár,  který se vymykal jakékoliv všednosti.“

Zanedlouho poté onemocní i Mahátmá – malárií. Vláda se obává o jeho život, a tak je 6.5.1944 propuštěn. To byl jeho poslední pobyt ve vězení, ve kterém ze svých 75 let strávil skoro 6,5 roku (2338 dní).

  Po propuštění se Gándhí snaží opět navázat kontakt s kabinetem, ale postoj Londýna ohledně nadvlády nad Indií je stále nezměněn. Argumentuje hlavně hinduisticko-muslimským konfliktem a proto se Mahátmá pokouší jednat s čelním představitelem Muslimské ligy, radikálním M.A.Džihánnem. Slibuje, že pokud se svým hnutím podpoří kongres, budou muslimům vymezeny oblasti na východu  severozápadu subkontinentu. Tyto oblasti by tvořili jednotný stát a každý občan by si sám mohl svobodně zvolit, kde chce žít. Proti tomuto názoru se zvedla vlny kritiky, poprvé se myšlenka na vytvoření Pákistánu stala předmětem jednání, navíc ještě z iniciativy Kongresu – což značně posílilo pozici Muslimské ligy. Ta ale vylučuje možnost  plebiscitu a požaduje vymezení uznání jejich práva na vlastní stát ještě před konkrétním určením jeho zeměpisného rozsahu. Vzájemné rozhovory tak ke sblížení náboženských obcí nepřispěly.

  Po vítězném ukončení války r. 1945 proběhla tzv. Simenská konference. Lord Šavelů na ni svolává zástupce Muslimské  ligy a Kongresu k prodiskutování dalšího vývoje Indie. Jeho návrh má v plánu zvýšit účast Indů na správě kolonie, ale extrémní nároky Muslimské ligy (rovnocenné zastoupení muslimské menšiny ve vládě s hinduisty, právo hovořit jménem celé muslimské obce a možnost obsadit všechna muslimská křesla pouze z Džinnáhovy strany) vedly k jejímu nezdaru. Toho samého roku zaznamenali v Anglii volební úspěch labouristé, což byl zásadní průlom britského konzervativního pohledu na předání politické moci v Indii. Dne 19.10.1945 přislíbila nová vláda Klementa Atleeho blízké vypsání všeobecných voleb a ustanovení ústavodárného sboru jako první krok k vytvoření nezávislé Indie. Volby dopadly následovně: Kongres získává 91,3% hlasů všech nemuslimů a tím 57 ze  102 křesel, Muslimská liga 86,6% hlasů muslimů a 30 ze 102 křesel.

15.3.1946 byla do Indie vyslána tzv. „kabinetní mise“ (členové“ lord Pethrick-Lawrence, sir Stafford Cripps a lord Albert Alexander), která měla za úkol připravit návrh budoucího konstitučního uspořádání. Po vleklých jednáních s Kongresem, Muslimskou ligou a dalšími stranami byl 16.5. zveřejněn kompromisní návrh na vytvoření dominia Indický svaz, federaci dosavadních knížecích států a provincií britské Indie. Pod pravomoc vlády měla spadat obrana, zahraniční věci a místní komunikace při zaručení parity muslimů s hinduistickou většinou. Plán na rozložení Indie spadal do tří zón podle náboženského vyznání obyvatelstva, které měly mít vlastní ústavu.

  Přestože Gándhí považuje dělení země na základě náboženské odlišnosti za rouhačství, po prozkoumání Pethrick-Lawrencova plánu ho přivítal jako „nejlepší dokument, jaký mohla britská vláda za daných okolností připravit“. Návrh byl přijat 6.června, ale ke skutečnému sblížení stanovisek obou stran nedošlo, protože zatímco ustanovení mluvilo o možnosti svobodné volby každé provincie přihlásit se k jedné ze tří rozdělených částí Indie, Džinnáh trval na jednoznačném určení v oblastech, kde chtěl v budoucnosti vidět odtržený Pákistán. Navíc stále platil jeho požadavek na možnost jmenování členů Muslimské ligy do všech vládních křesel muslimského zastoupení, což bylo pro Kongres v obou případech nepřijatelné.

  V červenci 1946 proběhly první volby do ústavodárného shromáždění, které ukázaly přesvědčivé vítězství kongresových kandidátů. Po vyhlášení výsledků Muslimská liga ale odvolává svůj předchozí souhlas s plánem kabinetní mise a vyhlašuje bojkot ústavodárnému shromáždění. Tento den je Džinnáhem nazván jako „Den přímé akce“ za vytvoření Pákistánu. V reakci na tuto akci vypukl po celé zemi vír náboženské nesnášenlivosti; např. jen v Bengálsku uvádělo po střetech přes 5 000 mrtvých a 15 000 raněných. Mahátmá byl touto zprávou bolestně rozrušen. Strachuje se, aby nedošlo k takovémuto obrazu po celé Indii.

Zhoršující se politická i hospodářská situace přiměla lorda Wavella, aby pověřil předsedu Kongresu D.Nehrúla sestavením prozatímní vlády. Ten ve vládě odmítá účast Muslimské ligy a proto je sestaven pouze kongresový kabinet. Džinnáh po tomto rozhodnutí ohlásí den určení prozatímní vlády za „Den smutku“ a nechává v ulicích vyvěšen černé prapory. Mahátmá v těchto gestech nevidí nic dobrého a oprávněně se obává občanské války. Další vývoj mu dává až nebezpečně za pravdu. Gándhího předpověď v kombinaci s roustoucími bouřemi po celé zemi donutí kongresové představitele ustoupit a přijmout do prozatímní vlády i muslimské zástupce, kteří se ale místo podílu na vládě snaží pokud možno co nejvíce její činnost paralyzovat.

  Mahátmá, když vidí naprosté neshody a nevraživost na obou stranách, se rozhodne uspořádat pouť po vesnicích v Bengálsku, na které naslouchá lidem, veřejně přednáší a radí a snaží se permanentně vštěpit posluchačům mír. Jeho agenda se setkává se značným úspěchem, a proto v ní pokračuje i v okolních provinciích Biháru a Nójákhalí. Zde se totiž odehrávají hrozné srážky, při kterých zemřelo až 10 000 lidí, avšak i zde má jeho příjezd blahodárný účinek a vše se obrací k lepšímu.

  Muslimská liga mezitím bojkotuje všechny anglické snahy a jednání o předání moci do indických rukou s poukázáním na současné nepokoje, při kterých „není možné soužití obou komunit v jednom státě“.

  20.2. 1947 prohlásil ministerský předseda Athee v Dolní sněmovně, že jeho vláda je připravena na předání moci nejpozději do června 1948. Pokud nebude do té doby schválena řádná indická ústava,  předá moc prozatímní úřední vládě nebo vládám jednotlivých provincií. Kongres s návrhem plně souhlasí.

  Ale ve třech provinciích s převahou muslimského obyvatelstva vyvolal Džinnáh jako reakci další kampaň přímé akce za svržení kongresových vlád. Tato akce ale měla katastrofální důsledky – vznikly krvavé nepokoje, které dosud neměly obdoby. Nový místokrál lord Mountbatten neprodleně zahájil rozhovory s představiteli obou stran o možnostech řešení. Džinnáh neústupně trval na vytvoření Pákistánu, zatímco Gándhí to rozhodně odmítal, ale se svým názorem nakonec zůstal izolován. Množící se srážky totiž reálně hrozily, že přerostou v občanskou válku, proto Kongres i přes Mahátmův odpor nakonec přistoupil na odtržení Pákistánu.

3.6.1947 byl vyhlášen tzv. Mountbattenův plán, který určoval vytvoření dvou dominií: Indického svazu a Pákistánu. Byl okamžitě schválen a v platnost vstoupil 15. srpna téhož roku. „Největší rozvod v dějinách“, jak je rozdělení britské Indie často označováno, tak byl formálně dokončen.

Nicméně realita byla taková, že situace se tímto krokem ještě více vyhrotila a rozdělení přineslo občanům nevýslovné strádání. Umělá hranice přetrhla provincie, přerušila důležité komunikační spoje, odřízla průmyslová centra od zdrojů surovin apod.

  Zároveň mezi obě mladá dominia obývaná bratrskými národy vystavěla bariéru zloby a nenávisti. Do pohybu byly uvedeny miliony lidí na „nesprávné straně hranice“ a kvůli značnému promíchání náboženského vyznání v různých provinciích se uskutečňovaly obrovské přesuny a příval náboženské zaslepenosti a násilí. Fanatismus a nepřátelská propaganda krátkozrakých politiků tak uvrhla  do vražedné hysterie náboženské skupiny žijící po generace v míru a souladu. Podle střízlivých odhadů měla za vinu smrt půl milionu obětí.

  Gándhí považuje rozdělení zemí a jeho následky za „duchovní tragédii Indie, která přivedla jeho celoživotní snažení k neslavnému konci“. Indie se sice vydala na cestu nezávislosti, ale za cenu ztráty ideálu míru a lásky, kterou jí Mahátmá dvaatřicet let pracně vštěpoval. I přesto ale nepřestává být nezkrotným optimistou a pokouší se urovnat rozepře svojí přítomností a promlouváním s lidmi v nejvíce postižených oblastech – tedy hlavně v Kalkatě. Svými přednáškami plnými bezbřehého míru a lásky vnáší mezi lidi opět pokoj a jeho aktivita je velice účinná. Ale po masakrech doprovázejících velké stěhování se náboženské vášně a vlny násilí objevily znovu.

  Mahátmá se výbuchu nesnášenlivosti rozhodl vzdorovat svým životem a 1. září zahájil svůj „půst až k smrti“, aby pohnul svědomím Indů. Výsledky se dostavily až překvapivě rychle a účinek hladovky trvající 73 hodin byl mnohými považován za zázrak.

  V Kalkatě se tedy podařilo nastolit klid, ale zhoršení situace v Paňdžábu a i jinde přimělo Gándhího, aby pokračoval v nastolování pořádku i v těchto provinciích. Zde se však setkal s daleko větší zaslepeností a po marných snahách smířit oba znepřátelené zábory se opět rozhodl pro další hladovku. Tentokrát se ale jeho zdravotní stav začal rychle zhoršovat. Kongres se pod tímto tlakem rozhodl učinit první krok ke smíření a uvolnil 550 milionů rupií patřících Pákistánu a zadržovaných v důsledku Kašmírského konfliktu. Šestý den postu pak přijali předáci organizací slavnostní závazek k zaručení osobního bezpečí, volnosti pohybu a možnosti návratu k původnímu povolání všem obyvatelům bez rozdílu vyznání.

  Gándhí, podpořen obnovenou důvěrou v dobrotu lidí a úspěchem hladovky, ihned po jejím skončení plánuje další pouť, tentokrát do Pákistánu, na které by hlásil svoji obvyklou vizi tolerance, míru a přátelství na podporu obnovení zpřetrhaných pout mezi oběma národy. Nebylo mu to však souzeno.

  Ironií osudu, právě jemu, jenž do poslední chvíle bojoval za zachování politické jednoty Indie, hinduističtí šovinisté kladli za vinu, že svým nenásilným učením otevřel cestu k jejímu násilnému rozdělení. V očích náboženských fanatiků byl Mahátmá odpadlík stranící muslimům a hanobící vlastní komunitu, odpadlík zasluhující smrt. Jedním z těch, kdo si předsevzali nad ním vykonat ortel, byl máráthský brahmán Náturám Vinájak Gódsé.

  V pátek 30.ledna 1948 při cestě na svou pravidelnou přednášku byl Mahátmá třemi kulkami z revolveru tímto fanatikem zastřelen. Následující den byl za účasti milionu lidí symbolicky zabalen do vlajky nezávislé Indie a zapálen. Po třináctidenním smutku byl jeho popel hozen do soutoku řek Gangy, Jamuny a Sarasvatí. Gándhího vrah N.V. Gódsé a jeho komplic Nárájan Ámpté byli 15.11. 1949 za jeho vraždu oběšeni ve věznici v Ambále.