Zážitek

Potkali jste se někdy ze Smrtí a jste ještě na živu? Ti kdož mohou odpovědět ano jistě také potvrdí, že je to velmi silný prožitek. A ti, kteří zažily klinickou smrt mi asi řeknou, že tuto skutečnost již nelze vymazat zpaměti. Tento drsný úvod jsem zvolil, proto že vím jak může následující příběh pár lidem připadat nicotný. Co si plně uvědomuji setkal jsem se ze smrtí zatím třikrát. Možná, že i vícekrát, ale to jsem si toho nebyl asi plně vědom a tyto setkání paměť odsunula někam jinam. Dvakrát jsem spatřil čepel kosy vedle svého levého ramene. Všichni lidé, kterým jsem se stímto zážitkem svěřil mi říkali ať už nejím ty lysohlávky. Byli vedle jak ta jedle. Stalo se mi to úplně za střízliva a myslím, že to bylo jen přátelské připomenutí ve smyslu: "Ahoj, jsem tady a musíš se mnou počítat." Tento zážitek mě velice nadchl. Nyní jsem si zcela jist, že existují věci mimo materiální realitu a lze je spatřit. Třetí setkání neproběhlo tak idylicky. Bylo to trošičku dramatičtější. Sportem číslo jedna je pro mě horolezectví. No spíše skálolezectví. Většinu času stráví na skalách. Do hor se podívám tak jednou za sezónu. Tak jsme tedy vyjeli srodinou a kamarádem, jednu krásnou, slunečnou sobotu lézt na Pantheon. Sluníčko svítilo, tráva se začínala znovu zelenat, sem tam se objevily nesmělé květy prvníh jarních kytek, ptáci řvali, co to šlo. Naproti přes údolí bylo možno shlédnout úchvatnou scenérii "Sušek" koupajících se vzlatavé záplavě jarního sluníčka. Na vedlejším kopci nesměle vykukovaly skály Na kalichu. Vzduch byl svěží a voněl jarem. Opět venku, po týdnu stráveném vpráci a "velkém" městě. Byli jsme zcela opojení tou krásou a jarem. Přišli jsme brzo. Na skále "viselo" jen pár lidí. Vybalili jsme tedy lezeckej vercajk a dali si takovou pohodovku na rozhýbání. "Vyběhl" jsem ke druhému kruhu, cvakl lano ještě do vedlejší cesty a nechal se spustit, abych se mohl věnovat dceři, když jde mamka lézt. Tak jsme si tam tak vpohodě lezli a naší dceři, které je čtrnáct měsíců, se tam taky líbilo. Prostě jsme si užívali jarních dárků. Spostupujícím dnem se tam začalo sjíždět více lidí a najednou bylo docela těsno. Rozhodl jsem se tedy, že sundám lano a půjdu si vylézt něco jiného. Cvakl jsem první kruh a ke druhému se ne a ne dostat. Ne, že by to bylo nějak těžký, ale je jaro, jsem nerozhýbaný a nezvyklý. Psychika udělala své, tak strašně jsem se bál, až jsem to vzdal a potupně slanil od prvního kruhu. No nevadí, tohle bylo trochu těžší a moc jsem to neznal. Půjdeme si vylézt něco lehčího a co dobře znám, co už jsem několikrát lezl. Znovu jsem se obul, navázal a směle vyrazil do stěny. A ejhle, ono to opět nějak nejde. Vždy jsem nastoupil a slezl opět na polici. Takhle jsem to několikrát opakoval. Začal jsem být pomalu na sebe naštvaný, jak mi to nejde. Tak jsem se vyhecoval a dal poslední pokus. Vystartoval jsem rychle kprvnímu kruhu, pak že už to bude dobrý. Kněmu to bylo od země tak sedm, osm metrů a mezitím jsem se nezajistil. Metr pod kruhem jsem nasáhl oblý chyt. Začal jsem se za něj zvedat, když mi zněj "vystřelila" ruka. Vtu chvíli mi došlo, jak jsem vysoko a zatnul jsem všechny svaly, abych se udržel druhou rukou a nevyvrátil se snásledným pádem kzemi. Ustál jsem to. Stemnem před očima jsem se spěšně vracel do dobrých chytů. Naštěstí okolo slaňovali jiní lezci a tak mi hodili lano. Sotva jsem se cvakl a stal se tak jištěným, hned mi otrnulo a začal přemýšlet nad tím, že bych to dolez. Dnes si myslím, že jsem to měl udělat. Ale chlapi vypadali, že chtějí lézt, tak jsem se nechal spusti. Sedl jsem si na zem a dal si cigaretu. Chvíli zhluboka dejchal a pak zvedl oči. Na metr ode mě stála Smrt. Vypadala hezky se zapadajícím sluníčkem vzádech. Pokývala hlavou, mlčky se otočila a pomalu kráčela pryč.

---