STO TAKOVÝCH DOMŮ - 6.

            Přinesl mi růže. Nádherné rudé růže. Bylo jich sedm. Šťastných sedm růží. Omamně voněly. Zabořila jsem nos do sametových hlaviček květů a zavřela oči. Ta vůně mne uchvacovala. Neméně  mne však uchvacoval On. Tentokrát jsem všechny zábrany odhodila stranou. Nechala jsem se strhnout vírem vášně. Objímala jsem a byla objímána, líbala jsem a byla líbána. Milovali jsme se, jako bychom tančili. Hudba linoucí se z gramofonu ještě nádherně dotvářela atmosféru. V krbu se míhaly plamínky a jejich žár se odrážel v jeho očích. Ještě dlouho potom mě objímaly jeho paže, ještě mnoho sladkých slůvek doručila jeho ústa k mým uším. Odešel až se svítáním. Líně jsem se oblékla a přešla ke krbu, abych prohrábla žhavé uhlíky a pokusila se vzkřísit oheň. Slyšela jsem na chodbě kroky. Zastavily se u dveří. Za okamžik se ozvalo zaklepání. Vzápětí vstoupila do místnosti Ona.

            „Děvko!“ zasyčela. „Jsi prachsprostá děvka!“

            „Odejděte!“ vyzvala jsem ji rázně.

            „Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!“ soptila.

            „Řekla jsem, abyste odešla,“ opakovala jsem výzvu.

            „Zatáhla jsi ho do postele, ty…TY!“

            „Co je Vám po tom?“ odvětila jsem chladně.

            „Já tě..“ vrhla se na mě. Snažila jsem se ji odstrčit, ale uchopila mě za vlasy. Vší silou jsem ji udeřila. Pustila mě a běžela s nářkem ke dveřím. Ještě jednou se po mně otočila a vyjekla: „Budeš litovat. Počkej. Ještě ráda odsud vypadneš!“ Pořádně za sebou praštila dveřmi.

            Uvidíme, kdo odtud vypadne, ty ježibabo. Už jsem měla těch jejích výstupů tak akorát dost. Pohlédla jsem na vázu s rudými růžemi a zasnila se. Co je mi po nějaké bláznivé ženské, když mám jeho. Oči se mi začínaly klížit únavou. Odešla jsem spát. Uléhala jsem s přesvědčením, že všechno bude dobré a žádné rozcuchané čarodějnice nade mnou nemají ani tu nejmenší moc.

            Vzbudila jsem se ve svém bytě. Sen přišel. Přinesl sebou spoustu nových otázek. Naštěstí jsem byla doma sama a tak jsem mohla v klidu o všem popřemýšlet. V noci jsem překročila pomyslnou hranici. Byla jsem Markovi nevěrná. Nemělo to co do činění s nějakou vysněnou romancí. To milování bylo až příliš skutečné. Navíc jsem doufala, že se to bude opakovat. Nepociťovala jsem kupodivu žádné výčitky. Jen jsem toužila zahodit svůj současný život a ponořit se do snu navždy. Ale byla by to vlastně dobrá volba? Co ta příšerná ženská? Kdo to je? Proč žije v tom domě spolu se mnou. Jaký je náš vzájemný vztah? A kdo je On? Proč vždycky přijde a odejde, jak ho napadne? Odpovědi na  tyto důležité otázky jsem netušila. Chtěla bych na to přijít.

            Bylo toho víc, nač bych potřebovala znát odpověď. Během dne mi v hlavě vyvstaly snad tisíce otázek. Znervózňovalo mě to. Nedokázala jsem najít uspokojivé odpovědi.

            Odpoledne mi Marek navrhnul, abych s ním jela na dva dny na Slovensko. Dostali jsme tam zakázku. Chce přímo na místě domluvit podrobnosti a obhlídnout terén. Ráda jsem souhlasila. Marek hned zatelefonoval do hotelu, kde jsme měli být ubytovaní a objednal pokoj. Cítila jsem se podivně. Jako bych tím podváděla svého snového milého. Bylo to absurdní. Snažila jsem se takové myšlenky zaplašit.

            Hotel nebyl ani moc hotel, spíš takový penzion. Ale moc pěkný. Všude samé krajkové záclonky a romantické lampičky ve tvaru svícnů. Všechno vybavení musela vybírat vskutku citlivá ruka, protože navzdory četným ozdobám a ozdůbkám a tapetám s květinovým vzorem, byl celkový dojem mile útulný, ale nikoli přeplácaný. Spíš taková jemná romantika.

            Marek ubytování komentoval slovy: „No… však je to jen na dva dny.“

            „Tobě se tu nelíbí?“ ptala jsem se překvapeně.

            „Tobě ano, Tery?“

            „Vždyť je to tady tak romantické…“

            „Aha, ženská romantika.“

            „Copak mužům se romantické věci líbit nemůžou?“

            „To ti nepovím, můj vkus znáš. Mě okouzlují čisté linie. Třeba takové, jako máš ty, Tery…“ zvedl mě do náruče a přenesl mě do postele. Sevřely se mi strachem vnitřnosti. Chce se se mnou milovat! Ach ne! Na malý okamžik jsem se zhrozila. Pak mi ale můj strach přišel úplně hloupý. Marek je můj muž. Za něj se mám vdát. S ním budu mít děti. Pomalu jsem se oddávala jeho laskání. Nechtělo se mi už na nic myslet.

            Usnuli jsme brzy večer a tak ranní časný budíček nebyl zdaleka tak nepříjemný. Po krátké snídani jsme vyrazili na schůzku. Počasí bylo příšerné. Sníh se doslova valil z tmavě šedých mraků. Abychom navštívili místo budoucí výstavby, bylo nemyslitelné. Zadavatel zakázky byl menší pán zavalité postavy s hustou kšticí bílých vlasů. Věděl přesně, co chce. Kladl si podmínky do nejmenších detailů promyšlené. Sem tam jsem kontrolovala výraz Markovy tváře. Viděla jsem, že s návrhy tak docela nesouhlasí. Svou práci miloval – ovšem za předpokladu, že mu zákazníci ponechají patřičný prostor pro jeho fantazii. To v tomhle případě zjevně nehrozilo, takže celý projekt zřejmě hodí na krk někomu jinému. Možná mně. Proto jsem se snažila položit co nejvíce otázek, abych se později vyhnula problémům.

            U večeře v penzionu jsme seděli s Markem téměř mlčky. On měl své starosti a já také své. Zima se přehoupne a s jarem se má začít stavět náš dům. Vzbuzovalo to ve mně paniku. Dům bude něco definitivního. Znamená to také svatbu. Je to můj přesně naplánovaný život. Nebude cesty zpět. Pokud jednou do toho domu vkročím po Markově boku, nedokážu už odejít. A co kdybych tam vůbec nevkročila? Vzhlédla jsem od talíře k Markovým očím. Upíral svůj pohled kamsi do neznáma. Kam jen se vytratil můj vřelý cit? Kde je ta šílená, vášnivá láska k tomuto muži? Jak jen jsem byla před lety šťastná a pyšná, když se mi můj šéf vyznal ze svých citů ke mně. Chodila jsem s nosem nahoru. A když začal s návrhy na společný dům, plánoval naši společnou budoucnost… byla jsem nejšťastnější na světě! Proč už nejsem? Kam se to všechno podělo? Marek se, pokud vím, vůbec nezměnil. Je pořád stejný. To já. Já jsem úplně jiná. Pokud teď couvnu, zničím jeho sny. Jeho vysněnou budoucnost. Mám na to právo? A kvůli čemu? Kvůli nějaké bláznivé fantazii?

            Přejela jsem si rukou přes čelo.

            „Není ti dobře?“ zaznamenal Marek mé gesto.

            „Jsem v pořádku, jen trochu unavená.“

            „Půjdeme brzy spát. Doufejme, že zítra bude počasí trochu moudřejší. Musíme se podívat do terénu. Ten člověk si to klidně mohl projektovat sám. Má absolutně utkvělou představu. Taková práce je na nic.“

            „Ale lidé mají právo, aby za své peníze dostali to, co přesně chtějí,“ namítla jsem. „Chtěl bys snad dům, který by byl postavený podle představ někoho jiného?“ Já ano. Napadlo mě vzápětí. Někdy si člověk ani neuvědomí, po čem všem může zatoužit a jaké představy v něm dřímají.

            „On v těch domech stejně bydlet nebude. Rozprodá to jiným. Takže o co mu jde?“

            „Asi si myslí, že právě o takové domy se lidé budou rvát a víc vydělá.“

            „Asi to tak bude,“ usmíval se Marek. „Obchod je obchod.“

            Zatímco jsem si dala před spaním horkou sprchu, Marek vytáhnul svůj notebook a pustil se do práce. Nevyrušovala jsem ho. Zalezla jsem si do postele a za chvíli usnula.

            Ráno bylo sice šedivé, ale sníh už nepadal. Markovi se očividně ulevilo. Nesnášel zimu a sníh obzvlášť.  Když ometal sníh z auta, hlasitě při tom nadával. Já jsem se na zasněženou krajinu kolem nemohla dost vynadívat! Byla to prostě nádhera. Vůbec se mi nechtělo vracet do města, kde zima znamená jen špinavou hnědou břečku.

            Zajeli jsme se ještě před odjezdem podívat na místo, kde má vyrůst nové sídliště rodinných domků. Místo působilo pod sněhovou peřinou tak nějak neskutečně. Nezajímavý prostor na konci větší obce. Lépe by se tu asi vyjímal rybník. Za předpokladu, že by kolem vysázeli nějaké stromy. Marek mě zavezl domů, kde mě vysadil a jel do firmy. Přepadla mě melancholie. Uvařila jsem si bylinkový čaj, zapálila aromalampu a snažila se relaxovat. Místo úlevy jsem se ale propadala do nepříjemné duševní otupělosti. Nic se mi nechtělo. Kdybych měla psa, šla bych s ním aspoň na procházku do parku. Samotné se mi nechtělo. Vytáhla jsem si nakonec album s fotografiemi z mých studentských let. Probírala jsem se fotkami. Na většině z nich jsem byla zachycena s úsměvem na tváři, plným zdravého sebevědomí. Měla jsem tehdy tolik plánů… A teď, když se mi je daří přeměňovat na skutečnost, je najednou všechno jinak. Jsem příliš náročná? Nevážím si toho, co mám? Máma vždycky říká, že když si někdo stěžuje, má mu být ubráno. Aby si začal všeho víc vážit. Ovšem já pomalu spěji do stádia, kdy bych nejradši všechno nechala ležet a běžet a začala někde jinde od začátku. Celou mě naplnil takový neklid, jaký jsem ještě nikdy nezažila. Domnívala jsem se, že jestli hned něco neudělám, stane se něco nenapravitelného a zkazím si celý život. Vím o lidech, kteří cítili to samé, když se zamilovali. Opustili pak právě kvůli tomu neklidu i fungující rodinu. Fakt je, že někdy to dobře nedopadne. Většinou to dobře nedopadne…

            Stála jsem na rozcestí svého života a netušila, kterou cestou se dál vydat. Markovo další putování bylo jasné. Mám s ním pokračovat dál? Když ho neopustím, tak v podstatě nic neriskuji. Můžu prožít celkem spokojený život. Vždycky se může něco přihodit, ale ta pravděpodobnost není až tak velká. Pokud za sebou však spálím mosty, nikdo mi budoucnost nezaručí. Taky bych mohla kvůli své nespokojenosti skončit jako osamělá stařena někde v domově důchodců.

            O víkendu jsem jela k rodičům. Domácí prostředí mi pomohlo srovnat si myšlenky. V neděli odpoledne jsem už byla pevně rozhodnutá svůj dosavadní život neměnit. Vsadím na jistotu.

            „A Terezko, nezapomeň příští týden určitě přijet,“ kladla mi máma na srdce.

            „Já vím. Jedeme za Věrkou.“ Sestřenici se narodila holčička. Pojedeme se na ni podívat.

            „Nezapomeň mi pro ni koupit ten dárek,“ dělala si starosti.

            „Jak bych mohla zapomenout, za sebe budu přece taky něco kupovat.“

            Odjížděla jsem zpět absolutně v pohodě. No vida, stačilo se jen rozhodnout. Cestou jsem si prozpěvovala spolu s rádiem. Zastavila jsem před domem. Nějak se mi nechtělo vylézt z auta. Vzala jsem tedy do ruky mobil a zavolala Markovi. Dlouho to nebral.

            „Ahoj, Tery…,“ ozval se konečně.

            „Ahoj. Co děláš?“

            „Já? Jsem doma, co bych dělal. Chystám si nějaké podklady na zítřek.“

            „Aha.“

            „Vracíš se od vašich?“

            „Jo, za chvíli budu doma.“

            „Potřebovala jsi něco?“ zeptal se nakonec.

            „Ne, ne. Volám jen tak.“

            „Tak pá, Tery. Uvidíme se zítra.“

            „Pá. Miluju tě.“

            „To já tebe taky.“

            Náš rozhovor skončil. Přesto jsem dostala takový momentální nápad. Pojedu za ním. Proč by měl trávit večer prací a já sama koukat doma do zdi? Měla jsem potřebu se podělit o svůj optimismus a třeba i trochu plánovat naši budoucnost. Za chvíli jsem už zvonila u jejich domu. Přišla mi otevřít Markova matka. Tvářila se velmi překvapeně.

            „Ach. Ahoj. To jsi ty?“

            „Dobrý den. Jdu za Markem, aby se mi neumořil prací.“

            „Vy jste byli domluvení?“ divila se.

            „Ano. Tedy vlastně ne. Chtěla jsem ho překvapit.“ Začínala jsem se cítit dost nepříjemně.

            „Ale, zlatíčko, Marek doma není, včera ráno odjel a ještě se nevrátil…“

            Stála jsem tam jako opařená a nevěděla, co říct. Spěšně jsem se rozloučila a pospíchala pryč. Ani nevím, jak jsem dojela domů. Moje odpolední dobrá nálada byla ta tam. Kde jen ten Marek může být? Nejdřív jsem mu chtěla zavolat a přímo se ho zeptat, kde tedy je, když ne doma a hlavně proč mi lhal. V další chvíli jsem se styděla, že jsem tak hloupě důvěřivá. V životě by mi na mysl nepřišlo, že by mi Marek někdy neřekl pravdu. Že by mohl jednoduše lhát. A byla tu další dotěrná podezření. Podvádí mě snad? Je v tom nějaká jiná žena? Nedokázala jsem si to dost dobře představit. Ale když už jednou lhal… Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.

            Kupodivu jsem celou noc klidně prospala. Ráno jsem se tvářila v práci úplně normálně a s každou přibývající hodinou jsem měla stále menší zájem cokoli řešit. Zvolila jsem taktiku pštrosa. Soustředila jsem se jen na práci a na nic jiného nemyslela. Aspoň prozatím. Než jsem odpoledne opustila firmu, vyhledal mě Marek a řekl, že se večer za mnou staví. Prý se mnou musí nutně mluvit. Vzalo mi to dech. Snažila jsem se zachovat klid, ale hlavou se mi proháněla smršť nápadů, oč by mohlo jít. Nakonec jsem nabyla přesvědčení, že někoho má. Určitě jde o milenku, se kterou strávil víkend a dnes se mi rozhodl říct pravdu a všechno ukončit. Domů jsem přišla pěkně naštvaná. Ta představa, že mě podváděl byla nepředstavitelně otřesná. Vůbec jsem se s tím nemohla vyrovnat.

            Přibližně v osm hodin večer zašramotil klíč v zámku. Marek. Seděla jsem v křesle a ani se nepohnula, abych ho přivítala. Vešel do pokoje a s úsměvem poklekl u mých nohou. Jemně vzal moji ledovou ruku do svých dlaní a něžně ji políbil. Byla jsem zmatená.

            „Tery, mám pro tebe novinku.“

            „Nesnáším novinky,“ procedila jsem skrz zuby a tvářila se bojovně. Nevěděla jsem, co bude.

            „Ale, ale… Stalo se ti něco?“

            „Ne. Mělo by?“

            „Co je to za otázku? Ty dnes asi nemáš den, co?“ Usadil se na pohovku a chvíli přemýšlel.

            Seděla jsem bez pohnutí a čekala. Marek se zvednul a odešel do kuchyně. Za chvíli byl zpět i s dvěmi sklenkami a lahví červeného vína.

            „Tak začneme tenhle večer nějak příjemně, co říkáš?“ navrhnul a vývrtkou zkušeně otevřel láhev. Pomalu pak nalil do skleniček zlatavě rudou tekutinu.

            „Co jsi mi chtěl říct?“

            „No, víš… něco jsem udělal bez tvého vědomí. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Ale možná se mýlím.“ Najednou vypadal nejistě.

            „Tak už mi to řekni,“ byla jsem netrpělivá.

            „Na jaře nezačneme stavět náš dům,“ vypadlo z něj po krátkém váhání.

            „Prosím?“

            „Prodal jsem náš pozemek,“ dal se do vysvětlování, „abych mohl koupit jiný. Včera jsem koupil jinou parcelu. Dál od města. Výhled na  les je vážně lepší. Měla jsi pravdu.“

            „Včera? Včera jsem byla u vás a nebyl jsi doma…“

            „Od soboty jsem byl pryč kvůli tomu pozemku. Ten chlap to nechtěl za žádnou cenu prodat. Přitom stavět taky nechtěl. Dalo to dost práce ho přemluvit. Musel jsem s ním pěkně dlouho posedět u piva, aby to klaplo. Pak už jsem domů jet nemohl. Když jsi volala, nechtěl jsem ti to ještě říct. Potřeboval jsem nějakou lepší příležitost.“

            „Ty jsi koupil jiný pozemek? Marku!“ Bezradně jsem rozhodila rukama.

            „To ty jsi mi pořád dokola omílala, že se ti naše stavební místo nelíbí…“ přešel do útoku.

            „Klid, miláčku. Já se vůbec nezlobím. Jen mě to pořádně zaskočilo. Něco takového bych prostě nečekala. Tak se nediv, že se tvářím všelijak.“ V hloubi duše jsem se příšerně styděla. Nedůvěřovala jsem mu, podezírala jsem ho ze zrady, z nevěry a on zatím dělal vše pro to, abych byla šťastná. Neuvěřitelný člověk. Dokázal být sobecký i velkorysý.

            „Akorát to má teda jeden háček,“ odmlčel se. „Parcela je ve svahu.“

            „Aha.“

            „Takže to znamená…“

            „…nový projekt,“ pochopila jsem.

            „Ano. Jenže teď na to asi nebudeme mít moc času, protože máme moc zakázek pro firmu.“

            „Mám víc času než ty. Mohla bych na tom pracovat po večerech sama,“ nabídla jsem.

            „Tery, víš, nezlob se, ale chtěl bych být u toho.“      

            „Jasně, rozumím ti.“

            „Mám už v hlavě takovou vizi…“

            „Marku, nechceš mi ten pozemek aspoň ukázat?“

            „Jo. Někde tady mám ty fotky,“ začal se šacovat. Konečně našel, co hledal. Podával mi žlutou obálku.

            Prohlížela jsem si ty obrázky dlouho. Místo se mi líbilo. Bylo to něco úplně jiného. Jen kolem kromě lesa nic jiného nebylo. Velká louka na svahu a les. Nic víc.

            „Tak co tomu říkáš?“ ptal se Marek nedočkavě.

            „To myslíš vážně?“

            „Co se ti zase nelíbí?“ vyjel na mě.

            „Kolem nic není.“

            „Chtěla jsi les, ne? Tak v čem je problém. Navíc je to jen dvacet pět kilometrů od města. To je sen. Ty nebudeš v životě s ničím spokojená!“ vmetl mi do tváře.

            „Marku, uklidni se. Jen vidím, že tam kolem nic není. Žádná silnice, žádné domy. Žádní sousedé.“

            „Tak to není. Nejsme jediní, kdo tam začne stavět. Mělo by tam vyrůst tak osm domů. A asi ne ledajakých. Půdu tam prodávali pěkně draze a co jsem slyšel, budou tam samí lepší lidé. Uvidíš, že to bude dům s dobrou adresou.“

            Dům s dobrou adresou. Tak takhle to tedy je. Částečně mi dělá Marek pomyšlení a částečně myslí na to, jak se ještě trochu zviditelnit. Sobectví a velkorysost ruku v ruce. Ale možná mu křivdím. Konec konců dokázal spojit naše rozdílná přání v jedno společné. Tak co mi zase není po chuti? Marek už má určitou vizi, jak by měl dům vypadat. Jenže to já taky. Těžko ji ale budu prosazovat. Už vidím, jak mi Marek schvaluje návrh na dům jako vystřižený ze začátku minulého století.

            „Tery, a představ si, kdyby se mi podařilo získat zakázku na projekt od některého z našich budoucích sousedů… Mohli bychom na tom místě vytvořit něco velkolepého. Něco neotřelého. Představoval bych si jednoduchost a vzdušnost rafinovaně spojené s množstvím pozoruhodných detailů…“ úplně se rozplýval nadšením. Byl špičkový architekt. Prací se nechával rád naprosto pohltit. Snad právě proto se stal tak oblíbeným. Na lidi působilo, když o jejich zakázce mluvil jako o něčem mimořádném a jedinečném. Jeho gesta a svit v očích nenechával nikoho na pochybách, že pro budoucí projekt je absolutně zapálený.

            „Marku, nemluvil jsi už náhodou s někým? S nějakým tím sousedem?“

            „Vlastně mluvil. Zastaví se k nám asi příští týden.“

            „Jsi výborný obchodník,“ konstatovala jsem.

            „Jsem jen praktický. Lidé, co nemusí šetřit mívají občas sklony budovat hrady a zámky ve změti několika různých stylů a na to bych se teda z okna dívat nechtěl.“

            „Ale takový barokní zámeček se zámeckou dlažbou a parkem…“ smála jsem se.

            „Dopadne jako barokně funkcionalistická stavba obklopená lány zámkové dlažby s tyrkysově modrým polokrytým bazénem, co by dominantou rozlehlé travnaté plochy,“  pokračoval Marek v líčení hororu dnešních architektonických skvostů.

            „Ale ty jsi strašný puntičkář. Zámecká nebo zámková. A v kašně se v létě ani nevykoupeš.“ Dělali jsme si legraci, jenže skutečnost je taková, že lidé si opravdu kolikrát počínají jako pejsek s kočičkou. Ze samých dobrých věcí chtějí svůj dobrý dort – tedy dům.

            „Tak fajn, ovšem říkal jsi, že domů bude osm. Co ten zbytek? Šest hradů?“

            „Neboj, trochu se poptám a uvidíme. Kdy se tam chceš zajet podívat?“

            „Jak se ti to bude hodit.“

            „Tak bychom tam mohli zajet v sobotu, co říkáš?“

            „To nepůjde. Jedeme s mámou k sestřenici, narodilo se jí miminko.“

            „Můžeme tam sjet klidně zítra. Není to tak daleko.“

            „Dobře. Jsem zvědavá.“

            Ještě jednou jsem vzala do rukou fotografie a snažila si představit, jak bude místo jednou vypadat, až bude zabydlené. Moc se mi to nedařilo. Trochu mi vadilo, že kolem nebudou obyčejní lidé. Nestála jsem o nějaké „lepší“ sousedy. Žila jsem celkem skromně ve svém jednopokojovém bytě a stále zapomínala na to, že Marek není žádný chudák a jeho jméno je už několik let docela známé. Kdesi uvnitř jsem se pořád ještě pokládala za obyčejnou holku z venkova.