Kde Domov Můj?

V každém z vás je kus MĚ!

Tak a jsem mrtev. Moc sranda to teda není, to vám povím. Vznáším se nad mrtvým tělem, jež bylo kdysi mé. Jenže teď ho už nepotřebuji. A tak se zájmem pozoruji tu mrtvou hmotu. Trochu vyhublý,vcelku vysoký mládenec, dlouhé blond vlasy. Nikdy bych neřekl, že takhle podivně vypadám. Leží tu, údy rozhozené v podivném groteskním obrazci, přesně tak, jak se sesunul na zem. Z nosu a úst, ostatně jako vždy, když si píchne, vytéká tenký pramínek krve. Ta ztéká na levém ucho. Poté pokračuje ve své pouti kamsi pod tělo. Vím, že jsem to dneska přehnal. Jenže co nadělat? Teď už nic. A tak pozoruji svou bývalou materiální stránku a náhle mi připadá děsně divné, že jsem to tentokrát přehnal právě doma. Normálně bych to čekal u svého kamaráda, s kterým jsem si to obyčejně dával. Když jsem si střelil, něco mi říkalo, že to je finálová. Ale že to opravdu bude ona, to jsem nečekal. Alespoň, že to bylo bezbolestné. Jenže co dál? Umřel jsem ve svém bytě. Byla to má bašta, ve které jsem byl opevněn již několik let. Kdo to všechno asi přijde uklidit? Za pár okamžiků pravděpodobně povolí i svěrače. A to bych teda ani po sobě uklízet nechtěl. Jo, pánové od Policie to odnesou. Tak za dva dny začne má schránka hnít, smrad se roznese po celém domě, až se jednou nějaká aktivní důchodkyně bydlící se mnou v baráku ozve a policie tu bude hned. Vylomí dveře, prohledají byt, odnesou mé zbytky nastěhují novou rodinku. Ta tu shnije taky. Nechtěl bych, aby našli moje fotky. Do mého soukromí nikomu nic není. Asi taky najdou mou sbírku buchen, které si schovávám již od počátků mého šlehání. Měl jsem to tady docela rád,to vám teda řeknu. Žárovka vydává takový ten nejistý svit, kterým dává jasně najevo, že světlo které vypouští do prostoru není až tak silné, aby mohlo zahnat tmu. Ale snaží se. Okna sem zapomněli přidělat. Do sklepa se nedávají. Ale pokud by je sem někdy dali, představuji si, že by to byly takové ty krásné barokní rámy, jednotlivě vykládaná pole a zlaté kličky. K ostatnímu nábytku mám také dobré vzpomínky. Třeba má postel. Při mých pokusech si odvyknout posloužila jako útočiště před těmi venku (a že to byly krvavé bestie), příborník plný matroše a záchod. To je no comment. … Hodiny ukazují, že tu už sedím několik hodin. V hlavě jsem probral snad úplně všechno. Z nudy jsem úplně vystřízlivěl. Jenom mi pořád není jasné, kam jako mám jít a co dělat. V televizi neustále melou cosi o tunelu s jasným světle, na konci. To si z ní ještě pamatuji. To jsem ještě televizi měl. Ale pořád nic. Jediné co se tu za tu dobu změnilo je osvětlení. Praskla moje oblíbená žárovka. … Prozraďte mi někdo, dá se tam kam jdu střílet? Já si sice nejsem jistej že někam jdu, ale pokud, bude to tam jako ve feťáckým nebi? Všude závěje matroše, buchen, nebo Alobal na každým rohu… Teda tak si to alespoň představuji. Fakt se tu ale začínám docela nudit… …Tak tohle mě už ale fakt nebaví. Sedím tu další dvě hodiny a pořád nic. Někdo bude muset natáhnou hodiny, jinak ztratím pojem o čase. Zkoušel jsem to. Jenže ani klíček neuzvednu. Ruka jím prostě projde. Aspoň v tomhle televize nelhala, že po smrti nebudu moct dělat. Taky jsem odsud zkoušel odejít. Něco mě nechce pustit ven z téhle cimry. Nakolik je moje současné tělo nehmotné, není schopno projít obyčejnými dveřmi. Stolem projdu jakoby nic. Nechápu, ale z místnosti nejde odejít. Jo, teď se zastavily hodiny. …Hele, někdo vylamuje dveře! Pomoc! Zloději! Cože? Policajti v mém bytě? Už tak brzo? Jenže kolik je hodin?Co to s ním, teda se mnou dělají? Uch! Teda to je hnus! Tohle jsem na podlahu udělal naposledy tak v jednom roce! Cítit bych to rozhodně nechtěl. To teda musí být smrad! … Hele! Vynalezl jsem novou zábavu. Rozeběhnu se a skočím po nejbližším Fízlovi. Ohromná sranda. Prolítnu jím jako šíp a zastavím se kdesi v rohu. Nebo zkouším dělat pohyby jako on a přitom si stoupnu rovnou do něj. Něco je mu nepříjemného. To vím určitě. Jenže on je hlava dubová, a tak mu nedojde, že v něm stojím já! …A jsou pryč. Fízlové odnesli moje tělo a já tu zůstal sám. Že jsem nevypadl? Jo, zkoušel jsem to. Teď už opatrně, pěkně jsem zkusil prostrčit ruku otevřenými dveřmi. Nic. Nedá se tím projít. Jako zeď. Sakra! … Hele! Něco se děje! Nevím, jak tu jsem zavřen dlouho. Jisté je, že mi přestávají být vidět nohy! No to je žúžo! Teď budu pán dvojitě neviditelný! UÁ! Bojte se všichni! Bubák jde! …Juch, už tu nejsem vidět od pasu dolů. Jen se stále nic neděje. Pustí mě už sakra někdo? Já už nechci být zavřen v této cimře. Už ani svoje tělo nemůžu kritizovat. Stejně vypadalo divně. Teda jako jestli jsem takhle vypadal, jak mě mohl někdo mít rád? Jinak stále nuda. … Myslím, že jsem na to přišel! Jak se po kouscích ztrácím, to je ono! Já se prostě jen vytratím. Stanu se vědomím! Obsáhnu vás všechny a vy se stanete součástí mě! No jen si vezměte, kolikrát to člověk chce? Tím myslím nějakou tu drogu? Nemám na mysli tvrdé záležitosti. Ráno, když vstáváte, taky se zdrogujete. Káva, Čaj, Cigárko. Tak od teď si pamatujte, že až si ráno zase dáte, stánete se součástí mě, protože já jsem ve vás všech! Já vám teď budu diktovat, kdy si to kafe dáte a kdy ne. Pište si, že to bude sakra často. A nezůstane jen u kávy. Máte se na co těšit! …A jsem ve vás! …

---