ONA

 Lidstvo, hele nežli se začteš do následující studie, musíš vědět alespoň to, že ONA je jedna jediná. JEJÍ krajně neobvyklé způsoby mě utvrzují v přesvědčení, že stojí zato jí zkoumat. Už od prvního setkání s NÍ mám pocit, že když se jí budu držet, tak na něco přijdu, že odhalím nějakou vesmírně důležitou záhadu. Čím déle jsem s NÍ, tím jasněji je něco ve vzduchu, ale vůbec v TOM nemám jasno. Zhola netuším, co je v mých setkáních s NÍ důležité. Třeba se TO vyloupne, když všechno, co se JÍ týká sepíšu.

 JÁ: "Kecá, podle sebe je už aspoň potřetí těhotná." Přestože kdekdo věřil spíše mě, pravdou bylo to, že ONA zažila, co nikdo jiný a nic na tom nemění fakt, že jí věří jen půlka největší přítelkyně. Právě jsem se rozhodl Vás šokovat, stejně jako JÍ, v jarním poli:  Chlapci hledí roztouženě  na vlasy, jež rostou ženě. Napadla mě původně ňadra. Běžel jsem dvacet stanic autobusu domů. Natáhnu Wolfiho Mozarta, byl na klíček a nemotorně tancoval. Pak si ho pustím. Otvírám okno a tři hodiny plus nějakou tu minutu (abych to, měřeno v hodinách, zaokrouhlil na Ludolfovo číslo) přemýšlím.

 Ahoj ONO! Venku je nádherná tma tmoucí a když otevřu dveře, tak je v pokoji průvan a ta tma sem leze skrz záclonu. Bála ses při aktech X ? Profesorka dýchání říkala, že to je záležitost pro dospělé. Já s ní nesouhlasil, protože ze dvou příběhů, které jsem v životě viděl, jsem dva nepochopil. Za dvacet minut bude pátek 13. Nechápu, jak jsem mohl vydržet ti tak dlouho nenapsat dopis, to bude tím, že je letos tak vyspělá technika, že si můžeme povídat na dálku. Dnes jsem se dověděl, že když telefonuješ po Zeměkouli, tak má tvůj telefon menší spotřebu benzínu, nežli při jeho použití mimo sluneční soustavu. Ale říkal to kdosi, kdo není vyloženě technický typ. Výborně kousl mě komár. Vím lásko, že by bylo lidštější, kdybych psal milostný dopis vlastní rukou, ale to bych musel rozsvítit, což nechci jednak kvůli lidem, druhým důvodem jsou komáři, kteří se začátkem jednadvacátého století očividně netopí v tolika problémech jako lidstvo. Potkal jsem čaroděje a on mi řekl, že už mi zbývá jen 50 let života. Zpanikařil jsem, jelikož teď nevím, co mám dělat dřív. Co je důležitý si koupit a tak, jestli mi rozumíš. Dost jsem o tom přemýšlel a myslím, že v některých věcech mám docela jasno. Určitě si budu muset koupit nějaké jídlo. Co teď asi děláš. Spinkáš? Miláčku, ty tak roztomile spinkáš! Nemyslím teď, ale chtěl jsem tím ocenit vzpomínku na to, jak jsem tě jednou viděl spát. Samičko já se těším, až uvidím tvoje očička! Ty v nich máš takovej zvláštní svět: é rovná se em cé na sedmou, takže máš v sobě 3x10 na jedenáctou víc energie, než je v našem vesmíru fyzikálně možné.

 Čekal jsem, že mi ONA zavolá, (řekla, že možná) a opile hleděl na tyranosaura šplhajícího po dřevěným pejskovi. Zrovna jsem byl hezky vyšnořen, jak to lidstvo zná u těch ambiciózních mladíků zaměstnaných u dravých firem západního typu a vezu na rudlu obrazovku. Před konferenčním sálem, jež míjím, stojí hlouček dvouletých občanů. Dohadovali se jaké je asi mé povolání, když jsem tak velice pěkně oblečený jako oni, už bez plenek, ale na druhou stranu zase tlačím rudl s velikou zaprášenou bednou. Tu jeden prolétl očima anglické nápisy na bedně z kterých jasně plynulo, že vezu něco složitého a drahého, proto mezi ostatními vyslovil názor, že někde zavádím počítače. V tu chvíli jsem byl nad míru před nimi spokojený, avšak kdosi prohodil, že kdybych se živil svým intelektem, nikdy bych nemohl dosáhnout takové bravurní zručnosti při zacházení s rudlem a velikou bednou. Ano já chtěl před těmi dětmi vypadat, jakože neumím vozit krabice.

 Čekaje, až mi nezatelefonuje, jsem JÍ pozval na procházku do Egypta. Zatímco ostatní to dopoledne tupě dřepěli ve formulích 3000, my jeli tramvají do centra do kina." Šťouchala do mě: "Líbím se ti?" Jedu na koloběžce bez autorádia a příšerně se otravuji tím jak nudně vrčí motor. Svým stále stejným dobře předvídatelným zvukem mne vyprovokoval k tomu, že jsem začal velmi nahlas vrčet jako on, ale naschvál úplně v jiných otáčkách, než jsem jel.

 Zapnula se lednička, trhnu sebou. Bydlí tam s  ledničkou od tří let. Do jejích tří  let byla doba ledová, takže jí nepotřebovala. Pozhasínám všechna světla po bytě a dívám se nezatemněným oknem ven do tmy na rozsvícená okna protějšího paneláku, která tvoří různé obrazce v kombinaci s těmi zhasnutými. "Chci si povídat", písklo ze záchodu. Povídali jsme si, jak je blbý si v lese vytírat zadek mravencema. Když přišla do pokoje, hledali jsme okna, kde se převlíkaly ženský. Najednou všechna rozsvícená okna v paneláku začala morseovkou vyblikávat: " Vlezeš si do jiné postele než ONA, abys jí nelez na nervy. Po čtvrt hodině se místnost rozsvítí a někdo tě začne surově mlátit polštářem. Bude to ONA, prý abys šel spát k NÍ. Potom se roztomile rozbrečí a pak TI s neochvějnou jistotou sdělí, že máš zelený srdce a přitiskne se. Ráno  ukáže na jednom jehličnanu přesný odstín tvého srdce."

 Lednice se vypnula. JÁ sebou znovu trhnul. Díval jsem se na mouchu, jak si myje nožičky a zavrhl myšlenku jí zabít poté, co se můj zrak stočil doprostřed stolu na vázičku s uvadající modrou růží a dvě nenačaté nugety." Počítače bez výcviku mají na nějaké nižší úrovni zakódováno počítání od jedné do čtrnácti, následováno vždy devatenácti a pak se to různí. Například IBM-11 pokračuje následovně: 14,19,18,21 až 29 běžným způsobem, dvacetdeset, dvacetjedenáct, dvacetdvanáct, dvacettřináct a zde přiznal, že dál neumí. Možná že už je moc starý, každopádně jeho číselná řada nepotvrdila mou teorii, že malé děti počítají tak, že vyjmenovávají prvočísla. Škoda, vysvětlovalo by to jejich název i nahodilý výskyt. Bohužel devatenáctka nestačí.

 JÁ si zlomil ruku a  se sádrou získal na atraktivitě. ONA si vedle něj sedla na vojenská cvičení. Měl od ní na sádře nápis!: ONA MILACEK SMUDLICEK. Zeptal jsem se IBM-11 na odmocninu ze dvou a on správně odpověděl, že to je nemocná dvojka. Naše profesorka války  prohlásila: "Čím vás je tu míň, tím je tu větší klid." Jednou byly vůbec intimní cvičení z války, bylo nás tam pět lidí. Póly magnetu jsou takové jeho části, na kterých se zachytí nejvíce stíhaček.

 JÁ se choval jako hrdinové knih, které měl půjčené od NÍ. Byl to nevyčerpatelný a nesmírně si vzájemně odporující zdroj návodů, jak se chovat. "Hele říkej, jen tak z legrace samozřejmě,  že spolu chodíme jó?" Ta mě snad balí, pomyslím si a posvátně u sebe nosím fotografii své lásky. Tekutý krystaly, nikdy se ke mně nedostaly, tekuté krystaly, nikdy mě nedodělaly, uteču do Afriky do Du-mali. Všichni o tom dumali, proč nedostaly mě krystaly.

 Ahoj TY drahý! (psáno v zimě podivného roku na obyčejných horách) Už teď se mi stýská. Přijeli jsme asi ve 13h, v baráku ani noha, a ONA nikde. Hned v první hospodě si pokuřovala a pila, pravda, krev. Musela totiž jet zvlášť autobusem, v metru nebylo místo. Zkrátka tady byla o dvě hodiny dříve nežli my. Hned jsme se oblékli do kombinéz, šponovek a šusťáků a vyrazili na úmornou cestu vzhůru na Měsíc. Nyní bych si dopis dovolil přerušit poznámkou, že asi rozeberu IBM. Já jsem tam na tom Měsíci, jak o něm píše v dopise, byl s NÍ na Silvestra od 26.12. do 1.1.. Nejdřív jsme bydleli tři noci v hotelu, kde dostala jedenkrát záchvat smíchu. Seděla přitom na posteli, přesně jí vidíme. Nu a pak jsme šli ve skafandrech celej krásnej den, takový počasí bych si chtěl umět vycucat z prstu, do ztrouchnivělý chaty. A na Silvestra to bylo nejfajnovější v sedmnáct hodin, když jsem měl největší opici. Za 10h jsme se stihli sjet pouze 4krát (Kdosi mě teď přesvědčuje, že to nebylo 10h, ale jen hodina a půl. Ono to vyjde nastejno). Když vypnuli vlek, šli jsme omrknout, co se kde děje. Nikde nic. (Což Ti asi spadl kámen ze srdce, že? Hlupáčku, miluju Tě!!!) No, a těším se na 20.00, protože budou dávat Velký třesk v televizi. Promiň, že tě vyrušuji ve čtení mého dopisu, ale přeji si, aby sis udělal kafe. Prosím! Když jsem tenkrát tenhle dopis četl, žádný kafe jsem si v autobuse uvařit nemohl. Jdu si udělat kafe. Už máš kafe? Tak dobrá, já totiž chci, abys měl pohodinku alespoň chvilku. (Vím, že mě kafe nemůže nahradit, ale aspoň.) Včera jsem se  projela výtahem. Hrůza. Vzpomínala jsem, jak jsme stavěli iglů. Jsou tam už jen základy 1km krát 1,5km. Škoda, už mi nezbývá papír na pokrač., jen: MILÁČKU Tvoje ONA. Myslíš si, že jsem na tebe zapomněla  IBM? Ani nápad, to ses teda pěkně spletl. Aby Tě dopis bavil, napíšu Ti pohádku. Následuje vědecké pojednání o počítačích, které měli těžké lyže. 

 "Hi, hi, nechceš si vedle mě za deset let  sednout?"  Program: 20h zahájení, předtančení, slavnostní nástup maturantů a stužkování, sólo maturantů s profesory, s rodiči. Hraje: Pink Floyd, v tomto pořadí: Walz, Jive, Rumba, Polka, Dark Side Of The Moon, Čardáš. Motto: Ble ble.

 Všichni odjeli na Mars do války a já, nevím proč, se musel zdržet v Praze. Ale jelikož se mi zdál týden bez NÍ k nepřežití, rozhodl jsem se jet za nimi. Po vystoupení z vlaku jsem Pozemšťany našel kompasem. To zklamání! ONA byla fantastická! Milostné románky průbojnějších Marťanů kolorovaly mou tamní náladu. ONA se opalovala za barákem. Najednou se opalovala za barákem a povídala si se mnou. A kouřila. ONA šla k ohni do lesa. Najednou jí přenáším přes oranici. A tu párek vidí profesorka zabíjení. Co si asi myslí?  Vidět její prsa pod tričkem, dívat se na její nohy, díky kraťasům zcela celé a ještě s kouskem zadečku. Náročné! Odešel jsem vytesat  do kráteru sochu "Čakovice". Byla nahatá.

 Věčně nebude vůbec nic, tedy i největší zásoby toaletního papíru jednou dojdou. Každý velký papír, který je živý, se chce radovat. A ještě něco, pravděpodobnost říká, že máme-li na to neomezeně dlouhou dobu, tak se může stát úplně všechno. Má na to naše duše neomezeně dlouhou dobu? Jestliže ano, pak každý bude jednou trpět jako ten kdo trpěl nejvíc (bojimbojim) a já časem políbím mladou Natalii Woodovou (doufám, že se nebojí).

 Večer jdeme s NÍ a s Dinosaurem  na červený víno. Jestlipak někdo z nás, kdož jdeme na červený víno, nemá špatnou náladu? "Hele, pojď se mnou zejtra k doktorovi, já potřebuju omluvenku, abych mohla dopoledne k holiči." "K holiči s tebou nejdu." Hezky se podívala. "Dobře, ráno ti zavolám." Měl jsem večer chuť někam vyrazit s kamarády. Volám IBM a Dinosaurovi, že půjdeme do centra. Na Příkopě asi čtyři ty. "Čau holky." " Nemáte cigára?" "IBM?" "Ne ne, nemám." Měl, přestože osobní počítače nekouří. "Nemáme, ale rádi by jsme vás pozvali na večeři. Nemáte hlad?" "Ne." Dinosaurus: "Ani žízeň?" "Ne." "Tady kamarádce je asi špatně že?" "Jo vono jí bolí břicho." "Hm, ježiš tak čau!" "Čau!" a pochvíli Dinosaurus: "Čau!" Jdeme Václavákem nahoru, když tu Dinosaura zastaví dvě myši v bílých bundách: "Chceš sýr?" "Ne, nechci. Opravdu, já ho nejím už od dětství. Nesnáším mléčné výrobky." Ukazujeme letáčky na nábor na jakousi stavbu: "Jeden dáme cizinci za stěrač a druhý mu vložíme do ruky, když s úsměvem stočí okénko drahého vozu, v němž čeká před Alcronem. Často nám dávaj eura, protože tomu nerozuměj." "My půjdem s váma." Před hotelem pochopitelně ani jeden cizinec ve voze. "To je divný. No, zvem vás na večeři holky." Došli jsme až na Novou scénu a ve výtahu si hráli na kosmonauty .    V kavárně ani jeden stůl volný. ONA: "Vyžeňte támhlety dva!" "Ne. Sednem si k nim." "Tam se nevejdem." "Vejdem." "Co si dáte?" uctivý hlas. "Vídeň." "Vídeň." "Alžíra." "Alžíra." "Kafe." "Co prosím?" "Obyčejnou kávu." "Espreso nebo tureckou?" "Gambrinus." Později: "Nemáme peníze holky." "Tak jsem byla u ...na videu..." "My natáčíme vlastní klipy..." „IBM hodně sladí." "My taky." "IBM víc. Kolik dáš cukrů?" "Vrchní každopádně vypadá z profilu jako lišák."

  Lidstvo neboj a radši si všimni, jak je vše zajímavé. Řeč má málo kilobitů, když chce člověk něco sdělit, vždycky se stále stejně do věci zamotá a nedokáže si dokonce ani myslet, co cítí. Když jsem jí nes ze schodů, schoulila se jako dítě. Před sto lety jsme se milovali na stromě. Jsem bez ní téměř nerad a pak je tady ta nelogika jaké pocity by mne stihli s její půlkou. 22.2.2222, ležíme tak spolu nahatý v posteli a najednou si vydrápe těma svýma krásnýma nehtíkama  paprsky kolem bradavky. Prej: "To je sluníčko."

  Cukr byl zadarmo. Popelník plný papírových sáčků, i stůl. Servírka odnáší vypité šálky. "Máte cigaretu?" "Kusovky nepodáváme."Já: "Dáte mi telefon?" ONA: "Jo, dej nám spíš ty svůj." Dal jsem jim svou Nokii. Na lišáka: "Půjčil byste mi tužku?" Kývl, že ano. IBM: "Příště si to tu budem rezervovat."  Nadhazuji: "Doprovodím vás." Nastoupili jsme do helikoptéry, která už chvilku čekala před Národním divadlem a odletěli do hotelu. IBM s Dinosaurem šli hrát ruletu a já se slečnami plachtil na pokoj. Byla tam šíleně krásná koupelna s vanou ve tvaru kvasaru CI-80 601. Po vykoupání v šampaňském s kokosovým šamponem jsme si pustili satelitní program s písničkami. Každá dvacátá šestá byla ode mně. A zachumláni v peřinkách jsme byli rozhodnuti čekat až na snídani do postele, sestávající z horké čokolády, lízátek a vepřového masa.

 Cestou domů už samotného JÁ napadlo navštívit JÍ. 11,30 večer: "Crr!!" Byla poměrně vlídná a šla JÁ vyprovodit na zastávku, protože Pucky se potřeboval vyčůrat. Prohazuji: "Musíš se rozejít se všema svejma milencema!" "Próč? - Nojo, tak jo."

 Jenom si Lidstvo představ, jaké hrozné by bylo, kdyby vesmír měl nemoderní šaty. Druhý den ráno bylo i vojenskému doktoru Syrovátkovi naše společné zvracení podezřelé. Z ordinace jsme šli do trafiky JÍ pro cigára a pak ještě si s Alexandrou, která též asi zvracela, sednout na Václavku, když předtím jsem ještě koupil ve vedlejší samoobsluze půl litru podmáslí. Podle rozkazu jsem ho musel  Sašeně vylít do kabelky. ONA se tvářila mile. Náhle jsem se zvedl, že jdu běhat. Měřila mi čas. Na ovále jsem si po stoosmi kolech prohodil ponožky, abych je měl stejně opotřebované vzhledem k delší vnější dráze pro pravou nohu. Měla pavouka ve vlasech. Dokud o tom nevěděla, byl klid. V říjnu jsem JÍ během válečných operací položil ruku na nohu kdesi nad kolenem. "TY mi připadáš, jako nějakej úchyl nebo co." "Když jsem měla první krámy tak jsem měla na sobě takový šatičky a oni se mi umazaly a já si toho nevšimla." "Když vidim nějakej smutnej film o červech, tak bulim." "Pojď, budeme si, se dívat do očí. Schválně kdo to dýl vydrží." Vydržela asi dvě minuty a já asi tři dny, pak jsem usnul.

  Šikmo přes tři byty v patře nade mnou, nevím přesně za kolika zdmi, zní tlumeně hudba. Mám ruku v bílé sádře, na té sádře moudrý nápis a vedle nápisu, ale i na něm mám zaschlé zelené mýdlo. Dali mi mozek do sádry, protože se mi z vás roztřásl a jeho závity se začaly nebezpečně rozšiřovat. City v „city“.

 Šli jsme, já a ONA k Hynkům na modrý víno. "Pane číšníku, máte tu papír na psaní?" AUTORSKÁ PRÁVA VYZRAZENA! Jenom jsme chtěli aby se U Hynků začalo říkat, že tam chodí básníci. Přiblížily se JEJÍ narozeniny, ostatně jako každý rok ten den, a ona chtěla koupit dárek ."Ty víš, že ONA po tobě jede?" JÁ je právě  na návštěvě ve vajíčku se slabší skořápkou. ONA: "To víš, že to ví." Pak mi stranou vysvětlila, že všude říká, že mě miluje. Nevím docela přesně kdy, ale určitě to nebylo zítra nebo někdy ještě později, jsem četl v humoristickém časopisu Sorry, že k Hynkům chodí spisovatel Hrabal a jiní takoví. Je to poprvé, co jsem o sobě a o NÍ četl něco v masmédiu.

 "Hele vem mi batoh, stejně jsou v něm tvoje knížky." "Nevemu. Stydím se." "No jako kamarádce né, na tom snad nic není." "Samozřejmě že jako kamarádce, ale nevemu." Potom jsem JÍ vynes na zádech po schodech nahoru k silnici. Tam jsme potkali Marťana: "Ty chodíš s NÍ, to se pozná, tys kroutil viď?" ONA: "Jak se to spolu bavíte? To nemyslíte vážně." Hihňala se. Marťan: "Já onanuji." Když jsem sám, stávají vám se mi takové nechutné věci. Tak třeba včera jo. Loupu brambory, jsem v kuchyni a najednou za ledničkou strašlivě nahlas začal vít vlk, nebo spíš řval bolestí. Bylo to tak živé!

 ONA odjela ke kamarádce na chatu. Někdy se jí zeptám na ten  způsob, kterým docílila, že je. Existuje slovo „vždy“ v praxi?. ONA úplně nadšená šahala nějaké na prsa, přímo jí zajížděla rukama pod tričko, prej jestli mi to neva. Znovu podotýkám, že nyní je ONA na chatě a vůbec nevím kde. Asi v posteli, ale souřadnice netuším. Je tady jedna událost: kopu příkop v Závodech  průmyslové automatizace Čakovice, kde bojuji ještě s Oliverem a se Stanem a jsem v šoku, protože nejsem  nejlepší na světě. Kopu úzký, hluboký, dlouhý, plyšový, hebký příkop. Před píchačkama si koupím noviny a nepřečtu ani nadpis: "ONO!“ "No?" "Já jen jestli si s tebou můžu povídat, když jseš teď na tý chatě s kamarádkou." "Můžeš." "To víš, že můžu viď." "Ach jo, zase takovej nenormální rozhovor." "Udělal jsem z něj naschvál neobyčejnej rozhovor." "Já vim." "Hlavně zase skonči, když to nebudu vůbec čekat, aby mě to mrzelo." "Tak jo.".....

  Mé velké přání: chci klokánka Skippiho nebo Sally! Je pondělí pátého prosince půl před půlnocí, asi -3st. Celsia. Stojím na zastávce autobusu, čekám a je mi zima. Nedaleko v boďáku z panelů, ve svém pokoji, na tý posteli u zdi mezi dveřma a oknem asi už spí ONA. Ze všeho na světě, co bych chtěl v tu chvíli spatřit, bych si jako první vybral spící JÍ. Hrozně jsem se zajímal o to, jak má zmuchlanej polštář, kde má hlavu, jak je přikrytá a jak je rozcuchaná. Raketoplán přijel brzy. Naštípal jsem se dovnitř. Překrásná sedací souprava, i ten gauč vzadu, byla obsazena. Nyní mi na oko upadl nápis: cestující jsou povinni se za jízdy držet. Držel jsem se tedy, abych se nerozbrečel. Náhle jsem odtrhl oka od televize a začal bzučet, poletovat... Lán, nemusí to být zrovna uprostřed něj, stojí muž, jehož věk se přesně rovná desetinásobku Eullerova čísla, a mlátí kol sebe velikým kyjem. Mladý muž vyšplhal na skálu, zastrkal si za provázky na rukou peříčka a přemýšlel.

 Ráno jsem zase zašel k NÍ . Byla nemocná. Sebral jsem JÍ na chvíli kazeťák a nahrál, jak říká: "Má." - odpověď na otázku, zda má její máma taky horečku. Noční košili si pořád přetahovala přes kolena. Líbil se mi její, v polštáři se hroutící, účes. Pochlubila se nočním Tokiem, co si naplácla nad postel. "Líbí se ti to Tokio?" "Jo." Najednou přilezly mezi nás nějaké JEJÍ fotky. Proč nás nalepila vedle sebe? No jo tady. ONA: "Dáme si pusu na rozloučenou jo?" Narazil  jsem jazykem na její sevřené rty. Poodstoupil jsem a  nemohl prohlédnout oblak otazníčků, kteří přilétli k našim hlavám jako hejno komárů... Ale teď, snad abych se lépe vymanil ze vzpomínek, otevírám okno a lezu na venkovní plechovou plošinku, mašlovačky už maje provázkem přichyceny na rukou. ONA přitom šílí. JÁ: "Proč mi nezavoláš?" "Co?" Zopakoval jsem to. ONA: "Okamžitě slez! Protože mi je zle." "A co jindy?" "Nevím, protože jsem si nevzpomněla." Když jsem odcházel, chtěla, abych jí přines zmrzlinu.  JÁ donesl paprikovou červeň ve spreji.

 "Nastříkám na raketoplán nápis!" Doběhli jsme ho na křižovatce a museli to stihnout dokud stál na červené. Civím na tmu, na opadané přizmrzlé břízy a na trávu zelenohnědou, živoshnilou jedna ku jedné. Jsa při tom šťastně nerozhodný. Bylo dvanáct nula osm a já se náhle rozhodl. Postavím auto, mozek už mi promítá postup, a přijedu k NÍ. Najednou jsem se ocitl v Tokiu s nějakou top modelkou v noční košilce s mírně zvýšenou teplotou.

 Noční léčebné sanatorium. Malý pokojík s ocelovými dveřmi vedoucí na společnou chodbu, kterou rozváží jídlo. Zamřížované veliké okno do zahrady a je podzim a v zahradě je vše suché nebo shnilé. Pacient leží pod čistě povlečenou dekou, nemocnou hlavu nechávaje bezvládně ležet na též čistě povlečeném polštáři a to bílým povlakem s razítkem ústavu. Přijde-li na pacienta živější chvilka, pozdvihne trošinku hlavu a zvědavě jí otáčí současně mžikajíc očkama po prázdných a zažloutlých stěnách pokoje, ve kterém se ani v noci, byť na okamžik, nezhasne příjemná zářivka jeden metr dlouhá, studeně a jasně svítící. Paní, která porodila, má teď vlasy pocuchané a přitom lze ještě rozeznat tvar drahého účesu, který ji měl zdobit někdy předtím, třeba už včera, ať není zas rozcuchaná příliš. Máma  opičky v oranžové teplákové soupravě s černými anglickými nápisy.

  Mám dvě dámy, co jdou po chodníku a nevím, která je která. Mám je v moci asi víc, než je jim příjemné. Předpokládám, že je málokomu milé, chovat se přesně tak, jak určí někdo jiný. Je to veliká zodpovědnost z mé strany a značná hrůza pro ně. Doložím jejich svízelnou situaci názorným příkladem: Budu-li chtít, tak si ty dvě mávnou na taxíka a namísto toho, aby se nesly po chodníku, projedou víc, než můžou zaplatit. Obě teď zastavují před výlohou s létajícími stroji a jedna si kupuje helikopteru. Tak to jsem jí rozhodně neurčil já. Takovéhle rozhodnutí je čistě věc té ženy a mě by v životě nenapadlo! Nu, nyní se tetelí s vrtulníkem.

  Osm osm osm pět pět dva: "Prosím ONA." "Čau JÁ." "Kláro, přijede ON! Tak fajn, čekáme tě  JÁe." Otevřela mi ONA v županu: "Klára je ještě ve vaně. Pojď dál." Z koupelny vykoukla Klára, a to tak abych nemohl nezahlédnout, po čem kluci touží. "Jéé, počkej chvilku, já jsem se s NÍ koupala." Taxi! Přiletěl Boening uplácaný z konvice na čaj. ONA si sedla dopředu, dozadu jsme nalezli Klára a já. U Brázdů: "Jé hele, von je tu Robert, JÁe." ONA: "Má příšerný šusťáky." Já: "Roberte čau." Potom samička člověka naštvala tím, že byla roztomilá a sedala si k Robertovi s vyhrnutou sukní. Záviděl jsem mu ty nohy v černejch punčocháčích, co měl na klíně. Robert se však tvářil nezaujatě.ONA řekla: "Pudem tancovat!" Vytáhla Roberta a dodala: "JÁe, ty budeš tancovat s Klárou, dem.". ONA mi při tanci vzala cigaretu, chvíli kouřila a pak vrátila: "Tys jí voslintal." Já: "JÍ nechápu, Kláro." "Proč? Ale ONA je správná viď ?" "Hm. Vyspi se se mnou." "ONO! JÁ se se mnou chce vyspat." Já: "Seš blbá, to jí to musíš řikat ? ONA: "Komu?" Já: "Tý vopičce." ONA: "Jaký?" Já: "Tobě."

 V pátek, v ten pátek co Američani vymysleli neutronovou bombu, přijde ONA na mejdlo k Dinosaurovi. Studenou mini, kyselý punčocháče, v nich dlouhý nohy a mimo ně, úplně někde jinde,  měla rovný na zrzavo obarvený vlasy zastřihnutý na mikádo. A mluvila přibližně jako dobře nadabovaná Ornella Muttiová. Nadešlý večírek se jevil povedený. Kdybych každému kamarádovi přisoudil jeden stupeň Richterovy zemětřesné škály, pak jejich součet dobře vystihoval sílu otřesů Dinosaurova domku. Přichází Máler. Nese buben a prase. Lil mně vodku do nosu. ONA se smála. Mám  hlad, jdu do ledničky, tam jogurt, beru, jdu do spíže, tam ovesné vločky, beru. A dole ve sklepě nacházím hrozinky, půl načatého sáčku. Všechno zamíchám a jím, je to nějaké nedobré. Sedl jsem si vedle NÍ na gauč, chytil JÍ kolem pasu a snažil se nemyslet. "Nezabouchněte nám dveře!" ONA s Klárou lítaly vrtulníkem kolem baráku. Klára volala otevřeným oknem dovnitř: "JÁe, dej nám pusu!" Dal jsem Kláře pusu a ona: "S NÍ se ale líbej!" ONA: "Ne." Klára mě pořád vystřelovala za NÍ, že ONA mě potřebuje a ONA zase, že Klára kecá. Mejdlo se přesunulo tam, kam patří.  ONA s Klárou byly zase  v koupelně. Vrtulník Apač obsadila sousedka Dinosaurova domku, poslankyně parlamentu. Nechte toho nebo se zastřelíte a já pak nebudu mít kamarády. To byste snad nechtěli. Nebo dostanete Nobelovu cenu v oblasti zabíjení. Nestřílet, já jsem červený kříž! Kluci už toho nechte a budeme si hrát na mírový život. ONA mě spálila na krku atomovou bombou. Pak si byla trošilinku nejistá, zda to nepřehnala. Tedy tvářila se tak. A Klára mi řekla, že mi děkuje za -, jestli vím o co jde. To byl ten film, co jsem s ní snědl v Blaníku. Mnohem později to uvidí ONA v televizi na Měsíci. Řekl jsem Kláře: "Jsi měkká." A ona: "Ty jsi měkkej." A já: "Máš pravdu, jdu na výlet." ONA: "JÁe nechoď!". Míjím ONU, směju se na NÍ a TA mě tahá, abych zůstal. JÁ ale pokračoval v odchodu, opit nejen vědomím, že mu ONA řekla zůstaň. ONA  se ale vzápětí odpojila a JÁ se s NÍ doplazil na zastávku. Objímali se, JÁ s NÍ dvakrát zatočil a pak se líbali na lavičce. Když nastoupila do raketoplánu, volala: "Doufám, že bude zejtra konec světa!"

 JÁ si šel číst. Druhý den beru do úst jednu ze včera zbylých hrozinek, žvýkám, podívám se pozorněji do hrozinkového sáčku a zdá se mi, že jsem zahlédl něco ošklivého, vysypu tedy celý pytlík a po stole se poplácává asi dvacet červů. Hrozinky  né rozinky!

  "To bylo slyšet až k nám do horních Čakovic, jak jste slavili. Hlavně ta bojová technika." O něco později: "A ty holky se koupaly nahatý, nebo oblečený?" "Voblečený." "Jo?"

  ONA: "Líbíš se Kláře." Já: "Jdu do sklepa." Klára: "Můžu ti pomoct?" A šla se mnou do sklepa, kde byla hotova se se mnou líbat, ukazovat mi prsa a to je asi pro začátek všechno. Řekl jsem Kláře, že je zbytečné, abych tyhle divy měl dvakrát. Urazila se, odešla a pak mi to došlo. Vždyť ONA říkala: "Líbíš se Kláře." Varování ale jako obvykle přišlo, když už nemůžu nic napravit. Když řeknu: "ONO, dělej si, co chceš." Odletí.

  Jsem úplně posedlý  letištěm a tím jak tam jedu přivítat ONU a říkám: "Tady mi na chvilku zastavte!" a odbíhám koupit kilo idiotských růží. To není schválně, já jen provokuju. No  vida,  moucha. Začínají  se  zde  objevovat nějaké samohlásky těsně za sebou. Vysvětluji si to jako přechodný výpadek inteligence.

 Nevěda jak vypadáme - u maminky v bříšku totiž ani jeden z nás neměl zrcátko- jsme si dali schůzku u kostela, kde nedaleko bydlela. Čekám tam a koukám, kdo přichází. Chvilkama jsem chtěl vypadat přitažlivě ale nevěděl, jak se to dělá a chvilkama ne. Nakonec ale, - se ke mě se známým půlko-hodinovým zpožděním hlásila ONA. Bál jsem se, že se se mnou přestane bavit a že dá přednost komukoli, koho jsme míjeli a byl bohatý. Protelefonovali jsme čtyři roky za sebou. Hovor se točil kolem právě probíhající války s Marťany a jaké jsme měli dětství. Plus o sexu a o Tao. Původně Tau, ale to je pan Tau. "Koho jsi?"  Jestli  její, tak nemá zájem. Po večeři plavem na žofínskej Ostrov nad Ohří a tam, představte si, že odhrne  podprsenku jen tak, aby jí byla vidět jen horní čtvrtina bradavky. "No, možná je to pro tebe  moc složitý, třeba to někdy pochopíš. Myslim, že u tebe to bude tak za půl hodiny. Jestli TO vůbec funguje, o čem ty jsi tak silně přesvědčený, že ne." "Jsi podplacená, vidím ti to na rtech. May be. Baby (nebo snad, nebo babi ?)."

  "Příští hodinu  budeme umísťovat  průmysl do  různých měst  našeho státu." Operují ho ústy, aby se nemuselo nic řezat, jelikož to nesnáším a řezání lebky už vůbec ne. Hlavně nechci, aby mu ostříhali vlasy.  Nyní povytahují různé části hmoty mozku a jiné postrkují, hnětou a vytvářejí nové synapse. Dále doktoři, mozkoví chirurgové, některé spoje přerušují a tváří se soustředěně, vypjatě, chladnokrevně a profesionálně. Otvírám své velké krásné tmavofialové oči a mám sucho v puse. Nějací chirurgové se mi tam rýpali. Mám měkké zuby, akorát špičáci jsou poněkud tvrdší a delší, nežli je k požívání pizzy bezpodmínečně nutné.

 Chápu se svého pohyblivého telefonu a volám:" Přijď mě navštívit!" "Čau, kde jseš?" "V nemocnici." "A s čím?" "Tak přijdeš?" "Ne." "Dem ho navštívit!" Vrtulník vyrazil okenní panel severní části jeho pokoje. "Čau, vypni si plotýnku, ta konvice na čaj je úplně oranžová. Seš normální, takhle dlouho si vařit čaj!?" "Ste blbý ne, opravte ten panelový dům!" Holky se na sebe podívaly, jako zda to myslí vážně, a když se podívaly na něj, zjistily, že ano. Jal se sáňkovat na internetu s tím, že toho nenechá, dokud nebude dům opravený do stavu z roku 1974. "Je děsnej, najdi prosimtě v seznamu ňákou stavební firmu, já tam zavolám, ať to opraví." Konvice na stále žhnoucí plotně se mezitím jala změnit své skupenství. Naproti tomu 45-ti stupňový mráz pana Celsia z venkovního prostředí začínal výrazně ovlivňovat průměrnou teplotu uvnitř pobořeného pokoje. "Máš tu šílenou zimu. My si zatím půjdeme někam sednout. Jdeš s náma?" "Jedině když mi koupíte grilovaný kuře." "Hele myslíš, že v tomhle můžu jít na grilovaný kuře?" "Ukaž!" "Neni to blbý?" "Votoč se." "Já myslím, že kdyby sis k tomu vzala tu kytkovanou čepici, cos mi ukazovala, že ti dal k Valentýnovi, tak by to bylo dobrý." "Jenže já jí tady nemám!" "A nemohli bysme jít někam jinam?" "Když mi koupíte kuře, můžete jít kamkoliv." "Tak deš s náma nebo?"

 "Kde jen jsme to byli. Nevíš jestli jsme šli tenkrát na to kuře?" "Na jaký kuře?? - Jo počkej, už si vzpomínám. Já myslela, že jsme byli někde na vsi lovit kuře.Íii-hihi." "No, to je legrační. Byla hrozná zima a nějakej opravář panelových domů tehdy zmrzl vedle mé čajové konvice. Takže jsem s váma asi nakonec šel." "A to s náma tenkrát byla ONA?" "Jo." "Hm." "Mluvila si s NÍ teď někdy?" "Mluvila." "Teď vím, že jsi s NÍ mluvila. Přiznám se, že mě zajímá i jakýsi výtah toho podstatného z vašeho nedávného rozhovoru." "Nic." "Mám pocit, že ať dělám, co dělám, nikdy to není dost zábavný." "To ONA má taky."