Povídka ze sklepa

     Ráno jsem se probudil ve sklepě. Bylo teprve osm hodin, doba kdy normálně ještě spím, ale ta zima co ve sklepě byla, mne probudila. Vždyť, ale já bydlím ve sklepě, uvědomil jsem si, když jsem chtěl odejít do ložnice. Spadl mi na hlavu list a došlo mě, že nejsem ani ve slepě, nýbrž pod stromem v půli podzimu, tedy době, kdy začínají padat listy. Ještě že ten list spadl, protože už už jsem chtěl podpalovat v kamnech a ve sklepě si zatopit.

     Shýbl jsem se, abych ten list sebral a vyhodil ze svého sklepa, ale potom jsem si uvědomil, že nemám ani popelnici a ani chodbu, takže není jak se k té popelnici dostat. Měl jsem hlad, ale lednice byla, sic plná jídla, v kuchyni a já žádnou kuchyň neměl. Proč jsem se raději neprobudil v kuchyni, nebyl by žádný problém.

     Prošel kolem muž se psem, pozdravil: "Dobré ráno" a jeho pes se mě vydělal do obýváku, kde jsem nebyl, už nepamatuji. Proč může nějakej zablešenej pes do obýváku a já nemůžu ani na záchod??? Je jasné, že jsem na slušné pozdravení neodpověděl, jen jsem se zlostně podíval, ale muž se usmál a šel dál. Žádná změna, vždyť tady už chodí skoro..., no, hodně dlouho.

     Já měl taky psa, ale byl uvázanej v boudě a já ho nemohl jít nakrmit, však už taky hodně dlouho z té boudy nevylezl. Asi mi utekl a ani se mu nedivím.

     No, v každém případě začíná nové ráno a nový den. Tohle vše už přeci dávno vím a není nejmenší důvod se tím zase zabývat. Jsou horší věci na světě, teda alespoň mi to každý říká a já nemám, i když jsem ještě nic horšího zatím nikdy nezažil, sebemenší důvod tomu nevěřit. A důvěra je základ všeho.