STO TAKOVÝCH DOMŮ - 7.

            Nakoukla jsem do trouby. Jablečný závin měl konečně tu správnou zlatavou barvu. Vytáhla jsem opatrně horký plech. Vůně jablek a skořice se linula celým domem. Nožem jsem jednu nohavici závinu nakrojila a přendala kousek na malý talířek. Nedočkavě jsem na tu lákavou pochoutku foukala a nemohla se dočkat, až ochutnám. Jablečný závin miluju k zbláznění.

            „Máš tam kousek také pro mě, lásko?“ vešel do kuchyně můj milý.

            „Kolik je libo. Ale ještě je to moc horké,“ varovala jsem.

            „Vidím, že tobě to taky nevadí,“ ukázal na můj talířek.

            „Počkej, hned ti teda taky kousek ukrojím.“ Natáhla jsem se ještě pro jeden talířek. Odkrojila jsem pěkný kousek a podala mu jej.

            Vzal si ho ode mě a obřadně k nabízenému kousku dobroty přivoněl. „Ach, to je vůně.“

            „Takhle voní domov,“ řekla jsem.

            Usmíval se, pochutnávajíc si na kousku závinu. „Můžu si ještě přidat?“

            „Můžeš. Ale s takovou to sníme dřív, než to vychladne.“

            „A vadí to něčemu? Kdo má takové chuti odolat? Nemáš péct tak dobré buchty!“

            Jeho chvála na mé kuchařské umění mě příjemně hřála u srdíčka. Na jazyku mám otázku, ale ze strachu, aby se nepokazilo to krásné souznění, ji raději nepoložím. Chci vědět, co je za dveřmi na půdě. Rozhodla jsem se tam za každou cenu podívat. Nachystala jsem si už nějaké nářadí, pomocí kterého se pokusím ty dveře otevřít. Jaké tajemství se tam ukrývá? Kdykoli jsem o tom začala, On odvedl řeč jinam. Jako by něco věděl a nechtěl mi to říct. Však já už to nějak zjistím…

            Další den jsem se ráno umyla, vypila hrneček kávy a vydala se na průzkum. Předtím jsem se ještě přesvědčila, že jsem v domě sama. Na půdě byla příšerná zima. Musela jsem se ještě vrátit dolů pro bundu. Lomcováním se dveře neotevřely, tak jsem zkusila zastrčit do zámku kus drátu a otevřít dveře způsobem, jaký jsem znala z filmů. Pokus se nezdařil. Přinesla jsem si sebou také dláto a kladivo. Pustila jsem se do ničení zámku. Brzy jsem se začala potit. Sundala jsem si bundu a pověsila ji na jeden z hřebíků trčících z trámů. Má snaha byla marná. Mé fyzické síly na zdolání dveří nestačily. Přemýšlela jsem, zda by se někde nenašel klíč. Ale prohledávat celý dům se mi zrovna moc nechtělo.

            Sklesle jsem se vrátila dolů. Tolik bych chtěla vědět, co je v té zamčené místnosti! Zašla jsem na verandu zalít muškáty a zahleděla se přes sklo do zahrady. Všude ležela bílá sněhová peřina. Přes dvůr vedly napadaným sněhem napříč něčí stopy. Zamračila jsem se. Otevřela jsem dveře a nakoukla ven. Byly to stopy ženských bot. Vedly přes dvůr do zahrady, pak kolem domu k přední brance a na ulici. Zase tu byla! Vzala jsem si z chodby koště a stopy zametla. Odmetla jsem také sníh z chodníku před domem a cestičky vedoucí k domu. Nebe bylo zatažené  a vypadalo to, že každou chvíli začne znovu sněžit. Všude kolem byl přízračný klid. Chvíli jsem postávala u plotu a vyhlížela do ulice, ale nikde nikdo. Připadala jsem si, jako bych byla na světě úplně sama.

            Probudila jsem se chladem. Přikrývka ležela na zemi a já se jen v noční košilce choulila na posteli zimou. Obklopovala mě sice tma, ale budík ukazoval, že už je ráno. Pospíchala jsem se obléknout a potom rychle do kuchyně, abych si uvařila kávu. Dobře, že jsem se vzbudila tak časně. Dnes jedeme s mámou navštívit sestřenici. Pozvané jsme na oběd. Myslela jsem, že budu muset spěchat, ale takhle pojedu hezky v klidu. Kdo ví, v jakém stavu budou silnice. Skoro celý týden sněží.

            Máma byla ráda, že jsem dorazila včas. Vypily jsme si spolu ještě sladkou žitnou kávu a vyrazily na cestu. Nebylo to daleko, jen přes dvě vesnice, ale silnice byla místy velmi těžko sjízdná. Ulevilo se mi, když jsme konečně zastavily před Věrčiným domem. Přivítal nás její manžel. Sotva nás nechal sundat kabáty a vyzout boty a už nás pyšně vedl do velkého obývacího pokoje, kde na sedačce seděla šťastná Věrka s mrnětem v náručí. Zrovna malou krmila. Trochu jsem byla v rozpacích při pohledu na její obnažený hrudník a holčičku pevně přisátou k prsu.

            Z kuchyně sousedící s obývákem přiběhla teta v zástěře a po bouřlivém uvítání nás ujistila, že oběd bude co nevidět. Maličká mezitím svůj oběd už ukončila a spokojeně usnula Věrce v náručí. Nemohla jsem se na to malé stvořeníčko dost vynadívat. Poté, co odnesla Věrka malou do postýlky, se rozproudil živý hovor. Předaly jsme s mámou čerstvým rodičům dárky pro dítě, nad kterými se pak dlouho rozplývali. Však jsem si také na výběru dupaček, kabátků a čepiček dala záležet. Strávila jsem v obchodě aspoň hodinu. Ty maličké oblečky, jako pro panenku, mne okouzlily. Ze vší té nádhery se těžko vybíralo.

            Po obědě volala babička, že se na miminko nemůže přijet podívat, protože strýc, který ji měl přivézt, má něco s autem. Nabídla jsem se, že pro ni zajedu. Poradili mi, ať nejezdím přímo, ale vezmu to oklikou. Jinak bych prý mohla někde zapadnout. Poslechla jsem radu a vyjela do pěkné vánice. Jako by se nebe roztrhlo a všechny zásoby sněhu se chtěly vysypat na zem. Místy jsem musela jet krokem a cesta se zdála nekonečná. Viděla jsem ztěží na pár metrů. Oči jsem měla přilepené na silnici před sebou. Okolí jsem takřka nevnímala. Projížděla jsem vesnicí, kterou jsem si v paměti jen těžko vybavovala. Špatně jsem odbočila a zajela kamsi do slepé ulice. Otočila jsem auto a chtěla se vrátit rychle zpět na křižovatku, kde jsem si zřejmě spletla směr. Moc jsem se kolem nerozhlížela, ale koutkem oka jsem zahlédla něco, co mě přinutilo zastavit a couvnout. Nevěřícně jsem hleděla ven. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Nechala jsem běžet motor a vystoupila z auta. Přede mnou stál dům, který byl podobný tomu z mých snů jako vejce vejci. Stála jsem tam neschopna jakéhokoli pohybu, jakékoli jasnější myšlenky. Velké sněhové vločky mi pokrývaly vlasy a sypaly se do očí. Skrz bílou clonu jsem vnímala plot předzahrádky s rezavou brankou, schodky stoupající k masivním domovním dveřím, oprýskanou barvu  na okenních rámech a šedivou, místy opadanou fasádu.  V jednom z oken se svítilo. To je přece v obývacím pokoji…

            „Hledáte něco?“ ozvalo se mi za zády.

Pohlédla jsem na muže v dlouhém kabátě a kloboukem vraženým hluboko do čela. „Ne. Tedy ano. Zabloudila jsem. Mohl by jste mi, prosím, poradit?“ Vysvětlila jsem, kam se potřebuji dostat a muž mi ochotně poradil, kudy se mám dát. Pro jistotu mi to dvakrát opakoval. Poděkovala jsem a čekala, že muž bude v té chumelenici rychle pospíchat dál za cílem své cesty, ale ten tam stál a čekal, až nasednu do auta a odjedu.

Než jsem dojela k babičce, husté sněžení pomalu ustalo. Babička měla velkou radost, že mě po dlouhé době zase vidí. Byla jsem rozhodnutá cestou zpět projet znovu kolem toho domu a alespoň na chvíli si ho prohlédnout. V místech, kde by však měla být ona ulice, vesnice končila. Musela jsem se splést a zajet jinam. V té vánici všechno vypadalo úplně jinak. Kdo ví, jestli to nebylo v úplně jiné vsi. S babičkou v autě jsem se nemohla zdržovat projížděním okolí. Příbuzní na nás určitě také už nedočkavě čekají…

Návštěva uběhla v příjemném hovoru a obdivování roztomilého miminka. Pro babičku si přijel strýc, který mezitím opravil své auto. Cestou domů jsem nemluvila, soustředila jsem se na řízení a na půl ucha poslouchala mámu, která mi povídala o běžných slastech a strastech našich příbuzných a přidala i nějaké klepy, týkající se sousedů.

Z pohoštění u Věrky jsem byla ještě večer přejedená, tak jsem odmítla nabízenou večeři. Nejraději bych si zalezla do pokoje a byla sama, ale táta nebyl doma, zašel do hospody na mariáš, a já nechtěla, aby tu zůstala máma celý večer tak opuštěná. Máma viděla, že nějak nejsem ve své kůži, tak zaběhla do komory pro domácí ořechový likér a nalila nám oběma pěkně plnou štamprličku. Pak ještě jednu… a po třetí se mi začalo chtít povídat. Máma napjatě naslouchala mému vyprávění. Sem tam si povzdechla, ale jinak mě nijak nepřerušovala.

„Ale, že jsi ten dům našla, to je neuvěřitelné!“ řekla, když jsem jí vypověděla i dnešní příhodu.

„To ano. Byla jsem z toho v šoku. Škoda, že jsem neměla víc času a nebylo lepší počasí.“

„A co bys tak asi dělala? Zazvonila u dveří a chtěla jít dovnitř?“ smála se té představě.

„Nevím. Možná bych tam jen tak okukovala a pak by se vidělo.“

„Ty jsi bláhová. Ten dům někomu patří, když se tam svítilo a ten někdo na tebe zřejmě vůbec není zvědavý. Jó, v životě se občas dějí zvláštní věci. Tuhle se staré Kovandové zdálo, že jí do stodoly vlítl čert a ona s jekotem utíkala. Ten čert ji chytal za nohy a nechtěl ji pustit. A představ si, že druhý den, jak to vypověděla sousedkám, jde domů a slyší ze stodoly příšerný rámus a chroptění. Běží tam a co nevidí, po stodole běhá divoké prase a vráží do všeho, co mu stojí v cestě. Kovandová vzala nohy na ramena, utíká ze stodoly, jak jen nejrychleji může a ječí na celou dědinu „čééért, čééééééééért.“ Při tom úprku se jí nějak zašmodrchala sukně, Kovandová zakopla, letěla přes půl dvora a zlomila si obě nohy. To prase se tam asi uteklo schovat, protože v lese se dělala probírka a motorové pily tropily strašný kravál. Kdyby Kovandová přemýšlela a neměla plnou hlavu svého snu, nemuselo se jí nic stát,“ dopověděla máma svoji historku a významně povytáhla obočí, což mi mělo naznačit, abych si vzala ponaučení a kvůli snu neudělala nějakou hloupost. Ale tomu s tou Kovandovou jsem se musela od srdce zasmát.

„Mami, co kdybychom si udělaly zítra výlet a jen tak se jely podívat kolem. Přála bych si, abys ten dům viděla.“

„Ty máš nápady. Myslíš, že z toho bude táta nadšený, když budu dva dny po sobě pryč?“

Má pravdu, to by asi neprošlo.

„Měla by ses zajet podívat s Markem na ten nový pozemek a nehledat výmluvy. Třeba ti to prospěje,“ změnila téma.

Nechtělo se mi do toho. Když mě chtěl Marek zavézt odpoledne po práci na místo, jak jsme se domluvili, řekla jsem mu, že tak narychlo to nemá význam, že bych to chtěla spojit s příjemným výletem. Poněkud se ho můj vlažný zájem dotknul, ale nemínila jsem to řešit. Poté, co jsem objevila svůj vysněný dům, se mi tam chtělo ještě méně. Ani se nedá autem zajet až na místo. Cesta tam bude zapadaná sněhem. To bylo také nakonec jediné, nač Marek slyšel.

Ráno jsem vstávala s úmyslem odjet brzy po obědě a zajet se před návratem ještě podívat na ten dům. Do oken svítilo sluníčko. Na hledání budu mít ideální podmínky. Včerejší sdílnost ze mne vyprchala, takže jsem se mámě se svým úmyslem nesvěřila. Vymluvila jsem se na to, že chci strávit odpoledne s Markem.

Vyjela jsem kolem jedné. Žaludek jsem měla stažený očekáváním. Když jsem se blížila k místu mého velkého očekávání, hodně jsem znervózněla. Několikrát jsem projela celou vesnici, o níž jsem se domnívala, že skrývá můj dům, ale bezúspěšně. Copak se propadl do země? A bylo to tady? Nebyla to nakonec jiná obec? Zkusila jsem tedy ještě projet okolí, ale dům jsem nenašla. Po dvou hodinách hledání jsem to vzdala. Začalo na mě blikat hladové oko ukazatele stavu benzínu, takže jsem musela vymyslet, kde cestou domů doplním nádrž.. Slibovala jsem si, že během týdne důkladně prostuduji mapu a příští týden se sem znovu vypravím. To by v tom byl čert, abych to nenašla!