STO TAKOVÝCH DOMŮ - 8.

Tentokrát jsem se pustila do otvírání tajemných dveří speciálně připraveným nástrojem. S tímhle potřebuji jen trošku šikovnosti a jsem uvnitř. Takto staré zámky prý otevře i malé dítě. No, malé dítě snad. Já jsem se snažila a snažila a stále nic. Zkusila jsem na to jít trochu jinak. Vypadalo to najednou, že to asi půjde. Pak v zámku klaplo a dveře se daly otevřít. Otvírala jsem je pomalu, dech zatajený očekáváním. Než jsem stihla něco zahlédnout, ucítila jsem pevný stisk kolem krku. Oběma rukama jsem se zoufale snažila dostat ze svého hrdla ty ledové prsty. Bojovala jsem ze všech sil. Před očima mi tančily barevné kruhy. Zlomyslný smích mi pronikal do uší a vyburcoval mě natolik, že se mi podařilo z toho sevření osvobodit. Najednou jsem byla volná a klesla vyčerpaně k zemi. Snažila jsem se očima proniknout tmu kolem, ale nic jsem nezahlédla. Odněkud zdálky sem ještě chvíli doléhal ten neidentifikovatelný smích. S potížemi se mi podařilo opustit půdní prostor a sejít po prudkých schodech.

Uvařila jsem si čaj a nalila do něj notnou dávku rumu. Horký nápoj a asi hlavně alkohol mě zase postavil na nohy. K svému vlastnímu překvapení jsem si uvědomila, že nejsem vůbec vyděšená. Opatrně jsem si ohmatala krk a přistoupila k zrcadlu. Stisk nebyl zřejmě zase tak silný, protože jsem objevila jen pár zarudlých skvrn. Nemyslím si, že by mi někdo usiloval o život, spíš mě chtěl jenom vystrašit. Ale proč? Je důvodem to, že tu bydlím nebo že jsem se snažila otevřít ty dveře? Možná obojí. Jenže dotyčný má smůlu. Já se odsud nehnu a jestli se za dveřmi něco záhadného skrývá, tak na to stejně přijdu.

„Já tady ještě udělám pořádek!“ zařvala jsem nahlas, abych si dodala odvahy.

„Zatím se ti podařilo jen vnést do všeho zmatek,“ ozvalo se mi v odpověď ode dveří. Rozcuchaná ženská si to napochodovala přímo doprostřed kuchyně.

„Co tady chcete?“ vyjela jsem na ni a nepochybovala, že to její ledové ruce mi sahaly po krku.

„To, co ty určitě ne?“ odsekla a založila si ruce na prsou.

„A co podle vás chci, he?“

„Všechno zničit a vlastnit, co ti nepatří!“

„Ale podívejme se, tak já chci, co mi nepatří… Co by to tak asi mělo být, nevíte?“

„Tento dům, ty bestie,“ zasyčela vztekle.

„Tak ten je můj, pokud vím. Zřejmě jste o vlastnických právech špatně informovaná,“ hovořila jsem k ní s klidným výrazem, což ji očividně rozčilovalo.

„Takhle se mnou nemluv, děvenko, takhle ne. Nebo…“

„Nebo, co? Nebo mě uškrtíte?“

„Měla by ses vrátit, odkud jsi přišla,“ pronesla výhružným tónem.

„S tím nepočítejte.“

Chvíli ještě stála, snad hledala nějaká hodně jedovatá slova, nakonec však pohodila hlavou a jaksi neuspořádaně odkráčela. Divná osoba. Proč zrovna já ji musím mít v baráku?“

Proč je v tom baráku? Přemýšlela jsem po probuzení a u snídaně zrovna tak.V tom snu jsou některé věci jasně dané. Zřejmě jim rozumím, protože po nich nepátrám, ale když se vzbudím, tak mi souvislosti unikají. Proč tu ženskou trpím? Pokaždé zdůrazňuji, že dům patří mně, tak proč se tam pořád znovu objevuje?Nebo tam dokonce bydlí? Ne, to ne. Nepamatuji si, že by byl v domě pokoj, který by mohla obývat. Má tedy klíče? To asi ano. Dokonce mám nejasný dojem, že některé předměty v domě jsou nebo byly její. Nedává mi to smysl. Je v tom nějaká logika? To už bych asi chtěla moc – aby sny měly logiku.

Takové a podobné myšlenky mi frčely hlavou. Ty sny stále více nahlodávaly můj smysl pro realitu a schopnost soustředit se. Většinu dní jsem se pohybovala někde na pomezí snu a reality. Způsobovalo mi to samé problémy. Moje komunikace s kolegy v práci začínala váznout. Jejich klábosení o běžných starostech šlo mimo mě. Podvědomě se ode mě začínali postupně odtahovat. Rozhovory s Markem se točily stále kolem jedné věci. Chtěl, abych sdílela jeho nadšení. Plánoval už zase náš společný domov, jeho plány byly velkolepé. Málo dbal na to, jak vidím krásu já. Náš původní projekt rodinného domu byl výsledkem našeho společného úsilí, převtělením našich snů a přání. Vyvážená směs klasických a moderních prvků. Markovo a mé já spojeno v jeden harmonický celek, rozumný kompromis našich neslučitelných požadavků… Oproti tomu bylo současné plánování věcí čistě osobní záležitostí, věcí prestiže, touhou po jednostranné dokonalosti, rozhodnutím prosadit se, zviditelnit. Marek s úplnou samozřejmostí postavil své zájmy na první místo. Snad vážně věřil tomu, že je geniální architekt a já mohu jen s obdivem souhlasit.

Návštěva naší ideální parcely ještě více prohloubila názorovou propast mezi námi. Neustále jsem si opakovala, že je to v podstatě hlavně moje vina. Stačilo by víc pozornosti z mé strany a Marek by se nechal ovlivnit. Trocha snahy by stačila na podsunutí některých mých návrhů. Vynutila bych si nějaký kompromis. Jenže se mi nechtělo. Tak strašně se mi nechtělo! Marek byl z mého vlažného přístupu nervózní. Stále častěji jsme končili den hádkou, ať už přímo nebo po telefonu. Věděla jsem, že brzy přijde konec. Zbaběle jsem čekala, až to nějak dopadne. Zahazovala jsem životní šanci a cítila se pro to mizerně. Chvílemi jsem sama sebe přesvědčovala, že dělám hloupost a měla bych to celé zavčas zarazit. Nedokázala jsem se však přinutit něco udělat.

Večery jsem většinou trávila sama se svým počítačem. Dům jsem měla postavený a z větší části i zařízený. Díky virtuálnímu programu jsem se mohla procházet jednotlivými místnostmi a snít si o jiném životě. Počítačová simulace, bohužel, nedokázala vytvořit onu patinu, která dodávala domu osobitost a dávala člověku pocítit přítomnost uplynulých sta let. Ale i za tu ubohou náhražku jsem byla vděčná.

Mé vlasy odrůstaly a naléhavě volaly po péči kadeřnice. Místo abych se objednala, jak bývalo obvyklé, zašla jsem do drogerie a koupila si barvu na vlasy. Krásně hnědou, oříškovou. Doma jsem se potom odhodlala k razantnímu kroku. Návod jsem četla minimálně třikrát. Jen abych něco nepřehlédla. Potom jsem se pustila do díla. Úkon barvení nebyl zdaleka tak jednoduchý, jak jsem si představovala. A výsledek? Katastrofa! Má hlava hrála všemi tóny blond a světle hnědé. Nevím, jestli jsem si špatně nanesla barvu nebo mi to na světlé vlasy špatně chytlo, každopádně jsem vypadala příšerně. Poté, co jsem se náležitě vybrečela, jsem se oblékla, nasadila na hlavu čepici a vyrazila do ulic hledat nějaké kadeřnictví, kde mi poskytnou první pomoc. Zavolat své kadeřnici jsem neměla odvahu. Jednodušší je zajít někam, kde mě neznají. Na čtvrtý pokus se mi podařilo najít kadeřnictví, kde bylo úplně prázdno. Za normálních okolností bych sem určitě nešla. Kde není plno, tam asi moc schopní nebudou.

Usměvavá třicátnice mě usadila do židle. Mé líčení pokusu barvení vlasů nijak nekomentovala. Když mě upozornila, že další barvení může viditelně zhoršit kvalitu mých vlasů a já ji s povzdechem ujistila, že s tím počítám, pustila se do práce. Kromě barvení se mým vlasům dostalo i výživné kúry a konečky byly jen tak pro pořádek trochu zastřihnuty. Výsledek byl překvapivě perfektní. Byla jsem spokojená. Při placení jsem nešetřila, spokojená mohla být i kadeřnice.

Dlouho jsem se doma prohlížela v zrcadle. Navzdory varování se mé vlasy krásně leskly a jejich tlumeně hnědý tón mi velice slušel. Vlasy o něco delší než krátké výrazně podtrhovaly výraz mého obličeje. I bez nápadného líčení působila moje pleť svěžím dojmem. „Sbohem, unylá blondýnko,“ pomyslela jsem si.

Když mě uviděl po té proměně Marek, zůstal na mě beze slova civět. Stál v předsíni, v ruce nějaké papíry. Přišel nečekaně. Na dnešek jsme se nijak nedomlouvali.

„Rozhodla jsem se pro změnu,“ oznámila jsem s úsměvem.

„Proč? Proč ta barva? Vypadáš tak, tak… Sakra,“ ulevil si, „víš, že miluju blondýnky!“

„Vidíš, a já myslela, že miluješ mě.“

„Co to pleteš dohromady?“

„Myslím, že takhle mi to víc sluší. Jsem to víc já.“ Vážně mi připadalo, že takhle jsem opravdovější.

„Jsi šílená!“

„Změnila jsem pouze účes. Můžeš mi říct, co je na tom šíleného?“

„To není jenom účes, Tery. Všechno, co poslední dobou děláš, je šílené. Mluvil jsem s Veronikou. Hledala jsi ten svůj snový dům. Jeden den podle tebe existoval a druhý den byl fuč.“

Polykala jsem slzy rozhořčení. Po dlouhém váhání jsem navštívila Veroniku v její ordinaci ještě jednou. Potřebovala jsem se někomu svěřit se svým nevšedním zážitkem. Nikdy by mě nenapadlo, že poběží za Markem a všechno mu vyslepičí. „A co lékařské tajemství?“ topila jsem se v slzách ponížení.

„Jaké lékařské tajemství? Jsme snad přátelé, ne?“

„A právě proto! Neměla právo za tebou utíkat a žalovat!“

„Já jsem šel za ní. Ne ona za mnou. Dělal jsem si o tebe starosti. Našel jsem v počítači ten tvůj dům…“

Zírala jsem na něj nevěřícně: „Co? Ty ses mi hrabal v počítači? Jakým právem?“

„Uklidni se, Tery. Jsme snad pár. Máme před svatbou…“

„Ani ses mě nezeptal!“ zuřila jsem.

„Kdybych se ptal, zapřela bys to.“

„Ty… ty mizero!“

„Tery!“

„Vypadni! Vypadni z mého bytu!“ křičela jsem málem nepříčetně.

„Tery, uklidni se.“

„Já se nepotřebuju uklidňovat! Vypadni, zmiz!“

„Budeš toho litovat. No tak!“

„Já lituju jenom toho, že jsem s tebou promarnila tolik času!“

„Tak já teď teda odejdu, ty se zatím uklidníš a pak mi můžeš zavolat, až se budeš chtít hezky v klidu omluvit.“

„Zmiz mi z očí! Já se nepotřebuju omlouvat!“

„Jsi blázen! Naprostý blázen!“

„Vypadni!“ zařvala jsem a udělala gesto, jako bych se chtěla na něj vrhnout. To konečně zabralo a Marek bleskurychle zmizel za dveřmi.

Během večera mi několikrát zkoušel volat on i Veronika, ale nebrala jsem to. Nechtěla jsem s nimi mluvit. Ještě s horkou hlavou jsem usedla k počítači a sepsala svoji výpověď. Teprve po tomto úkonu jsem se uklidnila a mohla jít spát.

Ráno jsem vstávala do šedivého dne. S uspokojením jsem projela hřebenem svou hnědou hřívu, nanesla na tvář trochu make-upu, zvýraznila oči lehce řasenkou a s výpovědí v tašce zamířila do Markovy firmy. Ani jsem se nezastavila u sebe, rovnou jsem šla za Markem. Krátce jsem zaklepala na dveře a vešla do jeho kanceláře. Seděl za psacím stolem a telefonoval. Položila jsem před něj papír s výpovědí a chtěla zase odejít.

„Nezlobte se, zavolám později.“ Položil sluchátko a sáhnul po papíře. Stála jsem před ním a čekala.

„To nemyslíš vážně!“ vysoukal ze sebe ohromeně.

„Smrtelně vážně.“

„Kvůli jedné hádce děláš takové koniny? Já jsem to s tou barvou tak nemyslel. Pro mě za mě buď třeba zrzavá.“

„O barvu nejde.“

„Tak o co ti teda jde, sakra?!“

Mlčela jsem.

„O co ti jde, Terezo?“ opakoval a kroutil při tom hlavou.

„Nejde mi o nic. Asi chci být volná.“

„Asi?! Ty to ani nevíš určitě?“

„Vím to určitě.“ Ten rozhovor mě už unavoval. „Hele, já už musím jít. Vezmu si svoje věci a kdybys něco potřeboval, myslím ohledně mého ukončení pracovního poměru, tak zavolej.“

„Kam chceš jít? Co budeš dělat?“

„Nevím.“

„Ty nevíš?! Terezo, vzpamatuj se! Chováš se jako…“

„…blázen. Já vím, to už jsi říkal včera.“

„Tak si jdi! Jdi si. Ale nechoď pak s prosíkem, abych tě vzal zpátky. My dva jsme spolu skončili! Definitivně skončili.“ Z jeho hlasu vanul ledový chlad.

Odcházela jsem s pocitem naprosté porážky. Skončila jsem vztah, skončila jsem v zaměstnání… Netušila jsem, co teď budu dělat. Zavezla jsem domů své věci z firmy a vydala se pěšky ven do ulic.

Domů jsem se vrátila promrzlá a utahaná. V malém bytě jsem si připadala jako v kleci. Všechno kolem mi připomínalo Marka. Až teprve teď mi došlo, jak moc byl můj byt vlastně náš. Budu muset všechno probrat a vytřídit Markovy věci, aby si je mohl co nejdříve odvézt.