STO TAKOVÝCH DOMŮ - 9.

 

„Chtěla bych si s tebou ještě promluvit,“ snažila jsem se jej zadržet. Po nádherné noci se oblékal a chystal se odejít.

„O čem bys chtěla mluvit?“ Navlékal si ponožky a ani se na mne neotočil.

„Proč vždycky tak utíkáš?“

„Neutíkám. Odcházím, abych mohl zase přijít.“

„Tak neodcházej.“

„Víš, že musím.“

„Vím. Nelíbí se mi to.“

„Ani mně ne, lásko. To mi věř.“

„Věřím ti.“

„Brzy dáme všechno do pořádku, ano?“ Znovu si přisedl ke mně na postel a lehounce mě políbil.

„To bych byla ráda. A ještě něco. Chci se podívat do místnosti na půdě. Za každou cenu!“

„Jak myslíš. Pamatuj ale na to, že některá tajemství je lepší neodtajňovat.“

Odešel a zůstalo tu po něm prázdno. Také jsem vstala a šla si udělat snídani. Dala jsem vařit vodu na kávu a mezitím si namazala chléb s máslem a jahodovou marmeládou. S krajícem chleba v ruce jsem přistoupila k oknu. Zima měla stále ještě vládu pevně v rukou. Kéž by už přišlo jaro! Nemohla jsem se dočkat, až zmizí bílá pokrývka a zahrada se rozzáří množstvím barev. V duchu jsem už spřádala plány na jarní výsadbu. Vyrušilo mě pískání konvice. Zalila jsem kávu a horký hrneček přenesla k oknu. Napadlo mě, že by mohlo být v zahradě víc ptáků. Zimní obraz by nebyl tak smutný. Musím se podívat po něčem, nač bych je nalákala. Krmítko můžu jednoduše vyrobit z plastové lahve. Prozatím to bude stačit a časem můžu vytvořit něco hezčího ze dřeva.

Po dlouhém hledání jsem našla ve spíži sáček slunečnicových semínek. Nasypala jsem je do upravené plastové lahve od koly a spěchala krmítko zavěsit ven, blízko kuchyňského okna. Jedna z jabloňových větví se mi zdála pro tento účel obzvláště vhodná. Z kuchyně na ptáčky hezky uvidím. Ještě jsem se ujistila, že na ptáčky do krmítka nemůže nějaká kočka a spěchala jsem do tepla sledovat, jak bude probíhat krmení. Dlouho se nic nedělo. Přisunula jsem si k oknu židli a čekala trpělivě dál. Dočkala jsem se.  Opatrně přilétl první hladovec. Do několika minut ho následovali ostatní. Zřejmě to s krmením v okolí nebude valné, protože do dvaceti minut bylo krmítko prázdné. Nezbylo ani semínko.

Cvrlikání vrabců na balkóně mě uvítalo do nového dne. Oknem vnikal do pokoje jas nového rána. Jak příjemné je probouzení z vlastní vůle, bez budíku. Týden jsem trčela zavřená doma. To by stačilo! Musím se sebrat a něco podniknout. Přinejmenším se poohlédnout po novém zaměstnání. To nebude vůbec jednoduché. Lovila jsem z paměti jména známých, kteří by mi mohli být prospěšní. Vzpomínala jsem na kamarády ze studií. Vlastní firmu má Béďa. To vím určitě. Pomůže mi? Nic jiného, než to zkusit mi nezbývá. Nejlepší bude, když ho navštívím rovnou osobně. Nebo se mám raději nejdřív objednat po telefonu? Jasně. Zavolám.

Skoro hodinu mi trvalo, než jsem zjistila číslo na jeho mobil.

„Ahoj Bedřichu, tady Tereza. Tereza Brůhová.“

„Tereza?“

„Dlouho jsme se neviděli…“

„Terezko, ty ještě žiješ?“

„Kupodivu ano.“

„Copak bys potřebovala?“ zeptal se bez okolků, což mě zaskočilo.

„Jak víš, že něco potřebuju?“

„Proč bys jinak po několika letech z ničeho nic volala? Ale nic ve zlém!“

„To je pravda. Potřebovala bych… Spíš bych se chtěla jenom zeptat. Dala jsem výpověď v bývalém zaměstnání, tak jestli bys nevěděl o něčem jiném v oboru.“

„Tak Mareček začal zlobit? Nebo jsi ho nechala kvůli jinému?“

„Jak… jak víš o Markovi? Jak víš, kde jsem dělala?“

„Nebuď naivní, Terezko. Takovou tě nepamatuju. Marka znají všichni a jeho partnerku logicky taky, ne?“

Zase jsem jednou podcenila Markovu proslulost. Litovala jsem, že jsem se rozhodla obrátit zrovna na Bedřicha. Matně se mi začínalo vybavovat, jaký byl vlastně student. Tvrdě za svým a ani krok zpátky.

„Tak víš co? Zastav se u mě ve dvě hodiny a promluvíme si,“ navrhl mi schůzku a rychle hovor ukončil.

Na setkání s Bedřichem jsem se důkladně připravila. Oblékla jsem si seriózně vypadající tmavomodrý kalhotový kostým, vlasy jsem si sčesala z čela a zajistila sponkami. Podařilo se mi docílit elegantního vzhledu. Občas by se člověk nestačil divit, co všechno může o jeho dalším osudu rozhodnout.

U sekretářky jsem se ohlásila přesně ve dvě. Po několika minutách, mě uvedla do Bedřichovy kanceláře. Místnost působila neuvěřitelně formálně. Ani stopy po něčem osobním. Za obrovským psacím stolem seděl můj kamarád ze studentských let. Málem bych ho nepoznala. Vlasy nad čelem mu poněkud prořídly, což ovšem při jejich velmi krátkém sestřihu vůbec nevadilo. Zřetelnější byly jen jeho ostře řezané rysy. Vypadal tak nepřístupně, že jsem málem couvla zpět. Změřil si mě od hlavy k patě a pomalu se zvedl ze židle. Pomalu přešel až ke mně a podával mi ruku na přivítanou. Po pevném stisku mě vyzval, abych usedla do jednoho z kožených křesílek u menšího stolku v přední části místnosti. Objednal u sekretářky kávu a usedl naproti mně. Cítila jsem se nepříjemně. V jeho chování nebylo ani stopy po dřívějším kamarádství.

„Dlouho jsme se neviděli,“ konstatoval suše.

„Ano. Bude to už nějaký ten pátek.“

„Potřebuješ práci. Tak jsi za mnou přišla,“ na malý okamžik se odmlčel a díval se jinam, když mi říkal: „Víš, Terezo, že jsem chtěl tenkrát s tebou chodit? Ale byla jsi příliš odtažitá.“

„Nechodila jsem s nikým. Soustředila jsem se jenom na učení.“

„To se vyplatilo, ne? Jsi teď docela dobrá. Něco jsem si o tvé práci narychlo zjistil.“

Co všechno ještě stihl za těch pár hodin zjistit?

„Takže přejděme k věci. Potřebuješ práci. Zřejmě nutně. Já, bohužel, nikoho dalšího do týmu nepotřebuju.“

Zvedla jsem se k odchodu. Pokud nikoho nepotřebuje, pak tady nemám co dělat. Mohl to říct rovnou do telefonu.

„Počkej, počkej,“ zadržel mě. „Nech mě domluvit!“

„Říkáš, že nikoho nepotřebuješ…“

„Říkám, že TADY nikoho nepotřebuju. Ale co taková externí spolupráce?“

„Jak to myslíš?“

„Dejme tomu, že by ses zařídila sama pro sebe. Tvůj jediný problém, předpokládám, je nedostatek zakázek. A tenhle problém bych ti pomohl vyřešit.“

„Jak by sis to představoval?“ přestávala jsem mu důvěřovat.

„Občas se vyskytne něco menšího, čím se zabývat je pro nás v podstatě ztráta času. Což můžu těžko říct zákazníkovi. Poškodilo by to dobré jméno firmy. Mé firmy – takže mé jméno.“

„Co pokládáš za ztrátu času?“

„Přestavby, dostavby, nástavby a sem tam nízko nákladové projekty rodinných domků. Pro jednoho externího spolupracovníka práce až až.“

„Pro tebe jsou to drobty smetené ze stolu…“

Zamračil se. „Ber nebo nech být!“

„Dobře, beru!“

„Pak se tedy domluvíme na zítřek. Nachystám smlouvu. Ještě se musíme domluvit na nějaké rozumné provizi. Viděl bych to procentuelně za každou jednotlivou zakázku.“

„I drobty mohou vydělávat, že?“ neodpustila jsem si jízlivou poznámku.

„Nikdo ti zadarmo nic nedá, Terezko.“

„Děkuji za poučení.“

„Nebuď labuť. Je to výhodné pro nás oba. Přátelé si mají navzájem vypomáhat.“

Jak jen jsme někdy mohli být přátelé? Sekretářka přinesla kávu. Vsypala jsem do šálku dva balené cukry. Můj život potřeboval trochu osladit.

V dalších dnech jsem měla tolik vyřizování, že jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Lítala jsem po úřadech a nepřestávala žasnout nad neochotou úředníků.

K našim se mi jet vůbec nechtělo, ale přemohla jsem se a v pátek večer vyjela. Myslela jsem, že to na ně vybafnu hned první večer a budu mít pokoj, jenomže jsem ztratila odvahu. Říkala jsem si ráno moudřejší večera. Ráno jsem pak vešla do kuchyně, kde zrovna máma s tátou řešili nějakou neshodu. Debata akorát začínala nabírat na obrátkách, tak jsem vyklidila rychle pole. U toho být nemusím. Zalezla jsem do pokoje. Předtím jsem se trochu zabývala nápadem vrátit se zpět do rodného domu. Už jsem zapomněla na ty věčné hádky. Nevydržela bych to tady. Přece jen jsem zvyklá na svůj klid. Na druhou stranu bych se sem se svou prací lépe srovnala. Jestliže udělám ze svého bytu pracovnu, kde pak budu mít normální prostor na bydlení? Nejspíš budu muset vyzvednout úspory a pořídit si něco většího.

Podruhé jsem vešla do kuchyně asi za půl hodiny. Máma seděla za stolem a luštila křížovku, jako by se nechumelilo. Táta byl někde venku. Nalila jsem si z konvice ještě teplou žitnou kávu a přisedla ke stolu.

„Vem si taky něco k jídlu, jsi nějaká pohublá,“ sundala si máma brýle na čtení a učinila zběžnou prohlídku mých proporcí.

„Později si něco dám, teď nemám chuť.“

„Hm.“ Odložila křížovku, připravená na rozhovor se mnou. „Vypadáš hrozně.“

„Děkuji za lichotku.“

„Terezko, nejsi nemocná?“

„Nejsem. Jak jsi na to přišla?“

„Poslední dobou jsi pořád nervózní a hubneš.“

„Hubení jsou v módě.“

„Jó? A co studení? Ti taky?“

Dělala si o mě starosti, nemohla jsem už déle zapírat.

„Nejsem nemocná. Jen… jen se něco stalo.“

Přiložila si ruku na srdce. „Proboha…“

„Neděs se hned. Jen jsem se rozešla s Markem.“

„Jak rozešla?“

„No, prostě jsme to skončili.“

„Skončili?“ Nějak nechtěla pochopit, co jí říkám.

„Ano. Copak to nechápeš? Takhle to dál nešlo.“ Ztrácela jsem trpělivost. Máma za to nemohla, ale nedokázala jsem se patřičně ovládat. „Už jsem to s ním nemohla vydržet. Nehodili jsme se k sobě.“

„To je nesmysl, co vykládáš. Marek je slušný člověk. Takového už nenajdeš.“

„Já nikoho ani hledat nechci.“

„Ty už někoho máš?“

„Mami! Nikoho nemám, nikoho nehledám. Chci mít klid.“

„Nechal tě on kvůli jiné?“

„Ne. Mami, teď se mi o tom moc nechce mluvit.“

„Terezo, ale já už jsem všem řekla, že se budeš vdávat, že stavíte dům a …,“ naráz zmlkla.

„A?“ Chtěla jsem vědět, co patřilo za to „a“.

„A budete mít rodinu. Tak jsi to přece plánovala. Tak to mělo být.“ Po tvářích jí stékaly slzy.

Chtělo se mi křičet a smát zároveň. „Ty brečíš, protože jsem udělala něco jiného, než s čím jsi počítala? Jen kvůli tomu, že jsi sousedkám navykládala pohádku o popelce se šťastným koncem a on se happy end nekoná? Popelka princi utekla – a co?“

Terezko, ty tady nežiješ, nevíš jaké to je,“ vzlykala máma.

„Jaké je co? Drby? Pomluvy? Jsou to jen pomlouvačné ženské. Milují senzace. Když jim to barvitě vylíčíš, budou to chtít slyšet znovu a znovu. Bude se jim to zamlouvat mnohem víc, než ta tvoje pohádka.“ Zuřila jsem. Mámě je úplně jedno, co já, co moje pocity, hlavně aby se ona před celou vesnicí neshodila.

„Jsi zlá. Zlá!“ vyčetla mi.

Utíkala jsem si do pokoje pro klíčky od auta. Vyběhla jsem z domu, odemknula vůz, nasedla a vystřelila na silnici jako raketa. Hlasitě jsem si pustila rádio a jezdila po okolí nazdařbůh. Krajinu, auta a lidi kolem jsem téměř nevnímala. Projížděla jsem vesnicemi, aniž bych měla určitý cíl. V hlavě mi hučel včelí úl. Dělalo se mi jaksi mdlo. Žaludek se mi svíral hlady. Musela jsem zastavit a vystoupit z auta. Opřela jsem se o kapotu a zhluboka vdechovala ostře studený vzduch. Trochu to pomohlo.

„Stalo se vám něco? Potřebujete pomoc?“

Ohlédla jsem se po hlase. Na chodníčku stál nějaký muž, tvářil se starostlivě a rozpačitě zároveň. Usmála jsem se a chtěla odpovědět, že mi nic není, že jsem v pohodě… Jen jsem naprázdno otevřela pusu a zase ji zavřela. Oči mi sklouzly z tváře toho muže někam za jeho záda. Pak jsem omdlela.

 

 

---