Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
25.12 - 31.12 2000
Pondělí 25. 12. 2000
Když jsem byl malej, tak jsem na první vánoční svátek nemohl dospat. Sice v tom již není to kouzlo očekávání jako ráno Štědrého dne, ale zase jsem v tom cítil jakousi jistotu, která ten předcházející den chyběla. Přeci jenom jsem si vždycky pamatoval, že jsem občas zlobil, a červíček pochybností, že na řečech o zlobivých dětech a žádných dárcích něco bude, vytrvale hlodal. To dvacátého pátého ráno, to už je něco jiného. Nejistota se rozplynula a opět nabyla vrchu zkušenost, že mezi zlobením a počtem dárků je, pokud vůbec nějaká, jen nepatrná souvislost. Proto jsem, coby děcko, byl na nohou jako první a zcela jsem se oddal majetnickým orgiím. Celé dopoledne jsem se dokázal přehrabovat ve věcech, které jsem předchozího večera našel pod stromečkem.
Zdá se, že už jsem velkej. Ráno jsem spal jako zabitý.
Když jsem v poledne dojídal bramborový salát, maminka zjistila, že do něho zapomněla dát okurky a byla z toho špatná celé odpoledne. Naprosto zbytečně. Ten salát byl stejně skvělý jako obvykle. Z toho je vidět, že okurkám v bramborovém salátu se přikládá daleko větší význam, než ve skutečnosti mají.
Celé odpoledne jsem se chystal jít na návštěvu k babičce. Když jsem se konečně rozhoupal a nejlépe obul a oblékl, zazvonil mi telefon. Volali mi Maťákovi, že přijdou na vánoční návštěvu.
Potvrdilo se to, co jsem si myslel, a skutečně budou mít rodinu. Nevím proč, ale pokaždé, když se někdo v mém okolí žení nebo má rodinu, zaskočí mě to. Trvalo mi dva panáky becherovky, než jsem opět získal ztracenou rovnováhu.
Protože Olze nebylo nějak dobře, vymykala se tahle návštěva ze zaběhlých konvencí v tom smyslu, že jsme se nezakecali do půl jedný jako obvykle. Škoda. Naštěstí jsme se domluvili, že se snad konečně uskuteční dlouho plánovaná návštěva Plzně, a dokonce ještě v tomto roce. Báječné. Byl jsem pověřen sestavením zábavně poznávacího programu na celý den. Budu o tom muset přemýšlet.
Úterý 26.12. 2000
Pomalu začínám být z těch Vánoc unavenej. Dopoledne si Hanka pouští na videu Ene Bene. Docela se na to těším, protože bych rád viděl, co jsem jí to vlastně dal. Sledoval jsem to se stále klesajícím zájmem asi půl hodiny. Rád bych teď napsal, že za tu dobu se v tom filmu nestalo nic, co by mě zaujalo. Ale v rámci pravdivého obrazu situace musím napsat: za tu dobu se v tom filmu nestalo VŮBEC NIC. Pak mi Hanka řekla, že se mi diví. Jestli prej chci koukat, jako když jsem sežral žábu, tak že nejdu pryč. Uznal jsem, že má pravdu, a šel jsem pryč. Ovšem v žádném případě jsem nekoukal, jako když jsem sežral žábu. To jsou ale výrazy. Zajímalo by mě, kam na to chodí.
Vzpomněl jsem si, že to rádio v autě pořád ještě nevyplivlo kazetu, kterou jsem tam na Štědrý den zastrčil. Proto se vydávám do mrazu s úmyslem vydolovat rádio z auta, a potom z něj, v teple vydolovat kazetu. Celou dobu nadávám na Japonce, zejména na firmu SONY, která vyrábí rádia dražší než leckteré auto (třeba to moje), a nakonec vám to za ty peníze, ani nevrátí kazetu.
Když jsem sundal přední kryt, našel jsem pod ním tlačítko RESET. Jen tak zkusmo jsem ho zmáčknul a co myslíte? V přístroji to zarachotilo a kazeta vyjela jako po másle. Pitomí Japonci.
Středa 27. 12. 2000
Původně jsem se měl dneska vracet do Plzně. Ale Hanka mě požádala, jestli bych to neodložil, protože přijede Petr (její nastávající) a bude se oficiálně hovořit o tom, kdy bude svatba, a o podobných záležitostech. Nevím, co si to všichni vzpomněli. Nicméně jsem jí rád vyhověl, protože jsem se těšil, že až dojde k žádosti o ruku, tak řeknu: "My Ti ji, Koloději, nedáme!" Ale protože jsem se o tom neuvážlivě zmínil předem, pohrozila mi Zlatovlás... vlastně Hanka, že jestli si něco takovýho zkusím, tak ať si ji nepřeju. A vůbec, jestli prý chci kazit slavnostní okamžik, že budu vykázán do sousedního pokoje.
To jsem nechtěl riskovat, a tak jsem rukoudáním slíbil, že nebudu vyvolávat žádný incident ani šlamastyku. Ale když večer slavnostní chvilka vrcholila, musím se přiznat, cukaly mi koutky. Ale nakonec jsem, pro všechno na světě, mlčel. Je to ovšem škoda, protože jinou sestru nemám, takže další příležitost už nebude. Co se dá dělat. Nezbývá než celou záležitost zařadit mezi ostatní promarněné životní šance.
Nikomu snad nemusím vysvětlovat, že je slušné podobnou věc řádně zapít. A tak jsem nechtěl vypadat jako nezdvořák. Když už jsem byl slušný asi hodinu, zazvonil mi telefon. Protože jsem byl již v poněkud rozverné náladě, rozhodl jsem se, že si vše vynahradím a že řeknu: "My Ti ji, Koloději, nedáme," tomu, kdo volá, ať už si o tom myslí, co chce.
Volal mi Rudolf Pecinovský a navrhl mi spolupráci na knize o C#. Měl jsem opravdu radost, protože starosti o to, co budu po Novém roce jako nezaměstnaný dělat, se již pomalu začínaly hlásit o svá práva. Nevýhoda je, že se jedná o dlouhodobý projekt, a já budu muset nájem zaplatit už desátého. Přesto jsem celkem nadšeně souhlasil. Ještě chvilku jsme si ujasňovali podrobnosti a já se ze všech sil snažil, aby na mně nebyla poznat lehká podnapilost. Pro jistotu jsem do telefonu ani nedýchal, aby z něho na druhé straně nebyla cítit moje oblíbená zelená. Teprve když jsem zavěsil, uvědomil jsem si, že jsem zapomněl říct to nejdůležitější. Ach jo, snad příště.
Čtvrtek 28. 12. 2000
Dnes se definitivně vracím do Plzně.
Když jsem se ráno zamyslel nad včerejším telefonátem s jasnou hlavou, došel jsem k závěru, že pokud chci mít na nájem, musím rychle najít ještě nějakou další aktivitu. V náhlém nápadu volám šéfredaktorovi Grady, panu Škárkovi. Zdá se potěšen, že mě slyší. Nebo se mi to jen zdá? Každopádně ochotně souhlasí se schůzkou ve dvě hodiny odpoledne. A tak mám nejvyšší čas vyrazit, protože dneska budu nákladní. Musím si totiž odvést spoustu užitečných věcí a ještě víc haraburdí, na které budu jednou, až se budu stěhovat, ošklivě nadávat. Nicméně teď jen valím oči nad tím, co se dá naskládat do škodovky.
V Praze se mi podruhé v životě podařilo zaparkovat přímo před redakcí. (Poznámka pro šťouraly: to neznamená, že bych to nějak neuměl, ale proto, že tam prostě nikdy nebylo místo.) Jednání v Gradě proběhlo nad očekávání dobře a dohodli jsme se velmi rychle. Zdá se, že už zase nejsem nějakou dobu nezaměstnaný, ale autor na volné noze.
Tentokrát jsem sjel z magistrály na první pokus a s oblíbenou průpovídkou: Na Plzeň, Vávro, na Plzeň, kterou říkám pokaždé, když jedu do Plzně, jsem zamířil na Rudnou. Jen jsem doufal, že vydrží počasí.
Nevydrželo. Za Žebrákem začalo sněžit a klouzalo to až hamba. Když jsem dojel domů, byl jsem vážně rád, že už je cesta za mnou.
Večer mi volal Radek Maťák, aby potvrdil zítřejší návštěvu.
"Hele, ve zprávách ukazovali, jak se to tam u vás hrozně klouže," říká napjatě.
"Povídej mi o tom chvilku," odsekávám při vzpomínce na svou cestu.
"A půjde to zítra projet?" ptá se nedůvěřivě s tónem polárníka.
"Jak to mám vědět? Dneska to projet šlo, ale copak vím, jak to bude vypadat zítra?"
"No já jen jestli máme přijet?" vysvětluje.
"Ale já fakt nevím, jak bude."
"Tak co s tím?" krčí bezradně rameny do telefonu.
"Tak co kdybys mi ráno zavolal, a já ti řeknu, jak to tu vypadá," nacházím řešení patové situace.
"Ale to tě vzbudím," varuje mě.
"Co bych neudělal pro kamaráda," pravím blazeovaně.
"Tak hlavně vymysli ten program."
A sakra, program. Na ten jsem úplně zapomněl.
Pátek 29. 12. 2000
Ráno mě vzbudil telefon.
Z aparátu slyším Maťákův až nepříjemně svěží hlas: "Tak jak to tam vypadá?"
"Co?" ptám se zpitomněle. "Aha, už vím, počasí," dochází mi. "Počkej, podívám se z okna....No, auta jezděj, ale jak to vypadá za Plzní, to nevím," říkám ospale.
"No to nevadí, tak mi přijedeme," uzavírá Radek a zavěšuje. Dívám se na hodinky. Je právě půl osmé. Mám tedy asi dvě a půl hodiny na to vymyslet nějaký program.
Přemýšlel jsem o tom celé dopoledne, takže po obědě mohu navrhnout návštěvu Plzeňské věže a pivovarského muzea. Ani jsem nečekal, že se můj návrh setká s takovým nadšením. Celou cestu do centra mě Radek střídavě ohromuje znalostmi o Plzni, které získal v nějakém pochybném průvodci, a líčením, na kolika věžích v českých městech již byli. Protože průvodce byl zjevně dostatečně podrobný, uvádí mě co chvíli do rozpaků. Ve snaze taky prokázat znalosti vysvětluji, že místní věž je nejvyšší v celé republice.
"Sto šest metrů," skáče mi do řeči Radek a kazí mi radost. "Tak se nezlob," chlácholí mě, "ale my máme vysoké věže moc rádi."
"Jen aby se vám z téhle nezamotala hlava," říkám upjatě.
"Tss" odsekávají mi oba, a tím patrně myslí: "to těžko".
Když ale stojíme nahoře, nemohu si nevšimnout, že se při pohledu dolů pečlivě přidržují zábradlí a nějakou dobu zaraženě mlčí. Dokonce se zdá, že Radek na okamžik zapomněl na svého průvodce. Ovšem opravdu jen na okamžik.
Inu, holenkové, není věž jako věž a jak známo, Plzeňská věž převyšuje kopce...
Když jsme se odpoledne dostatečně vymrzlí vrátili domů, všichni mě chválili, jaký jsem vymyslel pěkný program. Jak na věži, tak v muzeu se jim líbilo.
Nevím, jak je to možné, ale ve společnosti příjemných lidí nějak přestávám vnímat čas. Než se nadějeme, je jedenáct. Maťákovic odmítají nabídku noclehu, a navzdory padajícímu sněhu vyráží k domovu. Ve dvě konečně přichází SMSka, že v pořádku dorazili. Konečně v klidu usínám.
Sobota 30. 12. 2000
Jsem ostuda, protože jsem vstával až v půl desáté!! Po pozdní snídani vyrážíme do TESCA nakupovat na Silvestra.
Při pohledu na třikrát zatočenou frontu před uzeninami se mi tají dech, a když jsem málem ušlapán běsnícím davem, ztrácím nervy a velím k ústupu. Cestou domů říkám Růžence: "Něco nám zatajili. Patrně se blíží hladomor."
"Možná, že bude konečně ten konec světa," navrhuje Růženka. "A tak všichni chtějí být připraveni."
To zní rozumně, uznávám, že kdyby přišel konec světa a neměli bychom nakoupeno, bylo by to trapné.
Večer máme naplánováno kino. Už dlouho jsme nikde pořádně nebyli, a tak se oba moc těšíme. Navíc název Vesmírní kovbojové dává tušit nevšední zážitek. Těším se hlavně já, protože se zdá, že se v tom filmu skloubí western se sci-fi, takže bych si měl užít dvojnásobně. Kromě toho, dovedete si představit Clinta Eastwooda jako kosmonauta?
Že se nebude jednat o nevšední zážitek ale o kravinu jsem pochopil celkem brzo. Nejprve mi pořád vrtalo hlavou, koho mi připomíná jeden hlavní hrdina. Nakonec se ukázalo, že mi připomíná Jasona McCollougha, což je moje nejoblíbenější westernová postava. Musím se někam podívat, jestli by to nemohl být on.
Ovšem ve filmu se našly i světlé okamžiky. Například, když Donaldu Suttherlandovi během oběda v kantýně pro kosmonauty vypadla zubní protéza, myslel jsem, že se neudržím. Ovšem potom to začalo silně upadat. Ještě jsem se zájmem čekal, co udělá při startu přetížení 8G s umělým chrupem některých kosmonautů, ale protože vše proběhlo hladce, ztratil jsem o film zájem.
Cestou z kina jsme ještě zajeli do TESCA, kde jsme celkem v klidu nakoupili. Konec světa tedy může přijít.
Neděle 31. 12. 2000
Poslední den v roce na mě vždycky dýchne jistá dávka nostalgie. Tentokrát jsem si ji ani nemohl moc vychutnat, protože jsem byl spravedlivě rozhořčen tím, že budu muset jít ještě jednou nakupovat, jelikož jsem večer zapomněl koupit rohlíky. Nejradši bych to na někoho svedl a pořádně mu vynadal, abych se uklidnil. Ale protože tam nebyl nikdo jiný než já (sobě přeci nebudu nadávat) a Růženka (v tomto případě to vůbec nepřichází v úvahu, a kromě toho si jasně pamatuju na to, jak se mě ptala, jestli nechci na ráno nějaké rohlíky), tak nenadávám nikomu, ale mluvím o tom celé dopoledne.
Pod průhlednou záminkou, že budu pomáhat, se snažím vetřít do kuchyně, kde Růženka dělá chlebíčky, abych si přišel taky na své. Ale protože záminka byla opravdu průhledná, jsem vykázán. A tak je vysoce pravděpodobné, že večer bude chlebíčků dost.
Kolem třetí hodiny dorazili Hanka s Petrem. A já nestačím valit oči, co všechno se vlezlo do maličkého Twinga.
Hanka mi přivezla malý dárek - Hands set sadu k telefonu. Mám z ní obrovskou radost, protože ona ji už dávno měla a musím se přiznat, trošku jsem jí ji záviděl. Ale teď už nemusím. Jen mě mrzí, že mi jako na potvoru nikdo nevolá. Lituji toho opravdu vytrvale do té doby, než to Hanka nevydrží a zavolá mi. Konečně jsem celý a může začít ta noc, na kterou jsme prý tisíc let čekali.
Nevím jak vám, ale mně přišla celkem obyčejná. Večer nám příjemně utekl, jen asi v půl jedenácté jsem zapnul televizi, abych se podíval na Českou sodu. Těšil jsem se na ni čtrnáct dní, a vypnul jsem to asi po deseti minutách, protože se na to nedalo koukat. Alespoň že byly chlebíčky.
O půlnoci, a to se musím pochválit, se mi podařilo bouchnout šampus přesně o půlnoci. Připili jsme si a nálada byla slavnostní. Jen já jsem si připadal celkem podvedený, protože konec světa se opět nekonal. "Nakupovali jsme zbytečně," řekl jsem Růžence smutně. Dala mi pusu, aby mi to nebylo líto.
Voláme rodičům a přejeme jim všichni šťastný nový rok. Pak vyrážíme do města na ohňostroj. Noční Plzeň je krásná a magická. Celkový dojem kazí jen mráz. Škoda, že není Nový rok v červenci.
Nevím proč, ale celý den mi chodily PFky na mobil, a moji přátelé mi zhusta přáli, abych se na Silvestra moc neopil. Nevím, proč to dělali. Copak já bych se mohl opít? Vyloučeno! A jako důkaz uvádím, že jsem se ještě v půl šesté, než jsme šli spát, podílel na mytí nádobí. A schválně si přijďte spočítat naše talíře.
Písmák