C´est la vie...

Zamlženým oknem se dívám na svět
Je cítit podzim
Barevné listí smáčené vlahým deštěm
mi připomíná dětství
Tu hloupou, ale krásnou a sladkobolnou
vzpomínku
Vzpomínku, jež se už nikdy nevrátí...
U ohně seděla malá slečna a
navlékala si korálky z šípků a kytek.
Pršelo, ale jí to nevadilo
V té době byla ještě bezstarostná...
Dívám se na zažloutlé fotky a
cítím na své tváři smutný úsměv
Kam se ta malá holčička poděla?
Možná stále sedí u kamenného krbu
se svými korálky...
Hloupost...
Místo ní tu sedí dospělá žena v černém,
s hlavou plnou zmatku
S problémy, které není s to vyřešit...
A přece to kdysi byla ona,
kdo seděl u ohně.
Jen ona se svými korálky...

---