STO TAKOVÝCH DOMŮ - 10.

„Slíbil jsi to,“ trvala jsem na svém.

„Já vím, lásko. Nevyhýbám se tomu. Jen mám trochu strach.“

„Z čeho? Z čeho máš strach?“

„Z tebe.“

Políbila jsem ho a pohladila jeho krásně řezanou tvář s jednodenním strništěm. „Tak ty máš ze mě strach, miláčku?“

„Lásko, ty to nechápeš. Miluju tě nade vše. Nechci tě ztratit.“ Tvářil se tak zoufale, že jsem znejistěla.

„Jak bys mě mohl ztratit? Neumím si svůj život bez tebe představit. Jsi moje všechno,“ vyznala jsem se naprosto upřímně ze svých citů.

„Ještě jednou tě prosím. Moc tě prosím! Poslechni mě, nechoď tam. Nechej to plavat. Všechno zničíš. Nedělej to, prosím. Prosím!“ Rty se mu chvěly a oči mu žhnuly jako dva řeřavé uhlíky.

Zarazila jsem se. Mám ho poslechnout? Mám to nechat být? Ale co může být za těmi dveřmi takového, aby to zabilo naši lásku? Je tam snad něco kompromitujícího? Nějaké dokumenty, fotky? Proč je tedy neodstranil? Ať už jde o cokoli, měl dostatek času to zničit, pokud nechtěl, abych něco objevila. Má zvědavost se jeho prosbami jen posilovala.

„Miluju tě, tolik tě miluju!“ Tiskl mě k sobě takovou silou, že jsem až nemohla dýchat. Pokrýval moji tvář chvatnými polibky. Jako by to bylo naposledy. Jako by mě mohl někdo v příštím okamžiku vyrvat z jeho náruče.

„Přestaň, miláčku. Celé je to nesmysl. Jen tam nakouknem. Pak si uděláme něco dobrého k obědu. Uvidíš, že se těm tvým obavám ještě zasmějeme.“

„Asi ti to nevymluvím.“ Rezignoval.

Schody na půdu jsem téměř vyběhla. Světlo nesvítilo. Marně jsem otáčela vypínačem na obě strany. „Asi praskla žárovka.“

„Vidíš, ani světlo nesvítí. Vrátíme se,“ byl hned hotový a už se vydal po schodech zase dolů.

„Počkej, já mám v kapse svítilnu! Vzala jsem ji, kdyby náhodou.“

Neochotně schody zase vystoupal. U dveří do tajemné místnosti zůstal stát a neměl se k tomu, aby vstrčil klíč do zámku.

„No, tak. Odemkni,“ pobízela jsem ho.

Vsunul klíč do dírky a snažil se jím otočit. Zprvu to nějak nešlo, pak zámek cvaknul. Nedočkavě jsem vešla do místnosti. Malým oknem v protější stěně sem svítilo slunce. Místnost byla maličká. Skoro celou stěnu pod oknem zabíral obrovský masivní starodávný psací stůl, vedle něj po pravé straně stálo opotřebované kanape s přehozem nejasných barev. Podél levé stěny byly na jednoduchých policích naskládány desítky zaprášených knih. Ohlédla jsem se. Můj miláček stál ve dveřích jako socha. Jako chladný kus kamene. Přistoupila jsem k psacímu stolu. Kde má to tajemství, co jsem neměla odtajňovat? Dělal si ze mě legraci? Chtěl mě jen tak postrašit? Přejela jsem prsty po pracovní desce stolu. Zaujala mě velká, tmavě hnědá skvrna. Asi tu někdo rozlil barvu, blesklo mi hlavou. Škoda toho stolu. Zrak mi padl na dřevěná prkna na podlaze. I je hyzdila ona tmavě hnědá barva. Na svých ramenech jsem ucítila jeho ruce. Jemně se mne snažil nasměrovat k východu.

„Počkej, chci se tady rozhlédnout,“ zaprotestovala jsem.

„Co chceš ještě vidět?“ zavrčel podrážděně.

Tón jeho hlasu ve mně vyburcoval ještě větší touhu po objevení toho tajemného, co se v  místnosti ukrývá. Kdyby tu nic nebylo, nereagoval by tak zprudka. Uvědomila jsem si, že mi vlastně lže. Moc dobře ví, proč mě sem nechtěl pustit. Měl celou dobu klíč od dveří a kdybych ho nedonutila, nikdy by mi ho sám nedal. Milovala jsem ho celou duší i tělem. Odpouštěla jsem mu jeho kvapné odchody do neznáma, byla jsem k němu upřímná a nežádala víc, než aby se ke mně vracel, doufala jsem, že ono nevyřčené nemůže být našemu vztahu na obtíž. Mýlila jsem se. Mezi námi stála nepřekonatelná bariéra. Byla tu už na začátku, ale odmítala jsem si její existenci připustit. Pomalu mi padaly šupiny z očí. Přesto jsem ho stále milovala se stejnou intenzitou jako předtím. Musela jsem mu dát šanci.

„Lásko, nelži mi. Co se tady děje? Proč byl ten pokoj zavřený? Nic zvláštního nevidím. Jaký byl důvod? Řekni…“ slova se mi zadrhla v krku.

Díval se na mne pohledem zpráskaného psa. Trvalo celou věčnost, než promluvil. „Neměla jsi sem chodit. Neměla jsi nikdy vejít do tohoto domu a … a ani do mého života.“

Jeho slova mě ranila. „Co mi tím chceš říct?“

„Bože! Já tě miluju! Ale nemůžeš tohle dělat. Tohle mi nemůžeš provádět.“ Oči se mu leskly slzami. Nerozuměla jsem ničemu.

„Miláčku, řekni mi už konečně pravdu. O co tu jde?“

Jeho pohled se stočil k psacímu stolu. Podívala jsem se také tím směrem. Najednou mi to začínalo docházet. To není možné. To je jen moje fantazie.

„Ta, ta skvrna, to není barva, že?“ zkoušela jsem opatrně.

„Ne.“

„To je – to byla… krev?“

Zavřela jsem oči. Svět se se mnou zatočil. Probudila jsem se v obývacím pokoji. V krbu hořel oheň. Ležela jsem na staré pohovce a pokoušela se utřídit myšlenky. Známý pokoj byl něčím cizí a nějak divně to tu vonělo. Měla jsem za to, že tuhle pohovku jsem už dávno vyhodila. A co je to na okně za nemožný závěs?

Pootevřenými dveřmi vešel do místnosti muž s hrnkem v ruce. Usmíval se a kráčel směrem ke mně. Zděšeně jsem vyskočila na nohy. „Co… co tady děláte? Jak jste se sem dostal? Jděte pryč! Slyšíte? Jděte pryč!“ křičela jsem hystericky.

„Ja-ja-já jsem tu doma,“ koktal muž zmateně.

„Co prosím?“ Těžko se mi dýchalo. Sotva jsem se držela na nohách. Raději jsem si sedla.

„Přinesl jsem vám mátový čaj s medem.“ Pomalu položil hrneček na stolek vedle pohovky. „Omdlela jste na ulici, tak jsem vás přenesl dovnitř.“

„Ráno jsem nic nejedla, udělalo se mi zle z hladu,“ vysvětlovala jsem.

„Myslel jsem si, že to není nic vážného,“ přitakal, „ani jsem nevolal lékaře. Dýchala jste pravidelně a puls byl také v pořádku.“

Když se mnou mluvil, díval se mi přímo do očí. Konečně jsem měla příležitost si ho trochu víc prohlédnout. Byl starý asi tak jako já. Možná trochu starší. Tmavé vlasy měl přerostlé a spadaly mu až na ramena. Jinak byl ale upravený. Tvář měl hladce oholenou a na sobě čistou světlou košili. Vypadal docela jako sympaťák. Upila jsem z hrnku horký čaj a ukrývala rozpaky, které se mě najednou zmocnily.

„A co jste tu vlastně hledala?“

Ztuhla jsem. Nevěděla jsem, co odpovědět. Pravdu? To asi těžko. Lež? To se mi jaksi protivilo. A co takhle polopravdu? „Dostala jsem se sem vlastně náhodou. Jsem tu nedaleko na víkend u rodičů. Ráno jsem se doma trochu nepohodla, tak jsem se jela projet. Pomáhá mi to obvykle vyčistit hlavu.“

„A proč jste zastavila právě tady?“

„To nevím, zřejmě proto, že jsem se necítila dobře a potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.“

„Ano, jistě. Promiňte. Nejsem na nečekané návštěvy zvyklý.“

„Ani jsem se nepředstavila.“ Vstala jsem z pohovky a podávala mu ruku. „Já jsem Tereza Brůhová.

„Aleš Jána.“ Stiskl moji pravici. Trochu jsem se zapotácela. Znovu mě přemohla slabost.

„Posaďte se, přinesu vám něco k jídlu.“ Odběhl pryč a nechal mě tu sedět samotnou. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Seděla jsem v důvěrně známé místnosti. Byl a nebyl to můj obývák. Z mého nového zařízení tu nebylo vůbec nic a z toho, co si pamatuji předtím tu zbylo jen několik kousků. Stále ještě jsem se bránila uvěřit tomu, že jsem v domě svých snů a že se mi to tentokrát nezdá. I když jak poznám, že se mi to nezdá?

Za chvíli byl Aleš zpět s jídlem pro mne. Podával mi krajíc chleba namazaný máslem. „Nic jiného tu momentálně nemám,“ pokrčil rameny a posadil se na křeslo u krbu.

„Děkuji. To mi úplně stačí. Jste moc hodný. Je mi trapné vás takhle obtěžovat.“

Nic mi na to neřekl. Díval se do plamenů a vypadal zamyšleně. Na čele se mu rýsovala mezi obočím hluboká vráska. Rychle jsem spolykala chleba a toužila odtud co nejdřív vypadnout.

„Spěcháte?“ zeptal se znenadání, aniž by na mne pohlédl.

„Ne. Vlastně bych měla říct ano, protože máma si už určitě dělá starosti.“

„Nechcete si dát se mnou ještě kávu? Když už jste se tady tak najednou vyskytla…“

Váhala jsem. Vůbec jsem toho muže neznala. Ani jsem nevěděla, jestli je v domě ještě někdo. Pak jsem si také vybavila sen, který jsem měla před chvílí. V místnosti na půdě se stalo něco příšerného. Vzpomínka na zaschlou krev mi naháněla hrůzu. Teď, když jsem zjistila, že mé sny a skutečnost mají k sobě nebezpečně blízko, cítila jsem nevýslovný strach. Současně jsem se nedokázala zvednout a jen tak odejít a opustit příležitost něco o domě a jeho obyvatelích zjistit. Aleš sám mi poskytl záminku se tady zdržet. Ta příležitost je jedinečná.

„Tak jak? Mám dát vařit vodu? Nebo mi dáte košem?“

Rozhodla jsem se riskovat. „Kávu si dám ráda, jestli vás to neobtěžuje. Mámě můžu zavolat.“ Uvědomila jsem si, že můj mobil bude v autě. Dala jsem si ho do kapsy v bundě.

„Bundu jsem vám pověsil do chodby, nechtěl jsem v autě zbytečně nic nechávat. Klíčky jsem vám dal do kapsy. Jo a taky jsem vaše věci prohledal, abych zjistil, jestli třeba neberete nějaké léky…Člověk málokdy omdlí jen tak bez příčiny…“ Jeho odůvodnění bylo jasné. Přesto jsem se cítila nepříjemně při pomyšlení, že prohledával mé kapsy. Z dokladů se toho o mně mohl dozvědět docela dost. Přišla jsem si ještě zranitelnější.

Zavolala jsem mámě. Abych nemusela popisovat složitě, co se mi přihodilo, řekla jsem, že jsem na návštěvě u jednoho známého a chvíli se tu zdržím.

Kávu jsme pili v kuchyni. Jako bych seděla doma. Kuchyně vypadala přesně  jako v den, když jsem tu byla poprvé. Bodlo mě u srdce. Vstala jsem a popošla k oknu. Naskytl se mi známý pohled. Nemohla jsem to unést a raději se vrátila zpět ke stolu. Aleš mé jednání pozoroval s pozdviženým obočím. Rozhovor váznul. Káva v šálku ubývala příliš rychle a přestože jsem se snažila návštěvu protahovat, jak jen to šlo, dospěla do bodu, kdy bylo slušné se zvednout, poděkovat a odejít. Aleš mne doprovodil k autu a vysvětlil mi cestu. Na rozloučenou jsme si podali ruku. Pak jsem nastoupila do auta a odjela. Všemi smysly jsem se soustředila na cestu. Chtěla jsem si zapamatovat každý detail. Po pár kilometrech jsem pochopila, proč jsem nemohla předtím tu vesnici najít. Byla totiž úplně bokem od hlavní silnice a aby se tam člověk vůbec dostal, musel projet úsekem, který připomínal jen lepší lesní cestu. Silnice sice byla asfaltová, ale dost úzká, takže dvě auta měla co dělat, aby se vyhnula.

Máma byla ráda, že jsem se vrátila k obědu. O ranní roztržce už nepadlo ani slovo.Také táta se tvářil, jako by se nic nebylo stalo. Jídlo jsem nedojedla. Nechala jsem skoro půlku talíře. Nemohla jsem to do sebe dostat. Žaludek byl úplně stažený. Hlavu jsem měla plnou události z dnešního dopoledne. Po obědě jsem se zavřela v pokoji, lehla si na ustlanou postel, pod hlavu si podložila dva polštáře a snila si s otevřenýma očima. Potkalo mě cosi zázračného, cosi, co se vymykalo všemu normálnímu. Můj sen se proměnil v realitu. Nejsem blázen. Ten dům existuje. Je skutečný, je hmotný. Byla jsem uvnitř. Cítila jsem tu známou atmosféru. A kde je můj miláček? Ten nebyl skutečný? Proč tam žije úplně jiný muž? Zřejmě i zázraky mají svá omezení. Nejvíc ze všeho jsem si přála zavřít oči a propadnout se do druhé reality. A zůstat tam… Zůstat? A co ta krev? Mozek spustil poplašný alarm strachu. Ten dům není jen radost a štěstí. Jsou to také tajemství a tajemné osoby. Jestlipak i v domě Aleše Jány je na půdě psací stůl poznamenaný krví? Znepokojeně jsem si musela přiznat, že jsem s rozumem v koncích. Navíc jsem na všechna má proč úplně sama. S tímhle se nikomu svěřovat nemůžu. Konec konců ani nechci.

Večeře jsem se sotva dotkla. Máma na mě vrhala chápavé pohledy. Myslela si, že ví, co mě trápí. „Terezko, nechceš se k nám vrátit?“ nabízela mi večer a zřejmě doufala, že jí budu za tu nabídku vděčná. Viděla jsem jí to na očích.

„To nejde, mami. Už mám svůj život.“

„Jaký máš život? Jsi sama jako kůl v plotě. Nikoho tam teď nemáš.“

„Mám tam přátele.“ Tak tohle už vlastně taky neplatí. Měli jsme s Markem spousty společných přátel. Měla jsem kamarádky ze studií, ale kde těm je konec? Zbyla mi jen Veronika. Omyl. Veronika mě zradila. To kamarádky občas dělají. Nikdy jsem nebývala sama. Vždycky jsem byla součástí nějakého houfu. Teď jsem poprvé stála stranou.

„Tak přátele. Jak myslíš. Kdyby sis to rozmyslela, nestyď se vrátit. Tady je tvůj domov. Narodila jsi se tady.“

„Narodila jsem se v porodnici.“

Máma se trochu strojeně zasmála mému vtipu. „Jasně. V porodnici, ale pak už jsi žila pořád tady. Je to tvůj rodný dům.“

Můj rodný dům však na mě neměl až takový vliv. Nebylo tu, kromě mámy nic, co by mě přitahovalo, co by mě nutilo se jím zabývat v myšlenkách a stále znovu toužit jen po návratu. Dřív jsem neměla potřebu analyzovat své vztahy k různým nemovitostem. Najednou se i tento rodný dům stal čímsi živým, co prošlo mým životem a zanechalo to vzpomínky, poznamenalo mé další kroky, utvářelo spolu s rodiči moji osobnost. Úplně jiný člověk ze mne mohl být v malém městském bytě uprostřed sídliště paneláků. A úplně jiného člověka ze mě dělá dům v jedné nedaleké vesnici, která sice rozlohou není zrovna malá, ale cesta k ní vede tajemným lesem jako by bylo nutné překročit nejprve hranice reality, než ji člověk navštíví. Krásné, tajemné a magické místo. Očarovalo mne a svou silou táhne celé mé já svým směrem. Jak krásně malátné je mé tělo, jak nádherně bezbranné vůči té síle nadpřirozena. Vem si mě tajemný dome. Už dávno ti patřím, jsem tvá a neopustím tě. Nikdy!

„Terezko. No tak Terezko, nespi tady. Jdi si lehnout do postele.“

„Co? Mami, já nespím. Jenom jsem se trochu zamyslela.“

„To vidím. Táta úplně stejným způsobem přemýšlí u televize. Slyším ho až sem.“