Povídka pro lidi

Dejte mi ticho, tmu a žiletku a za chvíli sem v pohodě. PS:víte, kdo může říct, že zná svobodu? Ten kdo vše vidí skrz mříže, nebo ten který mříže nikdy nepoznal? (myšleno duševní mříže)

Povídka pro lidi
Ostří žiletky něžně zajíždí do kůže. Hned za ní se objevuje jen červená čárka, úzká a krásná.
Vztek hromadící se v duši se pomalu přenáší do žiletky, která tvoří další a další rány. Krásné rány ronící krvavé slzy.
Ta symfonie rudé barvy je uchvacující. Několik vteřin pomalu ani nedýchám a sleduji krev, jak se krásně stéká po ruce do jediné rudé skvrny.
Pulsující bolest v ranách odplavuje vztek a všechny ostatní pocity. Konečně chvíle klidu bez jakýchkoliv myšlenek.
Doufám, že to nikdy neskončí.
Marně.
Pomalu přicházím k sobě a pozoruji to co bývalo mým pokojem.
Plakáty strhané ze zdí, Všude kolem střepy a krev.
Usmála jsem se.
Deprese byla zažehnána.

A přesto teď když to vše sepisuji opět mnou pulsuje vztek.
Nenávidím život.
NESNÁŠÍM LIDI.
Jsou to jen prohnaní bídáci toužící po osobní moci, zisku.
Jsou to bezpáteřní svině, které si rádi počtou o neštěstí druhých. Zajímá je co se komu stalo zlého, jak to nesl, a pak ho s falší v hlase politují. V duchu se však usmějí a pochvalují si jak jsou na tom lépe než ti druzí.
“JSEM PSYCHOPAT!“
Vím to a nestydím se.
Líbila se vám povídka?
Máte v ní bezmoc, beznaděj a krev. To vám ke štěstí stačí. Ne?
Tak si kupte blesk a večer si pusťte Novu.

---