Podobenství o spánku a probuzení

Cítím, že vědomí je věčné. Niterný pocit se nedá dost dobře předat jiným lidem, proto použiji formu podobenství.

Toto podobenství ukazující pocit věčnosti vědomí je založeno na příhodě z mého dětství.

Když jsem byl malý a rodiče byli pryč, těšil jsem se, až se zase vrátí. Jednou šli máma s tátou na ples a domů se vraceli až po půlnoci. Na moje naléhání máma slíbila, že až se vrátí, probudí mě (abych viděl, že jsou v pořádku zpátky).

Ráno jsem se probudil. Šel jsem za mámou: "vždyť vy jste mě neprobudili!"

"Ale probudili, Danny. Řekl jsi něco jako "jo, jo" a pak jsi šel zase spát."

Tuto noční příhodu jsem si vůbec nepamatoval!

Nakreslím schémátko:

------------------------------- **** --------------------------------

napřed je dlouhý spánek, potom pár okamžiků vědomí, pak zase spánek. Celkově to "zmizí" a zůstává jen spánek.

Vezměme si nyní celý lidský život za předpokladu, že vědomí vzniká narozením a zaniká smrtí:

-------------------------------------****---------------------------------------

"nekonečně" dlouhé období Prázdnoty, pak pár desítek let života, pak Prázdnota až na věky. Z celkového hlediska se malý "kousek" vědomí uprostřed ničeho zruší stejně jako malé probuzení uprostřed spánku! Dokonce je to zesíleno tím, že žádné další "probuzení" nás (podle předpokladu ne-věčnosti vědomí, který nyní sporem vyvracím)
nečeká, tedy není ani nikoho, kdo by si z celkového hlediska pamatoval ten život a celé by to bylo tma, nula od nuly pojde.

Protože tomu tak není a tento život si pamatujeme, je z toho vidět, že vědomí jde "dál".

Epilog:
Většina z vás má svůj světonázor už vytvořen a nikoho asi tímto textíkem "neobrátím". Toho jsem si vědom. Toto také není úvaha, která by mě samotného na daný názor přivedla - jen ilustrační příklad, na kterém máte možnost vidět můj způsob myšlení.

---