Bezejmenná

Kráčím lesem. Zelené mechy hladí má sedřená chodidla. Suché listí šumí kdesi ve výšinách nad mou hlavou.
Stmívá se. Stíny šednou a já začínám cítit strach a úzkost. Ani měsíc mi nesvítí na cestu. Na cestu? Vždyť tu ani žádná není. Proplétám se lesním porostem. Ostružinové trní mi rozdírá nohy, ale nevzdávám se. Kráčím dál až... až kam? - Na konec cesty. Ale temný les ne a ne skončit.
Už nemůžu. Zastavuji se. Nemůžu nebo nechci? Opřela jsem se o strom. Moje ruka pomalu pohladila seschlou kůru. "Asi nechci. Nechci jít dál a bojovat. Chci zemřít."
Temné stíny stromů ožívají. Stávají se z nich lidé. Osoby bez tváří, bez názoru... bez života. Naprosto nevšímavě prochází kolem i skrz mě. Spěchají odnikud nikam.
Otáčím se, za mnou už není les. Je to temná ulice plná stínů. Stojím uprostřed. Míjejí mě ty zvláštní stínolidi, ty spěchající neosoby bez životů. Všichni jsou černí a já jediná bílá. Nevšímají si mě. Prochází mnou. Ignorují mě. Jsem jiná a jim to vadí.
Na černý asfalt dopadají těžké kapky deště. A já už dál nemůžu snášet ty pohledy, tu nenávist a ty výčitky, že jsem jiná. Cítím bolestné svírání srdce. Nechápu to. Proč mě tak nenávidí? Nic jsem jim neprovedla. PROČ?
Nohy už mě neposlouchají. Padám na zem, koleny přímo do šedé kaluže. Zvedám hlavu k obloze a pozoruji pošmourné mraky. Nevnímám studené kapky padající na obličej.
Nenávistné pohledy se stupňují. Cítím, jak ke mě zalétají myšlenky ostatních. Cítím z nich nenávist, touhu ublížit. Zničit mě. Ale proč?
Mám toho dost. Slzy se mi valí z očí. Mám vztek za to jak je to nefér. Křičím. Mokré vlasy se mi lepí na obličej. V hlavě mám temnotu. Už nechci nic, ale přeci chci všechno. Ani smysl to nedává. Jsem vyčerpaná. Možná životem ale spíše tou bolestí, nenávistí. Už nemůžu.
Pomalu skláním hlavu a lehám si na studenou zem. Kolem mě stále dopadají kapky na černý asfalt. Temní lidé mě obklopují. Šlapou po mě, plivou na mě. Nechápu to. Co je špatné na tom být bílá? Mít svou tvář, svůj názor. Nechci se toho vzdát, ale nechci takhle trpět.
Znovu propukám v neovladatelný pláč.
A najednou, je to jako sen, kdysi mě chytá za ruku. Je oblečen v bílém, jako já. Cítím z něj přátelství a možná i lásku.
Pomáhá mi vstát. Stírá mi slzy z tváří. Objímá mě a vede mě ulicí, která se už nezdá tak temná. Přestalo pršet a já konečně otevřela oči a spatřila jsem svět v plných barvách, ne jen v černé a bílé. A taková je realita. Protože nikdy není nic černé nebo bílé, špatné či zlé.

---