Měla ho jen ráda

 Tak zase šlapu po nádherné podlaze v zámku a nevnímám moc výklad průvodkyně. Je to nuda. Polovinu toho, co tu vypráví znám a ta druhá polovina není moc zajímavá. Průvodkyně odemyká další dveře. Otevře je a já stejně, jako všichni ostatní, se nevěřícně dívám na tu nádheru! Zlatá síň. Nábytek, rámy obrazů, lustr, svícny, všechno je ze zlata, nebo aspoň pozlacené. V krku mám knedlík a do očí se mi hrnou slzy. Ani nevím proč, ale tahle místnost mi připadá známá. Jako by v ní bylo dobro i zlo. Stačilo by jen natáhnout ruku a jako první se dotkla zla nebo dobra.

"Zde se konaly plesy, korunovace nebo jiné slavnosti. Povšimněte si trůnu. Lidé, kteří ho měli za úkol udělat, nikdy neviděli delfíny a tak si je vymysleli. Vypadají, jako žraloci." řekla průvodkyně. Všimla jsem si, že má unavený hlas. Podívala jsem se pozorně na trůn. Opravdu, nohy vypadaly jako žraloci. Průvodkyně mezitím ukazovala na jeden obraz s královskou rodinou.

 "Všiměte si, že zatímco je zde sedm dětí a královský pár, je tam deset lidských stínů. Nikdo neví, zda to tam malíř namaloval schválně, nebo to byl omyl." ukázala na stín u okna. Vypadal, jako malá dívka, která tančí.

 "Možná ji tam nenamaloval, protože nebyla z královské rodiny nebo je nějak zneuctila." vyslovila jsem nahlas myšlenku. Průvodkyně se ke mě otočila.

 "Vyloučeno! Nikdo se nesměl malovat s královskou rodinou a oni měli sedm dětí, z nichž se dožili dospělého věku jen dva." odpověděla. Jen jsem si povzdychla. Nikdo nebere puberťáky vážně! Dostala jsem vztek.

 Večer jsem dlouho nemohla usnout. Pořád jsem myslela na ten stín. Vypadalo to, jako by malíř něco naznačoval, co nesměl.

 "Musím se zeptat na toho malíře..." zabručela jsem a usnula jsem.

 Někdo se tam smál. Ve Zlaté síni! Opatrně jsem otevřela dveře a uviděla malou dívku, jak se směje a tančí. Dlouhé černé vlasy měla spletené do copu a modré oči jí zářily štěstím. S bílou noční košilkou vypadala jako anděl. Občas si přišlápla košilku, ale to jí nevadilo. Cítila jsem radost, štěstí a vítězství. Náhle se prudce otevřely protější dveře a v nich stál král. Rychle jí popadl za paži a zatřásl s ní.

 "Co tu děláš?!" křičel na ní. Oči mu zlostně blýskaly. Dívka se jen usmála.

 "Už umím tančit! Zatancuješ si na plese se mnou jako s Editou? Prosím!" upřela na něj své modré oči. Vlepil jí dvě facky a postrčil ke dveřím.

 "Táhni! Jdi do postele! Ráno si o tom promluvíme!" křičel za ní. Běžela pryč a já slyšela, jak vzlyká. Král náhle ztuhl a pomalu se otáčel směrem ke mě. Rychle jsem zavřela dveře a napjatě poslouchala. Kroky se blížily ke mě. Přeběhla jsem místnost a popadla kliku. Bylo zamčeno! Rozhlížela jsem se po úkrytu, ale bylo pozdě. Král otevřel dveře a zlostně se na mě podíval.

 Vytřeštila jsem oči. Ten sen byl hrozný! Podívala jsem se na budík. Nemohla jsem tomu uvěřit. Spala jsem jenom pět minut? Ne, to nebylo možné! Šla jsem do koupelny a opláchla si obličej. Popadla jsem ručník a osušila se. Pohledem jsem zavadila o zrcadlo. Podívala jsem se na svůj odraz a dívala se. Jsem to skutečně já? Dlouho jsem se prohlížela. Nechápala jsem to. Tolikrát jsem se dívala do zrcadla, ale nikdy jsem si nevšímala detailů. Připadalo mi, že se dívám na někoho, koho neznám. Odtrhla jsem oči od zrcadla, ale pak jsem se tam zase podívala. Ne, teď mi nepřipadalo, že mám jiný obličej. Zavrtěla jsem hlavou a šla si lehnout.

 "Kdo byl ten malíř, co namaloval tu rodinu?" zeptala jsem se. Zase jsem byla na zámku a zase jsem byla ve Zlaté síni. Měla jsem štěstí, že tu byla jiná průvodkyně.

 "Pan Destoliére. Po této poslední malbě odjel a nikdo ho už neviděl. Někteří lidé si mysleli, že ho dal král popravit za ten stín."

 "Ale mlčeli." dodala jsem. Průvodkyně přikývla a odemkla další dveře.

 "A-ahoj." hlesla jsem. Král se ke mě blížil a já jsem nemohla odtrhnout oči od jeho zlostného výrazu. Bylo tam ale ještě něco jiného. Šílenství! Byl už u mě. Skoro jsem nedýchala. Natáhl ruku a... Chtělo se mi zvracet! Prosrtčil ruku skrz mě a zalomcoval s klikou. Žaludek jsem měla prázdný, ale jako by se stáhl. Představila jsem si ho, jako hrozinku. Když odtáhl ruku, cítila jsem se zase normálně. Král se otočil a šel do Zlaté síně. Polkla jsem a opřela se o dveře. Zavřela jsemoči a snažila se pochopit, co se stalo. Náhle se ozval výkřik. Byl to její výkřik! Běžela jsem ke dveřím, ale nemohla jsem je otevřít. Bouchala jsem do nich a křičela. Na dřevu se objevily rýhy od nehtů. Věděla jsem, co udělal. Zabil ji!

 Schovat se pod postel nebylo snadné, ale nebylo snadnější, když mi prach lezl do nosu a já potlačovala každé kýchnutí. Nemohla jsem se dočkat, až bude prohlídka u konce. Měla jsem pocit, jako by průvodkyně schválně mluvily pomalu a dívaly se k posteli. Konečně tu byla poslední skupina! Musela jsem ale ještě chvíli počkat a potom vylézt z pod postele.

 Ani se mi nechtělo otvírat dveře od Zlaté síně. Mezitím, co jsem čekala na ten zázrak, jsem přemýšlela, jestli jsem se neminula budoucím povoláním. V ruce jsem držela "poctivě" ukradené klíče. Nadechla jsem se a odemkla dveře. Čekala jsem místnost, kde bude tma a jen nejasné obrysy nábytku. Musela jsem se opřít a promnout si oči, zda se mi to nezdá. Ne, nezdálo! Tančila tam a smála se. Kolem ní se vznášely zapálené svíčky a hrála jí tichounká muzika. Dívka se na mě podívala a rukou mi pokynula, abych se k ní přidala. Upřímě řečeno, nechodím ani do tanečních a ani na diskotéky, ale šla jsem k ní. Nebyla duch, byla hmotná. Začaly jsme tančit a já stále nemohla odtrhnout oči od těch jejích. Podívala jsem se na nohy a málem vykřikla. Vznášely jsme se. Dívka se jen zasmála a pomalu jsme se snesly dolů. Když jsme stály zase na pevné zemi, prudce se otevřely dveře. Ani nemusím říkat, kdo tam stál. Jenže asi nečekal mě. Padl na mě strach. A nejenom na mě. Král byl v šoku. Cizí holka v jeho každonočním zabíjení oblečená do zvonů a tričku bez ramínek. Vzpamatoval se a šel směrem k nám. Odstrčila jsem dívku a popadla nějakou věc. Byl to karabáč. To bylo jediné štěstí. Chtěl mi ho vyrvat, jenže já se rychle rozpřáhla a praštila ho do břicha. Zapotácel se. Cítila jsem v sobě strach a nenávist té dívky. Znovu jsem se rozpřáhla. Tentokrát jsem se trefila do hlavy a on se nadobro sesunul na zem. Dívala jsem se na něj a třásla se po celém těle. Pohlédla jsem na dívku. Stála tam a pozorovala svého nehybného otce. Po chvíli se pohnula. Šla k němu a poklekla edle něj.

 "Já ho měla jen ráda. Proč mě tolik nenáviděl?" pohlédla na mě. Měla slzy v očích. Klekla jsem si vedle ní a objala ji kolem ramen.

 "Víš, někteří rodiče chtějí syna. Někteří zase neví, jak lásku k dítěti vyjádřit." řekla jsem jí.

 "Zabil mě v kuchyni," vzlykla "nacpal mě do komínu a nechal mě tam zazdít. Kolikrát jsem slyšela chůvu, jak pláče a hledá mě. Můj přítel Destoliére mě viděl, když maloval moji rodinu. Udělal mě jako stín, aby lidé našli mé ostatky. Můj otec se strašlivě rozzlobil a zabil ho."

 Ráno bylo nejhorší. Dívka, Judita, se se mnou rozloučila a já čekala v kuchyni na průvodce. Přesvědčování bylo nejhorší a aby toho nebylo málo, přijeli si pro mě naši. Po týdnu našli kosti a útržky šatů. Byla to Judita. Rodiče dodnes nemůžou pochopit, jak jsem to věděla a kde jsem se naučila tančit. Každý večer chodím brzo spát. Ne kvůli škole, ale kvůli Juditě. Povídáme si a ona mě učí tančit...