Vánoční příběhy 5

Vánoce přicházejí, ale jen pomalu. Ani nebude vadit, když tu dám další z našich předvánočních příběhů.

 Isa si broukala a dokreslila Santovi oko. Byla s obrázkem spokojená.

 "Ježíšku, přines mi koně, ať mám přítele." řekla a smotala obrázek do ruličky spolu s přáním. Rychle seběhla dolů do obýváku a do punčochy dala psaní. Isina matka se usmála a dívala se, jak Isa spokojeně odchází do pokoje. Vyndala z punčochy dopis. Smutně si povzdychla.

 

 "Zase chce koně. Co to s tou holkou je? Už celý rok nemluví o ničem jiném, než o koni a přitom neví, kolik práce na něm je!" postěžovala si matka manželovi. Ten si načechral polštář a lehl si do postele.

 "Ono jí to přejde. Já jsem chtěl mít opravdový tank do svých deseti let."

 "Ano, ale tohle je něco jiného!" mávla rukou a zhasla lampičku. Isa mezitím putovala krajinou snů. Viděla kolem sebe sníh. Vůbec nestudil a ani zima nebyla. Náhle zapípal budík a ona si vzpomněla, že ho zapomněla vypnout. Všechno kolem se změnilo. Stála v jakési továrně a kolem ní byla slabá mlha.

 "Sakra!" uslyšela. Blížil se k ní kluk a rozhlížel se po okolí. Když jí uviděl, zarazil se.

 "Ty jsi ještě tady? Proč ses neprobudila? Ale to je jedno, za několik vteřin stejně ten budík ztichne a bude pokoj." vychrlil na ní.

 "Kdo jsi?"

 "Dělám lidem sny. Nikdy se mi ale nestalo, že se nikdo neprobudil takhle. Zasekl se mi stroj!" zaklel.

 "Můžu ti pomoct?" zeptala se dychtivě. Kluk se na ni nedůvěřivě podíval, ale potom pokývl hlavou.

 "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se.

 "Myslíš, že mám čas na jméno? Dělám tady dvacet hodin denně a přestávka je pro mě málo!"

 "Tak se hned nerozčiluj. Já se jmenuju..."

 "Isa, já vím. Často mě žádáš, aby se ti zdálo o koni. Jenže to nejde. Nedochází mi materiál. Tady to utáhni." ukázal jí na šroub. Mezitím, co utahovala, spolu mluvili o svém životě. Isa o svém bezstarostném a on o stěnách továrny.

 "Jo, to by se mi líbilo, být svobodný. Často se dívám na sny a někdy mi přijde líto, že mě do nich nikdo nechce a tak jim je zkazím." vysvětlil.

 "Tak já tě zvu do svého!" navrhla Isa.

 

 "Dobrou!" zavolala do obýváku Isa.

 "Už jdeš spát? Nemáš horečku?" zeptala se matka.

 "Kdepak!" stačila ještě odpovědět Isa, než zabouchla dveře od pokoje.

 "Tak, zvu tě do mého snu!" zašeptala a zavřela oči. Stála na louce a starostlivě se ohlížela. Pak uslyšela zařehtání. Běžel k ní nádherný bílý kůň a na jeho hřbetě seděl on. Zamávala mu.

 "Vymyslela jsem pro tebe jméno!" volala. Usmál se a pomohl jí do sedla. Tryskem jeli po louce plnou květin, které omamně voněly.

 "Jaké je to jméno?" zeptal se.

 "Líbilo se mi jedno ruské. Miša." odpověděla.

 

 Den před štědrým večerem si Isa s Mišou užívali jízdy na koních. Isa si všimla, že je Miša podivně zamlklý.

 "Co se děje?" zeptala se.

 "Dneska se vidíme naposled. Nepřejí si, abych dělal sny po tom, co ses probrala v továrně." řekl. Ise se sevřely vnitřnosti a v krku měla knedlík.

 "Ale to přece..."

 "Za chvíli tě vzbudí matka. Neboj, budeme se vídat každý den. Jen už nikdy nepojedeme na koni."

 "Mišo." vzlykla. Pak už jen viděla tvář své matky, která jí vzbudila.

 "Vstávat, je Štědrý den!" usmála se. Isa potlačila slzy. Celý den byla zamlklá a vůbec se neusmívala. Jídla se skoro ani nedotkla. Když došlo na rozbalování dárků, přemohla se aspoň na úsměv. Jako každý rok dostala košili, tužky, plyšáky, puzzle a novou hrací skříňku do sbírky.

 "Je tam ještě jeden." upozornil jí otec. Isa se s povzdechem natáhla po balíčku a rozbalila ho. Když ho spatřila, ztuhla.

 "Chtěla jsi koně, tak jsme ti koupili takového, který se vejde do bytu." usmála se matka. Ise stékaly radostí slzy po tváři. V ruce držela sošku bílého koně. Ten nebyl tak důležitý. Důležitější byl jezdec. Byl to Miša! Usmíval se na ní, pravou ruku pozdviženou k pozdravu. Isa objala rodiče a děkovala jim.

 

 "Mišo, stýská se mi!" řekla před spaním sošce.

 Mě taky Iso, mě taky...

---