Kamenná volba

               Ve velkém naleštěném okně se mihotala mezi odlesky rozžatých svícnů její nehybná postava. Už snad posté stála u těžkých zelených závěsů a dívala se do podzimní tmy. Možná právě tahle stínohra je ten tolik očekávaný pohyb jezdce pobízejícího koně.. anebo že by pohybující se stíny pod stromy v zahradě byl podkoní, co odvádí zpěněného hřebce do stájí? Ani se nepohnula a jen tiše naslouchala..  byl to však jen pohyb divokého zvířete a větve smýkané západním větrem. Byla nedočkavá..

Odvrátila se konečně od okna a pomalu přešla ke stolu. Konečky prstů se dotýkala vycíděných stříbrných příborů, ještě jednou srovnala nakrčené konce ubrousků a vyměnila další dohořelou svíčku. Obešla stůl poprvé.. pak podruhé.. a ač se zdála roztěkaná, uvnitř panoval naprostý klid. Usmála se dokonce při pohledu na stůl a ubrus rudé barvy, který vybrala schválně, aby nejen jí připomenul jeho poslední překvapení. Ještě teď si dokázala vybavit zatajení dechu, když jedním pohybem strhnul bělostný ubrus se vším, co na něm stálo a před ní se v řinkotu padajícího nádobí objevil stůl potažený právě rudým suknem. Ještě teď si dokázala vybavit ten pocit překvapení a vzrůstajícího vzrušení, když jí začal rozepínat spony na jejích obyčejných zelených šatech, ještě teď ji zaléval pocit bezpečí, když jí nabídl ruku, aby se nahá položila na stůl  a pocit naplnění a svého vlastního jedinečného jsoucna, když z jeho rukou přijímala veškerou jeho vůli s dychtivostí a  odevzdáním jí vlastním.

I teď měla stejné zelené šaty.. umně vystužený korzet, který dal vyniknout jejím křivkám a měkce splývavá látka dlouhé lesklé sukně. Přes sebe měla přehozený lehký zelený šátek, který zakrýval poodhalená ramena. Plameny v kamenném krbu zapraskaly a ona se podvědomě zachvěla. Musí udržet oheň.. blesklo jí hlavou a rozběhla se k němu. Přiložila jedno dvě polena. Hlavu opřela o chladný kámen a oči sledovaly chvění plamenů.. Sem tam bezmyšlenkovitě rýpla pohrabáčem do ohořelého dřeva.. sem tam do něj uhodila, až z něj vylétl roj jiskřiček.  Po chvíli odtrhla pohled od ohniště a posadila se do hlubokého křesla postaveného hned vedle krbu.

Chvíli ještě rozhrnovala uhlíky pohrabáčem, ale pak se zahleděla do plamenů a odložila pohrabáč. Cítila žár ohně na své očekáváním napjaté kůži, dokonce měla pocit, že cítí i jejich pohyby a měla neodolatelnou touhu se jich dotknout. Bezděčně natáhla ruku k ohni..a ještě blíž.. a ještě kousek.. dokud žár nebyl nesnesitelný. Ucukla rukou a v tu chvíli jakoby se v místnosti ochladilo. Přitáhla si šátek ještě těsněji k sobě a schoulila se do křesla. Bloumala si ve svých myšlenkách.. zrak upřený na rozžatý svícen na stole. Koutky úst jí povylétly, když si vzpomněla na první okamžik, kdy se jejich pohledy náhodou setkaly nad šálkem kávy.. na první okamžiky tajného společného spiknutí při výročním turnaji, kdy oba přáli štěstí tomu největšímu outsiderovi s takovým zapálením, které jí vehnalo červenou barvu do tváří a jemu bělost do kloubů, jak urputně zatínal pěsti při každém dalším úderu dlouhého kopí. Pak jejich první tajná schůzka plná šepotu a doteků.. sdílená bolest, když zemřel její strýc, který jí už po dlouhá léta byl spíš otcem.. společný boj proti jejímu nepříteli rušícímu její klidný spánek a její panství už tolik let.. stejné myšlenky.. stejné představy.. Zvykla si na to, že přijíždí s nepředvídatelnou nepravidelností.. Čas mezi návštěvami měla vyplněný starostmi o celé panství a vždycky jí rychle utíkal.. krom nocí, uprostřed nichž se budila zpocená a vystrašená, kdy nepřítel neočekávaně zaútočil na místech, kde by to  vůbec nečekala.. a krom dne jeho ohlášeného příjezdu, který se vlekl již od rána jako dlouhé zimní večery.

Víčka se ztěžka přimkla k sobě a po chvilce začala pravidelně oddechovat. Cítila, že usíná, ale nebránila se tomu.. spánek byl pro ni tak vzácný.. Chvíli se jí před očima míhaly jeden obraz za druhým.. V tom jejich sled ustálil a před ní se otevřel pohled do malé útulné místnosti.. Všude desítky rozžatých svíček.. teplo.. zvláštní vůně.. a šustot šatů. Podobný krb.. před ním kožešina.. pohodlné křeslo.. nejasné kontury lidské postavy v něm. Snažila se zaostřit zrak.. zorničky se jí roztáhly vzrušením a její rty užuž chtěly vykřiknout jeho jméno.. Ve chvíli, kdy se k němu chtěla rozběhnout jí cosi strhlo zpátky.. snažila se vymanit z pevného sevření.. volat o pomoc .. cokoliv.. ale hlas selhal.. svaly ochably.. Jen černý plášť se dotkl jejích ramen.. do rukou se zařízl provaz.. v ústech ucítila slanou chuť látky.. a v uších zazněl nenáviděný hlas.. "Dívej se.." Chtěla se vymanit.. chtěla bojovat jako vždycky.. chtěla ukázat že je silná.. že její tělo se pokaždé zahojí.. a její duše.. její duše stále věří v jeho porážku.. Chtěla vykřičet, že už na to není sama.. že je tu někdo silnější než ona.. někdo silnější než hrubá síla v černém plášti, kterou on smete jedním pohybem..  že se nebojí, protože mu bezmezně věří.. dokonce víc jak svému strýci.. V tu chvíli byla silná.. Tak silná, že když  napnula zápěstí.. uslyšela zvuk praskajících vláken, z kterých byl provaz spleten.. tak silná, že se jí z úst povedlo vyplivnout kus špinavé látky.. tak silná, že se konečně odvážila nadechnout a zakřičet jeho jméno..

V okamžiku, kdy jazyk začal drnčet o horní patro, se v malé místnosti otevřely dveře. Jeho se zalíbením pozdvižené obočí v ní udusilo výkřik téměř okamžitě. Šustot šatů ji přiměl od něj odtrhnout zrak.. Uviděla ji.. Hrdé nesení těla.. svůdný pohled plný příslibů a přeci tak pokorný.. červené šaty kroutící se kolem jejích kotníků.. ňadra vyzdvihnutá korzetem ale nezakrytá.. volně visící přes lem korzetu.. zahalená do tenké rudé látky.. vějíř v ruce, na které bylo znát, že ho umí ovládat.. stříbrný řetízek s rudým kamenem..  chřípí rozšířené vzrušením.. Skutečná Dáma.
Začala tančit.. Nejprve pomalu.. že se jí sukně jen lehce vzdouvala a odkrývala útlé kotníky.. pak rychleji a rychleji.. až sukně vířila jako jeden velký rudý plápolající plamen. Dotančila před něj.. ještě jednou dvakrát předvedla dokonale naučené taneční kroky, když v tom jí jediným posunkem zarazil uprostřed pohybu. Stála strnule jak socha.. mírně zadýchaná.. tělo rozechvělé tancem a vzrušením. Přišel  první příkaz.. a pak další a další.. její ruce automaticky plnily vše ještě dřív, než slova dozněla v některém z koutů místnosti. Svíčky ani nestačily podvakráte zapraskat.. když před ním stanula úplně nahá.

          Vzduch se jí vrátil do plic zcela nečekaně. Rozkašlala se. Odtrhnul oči od nahého těla a pátravě se podíval jejím směrem, jakoby něco zaslechl.. po chvíli se ale pohled vrátil zpátky. Kašlala ještě chvíli, ale jeho soustředěnost to už nevyrušilo. Strnule stála a dívala se na dvojici.  Černý plášť opět zavířil.. "Vidíš?..?" Fyzicky cítila jeho úšklebek za svými zády. Ještě chvíli nevěřícně hleděla na dvě postavy dokončující přípravy.. než pochopila. Ona mu patří.. Ta dáma mu skutečně patří. Bylo to znát v každém jejím pohybu.. v každém úkonu  co udělala.. v každém neslyšeném přikývnutí.. v každé buňce jejího krásného mladého pružného těla..  A také v každém jeho pohledu.. jeho jistých gestech.

Nenápadně schovala mezi záhyby sukně vykukující lýtko a snažila se natočit tak.. aby nebyly vidět tenké bílé linie, které jí hyzdily napnutou kůži.. nejen na noze. Pohledem se vrátila zpátky do místnosti, kde mladá dáma ležela na kožešině.. ruce a nohy doširoka roztažené.. vlasy rozhozené směrem do středu místnosti.. On ještě popatřil na svoje dílo a přistoupil ke krbu.

Prohrála! Věděla to přesně ve chvíli, kdy sňal ze svícnu hořící svíčku. Prohrála!! U ucha jí zazněl tichý škodolibý smích. Prudce stiskla víčka k sobě, aby už neviděla jediný jeho pohyb. Tiskla k sobě pevně i čelisti chtíc zabránit slzám prodrat se skrz semknutá víčka. "Dívej se.. !!!!" Zavrtěla hlavou a ještě víc napnula svaly. Dopadla první rána. Necítila už bolest.. měla tělo otupělé dlouhými měsíci jejích pravidelných dávek. O to víc byla odhodlaná oči neotevřít. "Je to jen sen," opakovala si stále dokola, "..jen sen, ze kterého se jako vždy probudím!" "Otevři oči!!" zasyčelo to za ní. Strnule očekávala další rány. Místo nich sebou její tělo trhlo, když za zády uslyšela kovový zvuk. Ucítila špičku nože na krku, přejíždět sem a tam, až se zastavila na místě, kde bylo přes tenkou kůži vidět pulsující tepnu. Nůž přitlačil. "Otevři oči!!" Nepohnula se a přesto ucítila, jak kůže praská pod náporem oceli a po krku stéká kapka rudá jako rubín. Nepohnula se. Nůž se přemístil na druhou stranu. Ucítila horký dech na šíji.. "Zabiju ho." Doširoka otevřela oči leknutím.. právě v tu chvíli, aby uviděla, jak se svíčka naklánějící nad nahým tělem na okamžik zastaví.. Na ten malý okamžik, kdy se kapka vosku  chvěje na okraji svíčky a její váha jí pomalu nutí se od něj odpoutat a jen nepatrné zachvění ruky způsobí její pád. Pohnul rukou úmyslně.. a ta se vydala na svou kratičkou pouť?  Za vteřinu dopadla na předem určené místo.

Probudila se s výkřikem a nesmírnou bolestí na prsou. Chytila se za hruď jakoby chtěla tu pálivou bolest vytrhnout přímo ze sebe. Známá křeč v prsou jí nedovolila se znovu nadechnout. Myšlenky vířily jedna za druhou jak šílený roj jiskřiček ve vyhasínajícím krbu. Věděla o ní a  myslela si, že o ní ví dost, aby s její existencí dokázala nakládat. Teď ale její tělo ovládal nově nabytý pocit. Prohrála.. Tak proč se tu svíjí a každým pohybem bojuje o životodárný doušek vzduchu. Na malou chvilku ji hlavou proběhla myšlenka na sladký nekonečný bezbolestný spánek.. tělo se zklidnilo a přestalo bojovat.. než za stejně malou chvilku myšlenku vypudila z hlavy a nutila plíce se konečně roztáhnout. Křeč povolila a do plic jí začal proudit studený vzduch. Vyčerpaně opřela hlavu o polštář, který strhla při zápase z křesla. Bolelo jí celé tělo.. duše.. Myšlenky byly ty tam.. v hlavě jen prázdnota.

Nevěděla, jak dlouho tak seděla, když v tom jí zazněl v uších tichý hlas.. "Holčičko moje, až tě jednou bude celé Tvé já bolet tak, že to bude k nevydržení, jdi a otevři tuhle obálku. Třeba poslouží Tobě stejně jako posloužila kdysi mně." Ach maminko, jak bych mohla zapomenout na Vaše unavené nemocné oči, kterými jste na mne hleděla, když jste držela obálku ve chvějících se prstech. Na ty chladné oči bez citu, které nebyly vždy takové.. pamatovala si je i zářící, překypující životem a radosti z něj.  A ani na to..jak jste říkala, že doufáte, že ji nikdy nebudu potřebovat. Ano.. obálka! Bolest na prsou ji znovu postavila na nohy a ona se rozběhla dlouhými chodbami ke svému pokoji. Ano.. obálka!.. musím to vyřešit hned.. hned teď! Proběhla obloukem dveří vedoucích do její ložnice, otevřela těžkou kovanou truhlu a za její záda se začala snášet jedna uložená věc za druhou. Najednou ji držela v dlaních.. studenou jak matčin pohled. Na okamžik zaváhala než se posadila a rozlomila pečeť s otiskem jejich rodu. S jistotou poznala matčino úhledné písmo. "Holčičko moje. Ve chvíli, kdy čteš tyto řádky, je zcela jisté, že se rodinná kletba opět vyplnila. Bolest, která tě nyní sužuje, cítily i všechny ženy, jejichž rodová linie vede až do dob, kdy na hradě vládnul rod Křížové koruny. Starý pán nemaje stále dědice rozhodnul se putovat do dalekých krajů k věhlasné čarodějce z Východního cípu pro radu. A protože se dlouho nevracel a ženu měl mladou a zdravou, povila ta po třetím roce jeho nepřítomnosti dceru hradnímu sokolníkovi. Starý pán se však po dalších dvou letech vrátil zcela sám a s podivným nákladem. Zjistiv co se přihodilo, proklel na místě malé děcko. Ihned jak kletbu vyřknul, uvědomil si, že kletbu vyslovil na nepravém místě. Chtě zmírnit ještě její účinnost, odhalil tajný náklad řka:  "Dobře mi radila čarodějnice vzít Kámen bolesti s sebou. Až Ti bude, maličká, nejhůře, jdi.. dotkni se ho.. a projdi jím. Zmizí v něm veškerá Tvá bolest.. Ale pozor.. ještě nikdy nikdo nezjistil.. které další pocity a city z Tebe vytáhne. Je to tedy jen Tvá volba." Každá z žen našeho rodu jím, dceruško,  prošla a každá ztratila ještě i něco navíc. Poté co nešťastnou náhodou zemřel Tvůj otec, když krotil mého neposlušného koně.. nechala jsem ho před Tebou zavřít do sklepení za těžká kovaná dvířka. Tady je od nich klíček. Dobře rozmýšlej, než se ho dotkneš."

V dlani ještě dlouho hřála malý ozdobný klíček zatímco jí hlavou zněla poslední matčina slova. Dech se jí už zklidnil a s ním začaly přicházet i první myšlenky.. že krb v jídelně asi vychladnul.. jídlo se může dát psům.. a svíčky by se měly zfouknout, aby vydržely ještě na další večer. V tom jí zasáhla druhá palčivá bolest.. v oblasti klína. Svezla se na kolena a zkroucená se modlila, aby co nejdřív přešla a ona mohla sebrat ze země zlatý klíček a vydat se na cestu ke kovaným dveřím. Byla totiž rozhodnuta.

Světlo louče odkrývalo část těžkých dubových dveří. Klíčovou dírku našla okamžitě na kování zdobené petlice. Vsunula do ní klíček a otočila s ním. Dveře lehce zavrzaly a pomalu se před ní otevřely. "Hmmm tak Ty se mě chceš zbavit?" zaslechla najednou zasyčet černý hlas. Vběhla dovnitř a dveře za sebou zprudka zabouchla. Plamen louče se zachvěl. Opatrně ji zasunula do držáku hned vedle dveří. Místnosti vévodil kámen velikosti dospělého člověka a tvaru padající kapky. Přistoupila k němu. Obláčky páry, které jí šly od úst, jen dokazovaly její zrychlený dech. Dotkla se špičky kamene a dlaní přejížděla po jejím ostrém hrotu. Dokud neuviděla stékat rudou kapku po kameni.. neuvědomila si, že má ruku poraněnou. S údivem pohlédla na dlaň ze které jí crčela krev. Necítila bolest. Jen tu která jí ještě stále přebývala v hrudi a v klíně. Pozorovala, jak krvácení pomalu ustává. Konečně! Zbaví se veškeré bolesti. Konec bezesným nocím.. konec boje s nepřítelem.. konec pochyb o svém vlastním nedokonalém já, myšlenek na to, že se Jí nikdy nemůže vyrovnat..  na to, až on jednou pochopí, že ho není hodna.. bude pak se svým nepřítelem dál bojovat jen sama.. O co všechno ale můžu přijít?.. ptala se sama sebe.. a snažila se vybavit všechny hřejivé pocity.. okamžiky laskavosti, naplnění, lásky, radosti.. ale ani jeden nebyl silnější než její bolest. Přesto chvíli zaváhala. V tom zaslechla z rohu místnosti zašustění šatů. Rychle zvedla zrak.. a jakoby zahlédla mizející záhyby červené látky. Ještě naposledy jí blesklo hlavou.. "Nikdy se té dámě nemohu rovnat.. já.. já se svými obyčejnými šaty.. obyčejnými radostmi.. obyčejným životem.." Sklonila bezmocně hlavu. 

Ještě chvíli stála se svěšenýma ramenama, ještě chvíli se upřeně dívala do kamenné šedi.. Ještě chvíli.. 

Potom se zhluboka nadechla, její hruď se vypnula, ruce sklouzly podél těla a pohled se projasnil.. Ani nezpozorovala, že jí v jednu chvíli šátek sklouznul z ramen. Jen se soustředila na kámen před sebou. Neslyšela už ozvěnu podkov bušících do dláždění hradního mostu, neslyšela  řinkot postroje při sesedání jezdce na hradním nádvoří, neslyšela ani sytý mužský hlas, co volá její jméno.. Na okamžik přimkla víčka pevně k sobě, na okamžik ještě ucítila vlhkost slzy, která stékala klikatě dolů po tváři, na okamžik jí možná opět neznatelně klesla ramena. Pak se ale hrdě napřímila..   a vstoupila.