STO TAKOVÝCH DOMŮ - 13.

 

Svíral mne v náruči tak pevně, až jsem cítila, že mi dochází dech. „Nikdy, nikdy tě nechci opustit.“ Jeho šepot zněl zoufale.

„Také nechci, abys to někdy udělal. Pusť mě, dusím se.“

„Odpusť lásko, už nevím, jak ti dát najevo, co pro mne znamenáš.“

Vážně jsem na něj pohlédla. „Tak pojď se mnou společně dát našemu vztahu nějakou formu. Je potřeba vše uspořádat. Takhle moc trpím.“

„Ty trpíš, miláčku? Ne, tohle jsem nechtěl. Rve mi to srdce na kusy, ale nemůžu nic dělat. Zatím ne. Vidíš, jsi tu a já si říkám, že bych tě měl donutit odtud odejít. Pro tvé vlastní dobro. A právě proto, že tě nade vše miluji. A potom zase promluví ten druhý hlas ve mně a já se sobecky těším z každé vteřiny, kterou smím prožít v tvé společnosti. Ty jsi můj zázrak, má naděje…“

„Moje naděje vězí v tvém rozhodnutí. Když jsi se mnou, nevidím žádné stíny plížící se podél zdí a číhající na vhodnou příležitost…“ S ním jsem se nebála ničeho a nikoho.

„Stále se mi vrací naše první setkání. Vlasy ti cuchal vítr a celá tvá postava se choulila ve smutku, tolik jsem toužil ten smutek odehnat… Nepodařilo se mi to. Jen jsem ti přitížil.“

„Tak nemluv. To není pravda. Jsem sama zodpovědná za své činy.“

„Kdepak, nikdo nemá právo na tebe nakládat hříchy minulosti. Tím méně já.“

„Minulost je minulost a nesmíme ji pouštět mezi nás. Všechno je to už dávno. Všechno je pryč!“

„Není! Ne není!“ Popošel ke zdi a udeřil do ní pěstí. Ozvala se dutá rána. Jeho zuřivost mě vyděsila. Ustoupila jsem o krok a vrazila do nízkého stolku. Pohotově jsem se otočila a zachytila padající vázu. Postavila jsem ji zpět na místo.

„Já už nevím, jak dál. Prostě nevím.“ Zdrceně usedl na pohovku. Rukou si promnul unavené oči.

Naráz jsem se rozhodla. „Počkej tady, já se hned vrátím.“ Vyrazila jsem ke dveřím a utíkala přes chodbu ke schodům na půdu.

„Stůj!“ slyšela jsem za zády. „Nechoď nikam!“

Musela jsem. Musela jsem překonat strach a znovu se tam podívat. Něco se mi tam zdálo divné, něco mi vězelo hluboko v podvědomí. Musím se podívat do té místnosti, abych si udělala jasno. Vlítla jsem do dveří a rozhlížela se nervózně kolem. Knihy, stůl, gauč… knihy, stůl, gauč… knihy, stůl, gauč, podlaha… Knihy! Přistoupila jsem k polici ve výšce očí a zírala na hřbety knih vázaných v kůži hlásajícími názvy jako Svatojánská mazání, Všeliká koření a býlí našich lesů, Herbář…

„Terezko! Terezko!“ máma stála nade mnou a hladila mě ustaraně po vlasech.

„Co je?“ zamžourala jsem na ni ospale. V pokoji byla tma, jen z chodby sem dopadal pootevřenými dveřmi proužek světla.

„Něco se ti zdálo. Křičela jsi. Šla jsem na záchod a slyšela tě.“

„To je v pořádku, mami. Běž si lehnout. Občas mívám divoké sny.“

„Nechceš, abych ti přinesla trochu teplého mléka?“

„Ne, nic mi není. Jsem tak ospalá, že budu spát jako dudek.“

„Tak dobře. Snad už se ti bude zdát něco hezkého.“ Sklonila se nade mnou a políbila mě na čelo, jako když jsem byla malá holčička. Blaženě jsem se usmála a jak za sebou zavřela máma dveře, cítila jsem, že usínám a žádné další sny už tuto noc ke  mně nepřijdou.

Pondělní dopoledne pro mne bylo těžké, přetěžké. Máma i táta byli v práci a já zjistila, že v domě nemám stání. Chodila jsem chvíli po zahradě, ovšem duševního klidu jsem nedosáhla. Před očima se mi míhaly střídavě obrazy Aleše, co by pisatele knih o bylinkách a starých knih naskládaných v polici na totéž téma. To nemůže být náhoda. O co tady jde? Jak vypadá podkrovní pokojík dnes? Jaká se stala v Alešově domě tragédie? To by se určitě zjistit dalo. Jenomže bych to asi pociťovala jako podraz. To by z mé strany nebylo fér. Když to chci vědět, měla bych se zeptat přímo Aleše. A ne slídit za jeho zády. To se mi z nějakého důvodu příčilo.

Rozběhla jsem se do svého pokoje, cestou přivoněla k nevonným oranžovým růžím, popadla jsem mobil a vyhledala v seznamu Aleše. Telefon zazvonil přesně třikrát, než jej Aleš zvednul. Ani nebyl překvapený, že mu volám.

Za hodinku jsem se už vítala s Chlupáčem, který projevoval nefalšovanou radost z mého příjezdu. Aleš jen s úsměvem přihlížel. „No, já jsem si říkal, co tak asi budeš celý ten týden u vašich dělat… Ale, že tě tu budu mít nasazenou už od pondělí, to mě nenapadlo.“

„Aspoň budeš mít nějaké zpestření v té své samotě, ne?“ odpověděla jsem sladce.

„Ale předem tě varuji, že mám dost práce, kterou bych chtěl udělat, takže na nějaké vysedávání u kávy nebo celodenní popíjení slivovice můžeš klidně zapomenout. Bude se dělat!“

„Mám dovolenou.“

„Fyzická práce na čerstvém vzduchu ti udělá dobře, neboj. A mimochodem, nenutil jsem tě sem jezdit,“ dodal. Což teda nemusel!

Povzdechla jsem si: „Proboha! Ty mluvíš přesně jako táta.“

„Moudrý to muž,“ pokýval Aleš dramaticky hlavou a důrazně vztyčil ukazováček.

„Měla bych tě s ním seznámit.“

„Tak to zadrž!“ bránil se Aleš. „To, že jsi se mi nacpala do domu a donutila mě se s tebou jaksi přátelit je jedna věc, ale abys mě zatahovala do svých rodinných záležitostí, to už je trochu moc…“ Sice se tomu smál, jenže mi bylo jasné, že přesně takhle to on vidí.

„Tak do čeho se mám pustit?“ zeptala jsem se odhodlaně.

„Vyklízím kůlnu vzadu za domem.“

„Á, to je zajímavé.“ V duchu už jsem viděla snad tucet zajímavých předmětů, které tam objevím a které mne dovedou k rozluštění záhady tohoto domu.

Aleš se na mě podíval pochybovačně. „Nečekej žádnou senzaci, jsou tam jen samé krámy. Staré sáňky, hromady dřevěných desek, kusy starého nábytku…“

„Nevadí, pak bychom se třeba mohli pustit do půdy…“ uniklo mi nějakým záhadným způsobem.

„Prosím?!“ hleděl na mě a provrtával mě přitom pohledem.

„Mám dovolenou celý týden, tak možná dojde při tom úklidu i na půdu. Odshora dolů. Vlastně naopak… Odspodu nahoru,“ snažila jsem se to nějak zakamuflovat.

„Hodláš sem jezdit každý den?“ vypadal ohromeně, ale zase ne tak moc. „Jasně. Tvoje dovolená byla jen záminka, co?“

„To zas ne. Tak to není!“

„Víš co? Jdeme něco dělat, než se z tebe vážně zcvoknu.“

Vyklízení nám šlo jedna radost. Zajímavostí sice byla kůlna vskutku prostá, zato legrace jsme si užili dost. Hlavně s Chlupáčem, který si myslel, že je to báječná hra na nošení předmětů ven a zase zpět dovnitř. Marně se Aleš rozčiloval, Chlupáč byl ve svém živlu a já ho ještě nenápadně v jeho činnosti povzbuzovala. Za tu legraci, teda psinu, to opravdu stálo.

Kolem třetí odpoledne jsem odjížděla sice trochu unavená, ale docela šťastná. Máma s tátou dorazili domů chvíli po mně. Chtěli vědět, co jsem celý den dělala. Vymluvila jsem se na návštěvu u známých, což táta nekomentoval, avšak máma na mě upřela svůj zkoumavý pohled. Ve chvíli, kdy po jídle táta odešel s pivem k televizi, se do mě pustila.

„Tak kde jsi byla?“

„U známých přece.“

„U kterých známých?“

„Ty neznáš.“

„Tak to je nejvyšší čas, abys mi o nich něco řekla, nemyslíš?“

Zase budu muset s pravdou ven. Opatrně jsem tedy začala povídat o Alešovi.

„Tak ty si s těmi hloupostmi nedáš pokoj! Chceš, aby se ti něco stalo? To není jen tak, vlézt někomu do domu. Víš, co by ti mohl udělat?“ Máma se strašlivě rozzlobila.

„Mami, to není tak, jak myslíš. Má to spojitost s tím snem a to znamená…“

„Co?! Co to znamená? Že jsi hloupá koza, které nestačí noční můry. Vyhledáváš dobrodružství a nedíváš se napravo, nalevo. Tohle si už nemůžeš dovolit! Rozumíš? Na to nemáš věk!“

„Nemám na to věk? Co dělám tak hrozného? Celé jsi to obrátila naruby. Snažíš se ubít mé sny?“ bránila jsem se plačtivě.

„Terezo! Vzpamatuj se! Tady přece vůbec nejde o nějaké tvoje sny. Život není o snech. Tvůj život už vůbec ne. Nemáš povahu snílka, narazíš. Ošklivě narazíš, to ti říkám předem.“

„Kolem nás se děje tolik podivného, věci, o kterých se musí přemýšlet, věci, které nelze ignorovat, jenže tobě je snad každý zázrak málo…“

„Zázrak bude, když tímhle tvým obdobím projdeš bez větší újmy. Nechci se s tebou hádat, ani ti říkat, co máš dělat. Stejně je to zbytečné, ale souhlasit či mlčky přihlížet… Ne, to nemůžu!“ Sevřela pevně rty a vypadala, že už se se mnou nehodlá ani bavit.

Odešla jsem do svého pokoje. Mrzelo mne to nepochopení z máminy strany. Její postoj jsem však chápala. Má o mě strach. A ten strach jí brání pořádně vnímat, co jí říkám, co se jí vlastně pokouším vysvětlit. Její nedůvěra ještě jen víc vyburcovala cosi ve mně, aby se rvalo a dralo kupředu. Opravdu jsem nechtěla vidět a slyšet. Toužila jsem jen dosáhnout svého cíle a dokázat, že se mi všechno nepřihodilo jen tak náhodou. Že mé sny a má rozhodnutí mne vedla správným směrem.

Než jsem ukončila dovolenou a vrátila se domů, navštívila jsem Aleše v jeho záhadném domě ještě dvakrát. Nic nového jsem se nedozvěděla, podařilo se mi ale aspoň posílit přátelskou vazbu mezi námi. Hodně jsem si dávala pozor na vše, co říkám, co dělám a jak se tvářím. V klidu svého bytu jsem pak zpětně analyzovala naše rozhovory. Nenašla jsem nic, co by v mých vzpomínkách působilo rušivě. Byla jsem sama se sebou docela spokojená. Když nemohu ke svému cíli běžet  mílovými kroky, pokusím se přiblížit malými krůčky. Rozhodně nesmím zapomenout si zjistit druhého majitele domu. Přestože jsem jej nemínila prozatím kontaktovat bez Alešova vědomí. Na to jsem si našeho narůstajícího přátelství příliš vážila. Musím jednat chytře a obezřetně.

 

 

---