Realita

Potichoučku se utápím v krvi rozervaných křídel naděje.

Ledově hladké srdce se mi roztéká…

Co se děje?

Nic…neptej se, nech mě být, nech mě se utopit a umřít.

Zabili mi naději

Na lásku, na štěstí, na, na…. Ale.. .co vy víte… vy nechápete mou krásnou bolest.

Bando tupců

Proč mne radši někdo z vás nezavede do toho krvavě modrého nebe?

Kde už nebudou city, budeme se jen vznášet

v křehkých obláčcích naděje a spasení…

jste tak slabí aby jste mi ušetřili hodný žal, který tak objímá mé škaredé a tlusté tělo… zjizvené šrámy prořezávajícími bledou kůži…

Jste tak podlí, že mi nepomůžete

Jen blbě litujete… a činy se ztrácí kdesi v té černé žluči

Tedy se sama vydávám na expedici skončení

Přede mnou cesta daleká…

Daleko do nebe

Do krvavě modrého nebe

Pláčem se zbarvuje můj šat

Slabým pláčem hnusného malého sraba

Né, už zase mi srdce někdo rozervává… krásně bolestivě jej rozervává… děkuji.

Tím že mě tu stahuje…. Dolů, na zem, néé….. já tu nechci žít, musím se zabít, musíš mě zabít, musím umřít….nech mě umřít…

Odporně sobecká slova blba.

Za ty ho všichni poslali někam…do… chm

Shodili ho z jeho cesty smrti, pro své dobro!!

Jen aby nemuseli platit jeho pohřeb… a aby nepřišli o slzy…svině jste… nenávidím vás…

Nenávist objímá téměř všechny mé přátele.

Jsem ohavná… - heboučká pravda.

Ale jen Ty jsi hodný, Ty jediný…

Ty, můj anděl

Co miluješ to co já…

Ale mám opět tu nádherně spravedlivou smůlu.

Nechceš mě, chceš ji, ona chce Tě… nechce?

Nemůže?

Já můžu

Už můžu

Ale že to trvalo

Sbohem