STO TAKOVÝCH DOMŮ - 16.

Krvavé slunce pomalu mizelo za obzor. Uvědomila jsem si, že mi začíná být zima. Rukama jsem si třela holá ramena. Zašla jsem si domů pro svetr a vrátila se zpět do zahrady. Ze slunce už zbývala jen čtvrtina. Pohodlně jsem se usadila na lavičce. S přibývající tmou rostla i má tíseň. Něco bylo špatně. Ať jsem si však lámala hlavu sebevíc, nevěděla jsem přesně co. Seděla jsem na lavičce dlouho, tak dlouho, že jsem viděla zářit hvězdy na obloze. Pocit úzkosti mne ovládnul natolik, že jsem se nedokázala pohnout z místa. Stíny mohutných ovocných stromů mě děsily. Pohybovaly se, přestože bylo úplné bezvětří. Listí šelestilo a v tom šelestu, jako by ke mně mluvily stovky tichých hlasů. Nerozuměla jsem. Nechtěla jsem rozumět…

To bylo děsivé. To nebyl sen, ale horor. Ležela jsem v posteli a ještě pod vlivem toho děsivého snu se bála pohnout. Chtělo se mi na záchod. Přesně, jak jsem Alešovi předpovídala. Rozhodovala jsem se mezi smrtí strachem a ostudou, až to nevydržím a udělám potřebu přímo tady do postele. Obě představy byly příšerné, ale při smrti hrůzou si alespoň zachovám svou čest, což se o druhé možnosti říct nedalo. Se srdcem bušícím jako o závod jsem potmě přeběhla ke dveřím. Nahmatala jsem vypínač a rozsvítila světlo. Vlastně nerozsvítila. Žárovka v lustru jen prskla a pokoj se zase ponořil do tmy. Do ještě horší tmy než jaká byla předtím. Rozdíl mezi tamtou tmou a tmou současnou byl především v tom, že tamta tma měla mít jen dočasné trvání. Měla jsem rozsvítit a zahnat všechny své přízraky. Jenže to jsem už teď nemohla. Tahle tma byla definitivní. Další vypínač a další světlo jsou na chodbě. To znamená otevřít dveře a čelit otevřeně všemu, co je za nimi.

Zvládla jsem to. Stála jsem na chodbě a tiskla vypínač. Nic. Musela jsem předtím vyhodit pojistky. Stála jsem tam bez hnutí. Po čele mi stékal studený pot. Zavřela jsem oči. Když jsem je po několika vteřinách otevřela, viděla jsem nejasně šedivou skvrnu, blížící se ke mně. Ten pohyb provázelo hlasité ťapání. Hrůza mě omráčila, nebyla jsem schopná jediné jasné myšlenky. Vykřikla jsem. Skvrna do mě vrazila a než mi došlo, že je to jen Chlupáč, ječela jsem už na celé kolo. Vzápětí jsem slyšela kroky a pak rámus. Následovalo hlasité klení.

„Sakra! Proč je tady taková tma!“ nadával Aleš.

„Vyrazila jsem pojistky.“

Zmizel a za chvíli se vrátil s baterkou. „Co tady vyvádíš?“ obořil se na mě. Chlupáč stáhnul uši dozadu a tvářil se provinile. Já taky.

„Šla jsem na záchod.“

„To je vtip?“

„Šla jsem na záchod. V pokoji mi ale praskla žárovka.“

„A proč tady ječíš, jako by tě vraždili?“

„Lekla jsem se Chlupáče. Zjevil se tu jako duch.“

„Aha. Takže jako duch…“ Přistoupil ke skříňce s pojistkami. Hlavní vypínač byl vyhozený. Znovu ho nahodil a světlo na chodbě se rozsvítilo. Neměla jsem se k žádnému pohybu. Světlo svítilo a mě se nesmírně ulevilo. Musela jsem se usmát. Jsem pěkný strašpytel.

„Chtěla jsi jít na záchod“, připomněl mi Aleš.

Při návratu z oné místnosti už byla chodba prázdná. Aleš i Chlupáč zmizeli. Bezradně jsem přešlapovala na místě. Do temného pokoje se mi samotné nechtělo. Kdyby šel se mnou aspoň ten pes. Potichu jsem zapískala. Nic. Ještě jednou jsem pokus zopakovala. Chlupáč nikde. Zkusila jsem tedy zapískat trochu hlasitěji. Místo Chlupáče se vynořil Aleš.

„Co tady blbneš?“

„Neblbnu, volám Chlupáče.“

„A co takhle? Chlupáči!“ zakřičel a pes rázem přiběhnul z kuchyně, kde se byl napít, soudě podle mokrého čumáku. „A co mu vlastně chceš?“ divil se jeho páneček.

„Aby šel se mnou spát.“

„Hm. To je dobré. A nechceš raději do postele mě?“

„Tak to teda opravdu nechci!“ Odkráčela jsem s Chlupáčem v patách. Poslušně se uložil vedle mé postele.

Ráno jsem si přispala. Koukla jsem na mobil, kolik je hodin. Deset pryč. Chlupáč už v pokoji nebyl. Aleš ho musel pustit ven. Oblékla jsem se, umyla a s hrnečkem horké kávy vyšla na zahradu, kde ti dva lenošili. Chlupáč mi radostně běžel naproti, sotva mě zahlédnul. Aleš se také usmíval. „Do hodiny by měl přijet.“

„Bratr? Volal ti?“

„Před chvílí, než jsi přišla.“

„Vida, tak jsme se dočkali.“ Oproti včerejšku jsem to brala v klidu. Co se má stát, se stane…

Jenže co se skutečně stalo mi nakonec připadalo jako sen. Zlý sen. Pár minut po poledni vystoupil z auta muž. Viděli jsme ho přijíždět a vydali se mu vstříc. Aleš šel první, já dva kroky za ním. Ve chvíli, kdy jsme na sebe s oním mužem pohlédli, jsme oba ztuhli a svět kolem se přestal točit. Ačkoli bylo chvíli po poledni a vzduch horkem hustý a nedýchatelný, prostor kolem nás se naplnil chladem. Slunce ztratilo svou zář, zdálo se mi, jako bych oslepla a vzápětí začala zase vidět, ale nějak jinak, tak neskutečně…

Díval se na mě, jako by spatřil ducha. Promnul si oči a když můj obraz nemizel, upřeně se mi zahleděl do tváře. Pozvedla jsem ruce a zkřížila si je na prsa. Na obranu. Aleš někam zmizel. Zmizel i dům a celá vesnice. Stáli jsme tam jen my dva. Já a muž, kterého jsem milovala. Muž mých snů, můj milý… Ostýchavě jsem mu podávala ruku. Vzal ji do svých dlaní, pozvedl ji k ústům a lehounce políbil. Hlasitě zahřmělo. Polekaně jsem pohlédla k obloze. On rychle pustil mou ruku a v tu samou chvíli se vrátil zpět celý skutečný svět. Absolutně jsem ztratila pojem o realitě. V hlavě mi hlučely stovky včelích úlů. Chtěla jsem se zachytit, potřebovala jsem oporu, nohy nechtěly udržet mé tělo ve vzpřímené poloze. Aleš zareagoval pohotově. Přivinul mě k sobě a nenechal mě upadnout.

„Je ti zle?“ ptal se vystrašeně.

„Ne. Jen je strašné horko a já jsem kromě kávy ani nic nepila.“ Rychle jsem se vzpamatovala a snažila se napravit zmatek, který jsem způsobila.

Bratr, který se mi v rozpacích představil jako Pavel Jána se tvářil nepřístupně a cize. Přestože jsem byla jeho zjevem stále ještě zaskočená, snažila jsem se tohoto člověka s ničím nespojovat a chovat se k němu s odstupem. Šlo mi to těžko. Čekala jsem ostražitě na jakýkoli náznak, že mě opravdu poznává, že ví, kdo jsem. Ale vypadal, že mě vidí opravdu prvně v životě. To venku se mi muselo zdát. Aleš také nic nepostřehl, jen zavtipkoval, že se mu před domem skládám běžně, hlavně teda, když zahlídnu někoho z majitelů… Móóóc vtipné. Tvářila jsem se uraženě.

Po několika větách, ve kterých si bratři vyměnili pár nic neříkajících zdvořilostí, jsme v chladu kuchyně začali s projednáváním toho nejdůležitějšího. Věděla jsem, že teď musím být ve střehu, ale při každém pohledu na Pavla se mi myšlenky rozutekly jako králíci z otevřené králíkárny. Chtě nechtě jsem musela celé vyjednávání nechat na Alešovi.

Po několika hodinách, když už jsem začínala nabývat dojmu, že Pavel vlastně nic prodat nechce, jsme se konečně jakž takž předběžně domluvili. Byla jsem absolutně vyčerpaná a na pokraji svých psychických možností. Přesto jsem hodlala odjet ještě ten den zpět domů. Alešovi ale moje dočasná indispozice neunikla a jako správný anděl strážný, kterým se mi stal už po několikáté, můj odjezd razantně zatrhnul. K očividné Pavlově nespokojenosti.

Po lehké večeři, probíhající ve svorném mlčení a tiché válce pohledů obou bratrů, jsem se odpotácela do pokoje. Uložila jsem se ke spánku tak, jak jsem byla. Jen nechám trochu odpočinout oči a potom se před spaním převléknu.

Vzbudila jsem se do černočerné tmy. Z venku se ozývalo hrozivé dunění větru. Mezi jednotlivými poryvy jsem zaslechla hádající se mužské hlasy. Bratři zřejmě stáli na chodbě a na něčem se nemohli shodnout. Po špičkách jsem přešla ke dveřím a přitiskla ucho ke klíčové dírce. Slovům jsem ale nerozuměla. Hledala jsem tedy uchem snad po celých dveřích místo, kde bude nejlépe slyšet. Vyděsil mě blesk, který naráz ozářil celý pokoj. Po chvíli následoval hrom. Bouřka. Odlepila jsem se od dveří a přešla k oknu. Venku se lily z nebe proudy vody. Děsivou tmu střídaly oslnivé záblesky. Za chvíli byla bouřka přímo nad námi. Blesk střídal hrom. Vítr ještě zesílil. Z chodby jsem zaslechla přerušované vytí Chlupáče. Někdo prásknul dveřmi. Nebo to byl vítr? Srdnatě jsem přešla k posteli, zalezla pod přikrývku a čekala, až se bouře přežene.

Škrábání na dveře bylo neodbytné. Rozespale jsem se vysoukala z postele. Bouřka už byla pryč. Zřejmě jsem i přes to běsnění živlů usnula. Nějak se ochladilo. Otřásla mnou zima. Honem pustím Chlupáče do pokoje a šup zpátky do hajan.

Za dveřmi však nebyl chlupáč, ale Pavel. Srdce mi leknutím poskočilo. Stál tam se zapálenou svící v ruce. Vypadal jako přízrak. V obličeji byl bledý, ve výrazu cosi nadpozemského. Pokusil se o úsměv a naznačil, že by rád vstoupil dovnitř. Ustoupila jsem stranou a nechala ho projít dveřmi. Mlčel. I já jsem mlčela. Všechna rozespalost byla ta tam. Rozechvěle jsem čekala, co udělá. Pomalu zvedl ruku a pohladil mě velice pomalu po tváři. Jeho dotek ve mně vyvolal vzpomínky na všechny společně prožité, vlastně vysněné okamžiky.

„Přišel jsem jen říct…“, odmlčel se. Napjatě jsem čekala na další slova.

„Ano?“ snažila jsem se ho povzbudit.

„To je šílené!“ vykřikl a vyběhl z pokoje dřív, než jsem stačila mrknout.

Ano, má pravdu. Celé je to šílené. Přesto jsem před malou chvíli doufala v něco… v nějaké pokračování.  V každém případě, usnout se mi už nepodařilo.

Kolem šesté ráno jsem  měla bezmocného polehávání dost. Dům byl tichý. Zašla jsem se osprchovat do koupelny. Voda mi poskytla potřebné osvěžení. Už s mnohem lepší náladou jsem se odebrala do kuchyně a těšila se na hrneček horké kávy. Na židli tam seděl Aleš, hlavu v dlaních, před sebou zpola vypitou kávu. Když jsem vešla, trochu se narovnal, dlaně položil na stůl a téměř neslyšně mi popřál dobré jitro.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se.

„Pavel odjel.“

„Kdy?“ divila jsem se.

„Nemám tušení. Kolem páté už tu nebyl. Vypařil se a neřekl ani půl slova…“

„Ale… ale jak to bude s tím prodejem? Kdy se vrátí?“

„No tak to ti nepovím,“ odvětil podrážděně.

„Dnes musím odjet zpátky, čeká ne mě práce…“

„Vždyť tě nikdo nedrží…“ Díval se smutně. Najednou jsem mu nerozuměla. Co vlastně chtěl? Vždyť díky tomu, že Pavel odjel, má znovu celý dům jenom pro sebe. Tak si to přece přál.

A co jsem vlastně chtěla já? Dobrá otázka.