STO TAKOVÝCH DOMŮ - 17.

„Nikdy jsem neměl odejít, lásko.“ Po tvářích mu stékaly slzy. Jeho pláč mě vyděsil.

„Ne, neměl.“

„Můžeš mi to, prosím, odpustit? Odpusť mi už kvůli tomu dítěti…Prosím!“ zaúpěl jako raněné zvíře.

Sklopila jsem zrak ke svému vyklenutému bříšku. Kvůli dítěti… Já ti přece odpustím i tak, pomyslela jsem si, ale  nahlas jsem to zatím neřekla. Chtěla jsem od něj trochu víc. Sama jsem nevěděla co přesně.

Zoufale padl na kolena a v dramatickém gestu sepjal ruce jako k modlení.

„Vstaň. Prosím. Vstaň, to nemusíš.“ Nechtěla jsem, aby se přede mnou musel takto ponižovat. Nic tak strašného neudělal.

Objímali jsme se. Dlouze jsme se objímali. Jen tak beze slov, šťastní, že máme jeden druhého. Šťastní ze shledání.

Pociťovala jsem po probuzení neuvěřitelnou hořkost. Teď když byl můj snový milenec hmotný, když jsem věděla, že opravdu existuje a má i jméno, jsem se cítila příšerně. Už jsem netoužila po dalších snech, ve kterých bychom se setkávali. Chtěla jsem to celé zapomenout. Možná bych chtěla zapomenout i na Aleše a jeho dům. Můj vysněný dům. Z krásných snů se stávaly trosky. Všechno mělo najednou příchuť hořkosti. Ta hořkost mne prostoupila natolik, že se mi až zvedal chvílemi žaludek. Na ranní kávu jsem neměla ani pomyšlení. Uvařila jsem si mátový čaj a doufala, že mi udělá dobře a já se budu moci vrhnout na práci. Nějak se mi to všechno nakupilo. A přitom jsem zrovna teď bývala tolik unavená. Sáhla jsem po stolním kalendáři. Znovu a znovu jsem už kolikátý den listovala a počítala a počítala. Podzim  byl tu a já cítila každým dnem větší jistotu. Měla bych si zajít do lékárny koupit test a potvrdit si své obavy. Ale k čemu vlastně? Co bych si pomohla? Jestli jsem těhotná, tak budu muset stejně zajít k lékaři a začít řešit budoucnost a jestli ne…  Vůbec jsem nevěděla, jestli se mám svěřit Alešovi se svým podezřením. Už několikrát mi volal a zval mě, ať přijedu. Chtěl nějakým způsobem donutit bratra, aby se vrátil a konečně přistoupil k prodeji. Pokaždé jsem se vymluvila. Tak mi na příští týden stanovil termín. Jestli mám ještě o dům zájem, mám přijet. Když nepřijedu, bude to brát jako odmítnutí.

Myšlenka na dítě mě neuvěřitelně opájela. Tak nádherný pocit jsem ještě nikdy nezažila. Zjištění, že těhotná nejsem by pro mne zřejmě bylo v této fázi příliš velkým zklamáním. Uvědomovala jsem si, jak to budu mít jako svobodná matka těžké a jaké peklo mě čeká, až se svěřím rodičům, přesto jsem se na toho malého tvorečka těšila. Však my už to spolu nějak zvládneme. Vida, ta prožitá nezapamatovaná noc v Alešově pokoji se mi stala přece jen osudnou. Zbytečně jsem si namlouvala, že k ničemu nedošlo. Možná by se to ani Aleš nemusel dozvědět. Otec může zůstat přece neznámý… Jenomže cosi uvnitř mi říkalo, že má právo to vědět. Týká se ho to stejně jako mě.

Večer, když už jsem se chystala pomalu do postele, mě překvapilo zvonění u dveří. Poslední dobou to byl velmi řídký jev. Kdo by to mohl být, tak pozdě? Podívala jsem se kukátkem a spatřila na chodbě Pavla Jánu. Na malou chvíli jsem váhala, jestli nemám raději dělat, že nejsem doma.

„Dobrý večer,“ začal, když jsem se přece jen odhodlala otevřít. „Nezlobte se, ale musel jsem přijít…“

„Pojďte dál,“ zaskřehotala jsem, protože mi náhle vyschlo v krku. Nasměrovala jsem ho do kuchyně. „Dáte si něco k pití? Kávu, čaj, minerálku…“

„Minerálku, děkuji.“

Otevřela jsem novou láhev s minerální vodou. Když jsem ji lila do dvou skleniček, třásly se mi silně ruce. Měla jsem co dělat, abych nepřelila.

„Tak co jste mi přišel říct?“ vyzvala jsem ho, usedajíc na židli. Nemohla jsem se na něj ani podívat. Snažila jsem se uhýbat pohledem, přesto se naše oči po chvíli setkaly. Po těle mi přecházelo jemné brnění.

„Vlastně jsem se chtěl spíš na něco zeptat,“ na několik vteřin se odmlčel. „Proč chcete odkoupit můj díl domu?“

„Ten dům se mi líbí. Mám k němu osobní vztah,“ prozradila jsem víc, než jsem chtěla.

„Jaký osobní vztah?“ Jeho výraz tváře jsem nedokázala dešifrovat.

„Prostě osobní vztah.“ Co říct, že?

S mojí odpovědí se nehodlal spokojit. „Každý osobní vztah nějak vznikne. Jak vznikl váš?“

Nechtělo se mi s ním tyto věci rozebírat. Už tak jsem se cítila schizofrenně, když jsem se tvářila, že mluvím s cizím člověkem a přitom jsem ještě měla v živé paměti jeho doteky a …

„Odpovězte, prosím.“ Jeho tón nabýval na příkrosti.

„Když jsem se seznámila s Alešem, začala jsem ten dům navštěvovat  a tak nějak…“

„Přestaňte! Děláte si ze mě blázny?“ Divoký výraz v jeho očích mi neunikl.

„Myslím, že nemám zapotřebí s vámi rozebírat své osobní pohnutky,“ odtušila jsem.

„Možná by jste raději měla…“

Začínala jsem se v duchu modlit, ať už odejde. Ať se zvedne a jde pryč. Prosím!

„Znáte minulost toho domu?!“ vypálil na mě a čekal, jak budu reagovat.

„Kam tím míříte?“

„To víte moc dobře.“

„Ne, nevím!“ nehodlala jsem se nechat do něčeho vmanipulovat.

„Ne?“ usmíval se ironicky. „Tak to je teda vážně škoda. A že se vám Aleš nesvěřil?“

Znovu se mi vrátila ona šílená touha odhalit tajemství. Po nepříjemném incidentu s Alešem jsem už dál ve svém pátrání nepokračovala. Částečně jsem na to neměla pořádně čas a částečně jsem měla pocit, že by mi nějaké nepříjemné zjištění mohlo ještě víc narušit splnění mých představ. Teď jsem však už nedokázala dál odolávat svodům konečného odhalení. Zvědavost přehlušila tichý hlásek mé vnitřní opatrnosti.

„Jakou minulost máte na mysli? Chtěla bych se s ní seznámit.“

„Na to také máte právo,“ souhlasil. Dlaněmi si uhladil vlasy a symbolicky si odkašlal. „Tedy… totiž… jaksi v tom domě… v našem domě… došlo před lety k vraždě.“ Sledoval, jak se budu tvářit po takovém sdělení, ale nepohnula jsem ani brvou. Přestože jsem v žaludku pocítila tíhu a nebylo to ani tak tím, co mi řekl, jako spíš pocitem, že jsem něco takového už dávno věděla.

„Kdo koho zabil?“ zeptala jsem se.

„Můj otec byl zavražděn…“ sklonil hlavu v náznaku přetrvávajícího smutku.

„Váš otec? A kdo… kdo ho zavraždil?“

Smutně se pousmál a zavrtěl hlavou. „Dlouho se to vyšetřovalo, ale vraha se najít nepodařilo.“

„Copak po sobě nenechal nějaké stopy? Nebyly žádné indicie?“ nechápala jsem.

„Ne. Policie musela případ odložit.“

Zamyslela jsem se. „To je mi líto. Jenže už je to pryč a ten dům za to přece nemůže.“

„Nerozumíte tomu!“ pronesl hlasitě a vrhnul na mě opovržlivý pohled.

„Čemu nerozumím?!“

„Promiňte,“ pokračoval o poznání klidnějším hlasem. „Vy tomu ani nemůžete rozumět. Nejste odtamtud. Nevíte, jak se dívají obyvatelé vesnice na naši rodinu… Netušíte, jaké to je, čelit jejich podezření…“ hlas se mu nepatrně zachvěl.

„Podezření? Jakému podezření?“ snažila jsem se srovnat myšlenky. Na tohle téma jsme už přece spolu jednou hovořili. Ale to bylo ve snu. Jasně se mi vybavil tehdejší rozhovor. Chtěl, abychom kvůli podezření odešli někam pryč…

„Nezlobte se, je pozdě. Musím už jít.“ Zvedl se náhle k odchodu.

„Počkejte, vždyť jste mi ještě neřekl…“

„Někdy jindy…“ Spěchal do předsíně a v rychlosti si nazul černé naleštěné polobotky. „Svou povinnost jsem splnil. Bůh vás ochraňuj.“

„Sbohem…“ volala jsem ještě za ním, když sbíhal ze schodů k domovním dveřím.