Pohádky

Jako skoro vždy mi z toho vyšlo docela něco jiného, než jsem původně zamýšlel. Myslel jsem si, že začínám psát čistou SF.....

POHÁDKY ------- "Maminko, maminko! Něco jsem našla na půdě!" Malá dívenka seběhla schody z podkroví do kuchyně. V ručkách držela zaprášenou knihu. "Co je to, maminko? Jsou tu krásné obrázky!" Matka otřela zaprášený povrch knihy a dojatě přejela dlaní umně tlačený reliéf na kožené vazbě. Pak odvětila: "To jsou pohádky Miriam. Příběhy pro malé děti. Kdysi, před mnoha lety, jim je maminky a otcové četli před spaním." "Tobě je tvá maminka taky četla?" otázalo se dítě. "Ano, Miriam. Mně je tvá babička také četla." "A to jsou ty příběhy, co mi ty nebo tatínek večer vyprávíte? Třeba o Popelce nebo o Sněhurce?" zeptala se dcerka. " Ano. Ty a spousta dalších jsou právě v této knize. To je knížka, z které mi kdysi předčítala tvoje babička." "A dneska už se pro nás pohádky nevyrábějí, maminko?" "Ne, Miriam. Už dlouho ne. Přestaly se tisknout již dávno před tím, než jsi se narodila. Pamatuješ, jak si s tatínkem občas povídáme o tom, že kdysi žili lidé ve velkých skupinách, kterým se říkalo státy? Tak některé ty státy se mezi sebou nesnášely a snažily se jeden druhého zahubit!" "To aby lidi v tom druhém státě umřeli, maminko?" skočilo udiveně dítě matce do hovoru. "Ano, Miriam, je to hrozné, viď? Ale dřív byli i takoví lidé! A pak se jednou stalo to, že dva takové státy se začaly mezi sebou prát, tomu se říkalo válka, a přidávaly se další státy, na jednu i na druhou stranu a používaly se čím dál hroznější zbraně. A potom se ve vzduchu objevilo něco, čemu se dnes říká, když se o tom vypráví, druhé slunce! Někde to zničilo všechno živé, lidi, zvířata i rostliny. Jinde pár lidí přežilo, ale byly zbořeny domy, třeba takové, kde se vyráběly knihy, jako jsou tady ty pohádky. Nebo jiné domy, kde se dělaly stroje, které ty knihy pak tiskly. V jiných, vzdálenějších státech, zůstaly stát domy, i dost lidí to přežilo, ale zase se jim třeba stalo něco jiného, zlého. Někteří nemohli mít děti, víš, jako my s tatínkem máme tebe. My jsme měli štěstí!" "To je strašné, maminko! Já jsem tak ráda, že vy s tatínkem jste tak nedopadli! A máte mne i náš dům! To jsme měli opravdu velké štěstí!" "Ano dítě. To ano!" obrátila matka své nevidoucí oči směrem k Miriam, tápavě nahmatala její ruce a jemně stiskla vždy oba dva prsty na konci dětských dlaní.

---