Plk 151

Řekl jsem ti děkuju
a ty, že není za co.
Řeklas:
"že prý pírka nesou naše sny
pryč z pod víček ke hvězdám,
ráno potom na zemi
zbydou smutná těla
a my se oddáváme vzpomínkám."

Zvláštní myšlenky -
prý sny se vrací v kapkách deště
a z nich řeky, jezera, mraky,
kvítka, lístky, stromy.
Při tom z očí
v slzách a rozpuštěny v soli,
se vyplavuje duše,
co v mořích oživuje vlny.

Řekl jsem jen děkuju
za vrácenou naději.
Víc jsem na jazyku neměl.
Tvé oči prozářili hvězdy,
roztáhla jsi křídla,
zámavals na pozdrav
a s raním vánkem ruku v ruce
zmizela jsi mezi stromy.