1. 1 - 7. 1 2001

Pondělí 1. 1. 2001

Nový rok nemám rád. Přijde mi to naprosto zbytečný den a horší snad je jen Velikonoční pondělí. Jediné využití Nového roku vidím v tom, že má člověk čas vystřízlivět. Ovšem když se neopijete tak jako já (ty talíře jsou vážně všechny), není vám takový den k ničemu. Jiné roky alespoň chodím na Říp poslouchat trumpetistu. Je sice pravda, že ten chlap má celkem omezený repertoár. Vlastně zahraje jen Čechy krásné, Čechy mé, lidi mu zatleskají, on rozdá propagační letáky a je po produkci. Ovšem je to tradice. Letos vzala tato tradice za své, protože přeci jenom se mi nechtělo kvůli jedné písničce, kterou navíc nemám rád, jezdit až z Plzně.
Dopoledne likvidujeme následky včerejších oslav, a já, povzbuzen pátečním úspěchem, navrhuji, abychom se šli podívat na věž. Můj návrh se setkal jen s velmi chladným přijetím, a proto jsem jej nijak důrazněji neprosazoval.
Odpoledne odjíždějí pražáci, a tím je definitivně po Silvestru. Připojuji se na chvilku na Internet, abych zjistil, jestli mi náhodou někdo neposlal nějaký milý dopis. Neposlal. Protože jsem šéfredaktorovi Škárkovi slíbil nejpozději druhého ledna ráno dodat obsah nové knihy, mám nejvyšší čas se do toho pustit.
Jak již jsem řekl, jsem proti sváteční atmosféře začátku roku značně imunní, ovšem tentokrát se večer nemohu ubránit slavnostnímu pocitu. Konečně je tu přelom letopočtu i pro ty šťouraly, kterým to vloni nestačilo. Od zítřka již budu ušetřen jejich lítostivých pohledů a neustálého vysvětlování na téma rok 2000. Má to však i jednu stinnou stránku. Počínaje dnešním dnem jsme všichni z minulého století, a to nás z pohledu dětí, které se rodí třeba již v tuto chvíli, řadí do stejné kategorie s dinosaury.
Štastný nový rok.

Úterý 2. 1. 2001

První pracovní den nového století, a já jsem doma. Všichni vstávají do práce, a já vyspávám. Jasně vidím, že se mi moje nová práce bude líbit. Přestože si nechci kazit pěkný den prací, zapínám počítač a připravuji si šablonu a vše, co budu k psaní potřebovat. Sice si chvíli zahrávám s myšlenkou, že bych se měl urychleně pustit do psaní, ale při představě, že mě čeká úvod a předmluva, tento nerozvážný nápad okamžitě zamítám.
Odpoledně jsem se připojil na stránky Microsoftu, abych zjistil něco o C#. Po malé chvilce hledání jsem našel dokument s kompletní specifikací jazyka. Nadšeně jsem si ho stáhnul, ale jak se později ukázalo, zbytečně, protože to bylo sice ve formátu Word, ale Word 2000. A protože já Office od 98 výše bojkotuju, dá rozum, že jsem si moc nepočetl.
Večer jsem si uvědomil, že se dneska poprvé za poslední tři týdny nic nestalo. Měl jsem z toho opravdu radost, protože už mě to pomalu začalo zmáhat.

Středa 3. 1. 2001

Ráno je ve znamení sebevědomých úsměvů a hrdinských předsevzetí. Dnes mám velký den, protože poprvé začínám psát na plný úvazek. A hned napoprvé jsem si nedal vůbec lehký úkol. Musím napsat úvodní kapitolu k nové knize.
Slavnostně naladěn usedám k počítači a během několika minut vymýšlím úvodní větu. Všichni ví, že úvodní věta je nejdůležitější ze všech, protože se musí podařit navázat kontakt s čtenářem a maximálně ho zaujmout. Tentokrát jsem ovšem překonal všechna očekávání. Podařilo se mi vymyslet úvodní větu tak krásnou, že mě to samotného překvapilo. V euforii jsem ji ukázal i pošťačce, která mi zrovna přinesla poštu. I jí se moc líbila.
První věta mě však natolik vyčerpala, že jsem po zbytek dne nedokázal vymyslet nic kloudného. Večerní bilance tedy nebyla nijak radostná. Doufám, že to zítra bude lepší.

Čtvrtek 4. 1. 2001

Od samého rána jsem neměl dobrou náladu, protože mi konečně došlo, že jsem existenčně závislý na tom, co mě napadne a jak rychle dokážu psát. Ovšem jenom já sám vím, jak často mě nic nenapadne a že vlastně píšu děsně pomalu. Konečně včerejší den je toho jasným příkladem.
Seděl jsem u počítače a nervózně psal stále dokola FDJK v naději, že se prsty samy rozběhnou po klávesnici a začnou ze mě padat myšlenky, které plynule naváží na překrásnou větu ze včerejška. Když jsem popsal s FDJK asi patnáct stran, vzdal jsem to a uvařil jsem si oběd. Po obědě jsem smazal všechno, co jsem za dopoledne napsal, včetně úvodní věty ze včerejška. Potom jsem začal usedavě přemýšlet, a světe div se, do večera jsem měl předmluvu hotovou. Vlastně je to docela zábavné být spisovatel.

Pátek 5. 1. 2001

Před nějakou dobou jsem propadl fenoménu jménem Am I hot or not. Pokud to neznáte, tak se jedná o server někde v Americe, kam lidi posílají svoje fotky, a vy můžete hlasovat na stupnici od jedné do deseti, jestli se vám dotyčná osoba líbí, nebo ne.
Je velice zábavné sledovat, jak vám před očima defilují dívky z celého světa a vy můžete jediným kliknutím myší rozhodnout o tom, jak se dívka umístí. Je to daleko lepší než volba miss. Je sice pravda, že jsem se opět přesvědčil, že asi nemám vkus, protože jsem se jen zřídka shodnul s ostatními. Ale o tom teď nechci mluvit. Před několika dny se místo lepé děvy objevil ošklivý banner, který mě vyzýval k poslání vlastní fotografie. V první chvíli jsem tuto myšlenku zařadil do kategorie Naprostý nesmysl, ale znáte to. Červík hlodal a napovídal něco o přesunu do kategorie Budu o tom uvažovat. A tak jistě nikoho nepřekvapí, že odtud je již jen kousek ke kategorii Skvělý nápad. Do tohoto stádia jsem se dostal právě dneska.
Vyplnil jsem formulář a nerozvážně stiskl tlačítko ODESLAT. Pak již stačilo jen počkat, co na to lidé. Když jsem se večer znovu připojil, zjistil jsem, že to nejsem já, kdo nemá vkus, ale všichni ostatní. Za ten den pro mě hlasovalo celkem dvanáct lidí a zjevně jsem se jim nelíbil. Průměrná známka, kterou jsem od nich dostal byla 1.2. No tak to teda vážně nevím, co by chtěli. Ne že bych si o sobě nějak moc myslel, ale na druhou stranu, věřil jsem si víc.
Tss, 1.2, no viděli jste to někdy? Jako kdybych neměl zuby, nebo měl místo nosu skobu, pak bych to snad pochopil, ale takhle? Pěkně mi to hnulo žlučí.

Sobota - Neděle 6. - 7. 1 2001

V sobotu ráno vede moje první cesta rovnou k Internetu, abych zjistil, jak jsem na tom a jestli jsem HOT nebo NOT, nebo jak to vlastně je. Jestli mi ale zase dají 1.2, tak se fakt naštvu. Snad ještě nikdy se spojení nevytáčelo tak dlouho. Pochopitelně, že se vše podařilo až na potřetí, a tak když jsem se konečně přihlásil do systému, byl jsem nervózní jak sáňky v létě.
No proto, oddychuji si. Účast na mém hlasování byla již přes sto lidí a výsledky se hned dostavily. 5.3 je mnohem lepší výsledek. Spokojeně zavírám spojení a mám pocit, že jsem právě vyhrál miss 2001.
Během odpoledne zjišťuji, že sobota, kterou jsem měl vždycky rád, protože se nemuselo vstávat do práce, pro mě najednou ztratila kouzlo, protože se nijak neliší od ostatních dnů. Jsem zvědavej, jak to bude vypadat v pondělí, protože to jsem naopak z podobných důvodů nikdy rád neměl.
Mimochodem nejsem si jistý, že je to nějaká výhoda, protože jsem vždycky v sobotu měl volno, ale teď abych psal. Nejprve jsem si totiž myslel, jak bude skvělé, že nebudu mít žádnou pracovní dobu, ale teď se ukazuje, jaký to byl omyl, protože mám naopak pracovní dobu pořád. Asi s tím budu muset něco udělat.
V neděli se zájmem zjišťuji, že Česká televize stále ještě stávkuje. Nikdy jsem se na zprávy na ČT nedíval, ale dneska si je nenechám ujít. Fascinují mě první vteřiny znělky přerušené poutavým titulkem. Na ten se vydržím dívat až do půl osmé, než přepnu na NOVU. Doufám, že se na obrazovce objeví Nicol Lenertová, ale mám smůlu. Takže to může zachránit pouze počasí s Karlou Mráčkovou. Do té doby mám čas přemýšlet, na čí stranu se přikloním ve sporu o Českou televizi. V okamžiku, kdy začíná předpověď počasí se rozhoduji, že se nepřikloním na ničí stranu. Ovšem dnes nemám štěstí. Místo půvabné Karly Mráčkové se na obrazovce objevuje Michaela Dolinová a ke všemu ještě hlásí mizerné počasí. Ach jo.

---