Naděje umřela

„Zdar, už jdu dolů počkej“, ječím na kámošku z okna.

Popadnu tři balíky letáků LIDL a letím dolů. S Baruš rveme letáky do batohů, aby nás nikdo neviděl. Tahle brigáda nám přijde ponižující, jenže peníze prostě potřebujeme. Ženeme na autobus a já už se těším až budu zase doma v teple. Když dorazíme na místo, rychle začneme obcházet naší trasu rodinných domků. Dnes po nás neštěkne ani pes. Taky aby jo, když je asi 5 stupňů pod nulou. Ani jedna z nás neprohodí ani slovo, protože ta zima je fakt otravná. Mě už zase modrají prsty. Zase jsem si zase zapomněla rukavice. Na závěr nás čeká obrovskej panelák a pak hurá do autobusu, kde je alespoň trochu teplo.

            Nasedáme do „dvacítky“ a já cítím, jak se mi zase začínají prokrvovat prsty. I mým zádům se ulevilo, když jsem zbytek letáku odložila do krabice v posledním domě  na naší trase.

„Nezajdeme do Tesca ještě na kafe?“ Tentokrát musím drahou polovičku zklamat: „Já musím za babičkou do nemocnice. Slíbila jsem donést jí grep.“ „Aha, tak se uvidíme zejtra ve škole.“

Rozloučíme se, Barča vystoupí a já pokračuji v cestě.

Vystoupím až na nádraží, vlítnu do krámu, do sáčku hodím dva grepy. Prodavač, stojící u váhy, se na mě usměje. Úsměv mu oplatím asi jen ze slušnosti a již mířím ke kasám. Upaluji domů, rychle převlíknout, učesat a už zase mažu na bus. Div málem neběžím, abych  stihla autobus v 18:43. Za mnou vlaje můj riflovej kabát, jenž jsem si ve spěchu nestačila ani zapnout.

Vejdu do nemocnice a ihned mě praští nemocniční zápach. Těším se až si s babičkou popovídám a po cestě do jejího pokoje si připravuji, co vše ji řeknu. Hlavně jsem si 100%ně jistá, že první co mi babička řekne, bude: „Ahoj Michalko, tobě to ale sluší.“ To taky kvůli tomu na sobě mám ten kabát.

Když vejdu dovnitř, chvály se mi sice dostane, ale z rozhovoru s babičkou asi nebude nic.

Kolem její postele stojí členové naší rodiny. Ihned poznám, že se asi něco děje. Je tu děda, moje mamča s taťkou, strejda a babiččin bratr a sestra, tedy můj prastrejda a prateta.

            Mamka mi ihned vysvětlí situaci: „Babičku musí znovu převézt na JIPku, protože

Má zase problémy s ledvinami.“

            Babička je po operaci nádoru a po chemoterapii, se jí jednou udělalo špatně a na svátek sv.Mikuláše, ji museli dopravit do nemocnice. Už je tu asi dva měsíce a tento víkend měla jít domů. No tak z toho asi zase nic nebude.

            Pobalíme babičce věci ze skříňky a už tu jsou sestry. Nepříjemný jako vždy, odbrzdí kolečka postele a odváží babičku z pokoje. A najednou se skoro zastaví čas. Babiččina postel je na chodbě, my všichni stojíme v jejím pokoji hledíc na její pohublou tvář a v tomto okamžiku  se mi vteřiny zdají jako hodiny. Všechno je hrozně zpomalené. Babička zvedne ruku na pozdrav a ta nepříjemná sestra ji dováží pryč.

            Kdybych na tenhle příběh koukala v televizi, asi bych na hlavního hrdinu řvala se slzami v očích: „Ježiš, vždyť je to naposled, co ji vidíš. Tak běž! Utíkej se s ní rozloučit.“

Jenže tentokrát jsem byla hlavní hrdina já a žádný křik televizního diváka jsem neslyšela.

            Domů jsem dojela se smutnou náladou. Připravila jsem si do školy a pak s mamčou, která jediná mohla za babičkou na JIPku, probírala, jak je babičce.  Dozvěděla jsem se, že to není žádná sláva, ale nijak mě to nezaskočilo, protože bylo už i hůř.

            Následující den ve škole se mě zhostily divný pocity. Byla zrovna svačinová přestávka a tak jsem si se svým discmanem sedla na parapet a koukala z okna. A bylo to tady. Pozorujíc sněhové vločky mi bylo jasný, že někdo blízký mě opouští. Že odchází stejně tak rychle, jako  sněhová vločka roztaje po dopadu na cestu. A že už se rozloučit nestačím.

            Kráčela jsem domů v naději, že to vše byly jen pocity…že odpoledne se stavím za babičkou…že mi zase jednou bude barvit a stříhat vlasy… že mi znova a znova bude vařit k obědu těstoviny s vajíčkem a broskvovým kompotem a večer mi povídat pohádky o víle, který slýchávám již 17 rokem…a že s ní  jednou oslavím úspěšné složení přijímacích zkoušek na vysokou školu...a že…Vždyť naděje umírá poslední.