CVZ: Apokalypsa

úvodní povídka o naší církvi aneb fikce kontra realita -z důvodu rozsahu doporučuji vytisknout (cca 18 stran)

 

Opatrně se pohnula. Nic se nestalo, jen několik prken o sebe zaskřípalo. Rukou si setřela prach z obličeje a zároveň se snažila zbavit své tělo jejich váhy, což se jí po určitém úsilí podařilo. Stanula na půdě čehosi, co ještě před chvílí bylo náměstí kdesi ve střední Evropě. Teď se kolem ní vršily hromady trosek. Na místě její oblíbené čajovny zela hluboká díra. Ve vzduchu se jemný betonový prach mísil se zápachem kouře a krve ze spálených a rozbitých lidských těl. Nikde ale nebylo vidět ani živáčka, takže se mohlo zdát, že zůstala na světě, nebo aspoň v tom, co z něj po té hrůze zbylo, úplně sama. Mechanicky sáhla do změti dřeva, kovu a skla a vytáhla odtud malé kladívko, které jako zázrakem zůstalo nepoškozené. Na rukojeti se ještě dala přečíst rozpitá písmena CVZ. Chvíli na ně zírala, jako by už zapomněla, co znamenají. Pak se pátravě rozhlédla kolem sebe. Z trosek kousek od ní zahlédla vyčnívat botu a když přišla blíž, viděla, že se hýbe, a zaslechla tlumený kašel. Se slovem „ Zlakbar ! " rozbila svým kladivem několik prken a pomohla dotyčnému vstát. Ten se s kašláním rozhlédl kolem sebe a pak se s nevěřícným „ Zlakbar ! " zahleděl na ni.

V rozpacích se obrátila k troskám, ze kterých ho vytáhla, a mezi kusy zdiva a železa spatřila plameny. Dodatečně se otřásla. Sledoval její pohled a jako by mu to něco připomnělo. Sáhnul si

za triko a zasyknul bolestí. Pak odtud vytáhl kladivo podobné tomu jejímu. Zasyknul znovu a triko ze sebe strhnul. Spatřila na jeho hrudi čerstvou růžovou jizvu – otisk rozpálené hlavy kladiva. Přistoupila k němu a jemně se jí dotkla, jako by ho chtěla utěšit. Nepatrně zavrtěl hlavou a jednou rukou ji objal. Vzala mu z ruky kladivo a omyla jeho začouzenou a stále ještě horkou hlavu

v kaluži. Když mu ho podala, už měl tričko zpátky na sobě a rozhlížel se kolem. Stále nic nenasvědčovalo tomu, že by tam někdy v minulosti existoval život, ani tomu, že v dohledné době zase bude. Jen praskání ohně rušilo hrobové ticho. Nad celou scenérií se téměř idylicky klenula letně modrá obloha, jen tu a tam pošpiněná sloupy dýmu. Sluneční paprsky prorážely oblaka vápenného prachu z omítek, který už se začal usazovat na troskách.

Podíval se do její zabílené tváře a zasmál se.

„Zlakbar, jaký to je, koukat na svět skrz beton na brýlích ? "

„Přijde na to, čemu říkáš svět ; pochybuju, že z něj po tomhle moc zbylo," odpověděla a zasmála se

taky.

„Ty myslíš, že se nám to povedlo globálně ?" zeptal se jí pochybovačně.

„Proč ne, One.mane ; snažili jsme se dost a těch šutrů, co nám padaly na hlavu, bylo taky mrtě.

Nějak se mi nechce věřit, že by si jich tolik vybralo zrovna a pouze tohle město nebo stát."

„ZLO vládne ! Mě by teď jen zajímalo, jestli to vůbec někdo přežil, nebo jestli si mám připadat

jako Adam po vyhnání z ráje, Evo – totiž Gaggo," přemýšlel One.man.

Hodila po něm zvláštním pohledem. „No, když přijdeš na tohle, mohl bys ještě vymyslet nějaký

recept na chutnou večeři z dřeva a železobetonu. Nic jinýho k jídlu tady totiž zdá se není."

„A sakra, na tohle jsme nemysleli," poškrábal se One.man rozpačitě ve vlasech. „No, pod těma

troskama musí být určitě mrtě jídla. Ostatně vždyť támhle byla sámoška a támhle -" ohlédl se a hlas se mu trochu zatřásl, „- čajovna."

Spatřila záblesk v jeho očích a pochopila. „Jo, sídlo ZLA to schytalo jako první. Co jsi čekal ? Jinak, já bych do těch trosek moc nelezla, taky bychom se odtud nemuseli dostat. Nezapomeň, že nejspíš není nikdo, kdo by nám pomohl. Takže bych se po něčem mrkla spíš tady nahoře."

Právě když to chtěla udělat, překvapil je náhlý šramot. Ostražitě se kolem sebe rozhlíželi, kladiva připravená k úderu. One.man najednou ukázal přímo vpřed. Na nevysoké kupě šrotu se objevila nejprve hlava, a pak se čísi ruka zachytila ohnuté lampy pouličního osvětlení a vytáhla nahoru celou povědomou postavu. Ale teprve když k sobě neznámý vytáhl ohromnou železnou palici, mohli si být jistí, že je to ten, kterého čekali, a s voláním : „ Zlakbar, Boogi ! " se mu rozběhli vstříc.

Boogi se na ně podíval, ze své kupy přehlédl tu spoušť asi jako praotec Čech svou zem,

a pronesl jen : „Sorry, že jsem nestih' koncil, ujel mi vlak . . .“

Kapitola 2

Pomohli mu z haldy dolů.

„Může mi kurva někdo vysvětlit, co se tu vlastně stalo ?“ zeptal se jich a škrábal se na odřeném

koleni.

Gagga s One.manem se na sebe rychle podívali. One.man si odkašlal.

„No, víš, Boogi, jak bych ti to jen . . .Prostě – koncil byl, teda vlastně nebyl. Měl být, jenže ostatní

ještě nedorazili, tak jsme tady s velekněžkou-“ podíval se na Gaggu, „-vyšli před čajovnu sem

na náměstí, že budeme vzývat ZLO – jen tak cvičně, než ostatní členové přijdou. No a najednou...“

došla One.manovi slova a pohledem vybídl Gaggu, ať pokračuje.

„Najednou, najednou – prostě začaly padat z nebe ty hořící šutry. Bylo jich mrtě, velký i malý,

nedalo se jim nikam uhýbat, protože byly prostě všude. A dovnitř se schovat taky nebylo kam,

baráky už hořely a začaly se hroutit. Ale tak za půl hodiny bylo po všem,“ uzavřela Gagga a tázavě

pohlédla na One.mana, jak je s jejím vyprávěním spokojený. Ten přikývl.

„Co ty ?“ zeptal se Boogiho.

„Já ? Akorát jsme přijížděli vlakem na nádraží, když ten cirkus začal. Nikdo nevěděl, co se děje.

Ty šutráky vytřískaly okna ve vlaku, ty větší to braly rovnou střechou. Vlak byl narvanej, lidi řvali.

Pak nás trefilo nejspíš něco fakt velkýho, protože jsme vykolejili a vagón se položil na bok. Stih'

jsem se schovat pod urvanou sedačku, ale při tom mě tahle zatracená palice spadla na nohu. Ale

jináč jsem byl v pohodě, tak jsem pak vylez' a šel sem. Málem jsem sem netrefil – vypadá to tu

teď všude tak stejně,“ šklebil se Boogi a odplivnul si.

„Co lidi ? Někdo naživu ?“

„Co jsem viděl, tak ne, ani ve vlaku, ani cestou sem, všechno to leželo mrtvý. Ale tady nikoho

nevidím, divný,“ rozhlížel se kolem.

„Tady bylo lidí dost ; to víš, normální odpoledne.Ale když to začalo, všichni se běželi schovat

někam dovnitř, cvoci. Takže teď jsou tady – pod náma.“

„No, jestli někdo přežil, má smůlu,“ uvažoval Boogi.

„To jo,“ potvrdila Gagga. „Sami ho odnikud nevytáhnem a i kdyby, je mu to houby platný. Není tu

pitná voda, obvazy nebo něco podobnýho, nefunguje elektrika. Jídlo jsme zatím taky nenašli.

Nějaké další dotazy ?“ obrátila se na ty dva.

One.man se k ní pomalu otočil, ve tváři najednou celý zelený. Věděla, na co se zeptá, a raději zavřela oči. Nechtěla tu hroznou otázku slyšet. One.man to věděl, ale přesto ji vyslovil :

„Co je s ostatními členy CVZ ?“

Kapitola 3

Zaraženě se po sobě dívali.

„Když se mi Woody naposled ozvala, byli už na cestě sem – všichni spolu . . .,“ mechanicky

doplnil One.man.

„Ale kde přesně byli – na mostě ? Nebo v nějaký ulici mezi domy ?“ páčila z něj Gagga téměř

prosebně.

„Ne, teprv na Starém náměstí, prý si tam dali sraz,“ vzpomínal One.man.

„Tak to je v pohodě,“ ozval se konečně i Boogi a přestal drtit palicí kusy skla. „Je to v pohodě,

protože v podzemí pod katedrálou je vybudovanej kryt určenej právě pro takovýhle případy.“

Podíval se na ně a dál zpracovával sklo na prášek.

„Nojo, ale věděli o něm vůbec ?“ zajímalo One.mana.

„A jestli jo, dostali se tam ?“ chtěla zas vědět Gagga.

„A jak mám asi podle vás vědět, jestli se tam dostali nebo ne ? Věděl o něm Fugas, protože mi

kolikrát vyprávěl, jak tam vodí malý skautíky. Ale jestli tam dostal taky je . . .,“ pokrčil Boogi

rameny.

„Takže jdeme tam," rozhodl One.man, ale Gagga ho zarazila. „Most," připomněla mu. „Nejspíš se

tam přes řeku vůbec nedostaneme."

Ale One.man to nevzdával. „ I kdybych měl to zatracený Labe přeplavat, tak se tam dostanu,"

prohlásil pevně. „A třeba na tom ten most není zas tak ZLE," ušklíbl se.

Vydali se tedy na cestu, překračujíce trosky a tu a tam i zaklíněná lidská těla a obcházejíce krátery a jámy. Asi po čtvrt hodině dorazili k řece. Kalná voda unášela kusy dřeva i vše ostatní, co do ní napadalo, a proplétala se peřejemi ze suti a panelů ze spadlých domů. Most dosud stál, ale byl ZLE pošramocen a na několika místech přelomen. Zpřetrhané trolejbusové dráty se s příšerným vrzáním ovíjely kolem nakloněného zábradlí. Přes nejnižší místo se občas přehnala nějaká větší vlna.

Boogi na most odhodlaně vstoupil. Pak, jako by si vzpomněl, jim podal svoji těžkou palici.Několika jistými kroky zdolal první třetinu mostu a seskočil na nižší stupeň.

„Půjde to !" zavolal na ně a máváním je pobízel, ať si pospíší.

Gagga s One.manem se na sebe nerozhodně podívali.

„No tak, " vybídnul ji nakonec One.man a podal jí svoje kladivo, aby mohl lépe nést Boogiho palici. Gagga vzala obě kladiva do jedné ruky, druhou se chytila zábradlí a nejistě, ale rychle postupovala vpřed. U zlomu už na ni čekal Boogi a podal jí ruku, aby mohla seskočit. Potom počkal i na One.mana a převzal od něj svou palici. Gagga už na druhém břehu uklidňovala svoje roztřesená kolena, když se k ní vydrápali. Vrátila One.manovi kladivo a pokračovali dál směrem k náměstí, které bylo dříve vyvýšené nad ostatní části města a obehnané hradbami. Teď tyto hradby tvořily ruiny domů, zpřelámané stromy a sloupy elektrického vedení.

Konečně stanuli na náměstí, na místě, kde donedávna stála vysoká gotická katedrála. Teď

z ní zbyla jen přibližně stejně vysoká kupa kamení. Také ostatní historické budovy byly naprosto zdemolovány. Kamenný svatý z morového sloupu uprostřed náměstí teď místo do nebes ukazoval směrem, kde bylo možné tušit pozůstatky další čajovny. Velká zlacená socha Buddhy, která se z ní vykutálela, ležela v nestoudném objetí anděla s uraženým křídlem z katedrály.

Zatímco se Gagga s One.manem rozhlíželi, Boogi obcházel trosky chrámu a pátral

po vchodu do podzemí.Konečně cosi objevil a máváním je přivolal k sobě. Kamenné točité schodiště se zdálo být i přes svoji vratkost celkem neporušené. Tentokrát šel One.man jako první. Gagga, která ho následovala, ho ve tmě brzy ztratila z očí, ale slyšela jeho hlas, nadávající, že nic nevidí. Boogi za ní si stěžoval na totéž. Na posledním schodě narazila do One.mana a vzápětí do ní zezadu strčil Boogi, div nespadla.

„Co děláte, zbláznili jste se, nebo co ?" zasyčel na ně ze tmy One.manův hlas.

„Ne, jenom nic nevidím - ani tebe, ani ty dveře do krytu, co tu měly být, " odpověděl mu Boogi.

„Budeme je muset najít po hmatu; na to se velekněžka bude hodit, prý v tom má praxi, " zasmál se One.man. „Takže - Gaggo, veď nás ! Gaggo ? "

„No, co je - jauu ! " ozvalo se ze tmy kdesi před nimi a vzápětí bylo slyšet náraz kladiva na nějakou kovovou plochu.

„Já se picnu- ona už ty dveře našla, " zajásal Boogiho hlas a jeho majitel už ohmatával stěny a pospíchal za ní. One.man ho napodobil.

Náhle oba strnuli, oslepeni pruhem světla z otevřených dveří, u kterých matně zahlédli Gaggu. Chvilku se nic nedělo, ale pak zpoza dveří zazněl známý hlas :

„Kdo je tam ?"

Kapitola 4

Oddechli si.

Gagga přistoupila ke dveřím : „To jsme my, Fugasi - One.man, Boogi a Gagga."

Dveře se rozlétly dokořán a vysoký blonďák na prahu jí s širokým úsměvem podával ruku.

„No to si děláte srandu ! My už tu chtěli volit nové velekněží, a oni si přijdou, zlakbar !"

volal Fugas a zval je dál.Gagga zabručela cosi o Mohamedovi a hoře a vešla dovnitř. Ano, byli tu všichni, a jak se zdálo, docela si to tu užívali. Elmmira s Shafflou něco kuchtily na plynovém vařiči. Rocky s Dalbadorem přinášeli z vedlejší místnosti další spacáky, aby si příchozí měli na co sednout. Natázlia zase odběhla pro další plastikové kelímky na čaj, a Woody se vrhla kolem krku One.manovi.

Z pozorování této scénky Gaggu vytrhl Fugasův hlahol.

„Vítejte v novém Sídle ZLA aneb momentálně jediném místě, kde se dá přežít ! Veškerý myslitelný komfort je tu zajištěn - spacáky, jídlo od našich nejlepších kuchařek servírované za intimního osvětlení svic z kostela; zásoby balené pitné vody v ostatních místnostech ! V jedné z nich je dokonce i generátor, " skončil Fugas svůj chvalozpěv na kryt.

„Jo, ale tam se nedostaneme - na dveřích je zámek a nemáme nic, čím bychom ho vypáčili,"

doplnil ho skepticky Rocky.

Boogi ho zaslechl a otočil se. „Má tu někdo nějakej problém ?" zeptal se pomalu a zvedl svou

CVZ- palici.

„Myslím, že s tímhle a s ostatníma kladivama se teď dostaneme kamkoliv. Máte je přece s sebou,

ne ?" ujišťovala se Gagga.

„ Jasný, že váháš, " uklidnila ji Elmmira. „Pojď si vzít čaj a necháme chlapy, ať se snaží dostat se

k tomu generátoru."

Usadily se na spacácích a Gagga převzala od Shaffly kelímek. Přivoněla k čaji.

„No neboj, tvůj oblíbenej Yogi to není," zasmála se Elmmira. „Hele, ač jsme vedle čajovny, nedostal se sem ani lísteček. Takže máme obyčejnej černej pytlíkovej."

„Škoda," pokrčila Gagga rameny. „Teď mě napadá, že jsem vlastně v čajovně ani nestihla zaplatit."

„Jak to, vy jste nebyli vevnitř ?" divila se Woody.

„Ne, vyvolávali jsme na náměstí ZLO ; a pak to začalo a čajka se sesypala prakticky na nás, "

vysvětlovala Gagga.

Členky CVZ se na sebe jen mlčky podívaly.

Kapitola 5

To mužská část CVZ už tak potichu nebyla.

„Jo ták, tak oni velekněží vyvolávali ZLO, a sami dva, zajímavý, " halasil Fugas, zatímco usedal

na svůj spacák.

„To jako chcete říct, že jste stáli uprostřed náměstí, kolem vás chodili lidi a vy jste vedli ZLÝ řeči

a vyřvávali ,Zlakbar jmelí' ?" otázal se nevěřícně Dalbador a položil své kladivo vedle spacáku,

na kterém seděl.

„Jo, přesně tak to bylo. Pak najednou hroznej řev - a velkej hořící šutr spadnul z tý modrý oblohy přímo do fontány, u který jsme byli. A hned nato další a další - úplný šutrobití, " objasnil One.man.

„A co ty ostatní lidi ? To pak řvali ,Zlakbar' s váma ?"

„ZLU žel ne ; místo toho zalézali, kam se dalo - do obchodů, kanceláří, bytů . . .Jenže malý šutráky vytřískaly okna a velký zařídily zbytek."

„Stejně je to ale divný - z celýho náměstí přežijete jenom vy dva," podotkla Natázlia a dál si míchala čaj.

„Jakýpak divný, ZLO prostě vládne," zasmál se One.man. „Ostatně to samé platí i pro vás, taky tu na náměstí muselo být mrtě lidí, takže mi vysvětlete, proč jste se sem do krytu dostali jen vy."

„Víš, katedrála se začala hroutit jako první, takže všichni utíkali od ní, aby na ně nespadl nějaký kámen nebo socha," vysvětlovala Woody. „Ale nás Fugas zatáhnul právě dovnitř, protože věděl

o tomhle krytu a tušil, že nám takhle hluboko nic nehrozí."

„To víš, pod svícnem největší tma," hrál si na skromného Fugas. „Ale stejně to byl zvláštní pocit,když jsme pak vylezli nahoru a viděli jsme, jak to tam dopadlo. A to jsme nevěděli, jestli jste to přežili, a pokud ano, jestli máme jít za vámi a vzdát se krytu, nebo jestli čekat . . .," mávl rukou.

„No, udělali jste správně, že jste tu zůstali," prohlásil One.man. „Přinejmenším by vám trvalo déle, než byste k nám došli, protože vás je víc."

„Mě by teď zajímala jen jedna věc, " ozvala se Gagga. „Proč jste teď nezapnuli ten generátor ? To tu máme sedět potmě ?"

Zavrtěli se na svých místech, až si Rocky dodal odvahy :

„Víš, Gaggo, ten krám tu není jen kvůli světlu nebo teplu. Když ho zapneme, stane se ještě jedna věc - nahoru nad to slzavý údolí, co nám ze světa zbylo, vyjede zhruba stometrový vysokofrekvenční vysílač. Ten měl původně zaručovat, že záchranné týmy tenhle kryt vůbec najdou a budou vědět, že v něm někdo přežil. Jenomže jelikož v tomhle případě žádné záchranné akce nehrozí, nebo to zatím alespoň nepředpokládáme . . .," podíval se na ně nerozhodně. Ale Boogi se

ujal slova za něj : „Ale signál z toho vysílače je fakt silnej. Jenže když nikde nezůstalo žádný zařízení, který by ho mohlo zachytit, ani tu není nikdo, kdo by na něj reagoval, signál obletí zeměkouli a za pár minut ho tu máme zpátky. A na to pozor, protože když se signál vrátí zpátky do vysílače, většinou to dopadne ZLE, " zašklebil se Boogi. A Rocky opět navázal : „Tady Fugas navrhuje jediný : až se signál bude vracet, nějak odklonit vysílač. Pak ten signál zachytit jen špičkou a současně vyslat další signál, který by se spojil s tím prvním. Oba dohromady už budou tak silný, že mají šanci se dostat skrz atmosféru do vesmíru. Jenže tam daleko nedoletí, pokud nenarazí na nějakou družici, která by ho poslala na nejbližší obydlenou planetu nebo alespoň nějaký vesmírný lodi tady v okolí. Čili máme jediný problém : ví tu někdo, kdy bude nad tímhle městem nějaká družice ?" skončil Rocky a tázavě se na ně podíval.

„To zjistíme jen jediným způsobem, " odtušil One.man a Gagga přikývla : „Budeme prostě muset

v noci pozorovat hvězdičky, dokud některá z nich nepoletí kolem. Jen vzývejte ZLO, ať nejsou mraky, jinak uvidíme kulový - ale nebude se hejbat. My s One.manem už ale ZLO vyvolávat nebudeme, kdoví jak by to zas dopadlo, " usmála se Gagga na One.mana a ten jen zvedl oči

ke stropu.

„Taky myslím, že už jste vy dva dnes spáchali ZLA dost, " zasmál se Dalbador. „V pohodě, dáte si oraz a my ostatní budeme na střídačku nahoře čumákovat do tmy."

Woody se zatvářila nešťastně : „Ale já chtěla dnes v noci spát, jsem utahaná a bolí mě z toho všeho hlava."

„OK," rozhodl okamžitě One.man, „nejmladší členové CVZ můžou spát a ostatní budou hlídat. Vždyť je nás na to dost a teď v létě se stejně stmívá tak v devět hodin a rozednívá kolem šesté, takže se nějak vystřídáme."

„Nejlepší bude hlídat ve dvojicích, kdyby se něco dělo," radil Fugas. „A střídat se po dvou hodinách, respektive každou hodinu ať někdo vstane a vystřídá toho, kdo tam je dvě hodiny. Tak se všichni vyspíme. Já si klidně vezmu první hlídku," nabídl se.

„A já půjdu s tebou, teda vlastně hodinu po tobě," přihlásil se One.man.

„Já chci střídat Fugase," prohlásila Gagga, „aspoň mi ukáže, kam mám čučet a co vlastně hledám, viď, hvězdopravče ?"

„Fajn, zbytek už se nějak rozlosuje, ale teď se pojďte všichni najíst," ozvalo se za nimi.

Překvapeně se otočili a spatřili Shafflu s Elmmirou opět u vařiče. Teprve teď si uvědomili, jaký mají hlad. S povděkem proto od těch dvou přijali lžíce a misky. Gagga se zasmála.

„Vlastně tu máme docela Havaj - nerozmyslíme si to s tím zachraňováním ?" Pak ale odklopila vrchní misku a úsměv se jí poněkud protáhl : „Cože, čínská nudlová polívka ?A já myslela, že jak vypadnu ze školy, budu mít od ní pokoj !Ach jo, tak to asi hodně rychle změním hotel, koukejte tu družici rychle objevit," ale když viděla, že na její stížnosti nikdo nereaguje, pustila se i ona do jídla.

Kapitola 6

Po jídle se uložili ke spánku. Fugas odešel nahoru na hlídku. Pozhasínali některé svíčky a

v polotmě si ještě chvíli povídali, než se jim postupně začaly klížit oči.

Gagga nespala. Pozorovala fosforeskující displej svých hodinek a v hlavě si znovu přehrávala uplynulý den : příchod do čajovny, čekání na ostatní ve společnosti One.mana, pak vyvolávání ZLA na náměstí a následnou apokalypsu. Vyhrabávání se z trosek a vzápětí náhlý strach, že One.man nepřežil. Pak radost z jeho objevení (samozřejmě pečlivě skrývaná). Rudý otisk kladiva na jeho kůži. Potom příchod Boogiho a cesta sem do krytu. Woody v One.manově náručí. A znovu od začátku. Ani si nevšimla, že One.man se už zvedl a odešel za Fugasem. Až tiché zapípání ji upozornilo, že je čas jít Fugase vystřídat.

Vzala spacák a se svíčkou v ruce pomalu stoupala po schodech. Brzy zaslechla, jak si ti dva povídají. Objevila je, jak sedí na kusech suti a něčemu se smějí. Rozhlédla se kolem sebe. Noc byla jasná a teplá. Na čistém nebi zářily hvězdy i Měsíc, který dával troskám kolem nich nádech divokosti a romantiky.

Fugas vstal a protáhl se :„ Tak už můžu jít, velekněžko ? Ale to vám říkám, žádný vyvolávání ZLA, jasný ? Místo toho zkuste vyvolat tu družici. Jo," vzpomněl si, „zrovna jsem tady One.manovi říkal, jak je divný, že nemůžu najít planetu Mars - normálně tady touhle dobou bývá vidět."

„Hm, tak já panu hvězdopravci najdu Mars," mrkla na něj Gagga, „a One.man zařídí tu družici,

OK ? Tak na a ZLOU noc," podala mu svíčku a Fugas zmizel na schodišti. Pak si vzala spacák a aniž by pohlédla na One.mana, šla si sednout za hromadu suti.

Ale One.man ji tam dlouho samotnou sedět nenechal.

„Copak je ?" zeptal se jí, když se přesvědčil, že je nikdo neslyší, a usedl na bezhlavou sochu anděla.

Žádná odpověď, jen mlčky zavrtěla hlavou a dál pozorovala hvězdnaté nebe.

One.man to nevzdával : „No tak proč mi to nechceš říct ? Vždyť máme takovou krásnou noc,

na celým světě jsme teď vzhůru jenom my dva - sami dva, Gaggo," pousmál se a zvedl významně obočí.

Obrátila k němu tvář, strnulou a prázdnou, a z jejích rtů splynulo tiché : „No právě."

One.man se zarazil. „Tys . . .někoho ztratila ?" zeptal se jí váhavě.

„Koho asi," zavrtěla hlavou a pak se opět zahleděla na nebe. „Ale co oni ?" pokračovala po chvíli a aby bylo jasné, koho tím míní, ukázala výmluvně palcem dolů, kde v úkrytu odpočíval zbytek CVZ.

One.manovi se trochu ulevilo : „Jestli tě trápí jenom tohle . . . Víš, oni se z toho ještě nestihli vzpamatovat. Zatím dělají, co je potřeba a snaží se být užiteční. Po čase jim to všechno dojde a bude jim z toho taky ZLE, bude je bolet hlava jako teď Woody, " chystal se pokračovat, ale pak se zarazil podruhé, podíval se na ni a ona mlčky přikývla. Raději svou pozornost obrátil taky k nebi.

Tentokrát to byla ona, kdo prolomil ticho : „Synku, dokážeš si ale představit, jakou máme my dva vlastně moc, jestliže jsme způsobili tohle všechno - a možná na celém světě ?" otázala se a

z jejího hlasu bylo znát, jak málo věří, že to One.man zvládne.

Ten se jenom zasmál :„ Jasně ; řeknu ' Zlakbar ', proměním tě v pořádný kladivo se ZLAtou hlavou a roztřís . . .," zmlkl, umlčen její dlaní, kterou mu zakryla ústa. Využil její blízkosti a přitáhl si ji k sobě ; nebránila se a kupodivu klidně se uvelebila vedle něj. Natáhl se přes ni pro její spacák a pečlivě ji přikryl. Pak se chtěl opět věnovat hvězdné obloze, ale ona ho ještě zastavila a vážně se mu zadívala do tváře.

„Co bude teď ?" zeptala se tiše.

Na chvíli zalitoval, že tím "teď" nemyslí tento jedinečný okamžik, ale odpověděl jí

po pravdě : „Nevím. Někdo z nás tuhle noc nebo nějakou další objeví tu družici. Vyšleme na ni signál a když budeme mít štěstí, záchranná loď se sem dostane dřív, než nám dojdou zásoby. Ale taky se může stát spousta horších věcí. Nemusíme družici vůbec najít. Pokud ji najdeme, nemusí se nám podařit vyslat signál a můžeme zničit vysílač - to by bylo nejhorší. A pokud se neobjeví ani družice, ani loď . . .," pokrčil rameny. „Můžeme tu sedět měsíce, což se teď v létě nezdá být tak

velký problém, ale až se ochladí a budeme muset zapnout generátor a tím pádem aktivovat

vysílač . . ., " rozhlédl se kolem a téměř omluvně pokračoval : „ V zimě už těžko nějakou družici najdeme - budou mraky, ve dne i v noci."

Rezignovaně si přitáhl spacák blíž k tělu jakoby v představě sněhu a deště. Vypadalo to, že teď je na ní, aby zas převzala iniciativu a trochu ho povzbudila, což samozřejmě taky udělala.

„OK, takže se nejdřív zaměříme na to, co skutečně můžeme dokázat - to znamená najdeme družici.

Vstávat !" houkla na něj napůl v legraci, vyskočila na nohy a stáhla z něj spacák. Nezbylo mu než vstát taky.

„Když tu budeme sedět jako pecky, určitě toho tam nahoře hodně objevíme, " halasila nespokojeně a odhodlaně vykročila do tmy, aby změnila stanoviště. Sledoval ji, pokud mu zrak stačil, ale jakmile mu zmizela z očí, zaslechl třaskavý zvuk pádu následovaný jejím tichým sakrováním. Rozběhl se k ní se svíčkou v jedné a kladivem v druhé ruce. Nalezl ji na všech čtyřech, zapletenou do změti drátů a kabelů, ale očividně nezraněnou. Dodalo mu to na cynismu.

„Máš štěstí, " glosoval její pozici, zatímco odkládal svíčku, „že nefunguje elektrika - to už bys to měla za sebou."

„Kdyby šla elektrika, ty dráty by tu hlavně vůbec nebyly, ale byly by tam, kde mají být, " odtušila vztekle a znovu udeřila dlaní do gotického chrliče v marné snaze vstát.

Slitoval se nad ní a podal jí ruku. Natáhla se k němu, ale k očekávanému fyzickému kontaktu nedošlo - místo toho ztuhla a vytřeštěně zírala kamsi nad jeho rameno. Nejdřív nepochopil, ale pak se ohlédl a uviděl to taky - krátký záblesk červeného světélka mezi bledými hvězdami. A za chvíli znovu. Došlo mu, že to nejsou mžitky před očima, ale ona vyhlížená družice. Sledoval, jak se neskutečně pomalu pohybuje po obloze směrem na východ.

Gagga se mezitím vymotala z drátů a stanula vedle něj.

„Tak co ? " zeptala se a on odpověděl : „ Běž vzbudit nejdřív Fugase, nějak se mi to nezdá. Počkám tady."

Zmizela v podzemí a on stále pozoroval blikající červený bod tam nahoře. Vyrušil ho až ospalý hlas Fugase :

„Tak ukažte, kde tu vaši krasavici máte !"

„Támhle, " ukázal mu One.man, „ale," obrátil se na něj, „je to vůbec ona ?"

„A co by to mělo být jiného - ufoni ?" podíval se na něj Fugas klidně. „Tak začneme, běž všechny vzbudit, velekněžko, jinak nám mrška za půl hodiny zmizí a budeme tam, kde jsme byli, "

rozhodoval, zatímco One.man si pro sebe bručel : „A já myslel, že červeně blikají jen letadla . . ."

Za chvíli bylo rozespalé osazenstvo krytu nahoře a zívajíc poulilo oči na kupy trosek i černé nebe poseté hvězdami.Ale Fugas jim nedal čas, aby se probrali :

„Zlakbaři, máme málo času, takže tady je plán : jeden z nás, a to já, sejde dolů zapnout generátor. Vezmu si s sebou ještě někoho, kdo ho pak ve vhodnou chvíli vypne a zase zapne. Až bude generátor zapnutý, do pěti minut vyjede nahoru vysílač a vyšle signál. V tu chvíli musí ten někdo dole generátor vypnout. Pokud jsem počítal správně, signál by se měl vrátit zpátky sem zhruba

za deset minut ; do tý doby musíme podkopat podpěry vysílače a podepřít ho o nějakou z těchhle hromad v co nejlepším úhlu směrem k tý družici. Nebojte se, že to nezvládnem, vysílač je

v podstatě tyč, vysoká, ale lehká. Až bude signál zpátky, trochu to tu práskne - a v ten moment musí ten dole zase nahodit generátor.A pak už jen zbývá čekat. Nějaké dotazy ? " rozhlédl se po nich a Boogi se ozval :

„Jo - jak z těchhle hromad trosek vyjede vysílač ? "

Fugas ho místo odpovědi odvedl na místo, kde byly trosky jakž takž odklizeny.

„Jo ták, " zasmál se Dalbador, „tak proto jsme to tady včera uklízeli - já myslel, že hledáme další vchod do krytu. "

„Ne, " zavrtěl hlavou Fugas, „jeden stačí. Ale teď potřebuju vědět, kdo se mnou půjde

ke generátoru. Měl by to být někdo, koho můžeme při podrážení a naklánění vysílače postrádat, takže nejspíš - dámy ?" zaculil se na ně jak na lívanec.

Chvíli nerozhodně postávaly, až nakonec Woody s povzdechem přerušila ticho :

„Tak já teda půjdu."

„Fajn," přikývl Fugas, „ostatní se zatím postaví co nejblíž k místu, kde vyjede vysílač. Já ukážu Woody, jak ten krám zapnout a vypnout a přiběhnu sem k vám. Ty, Woody, hlavně pak špicuj uši, až budeme řvát, že je signál zpátky - generátor je potřeba zapnout přesně v ten moment, jasný ?"

Jenom přikývla.

„Tak ZLO s tebou," přáli jí ostatní, „a s tebou taky, Fugasi."

"Zlakbar !" odpověděl jim Fugas a vzápětí jim oba zmizeli z očí.

Přesunuli se k vyklizenému místu. Po chvíli rozpoznali, že uprostřed něj přecházejí dlažební kostky v betonový kruh. Najednou ucítili pod nohama lehké chvění. Fugas se vyřítil z krytu a přidal se k nim. Chvění sílilo, až nakonec beton nevydržel, popraskal a jeho kusy se zřítily do podzemí.

Z kruhového otvoru v zemi poté začala k nebi stoupat štíhlá kovová tyč. Po jejím obvodu klouzal dolů prstenec, ze kterého trčelo v pětačtyřicetistupňovém úhlu směrem k zemi šest podpěr, připomínajících pavoučí nohy. Ty se na zemi zapřely o dlažbu i o vrstvu trosek, zatímco tyč pokračovala ve vysouvání. Pak se náhle zastavila a vysoko nad jejich hlavami se na jejím vrcholku rozzářilo zelené světlo značící, že vysílač odeslal svůj signál.

Na tento okamžik už čekal u vchodu do krytu Fugas.

„Teď ! " zařval dolů na Woody a zelené světlo okamžitě zhaslo. Fugas pak přeběhl k nim a společně přistoupili k podpěrám.

„Fajn, je jich šest, takže čtyři z nich podrazíme a opřeme ji támhle o tu kupu, " rozhodl, uchopil nejbližší podpěru a opřel se do ní. Gagga k němu přiskočila, aby mu pomohla, a ostatní je po dvou či po třech napodobili. Společně tahali, tlačili a strkali. Gagga uviděla, jak se na ni Fugas dívá, jako by jí chtěl něco říct. V tom hekání, funění a skřípání ho skoro neslyšela, ale pak si uvědomila,

co říká :

„Jestli Woody zareaguje pozdě, signál projede vysílačem zpátky do generátoru. Bude to taková síla, že ho to roztrhá - a ona . . ."

Gagga strne. Fugas dál postrkuje podpěru, jen jeho oči potvrzují, co právě vyslovil. Rychle se k němu přidá, aby na sebe nepřitáhla pozornost ostatních.

„Jenom to neříkej One.manovi," procedí skrz zaťaté zuby, zatímco se spolu hmoždí s tím kusem chladného a netečného kovu, a Fugas téměř neznatelně přikývne.

Konečně je celý vysílač nakloněn směrem k družici a opřen o pozůstatky jakéhosi domu. Fugas pohlédne na hodinky.

„Fajn, zbývají ještě tři minuty, takže všichni co nejdál odsud a zalehnout za nějakou hromadu. Já jdu ke vchodu do krytu."

Rozběhnou se. U vchodu se Fugas zastaví a máváním ruky je odhání dál.. Klopýtavě utíkají přes náměstí k nejvyšším kupám trosek. Vybírají si dvě z nich, za kterými se schovávají. Gagga škvírami pozoruje Fugase. Stojí u vchodu, oči upřené na hodinky. „Jak tam může tak klidně stát a přitom tohle vědět ?" napadne ji. Vykoukne zpoza hlady, aby na něj lépe viděla. V ten okamžik se Fugas otočí a Gagga ví, že hledá ji, a i přes vzdálenost, která je dělí, čte v jeho pohledu všechny jeho pocity této chvíle - strach, smutek, hrůzu i hanbu, a kdesi za tím vším přece jen i neurčitou špetku naděje. Pak ji náhle někdo strhne zpátky za hromadu. Ozve se hlasité zapraskání. Kolem špičky stožáru to fialově zajiskří, ale to už všichni slyší Fugase, jak do krytu křičí jako smyslů zbavený : „TEĎ !!!"

Vzduch najednou prořízne rána jako z houfnice a po ní následuje příšerný kovový třesk. Poté nastane hrobové ticho.

Gagga má hlavu zaklíněnou mezi prkny, trubkami a traverzami. Po špinavém obličeji jí stékají slzy. Téměř je nevnímá ; celý svět se scvrknul do výkřiku „Ne !!!", který se jí zarývá stále hlouběji do mozku. Někdo jí klepe na rameno a pomáhá jí vstát. „Už je to v pohodě, jdeme se podívat blíž, co se stalo," slyší hlas jakoby z dálky. Kdosi ji vede za ruku a pomáhá jí překonat sutiny. Hlavou jí jako šíp proletí jediné jméno - "One.man" - člověk, kterému se už v životě nebude moct podívat do očí, napadne ji a ještě víc se schoulí do sebe. Pak se ale podívá vedle sebe a

uvědomí si, že ji vede Dalbador. Trochu se jí uleví, ale zároveň ví, že One.man je stejně někde poblíž ní. Děsí se rozhlédnout se kolem sebe, aby na něj její oči náhodou nenarazily.

Pomalu dojdou ke vchodu do krytu. Po Fugasovi nikde ani stopa. Boogi odběhne k vysílači.

Za chvíli ho uslyší, jak volá cosi jako : „A je vymalováno ! " Když k němu přijdou, pochopí jeho emoce. Tyč vysílače je po celé délce roztržena. „Konec vysílání v ruském jazyce," komentuje jejich situaci Boogi.

Rocky najednou zvedne hlavu a zapátrá očima po obloze ; pak vzrušeně popadne nejbližšího člověka za ruku a ukáže vzhůru : „Ale dokázali jsme to !" Skutečně - družice změnila barvu z červené na zelenou a zastavila se přímo nad jejich hlavami.

Napětí z nich pomalu opadává. Uznale se navzájem poplácávají po zádech. Jen Gagga stále ještě nehybně stojí, jako by tomu nemohla uvěřit. Proto také jako první zaslechne kroky. Zkamení na místě a v hrůze zavře oči ; když je znovu otevře, stojí před ní One.man. Vytřeštěně jí zírá do obličeje, ve tváři náhle stejně zelený jako ona. Připadá jí, že ji pozoruje hodiny a na zádech cítí ledový pot, protože vědomí jí ovládla jediná myšlenka : „On ví ! On to všechno ví ! " Po dlouhé době sebere všechnu svou odvahu a otočí se po zvuku kroků. Sleduje, jak se z podzemí vynořuje

Fugasova hlava, ramena - a něco nese v náručí ! Nebo spíš někoho, protože vzápětí zaslechnou jasný hlas Woody : „Tak už mě pusť, Fugasi, copak ses zbláznil ?"

Gagga ucítí, jak se kolem ní někdo tryskem prožene. Je jí jasné, že to byl One.man, ale teď jí to nevadí. Se slzami v očích vrávorá k Fugasovi, který s širokým úsměvem staví Woody na zem. Pak pohlédne přes hlouček ostatních směrem k ní a Gagga vidí, jak z jeho tváře úsměv mizí a nahrazuje ho jediný výraz - šok z přestálého strachu. Nechá ostatní, aby se dál objímali a radovali a klopýtá jí vstříc. Neohrabaně si padnou do náručí.

„Dokázala to, ona to zvládla, " opakuje stále Fugas, jako by jim tahle věta měla vrátit zpět ztracenou rovnováhu. A Gagga jenom přikyvuje, neschopná slov.

Skupinka se pomalu přesunula k nim a okázale je pozoruje.

„Mohl by mi někdo říct, co se děje ?" táže se zvědavě Dalbador a kývne hlavou směrem k těm dvěma, kteří se stále ještě objímají. Nikdo se však nemá k odpovědi, až si nakonec One.man odkašle : „Ehm, myslím, že bychom je měli nechat být. Pojďte do krytu a konečně se vyspěte, protože jestli se má stát ještě nějaký zázrak, určitě ne v tuhle šílenou hodinu."

Na One.manovi je vidět, že už se vzpamatoval ze šoku, nebo to aspoň zdařile předstírá. Každopádně je jasné, že od této chvíle opět přebírá pomyslné velení. Poslechnou ho a jeden

po druhém sestupují do podzemí, přičemž One.man čeká jako správný vůdce u vchodu a pouští všechny před sebe. Gagga jde mezi posledními. Než vstoupí na schodiště, krátce pohlédne

na One.mana, v očích plno vděčnosti. Jeho pohled je už stejně přátelský jako jindy, ale nezdá se, že by měl chuť se jí teď nějak zabývat. Gagga zahanbeně sklopí hlavu a následuje ostatní dolů.

Tam už se všichni ve světle svíček znovu zahrabávají do vychladlých spacáků. Gagga mlčky přistoupí ke svému místu a protřepe svůj spacák. Pak uslyší, jak na ni někdo polohlasem volá. Je to Fugas, který rytmicky poklepává na volné místo vedle sebe. Gagga pochopí a automaticky si přitáhne spacák k němu. Do mezery mezi ní a Fugasem pokládá svoje kladivo a Fugas ji napodobí. Do krytu přichází One.man a přelétne pohledem usínající společnost. Když vidí Gaggu a Fugase spolu, jenom pozvedne obočí, ale neřekne ani slovo. Je slyšet šustění jeho spacáku, jak se kdesi ukládá ke spánku. Svíčky pomalu zhasínají. Gagga položí ruku na své kladivo a tiše zírá do Fugasova obličeje, dokud ji únava nepřemůže.

Kapitola 7

Probudilo ji světlo. Připomnělo jí víkendová rána, kdy chtěla spát déle než obvykle, ale nemohla, protože jí vycházející slunce svítilo přímo do oken. Snažila se zavrtat hlouběji do spacáku, aby z hlavy vyhnala vzpomínky na ty hrozné časy. Světlo zůstávalo. Stále ještě v polospánku ji napadla otázka, kde se asi vzalo v krytu tak jasné světlo. Pak uslyšela kroky a tiché hlasy. Rozespale vystrčila hlavu ze spacáku, aby zjistila, co se děje.

První, na co jí padl zrak, byly boty. Pánské černé polobotky z kůže nebo nějakého podobného materiálu. Civěla na ně snad pět minut, neschopná si vzpomenout, kdo z členů CVZ takové boty nosí nebo jak se sem dostaly. Pak nad sebou uslyšela tichý smích a cizí hlas pronesl :

„Dobré ráno !"

„Dobro neexistuje, alespoň tady na Zemi ne," zamumlala, stále ještě příliš mimo na to, aby si uvědomila, co vlastně říká. Koutkem oka zahlédla, jak se na ta slova vztyčil One.man ve svém spacáku a zahleděl se na příchozí.

Byli to čtyři muži v černých uniformách cizího střihu. Bílé pásky na jejich rukávech označovaly jejich hodnost - dva podporučíci, jeden poručík a major, který zřejmě velel celé skupině.

Ve svitu elektrického osvětlení z nástropních svítidel (aha, to světlo, došlo velekněžce) si prohlíželi kryt a čekali, až se ti, které nalezli, vzbudí.

One.man se unaveně oklepal a šťouchl do spáče vedle sebe. Taky Gagga zatřásla s Fugasem, a i ostatní za mohutného zívání vystrkovali hlavy ze spacáků a mhouřili oči v nezvyklém světle. Elmmira si přejela rukama po tváři a pozdravila všechny přítomné slovem „Zlakbar !", za což ji

od One.mana a Gaggy stihl přísný pohled.

Gagga už byla úplně vzhůru.

„To zívání neberte jako pozdrav, " prohodila konverzačním tónem k příchozím. Zasmáli se.

„To je v pořádku, " ujistil ji major, „zřejmě k tomu máte důvod, pokud jste to ovšem byli vy, kdo

v noci vyslal přes družici signál na planetu Sheridan. "

„Až na Sheridan ? Tak to je hustý," zabručel Fugas, „nám by býval stačil Tirpitz."

Cizinci se na sebe podívali.

„Takže to vy jste celé akci velel ?" otázal se major. Fugas se z toho chtěl hned skromně vykroutit, ale Gagga ho předběhla :

„Ano, dá se to tak říct, protože tady Fugas má z nás všech největší technické znalosti, jak se včera ukázalo. Každopádně to on navrhl vyslat dvojnásobný signál a vymyslel, jak to celé provést,"

vzala Gagga na milost Fugasovy prosebné pohledy a zmlkla.

„Aha, tak takhle to tedy bylo," přikývl major. „No, když už jsme u těch jmen, já jsem major Gareth a má domovská loď je křižník Zest. Mám rozkaz zajistit místo, odkud v noci vyšel ten signál, a vzít na palubu Zestu případné přeživší, kteří ho zřejmě vyslali, tedy v tomto případě vás," rozhlédl se po nich s úsměvem.

„Ale protože toto jsou zároveň všechny informace, které mám, rád bych od vás slyšel, co se tady vlastně stalo ?"

Kapitola 8

Členové CVZ, sedící stále ve svých spacácích, se po sobě mlčky podívali. Nikdo z nich se

na nějaké vysvětlování toho všeho příliš necítil. Jen velekněží si uvědomili, že nakonec to stejně zůstane na nich, ale přesto váhali. V sázce bylo příliš mnoho, hlavně pak to, jestli jim svět mimo tuto planetu vůbec uvěří to, co budou svým zachráncům vyprávět. A pokud ano - jak s nimi potom naloží ? Jak k nim budou přistupovat ? Tyto otázky si jak se zdálo uvědomovali všichni, a proto váhali.

Poručíkovi se ale jejich mlčení zdálo příliš dlouhé.

„No tak, nemluvte prosím jeden přes druhého, ať vám pan major vůbec může rozumět," snažil se odlehčit atmosféru a povzbudit aspoň někoho z nich k vyprávění.

One.man cítil, jak se oči členů CVZ stále více stáčejí k němu. Když se pak na něj téměř bezděčně obrátila i Gagga, věděl, že je to na něm a že má jejich plnou podporu, ať už řekne, co chce. Odkašlal si.

„Ehm, tak já to teda s vaším dovolením zkusím, majore Garethe, i když pochybuju, že mi budete věřit. Ale je to jediné, co vám zbývá, protože jiné svědky prostě nemáte. Raději si někde sedněte, bude to asi povídání na dlouho."

Major i jeho podřízení One.mana poslechli a usadili se na spacácích, které z vedlejší místnosti přinesli Dalbador s Rockym. Pak One.man začal vyprávět :

„Takže, abych to vzal od začátku. Nejdřív bych nás měl asi představit, ergo : Tihle lidičky, které kolem sebe vidíte, jsou členové CVZ neboli Církve všudypřítomného ZLA. To je jakési volné společenství, postavené na jediné základní myšlence, a sice : Neexistuje dobro, jenom méně ZLA. Totiž, abyste rozuměli : Každé dobro je nakonec stejně vytlačeno ZLEM. Každá dobrá věc má své záporné stránky, které vždy převažují, a každé dobro prokázané jednomu člověku je ZLEM pro někoho jiného. Dobro tedy jako takové neexistuje a je jen největším omylem lidstva. CVZ si klade za úkol jednak lidi z tohoto bludu vyvést a získávat tak stále nové členy, jednak nebránit ZLU, aby se šířilo a vládlo světem. Mohlo by se zdát, že CVZ je sekta jako každá jiná. Máme svá hesla, svoje logo, hymnu i posvátné předměty - tyhle kladiva. Jinak nevedeme žádný zvláštní způsob života. Občas se scházíme, tedy vlastně scházeli jsme se, na takzvaných koncilech v jedné ze zdejších čajoven, kde přijímáme nové členy během zvláštního rituálu a řešíme otázky týkající se CVZ i ZLA samotného. Jako lidi z armády vás určitě zajímá i hierarchie CVZ : velekněží neboli lidé, kteří stáli u zrodu CVZ, jsou tady Boogi, Gagga a moje maličkost. Jinak tu jsou obyčejní řadoví členové - jména ať vám řeknou sami. To by snad pro začátek bylo něco o tom, kdo jsme. A teď k tomu, co se stalo :

Na včerejšek byl opět naplánovaný koncil v čajovně. Nemělo se tam řešit nic podstatného, spíš se zas po dlouhé době měla sejít celá CVZ pohromadě. Dorazili jsme tam s Gaggou jako první. Tady Woody mi zavolala, že ostatní mají sraz tady na náměstí a až se sejdou všichni, půjdou

do čajovny společně. My jsme si zatím objednali čaj, a když stále nikdo nešel, rozhodli jsme se vyjít před čajovnu na náměstí a vzývat ZLO, což je součástí onoho rituálu na koncilech. Vzali jsme s sebou naše kladiva, zpívali hymnu "Zlakbar jmelí" a poukazovali na ZLÉ věci tam venku. Byli jsme tam asi deset minut, když jsme najednou uslyšeli hrozný rachot jako při bouřce, ale slunce pořád svítilo. A pak se nám nad hlavami objevily hořící kameny, některé mohly mít pěkných pár metráků, jiné byly jako dlažební kostky. Padaly hustě na celé město. Lidé na náměstí se schovávali, kam se dalo, ale ty velký šutry totálně zdemolovaly všechny budovy v okolí a všichni zahynuli

pod troskami. My s Gaggou jsme zůstali uprostřed náměstí a jen jsme sledovali, jak se na nás všechno sype a země se nám propadá pod nohama. Asi po půl hodině bylo po všem. Vyhrabali jsme se zpod trosek a přemýšleli, co dál, když dorazil Boogi, který měl na koncil přijet vlakem. Pak jsme se rozhodli, že zjistíme, co se stalo s ostatními členy. Podle Boogiho Fugas věděl o tomhle krytu a mohli se sem teda schovat. A pokud by tu nebyli, bylo tu jídlo a voda, které pro nás byly dostupnější než kdybychom je měli tahat zpod trosek. No ale díky ZLU tu byli všichni, když jsme sem konečně dolezli. Fugas vymyslel plán, jak dát vesmíru za pomoci družice vědět, že se na Zemi něco stalo. Večer jsme si rozdělili hlídky, které měly družici na obloze najít. Pak jsme zapnuli generátor, vyslali signál, naklonili vysílač a vyslali druhý signál, který se spojil s tím prvním a zasáhl družici, která ho poslala dál. Potom už jsme jenom čekali na vás. To by bylo asi tak v kosočtverci - pardon, v kostce - všechno, " skončil vyčerpaně One.man a s povděkem přijal z rukou Gaggy kelímek

s čajem ; ani si během vyprávění nevšiml, že by ho vařila, a na to ona zřejmě sázela.

Kapitola 9

Pak se One.man rozhlédl kolem sebe, jaký mělo jeho vyprávění účinek. V pohledech členů CVZ opět nalezl onu důvěru jako předtím. Jejich zachránci teď seděli mezi nimi na spacácích a nepřítomně hleděli před sebe, zatímco si zkoušeli představit jednotlivé momenty z One.manova líčení. Také oni dostali od velekněžky kelímky čaje a to, společně s tím, co teď vyslechli, je zvláštním způsobem s členy CVZ spojovalo. Jen jejich uniformy stále působily trochu cize.

Major Gareth nakonec potřásl hlavou.

„No, tak to bychom měli, " prohlásil. „Uvidíme, jak blbě se budu tvářit, až budu nadřízeným vaši verzi tlumočit, a jaký výraz asi budou mít oni, až uslyší, že celá Země - ano, skutečně jste se nemýlili - byla bombardována meteority a ze všech těch miliard jejích obyvatel zbylo akorát vás - kolik ? - deset ?" Podporučíci se zasmáli a Gareth pokračoval : „ A zrovna vy, kteří byste to podle zásad spravedlnosti jakéhokoliv světa měli schytat nejvíc . . . ," podíval se po nich napůl nerozhodně, napůl tázavě, na což Gagga hned zareagovala :

„Pozor na jazyk, majore, " varovala ho, „ jakožto člověk žijící mimo planetu a pohybující se mezi různými světy byste měl tím víc mít na paměti hlavní zásadu dobývání vesmíru, a sice že nové a neprozkoumané nemusí být automaticky špatné. Tisíciletá historie lidského rodu přece jasně ukazuje, že každá nová teorie byla zpočátku přijímána negativně." Ucítila, jak jí kdosi stisknul ruku a uvědomila si, kdo to je : One.man. Pohlédla na něj a navázala : „ Kdo ví, třeba to budete právě vy, majore, kdo objeví nějaký svět, ve kterém budou naše teorie platit ještě zřetelněji než jinde ; pak se v něm budete lépe orientovat, protože už s nimi budete seznámen. Takže prosím neodsuzujte, nepodceňujte a nepřeceňujte."

Major na ní dlouze spočinul svýma klidnýma očima. Na okamžik měla pocit, že řekla příliš mnoho ; pak se ale Gareth usmál.

„Rozumím vám, velekněžko. Teď ale k tomu, proč jsme tady - jak už jsem řekl, máme vás dopravit na Zest, kde vás nadřízení vyslechnou a kde se rozhodne, co potom s vámi. Samozřejmě máte stejná práva jako všichni trosečníci a uprchlíci Svazu. Nyní musíme tento úkryt opustit ; naše šalupa čeká na planině u soutoku. Vezměte si s sebou jen nejnutnější věci, na palubě Zestu se vám dostane všemožného komfortu a v šalupě je během tak krátkého letu stejně nebudete potřebovat."

Na ta slova se všichni chopili svých kladiv a chystali se k odchodu. Pak ale jeden

z podporučíků vykřikl : „Hej !" a všichni se otočili. Ukazoval na Boogiho, který s sebou odhodlaně vlekl svou pětikilovou palici. One.man s Gaggou mu ale hned přispěchali na pomoc :

„Copak, majore, nelíbí se vám, že Boogi je maximalista a má místo kladiva tohle ?"

Gareth jenom pokrčil rameny a pobídl je ke schodišti.

Kapitola 10

Vystoupali do denního jasu. Slunce se už na obloze usmívalo na ty pusté trosky tam dole.Chvilku trvalo, než si jejich oči na jeho svit zvykly. Každý se snažil nenápadně sebrat nějaký předmět, který by mu později rodnou planetu připomínal. Fugas si strčil do kapsy hlavičku sošky andělíčka z chrámu. Natázlia a Woody sebraly několik střepů z čajového servisu s čínskými znaky, zatímco Boogi se spokojil s mosazným zvonečkem, kterým se v čajovně přivolávala obsluha. Gagga svírala v dlani ulomený prst ze sochy, kde večer seděla, omotaný drátem. Pomalu mířili k soutoku a zanechávali opuštěné náměstí jeho osudu.

Poručík se cestou obrátil na velekněžku : „ Už jste si uvědomili, že tohle je historický okamžik - zánik civilizace na Zemi ? Tedy až na vás deset, " dodal spěšně.

Gagga se zasmála : „Jo, to si pořádně uvědomíme, až už ten okamžik bude nenávratně pryč, poručíku - ?"

„Lee, " představil se jí a ona pokračovala : „ Kdo ví, jestli se sem vůbec někdy vrátíme."

Poručík Lee přikývl. „Obnovovací práce budou trvat desítky let."

„Obnovovací práce ?" podivila se Gagga a on ji ujistil : „ Ano. Už když jsme sem letěli, dostávali jsme hlášení od záchranných týmů ze všech kontinentů. Všude to prý vypadá stejně jako tady -

co se dalo zničit, to je v troskách.. Ale Svaz má zájem na uvedení Země do původního stavu."

„To jsem blázen, " vrtěla hlavou Gagga. „A kdo tu pak bude žít, když bylo celé lidstvo vyhlazeno?"

„No, nejdříve samozřejmě obnovovací a odklízecí týmy," vysvětloval poručík. „A pak . . .,"

„Pak, až budou obnovena alespoň velká města, chce Svaz ze Země udělat jakýsi pomník. Všichni, kdo už ve vesmíru dosloužili, se budou vracet sem, do míst, odkud kdysi jeho dobývání začalo," doplnil poručíka major Gareth a když viděl jejich nevěřícný pohled, dodal : „ Aspoň tak jsem to slyšel." Ponechal je jejich úvahám a vrátil se do čela skupinky.

Konečně došli k místu, kde jejich zachránci zanechali svou šalupu. Její stříbřitý povrch se

ve slunci matně leskl. Nijak se ovšem nad jejím vzhledem nepodivili ; takováto plavidla byla běžným dopravním prostředkem na krátké vesmírné cesty a kdekterý milionář už vlastnil minimálně pět takových strojů, s kterými se honosil před sousedy i zástupci médií. Kousek od šalupy ještě včera uprostřed zelené louky stála výstavná budova jedné z fakult univerzity ; dnes z ní zbyla jen hromada trosek v barvě její červenavé omítky. Raději se od ní odvrátili a zahleděli se na šalupu. Ta se jim měla stát symbolem budoucnosti. Major s poručíkem už zmizeli uvnitř a oba podporučíci stáli u vchodu a netrpělivě je pobízeli dovnitř.

Ale tak rychle to nešlo. CVZ se ještě musela rozloučit se Zemí. One.man si je svolal

do kruhu. Položil na zem svoje kladivo a pohlédl na Gaggu : „ Velekněžko ?" Ta učinila podobně a předala pomyslnou štafetu dál : „Boogi !" Také jeho palice se ocitla na zemi. Postupně kladli na zem do kruhu svoje kladiva i ostatní podle pořadí, v jakém byli do CVZ přijati : Fugas, Rocky, Shaffla, Elmmira, Dalbador, Natázlia, Woody. Když všechna kladiva ležela v kruhu, hlavou dovnitř a rukojetí s písmeny CVZ ven, One.man pronesl jediné slovo : „Zlakbar !" Odpověděli mu hromovým hlasem : „ZLAKBAR !!" Pak posbírali kladiva a jeden po druhém vstoupili do šalupy.

Kapitola 11

Její interiér byl zařízen v podobném duchu jako běžná letadla. Ve dvou řadách stála sedadla, mezi kterými procházela ulička. Vpředu u přístrojové desky zahlédla Gagga oba podporučíky. Pánská část CVZ vypadala, že by jim s největší radostí dělala během letu u řízení společnost - jak malí kluci, napadlo velekněžku. Ale nakonec přece jen obsadili vyhrazená místa. Gagga si už chtěla sednout vedle Fugase, ale spatřila, jak na ni major Gareth mává. Očividně chtěl, aby se přesunula

k němu na jedno z předních sedadel. Rozhlédla se kolem sebe, co tomu ostatní říkají, ale nikdo jí právě nevěnoval pozornost, a tak s pokrčením ramen přešla dopředu a posadila se vedle Garetha.

Ten na ni zamrkal : „Radši si zapněte pás, ti mladí - " kývnul hlavou směrem

k podporučíkům, „- se teprv učí řídit. "

Přistoupila na jeho hru : „Ale jděte, majore - to chcete tvrdit, že takhle moderní věc je schopná i obyčejného pozemského drncání ?"

Gareth složil své mohutné tělo do křesla vedle ní a důvěrně se k ní naklonil : „ Je, a dokonce nejen během letu." Pochopila, zavrtěla hlavou a oba se rozesmáli. Gagga si ani nevšimla, že se vchod do šalupy zavřel a oni stoupají kolmo vzhůru. Když jí to došlo, vyčítavě se obrátila

na Garetha : „To při startu takhle zabavujete pasažérky vždycky ?"

„No, obvykle je nelítám zachraňovat z planet, které samy zničily," zasmál se a pak jakoby

na omluvu dodal : „Ale napadlo mě, že byste třeba mohla mít ze startu strach."

Gagga se zadívala na kladivo, které stále svírala v ruce : „A já proč to s sebou tahám," zamumlala.

„Věřte mi, majore, tohle kladivo je nejlepší lék na všechny strachy." Znovu pohlédla na Garetha. Ten její pohled opětoval a pak si z opěradla pro ruce přitáhl mikrofon : „Vážení cestující, major Gareth vás vítá na palubě šalupy směr Země - křižník Zest. Během letu, který potrvá asi dvě hodiny, odešleme na Zest hlášení o celé záchranné akci. Děkuji vám za pozornost a spolu s piloty, podporučíky Kowalskim a Hutchinsem, a poručíkem Leem vám přeji příjemný let." Vypnul mikrofon a znovu se věnoval velekněžce.

„To jste včera, když ten cirkus s meteority začal, neměla strach ?" zeptal se jí tiše. „Tomu se mi nechce věřit - vždyť kolem vás se všechno hroutilo, lidi umírali . . . a vy . . .?"

Ale Gagga stále vrtěla hlavou. Nedívala se na něj a Gareth uhodl, že je v myšlenkách opět

u těch okamžiků. Pak konečně promluvila :

„Víte, majore, já z toho byla asi trochu mimo, nebo co, a hlavně jsem tomu vůbec nemohla uvěřit . . .Dokonce ani když se na mě něco sesypalo a já zůstala pod hromadou, jsem tomu nevěřila."

„No dobře, ale co strach - ze zranění, ze smrti ? Z toho, že jste na světě zůstala sama ?" naléhal

na ni major a ona nakonec sklopila na okamžik zrak : „Fajn, majore, řeknu vám pravdu,"

prohlásila pak pevně a znovu na něj pohlédla. „Měla jsem strach, ale ne z těch důvodů, které jste teď jmenoval. Ten strach přišel, když jsem se vyhrabala z trosek. Kolem mě nebylo živáčka, jen tu

a tam čouhala rozdrcená noha nebo ruka. Kdesi za mnou praskal oheň, a já si v tu chvíli uvědomila, že jsem přece v čajovně nebyla sama, ale že tam se mnou byl One.man. V ten moment jsem měla strach, vlastně ne strach, spíš opravdovou hrůzu, protože kdyby se jemu něco stalo . . ." hlas se jí vytratil. Odvrátila se od majora.

Ten si jenom povzdechl : „Jo, kdyby tak vůči mně byli všichni mí podřízení takhle loajální . . ."

Nechala ho při tom.

Kapitola 12

Let byl skutečně příjemný, jak jim přál Gareth. Když opustili atmosféru, otevřely se boční průzory a oni poprvé na vlastní oči spatřili onu pověstnou černou prázdnotu vesmíru. Kolem nich bylo ticho, tak průzračné, že téměř cítil, jak jím proplouvají. Asi v polovině letu Gareth odeslal

na Zest hlášení o jejich příletu, které sestavil s poručíkem. K onomu rozhovoru s Gaggou se už ani jeden z nich nevracel, spíš spolu jen nezávazně žertovali a komentovali každou pitomost, která jim přišla na mysl. Gagga se i tak obávala, že toho řekla příliš. Garethova klidná a usměvavá tvář ovšem nedávala najevo žádné emoce, které by přímo vyplývaly z toho, co od ní slyšel. Občas se zvedl a přešel k řídícímu pultu zkontrolovat oba piloty, jednou dokonce dovolil zájemcům z řad CVZ, aby mu při této kontrole dělali společnost. Konečně asi po dvou hodinách si opět přitáhnul k ústům mikrofon :

„Nyní si vás dovolím upozornit, že se blížíme k cíli naší cesty. Průzory na pravoboku můžete vidět zadní část trupu křižníku Zest. Naše šalupa tuto část oblétne a zamíří do člunových doků. Doufám, že jste byli s naší přepravní společností spokojeni," neodpustil si vtip na závěr.

Všichni se nahrnuli k průzorům. Ohromná a nehybná masa křižníku zakrývala obzor. Gagga si všimla, že není kovově šedá, jak by se dalo čekat, ale zvláštně nazelenalá. Připadali si nepatrní a zranitelní, když je míjela, zatímco ji jejich šalupa oblétala a pomalu se nořila do přistávacího doku.

Pak ucítili slabé trhnutí, jak šalupa zakotvila přesně na svém místě . Zůstali sedět na místech, najednou vážní a tiší. Gareth pomalu vstal a otočil se k nim.

„Vítejte na Zestu, " pronesl a potom zamířil k východu, který se už otevíral. Poručík Lee spěchal za ním. Jeden po druhém se zvedali a následovali je. Podporučíci opustili šalupu jako poslední.

Když vstoupili za majorem na pohyblivý pás, ozvala se slavnostní fanfára. Velká část posádky už na ně čekala a salutovala jim na pozdrav. Všichni měli tytéž uniformy jako jejich zachránci, a oni se najednou cítili trapně ve svém špinavém a pomačkaném letním oblečení. Pás je však neúprosně odvážel na konec doku. Tam už na ně čekal muž, jehož pásky na rukávech prozrazovaly, že má také hodnost majora jako Gareth.

Zasalutoval. „Vítejte zpátky, majore Garethe."

„Děkuji, majore Jacobe," odpověděl Gareth. „Máte nějaké rozkazy ohledně zachráněných ?"

„Ano. Nově příchozím -" spočinul na nich krátce pohledem, „- budou poskytnuty kajuty, jakož i jídlo a čas na odpočinek. Vy se, majore, mezitím dostavíte ke kapitánovi, kterému podáte přesné a úplné hlášení o záchranné akci i o všem, co jste se od zachráněných dozvěděl. Toto hlášení bude poté samozřejmě konfrontováno s výpověďmi zachráněných. Nyní mě prosím následujte,"

otočil se major Jacob k odchodu. Vydali se za ním. Major Gareth šel s nimi.

Vyjeli výtahem o několik pater výš, pak prošli pár chodeb. Vzápětí se k nim Gareth obrátil.

„Teď už se ale musíme rozloučit," prohlásil, „musím na můstek za kapitánem, jak jste slyšeli. No,

ať se vám na Zestu líbí, " popřál jim a zmizel ve dveřích, které se před ním nehlučně otevřely.

Pokračovali za majorem Jacobem. Po chvíli se ocitli v chodbě, po jejíchž stranách se táhly řady dveří. Major Jacob poprvé promluvil přímo k nim, i když se na ně ani nepodíval.

„Bydlet budete každý zvlášť v prvních deseti z těchto kajut, " oznámil jim suše.

Udiveně se na sebe podívali - proč každý zvlášť ? Jacob zřejmě jejich údiv vycítil, protože lakonicky prohlásil pouze : „Kapitánův rozkaz, " a namátkou vešel do jedněch dveří.

„Všechny kajuty jsou zařízeny obdobně, " ozval se odtud po chvíli, „ takže se nemusíte dohadovat, kdo chce kde být." Vešli za ním.

„Koupelna, " máchnul major rukou k jedněm dveřím, „ložnice, " ukázal na další. „Ve skříni máte připraveno oblečení, abyste si tady nepřipadali tak nápadní. K přivolání obsluhy s jídlem použijte bzučák u hlavních dveří. No, kdo chce mít to privilegium, že bude ubytován jako první ?" poprvé se

na ně podíval. Chvíli váhali, až se nakonec Boogi rezignovaně přihlásil : „Tak třeba já. "

Jacob přikývl a spolu s ostatními vyšel ven na chodbu. S tázavým : „Nu ?" pokynul ke zbylé řadě dveří. One.man lhostejně pokrčil rameny a vybral si třetí dveře. Když to viděla Gagga, rychle zmizela v kajutě, která sousedila jak s pokojem One.mana, tak Boogiho. Skrz dveře tlumeně slyšela,

jak i ostatní postupně vcházejí do svých ubikací - vedle One.mana Woody, pak Fugas, Natázlia, Dalbador, Elmmira, Shaffla a Rocky.

Kapitola 13

Gagga ve své kajutě nejdřív zašla do ložnice. Na kovový stolek vedle lůžka položila své kladivo a vedle něj prst ze sochy. Chvíli nerozhodně stála a hleděla na tyto předměty, jediné, které jí z její planety zbyly. Pak přistoupila k vestavěné skříni a vytáhla z ní přiléhavý černozelený trikot.

S povzdechem zamířila do koupelny.

Když z ní po půlhodině vyšla, nejprve šla uklidit své staré oblečení do skříně. Pak došla

k hlavním dveřím a trochu nejistě stiskla tlačítko bzučáku. Žádný tón neslyšela, ale vzápětí se dveře otevřely a v nich stál postarší muž oblečený podobně jako ona. V rukou třímal podnos.

„Přála jste si snídani, madam ?" otázal se jí melodickým hlasem.

Přikývla a muž vešel a položil tác na kovový stolek u stěny. Chystal se odejít, ale pak si ještě na něco vzpomněl : „Kdyby si madam ještě něco přála, ať opět použije bzučák. Jsem jí plně

k dispozici. " Nečekal na její díky a zmizel ve dveřích tak náhle, jako se v nich objevil.

Gagga usedla ke stolku se snídaní. Čekala, co za "vesmírnou stravu" na podnose najde, ale bylo tam v podstatě vše, co znala z domova - pečivo, máslo, jakási pomazánka, sýr, čaj i ovocná šťáva. Trochu zklamaně se pustila do jídla.

Když dojedla, nejdřív ji napadlo zavolat obsluhu, ať odnese zbytky, ale pak nad tím mávla rukou. Odešla do ložnice a natáhla se na postel. Po chvíli uslyšela z Boogiho pokoje klepání na zeď.

Ledabyle vzala ze stolku kladivo a několika údery mu odpověděla. Potom přešla do koupelny a zkusila zaťukat na stěnu, která oddělovala One.manův pokoj od jejího. Odpověď přišla téměř okamžitě. Gaggu už ale tahle hra pomalu přestávala bavit. Z Boogiho pokoje se stále ozývalo klepání, a tak se vrátila do ložnice a rázným úderem přerušila jeho monolog. Byla pěkně otrávená - má snad tohle být jediný způsob komunikace, který jim velitelé lodi dovolí ? Vstala a bezmyšlenkovitě zamířila ke dveřím. Kupodivu se před ní otevřely. Chodba byla prázdná. Gagga se téměř automaticky vydala do One.manova pokoje, jehož dveře se před ní opět otevřely.

One.mana nalezla v koupelně. Měl na sobě stejný černozelený trikot jako ona a na tváři se mu pomalu objevoval výraz značící, že je tím ťukáním si na zeď s Woody nadšen asi stejně jako Gagga, přestože nepřestával odpovídat. Když se tam objevila velekněžka, ani se moc nepodivil, jen ji přejel očima od hlavy až k patě. Zachytila jeho pohled.

„Copak, něco se ti nezdá ?" otázala se a byla připravená argumentovat, ať se podívá na sebe,

i když viděla, že mu trikot padne jako ulitý.

„Ne, nic ; jen jsem měl strach, že tě dovedu někam, kde ti nebude slušet stejnokroj."

Gagga zvedla oči ke stropu. „No, spletl jsem se," dodal rychle, když viděl, jak se tváří. Naposledy

klepnul do zdi a vstal.

„Pojď odsud ; za chvíli třeba ostatní taky napadne taky použít dveře a jestli nás najdou

v koupelně," významně zvedl obočí.

Zavrtěla hlavou, ale poslechla a zabořila se do pohovky v pokoji.

„No, jen by mi Vaše Veličenstvo mohlo vysvětlit, proč by se ostatní měli scházet právě ve vaší komnatě, " zasmála se.

„To víš, já byl vždycky skromnost sama, " odtušil One.man, „ možná proto jsem se stal veleknězem."

„Budiž ti to přáno ; ale jestli tady budeme celou dobu jen tak nečinně sedět, za chvíli nám zrohovatí zadky, " ošila se.

„Copak, najednou ti to vadí ? V čajce jsi vydržela sedět hodiny."

„Jo, tam byli lidi, se kterými se dalo povídat, byla tam muzika, kterou jsi mohl přitom poslouchat, dokonce tam byl čaj, který se dal pít, " vypočítávala a nespokojeně klátila nohama.

Dveře se otevřely a v nich se objevila Boogiho hlava.

„A hele, velekněžka, a já se divím, proč přestala odpovídat, " komentoval její přítomnost a nenuceně vstoupil do pokoje, zbytek CVZ v patách. Posedali si, kam se dalo.

„Nuda, co ?" snažil se začít konverzaci Dalbador.

„No jistě, ještě ty začínej, " utrhla se na něj Gagga. „Na tohle téma se můžeme bavit pěknejch pár hodin - a hned bude po nudě."

Podívali se po sobě, ale nikdo nic neřekl. Zavládlo trapné mlčení, nikoho nenapadlo jiné téma k rozhovoru. Zrovna když si Gagga začala uvědomovat, že asi přestřelila, a chystala se Dalbadorovi omluvit, dveře se opět otevřely. Stál v nich major Jacob. Nijak nekomentoval skutečnost, že jsou všichni pohromadě na jednom pokoji, a oznámil jim :

„Mám rozkaz dovést vás na můstek ke kapitánovi, takže mě prosím následujte."

Zvedli se a poslušně vyšli za ním. Znovu prošli několik chodeb. Cestou k můstku potkávali stále více mužů v uniformách, kteří vzbudili pozornost zejména ženské části CVZ. Pánská část byla zase přitahována nejrůznějšími technickými vymoženostmi na lodi. Nakonec vstoupili s Jacobem

do výtahu. Když se před nimi otevřel podruhé, vystoupili a ocitli se v rozlehlé místnosti, která sloužila jako kapitánský můstek. Muži a ženy, kteří pracovali s přístroji rozmístěnými po celém můstku, neodolali, aby k nim alespoň nezvedli oči, když je s majorem míjeli.

Jacob je vedl k vyvýšenému místu uprostřed místnosti, kde v pohodlných křeslech seděli major Gareth a muž, který mohl být jedině kapitán. Gareth se na ně povzbudivě usmál. Jacob se před kapitánem vypjal do pozoru.

„Kapitáne, poslal jste - " začal, ale ten ho pohybem ruky přerušil.

„Ano, vím." Obrátil se přímo k příchozím : „Jsem kapitán Everett ; můžete mě oslovovat 'kapitáne' nebo 'pane' . A vy jste, alespoň podle toho, co řekl tady major Gareth, členové CVZ neboli Církve všudypřítomného ZLA, jestli jsem si to zapamatoval správně."

Přikývli a on pokračoval : „No, major o vás vyprávěl zajímavé věci. Zavolal jsem si vás, abyste si teď vyslechli záznam jeho hlášení a potvrdili jeho pravdivost. Ovšem toto hlášení je poněkud delší, takže se prosím posaďte, " ukázal na deset nízkých stoliček před sebou. Pak si otočil křeslo k velké obrazovce, na které se objevila Garethova tvář. Major klidným hlasem vyprávěl o všem : o cestě na zemi, o hlášeních záchranných týmů, která během ní dostávali ; o troskách, které po přistání šalupy našli ; ale hlavně o tom, jak nalezli CVZ a co všechno mu řekli její členové - o svém učení i o ka-

tastrofě samotné. Gareth mluvil jasně a výstižně a velekněžku napadlo, že se při tom vůbec netváří blbě, jak se obával. Když skončil, chvíli bylo ticho, a pak se k nim Everett znovu otočil.

„Nuže, " zeptal se jich, „souhlasí hlášení majora Garetha s tím, co jste skutečně zažili a co jste zač?"

Podívali se na sebe, kdo z nich má odpovědět, a One.man kývnul na Gaggu. Ta se tedy ujala slova : „Ano, kapitáne Everette. Co jste se ale z tohoto hlášení nedozvěděl, je přístup majora Garetha a jeho mužů k nám - byl velmi tolerantní, přestože věci, které od nás slyšel, mu často jistě nebyly po chuti." Všimla si, že se Gareth na ni nedívá, ale vrtí hlavou.

Kapitán se usmál. „Ano, touto tolerancí je major Gareth pověstný. Tedy, vy jste CVZ," opakoval zamyšleně, „ a vy budete zřejmě tisková mluvčí celé skupiny, ne ?" obrátil se přímo

na Gaggu.

Ta se teď taky zasmála. „No, spíše ano než ne, pane, " odpověděla. „Jsem Gagga, velekněžka CVZ."

„Ach ano, velekněžka, " vzpomněl si Everett. „A kdo z vás jsou velekněží ?"

„Tady One.man a Boogi, " ukázala Gagga. „Jinak tu sedí Dalbador, Elmmira, Natázlia, Rocky, Woody, Fugas a Shaffla," představila je po řadě.

„No, snad si vás po čase zapamatuju," zabručel kapitán a Gareth se zasmál. „No, ale teď, když se všichni známe a když jste zhlédli místní zábavný program-" ironicky kývl k obrazovce, " se vás zeptám : vzpomněl si ještě někdo z vás na něco, co v hlášení nebylo ? Chcete k tomu něco dodat ?"

Chvíli mlčeli a přemýšleli, až se přihlásil Fugas :

„Je to asi pitomost," začal, „ale napadá mě, že když jsem včera večer držel hlídku a vyhlížel družici, mezi hvězdami jsem nikde nenašel planetu Mars. Víte, přišlo mi to divný, protože se v tom trochu vyznám a vím, že touto dobou by měl Mars být ze severní polokoule Země pozorovatelný. Jenže on nikde nebyl. Pamatuju si, že jsem o tom přemýšlel i poté, co mi hlídka skončila, ale pak mě zavolali k tý družici a já to pustil z hlavy," vysvětloval Fugas.

Všimli si, že na můstku náhle všichni přestali pracovat a hledí jejich směrem. Na kapitánově tváři se objevil zvláštní výraz.

„Tak tedy Mars, říkáte," pronesl několikrát a Fugas jen zopakoval, že je to asi pitomost. Ale Everett ho pohybem ruky umlčel, stejně jako předtím majora Jacoba.

„Myslíte skutečně Mars - čtvrtou planetu Sluneční soustavy, pojmenovanou čirou náhodou

po starořímském bohu války ?" otázal se ho a na obrazovce za ním se objevil známý rudý kotouč, veliký jako talíř. Na jeho povrchu mohli jasně vidět všechny krátery, sopky i moře.

„Ano," přisvědčil Fugas, „ale od nás ho nikdy nevidíme tak pěkně," snažil se marně odlehčit napjatou atmosféru na můstku.

Everett s Garethem se na sebe podívali a Gareth téměř neznatelně přikývl. Kapitán opět promluvil :

„Tuto záhadu vám můžu vysvětlit jediným záběrem, který pořídila naše sonda ; ale připravte se

na to, že to bude velmi drastické vysvětlení," varoval je.

Fotografie Marsu za ním se zmenšila a přesunula se na levou polovinu obrazovky. Vedle ní se objevilo zvláštní těleso hnědavé barvy, o více než třetinu menší než obraz vedle něj. Dlouhé minuty si ho prohlíželi, ale stále nechápali, co je na tom tak drastického. Najednou Fugas vytřeštil oči.

„To snad . . .," zašeptal a skryl si obličej v dlaních.

Kapitán přikývl a ukázal na obrazovku : „Ano, to, co vidíte nalevo, je Mars," potvrdil jim,

„ a ta troska vpravo, to je taky Mars, respektive vše, co z něj zbylo."

Teď ztuhli všichni. Everett vstal a přešel k obrazovce.

„Zhruba před dvaceti hodinami byl Mars na své oběžné dráze nejblíž k planetě Zemi. Najednou začala jeho povrchová kůra, už tak narušená těžbou hornin a nerostů, zatím z neznámých důvodů praskat a odlupovat se. Obrovské mračno těchto úlomků bylo gravitací přitáhnuto směrem k Zemi, kde po průletu atmosférou způsobilo to, co jste zažili - apokalypsu, úplnou zkázu života na Zemi, kterou přežilo jen vás deset vyvolených." Kapitánův hlas zněl hluše.

Ohromeně na něj zírali, bledí a strnulí. Gagga si uvědomila, že kromě lidí na Zemi zahynuli

i horníci na Marsu, a naskočila jí husí kůže. Ucítila, jak ji One.man chytil za ruku a napadlo ji, jestli se cítí taky tak bídně jako ona. Everett se k nim otočil.

„Mám tady před sebou deset lidí, kteří zřejmě pouhým vzýváním zla dokázali zničit nejen rodnou planetu, ale i planetu sousední," konstatoval. „Chápete, že tím jste svou teorii o vládě zla potvrdili nejen přede mnou, ale hlavně před celým Vesmírným Svazem ? A uvědomujete si, že máte v rukou moc, která se přinejmenším rovná moci celého Svazu ??" tázal se jich.

Nevěřícně vrtěli hlavami. Kapitán i ostatní členové posádky na ně hleděli, jako by čekali, že se před nimi začnou každou chvíli vznášet nebo že se promění v trs banánů. Nakonec to Elmmira nevydržela.

„No, já myslím že za to až tak všichni nemůžeme," prohlásila. „Vždyť jsme ani na ten koncil nedorazili, a koncil samotný vlastně taky ještě nezačal, když začaly pršet ty šutry z Marsu, " upozornila kapitána. Ten se před ní zastavil.

„A tak kdo za to tedy může ??" téměř zoufale vykřikl.

V tichu, které náhle nastalo, Gagga najednou cítila, že vstává. One.man stanul vedle ní ; stále ještě se drželi za ruce jako Jeníček s Mařenkou.

„Kapitáne," ozval se Garethův hlas a Everett se pomalu otočil a uviděl je, jak tam stojí.

„Vy," pronesl, „vy dva, co jste vyvolávali zlo ještě před koncilem, ano. Nu," přešel k nim a pohlédl jim do očí, „teď, když už jste ode mě všechno slyšeli, se vás otevřeně ptám : Co chcete ??"

Gagga se otočila na One.mana a pak zavřela oči. Ve chvíli, kdy se chystala promluvit, se

k témuž rozhoupal i on ; proto se můstkem ozvala současně dvě slova :

„Zemřít."

„Žít."

---