Noc plná sršňů

Tancuju a snažím se tvářit

neb já již nemám obličeje

ten vzal ďábel

a tvá poslední slova..

Teď kolem sebe

kroužíme jak nenasytné vosy

kdo dá první žihadlo

asi ani já ni Ty

na to příliš hrdí jsme..

Takže se nakrucuju

jen aby sis všiml

jak jsem strašně

"v pohodě"

a mrzelo Tě to

jenže nesnášíš rány

které nemůžeš vrátit

načež se zvedáš

a pohledem lovíš

tu nejhnusnější ze všech

(hned po mně)

jen abys mne pokořil

a to sem si myslela

jak moc mi to dnes sluší..

Našels?

Výborně

a je Ti skvěle

zveš ji na drink

a hladově se zubíš

jako na mě - tenkrát..

K baru míří si to

srdce mé

a zkrvácená duše

taky chuť po něčem

uspokojivém

když od Tebe

již nemohu nic čekat

jak lahev plzně

najednou dokáže být věrná..

A tak jsme oba opilí

já alkoholem a zlostí

a Ty opět pocitem

žes zvítězil..

Ale rány osudu

musí párat

i staré jizvy

a tak na zastávce

kdy už déle nemohla jsem

snášet Tvou přítomnost

opět se odkudsi vynoříš - s ní

a jakoby nic

nastoupíš do rozjezdu

směr domů - s ní

ale tentokrát bez pohledu

bez výčitek

beze mě neb jsem prašivá

jako použité sboží..

Ale zjistila jsem

jednu zásadní skutečnost

nejsem o nic míň trapná

než Ty, můj Drahý..

Quo vadis, domine