Proč?

I.

Chladné ostří nože, jenž pevně svírám ve své pravé ruce, pomalu zajíždí do kůže, na levém zápěstí. Pomalu projíždí kůží a zajíždí hlouběji. Způsobím si tak lehké, povrchové zranění. Nechci zajet ještě hlouběji. Snad stálé váhám nad uhašením plamínku života svého. Vyjímám nůž, zbarvený mou krví s rány. A znova ho zaříznu vedle?Když už ho po šesté vyjímám s rány a po ruce mi teče tenký potůček krve, odložím ho na stůl. Pozoruji stékající krev, a snad se cítím lépe. Proč jsem to vlastně udělala??

Před dvěmi lety nastal zlom v mém životě. Uvědomila jsem mnoho věcí a podstat v životě. Všechny mé nesčetné chyby, a dětské naivní omyly. Když přetekla poslední kapka, potřebovala jsem udělat něco, co utiší mou sebenenávist. Snad je to trest? Pokud ano, moc to nepomáhá. Smutek v srdci je mnohem větší, než bolest, jenž jsem si právě sama způsobila. Je mi to všechno tak líto. Jak ubližuji svým chladným pohledem ostatním.Vyčítají mi, že se neusměji. Tak strašně ráda bych se usmála, ale nejde to. Prostě nejde. Každý pokus končí pláčem v temném koutě. Je to začarovaný kolotoč. A tak opět sahám po mém ?nejlepším kamarádovy? a chlad prostupuje hlouběji mou kůží spolu s ostřím nože. Chtěla bych přitlačit, zajet hlouběji?už nechci žít.

Ale opět vyjímám nůž. Nedokážu to. Nedokážu se zabít. Snad mi vnitřní hlas našeptává, uklidňuje mě, a přesvědčuje, že je pro co žít. Ne, není. Ve svém světě jsem tak sama. Není tam nikdo, nic. Je to jen prázdno, a nemá ani svůj střed.

Slané perly se mi třpytí na tváří. Třesu se, a křičím uvnitř sebe. Křik do ničeho, ale není slyšet ozvěnu.

II.

Naučila jsem se tu nejhorší vlastnost-přetvářku. Nyní se na svět usmívám. I když uvnitř jsem nešťastná. Čím víc se usmívám, tím  více to bolí. Ale okolí, hlavně rodina je spokojena. Vidí jenom šťastného člověka. Vidí ten tolik přemáhaný úsměv. Úsměv, který mi tolik ubližuje. Ale nechci znovu zažít ten smutek v jejich tvářích, když spatřily mou chladnou tvář. Ty výčitky, které se na mě valily ze všech stran. Každá výčitka, za můj chlad, se mi zabodla do srdce, ze kterého tryskala krev. Zabodávaly se do něj, jako skleněné střípky. Hluboko, velmi hluboko. A nikdo je už z něj nevytáhne. Ale snad jednou někdo srdíčko pohladí, a zahojí všechny rány?