Tam kde sídlí Phoenix

***

Rogan Talloy se prudce otočil a vystřelil směrem ke dveřím spojovacího panelu, kde se je přímou palbou snažili odříznout od lodi čtyři Davaronové. Jednoho zasáhl přímo do čela. ,,Máš nějaký nápad jak odtud zmizet?‘‘zakřičela Karra tak, aby ji bylo přes hluk z iontových pušek slyšet.

,,Dokážeš kontaktovat Archona?‘‘zeptal se Rogan při rychlé výměně zásobníku s energetickými články.

,,Můžu to zkusit, ale je tu velká šance, že nás blokují.” zapla svůj komlinkt a naštěstí se kromě praskání statické elektřiny ozval i hlas druhého pilota na lodi Phoenix, Archona Jewellyho:

,,Karro,…Karro, Rogane,…slyšíte mě?Opakuji,Karr…‘‘

,,Slyším tě Archone, máme trable, velké trable. Dostalo se nám pod kůži asi šest Davaronů a nemůžeme k vám. Vem Justina, Bleina a pojďte nám pomoct. Tři jsou hned u spojovacích dveří a dva máme v zádech. ‘‘ohlédla se po Roganovi a v tu chvíli se objevil modrý záblesk a tělem Karry Geminy projela strašlivá, palčivá bolest. Měla pocit, jakoby její paži spaloval oheň a jeho plameny šlehaly až do kostí.Zatočila se jí hlava a před očima se jí objevily mžitky. Upustila blaster, který s hlukem dopadl na podlahu. Přes ochromující nával bolesti se jí ještě podařilo zašeptat do komlinktu: ,,A pospěšte si!!!‘‘

Sotva schopna vnímat, a už jen jakoby přes mlhu slyšela Rogana: ,,Karro, Karro jsi v pořádku?‘‘pak už jí obklopila temnota.

Pomalu otevřela oči a vedle ní se ozval šepot: ,,Už se probouzí.‘‘

Jiný hlas mu taky šeptem odpověděl: ,,Je zázrak že vůbec ještě žije, měla namále,‘‘otočil se směrem k ní: ,,Karro, jak se cítíš?‘‘

Nějak si nemohla vzpomenout, kde to je a co zde dělá. Pootočila hlavou a podívala se na muže stojící okolo jejího lůžka. A v tom si na všechno vzpomněla, na přestřelku, které se účastnila v docích i celý svůj zatracený život.

,,Co se stalo?‘‘ zeptala se, ale jen s velkými potížemi, skřípavým hlasem. Blein jí ihned podal zbrklou odpověď:

,,Postřelil tě jeden z Davaronů. Copak si nevzpomínáš? Čekali na vás u spojovací sekce.”

,,Klid, Bleine‘‘zarazil toho mluvku Rogan.

Karra si přesně i po těch rocích vybavovala, jak ho poznala. Bylo to v soustavě Arranos, a právě on dal jejímu životu smysl.

Seděla v baru a hledala práci jako pilot, nejlépe u nějakého pašeráka. Když po nějaké době vyšla ven, pustili se za ní tři Rodští lovci a snažily se jí oddělat. Už měla vážně namále, když se před ní objevil on. Jako mystická postava se vynořil ze tmy. Vlasy černé jako uhel mu splývaly okolo obličeje a jeho šedé oči mrazily tak, že se málem roztřásla zimou. V ruce držel jakousi rozkládací bojovou tyč. Ty tři vyřídil během malé chvilky. Potom se zeptal, jestli ještě pořád potřebuje tu práci. Karra samozřejmě přitakala a dohodli se, že bude zastávat post prvního pilota na jeho pašerácké lodi. Tenkrát ji bylo devatenáct, uvědomila si.

Dnes, o čtyři a půl roku později tvoří posádku Phoenixe šest členů. Ona a Rogan, potom ještě druhý pilot Archon Jewelly, který se k nim přidal po bitvě v soustavě Canis. Justin Lokrey, hlavní navigátor a tak trochu zdravotník z planety Sirrah, Blein Reeves, skvělý dešifrovač ze systému Gruis a nakonec technik a opravář z Kumi, Sebastián Gentt neboli Seb.

,,Slyšíš,Karro?‘‘promluvil na ni Rogan.

,,Jo,jsem v pohodě, ‘‘odvětila, hned jakmile se odpoutala od vzpomínek.

Justin ovšem podrážděně zaprotestoval: ,,Jasně že nejsi, dostala jsi plný zásah z iontového blasteru a byla jsi devět dní v bezvědomí…‘‘

,,Cože!‘‘ vyhrkla Karra zděsěně: ,,devět dní?‘‘

,,Buď ráda že jsi vůbec naživu, ‘‘ naštvaně odsekl.

,,Kde jsme?‘‘pokusila se ho dostat k jinému tématu, ale odpověděl jí Rogan: ,,V systému Mirrada u planety Lynx‘‘

,,No páni‘‘hlesla.

Museli přejít na nadsvětelnou rychlost ihned jak je odtamtud dostali. To by souhlasilo, protože Mirrada je od Myrkru pěkně daleko, vlastně to vyjde na takových pět až šest dní. A když se k tomu připočte potřebná zastávka na doplnění paliva, tak pro loď třídy Columba NP4-38B jako je Phoenix to sedí přesně tak na osm popřípadě devět dní.

Je zvláštní,pomyslel si Rogan, od té doby co se dali dohromady na Arranosu o ní nic moc nevěděl, ale přesto jí věřil. Na tom lůžku vypadala jako nějaká amazonka,dlouhé vlasy barvy ohně zapletené do uzoučkých copánků, poházené po polštáři. A ty její oči, ledově modré, pozorně sledující vše, i nejmenší detaily. Nikdy ani nepřemýšlel odkud je. Je pravda , že umí dobře zacházet s blasterem, celkem se vyzná v jazycích a umí dešifrovat, ale hlavní je, že je vynikající pilot. Ty nebezpečné a účinné manévry tak jistě a bez chybičky neviděl zvládat ani nejlepší hvězdné piloty galaxie.

,,Dostali jsme povolení k přistání. Ty si ještě odpočiň! Pánové, jdeme. Archone, ujmi se velení a začni přípravu k přistání.‘‘

,,Rozkaz...‘‘odpověděla Karra, ale tu trochu jízlivosti si neodpustila:,,…kapitáne.‘‘
V kajutě s ní zůstal jenom Blein.

,,Dělal si o tebe velké starosti‘‘oznámil jí náhle.,,A my taky,‘‘dodal jakoby mimochodem.

,,Já vím‘‘odpověděla zkroušeně.

,,Vím že o sobě nerada mluvíš, ale kdo vlastně jsi?Už jsem tu přes rok a nic o tobě vlastně nevím.O ostatních vím aspoň něco.Tak třeba Archon. Ten se naučil lítat na Alhague, ale narodil se na Serpentis a přidal se k tobě a Roganovi po bitvě u Canisu,‘‘nadhodil Blein, potom co konečně sebral odvahu se jí zeptat.

Ano, náš Archon, ale přece všechno nevíš, pomyslela si smutně Karra. Tomu pořád veselému blonďákovi s zářícíma zelenýma očima zabili na Canisu vojáci Imperátora ženu.

Dnes, když je mu devětadvacet, už dobře ví že se dá věřit málokomu.

,,Víš,‘‘otočila se smutně na Bleina: ,,Je mi třiadvacet a už jsem zažila spoustu hrozných věcí. Minulost nech spát, jednou, až přijde správná chvíle ti možná řeknu o sobě víc.‘‘ ,,No,víš co má teď Rogan v plánu?‘‘pokusila se změnit téma.

,,Myslím, že si chce dát pár dnů pauzu.Ty se potřebuješ zcela uzdravit a …‘‘

,,Ale, já už jsem fakticky v pořádku. ‘‘skočila mu hrdě do řeči. Jasně však viděla, jak se ten malý otrava pousmál a přehnaně přikyvoval:

,,Samo, ty můžeš z fleku pilotovat Phoenixe. ‘‘

,,To si teda piš, že můžu!‘‘zakřičela rozohněně, ale už jen na jeho vzdalující se záda, která se otřásala tichým smíchem.

Už jenom ze vzdoru se pokusila vstát, ale devět dní v bezvědomí se na ní viditelně podepsalo, a tak bezvládně sklouzla zpět na postel.K tomu jí ještě začínala opět bolet ruka.

,,No,to je teda dobrý, ‘‘povzdechla si nahlas a zkusila přemýšlet, co asi v těch několika volných dnech podnikne.

Napadlo ji, že by mohla zkusit kontaktovat bratra. ,Kde je mu asi konec?‘ uvědomila si, že ho neviděla málem už šest let. Párkrát sice od něho dostala vzkaz, ale obsahoval jen pár údajů, které nemohly zajímat nikoho, zvláště ne někoho jako jsou dešifrovači nebo snad nájemní lovci Imperátora.

Byl to už nějaký čas, kdy on a jeho přívrženci ovládli skoro celou galaxii. Vlastně už je to přes dvacet let. Dlouhých dvacet let pod nadvládou krutého tyrana, který zotročil a využil pomalu všechny formy života.

Na to, když zasáhl i do jejího života si vzpomínala, jako by to bylo včera. Ona, její rodiče a o pět let starší bratr Devon, byli na výletu na Bespinu. Zrovna si hrála ve své kajutě na Prométheovi, když tam vtrhla zvláštní jednotka Císaře. Ve svých uniformách bílých, ale přece značících bolest a smrt. Jeden ji chytl, i když se snažila utéct a odvlekl na hlavní palubu, kde byli její rodiče s ostatními útočníky. Před jejíma očima je popravili.

Pořád cítí ten hrozný pocit, že jim nemůže nijak pomoc. Jenom křičí, prosí aby je nechali být. A pak už jen ticho, ticho obklopující nehybné postavy ležící na zemi.

Jeden ze Stormtrooperů se k ní shýbl, a to co řekl, jí zní v hlavě celých patnáct let: ,,Zapamatuj si tuhle chvíli, chvíli triumfu Císaře, který od teď vládne nad tvým životem i smrtí, dobře si jí zapamatuj!!!’’

Od té doby jí každou noc provázel bolestný křik jejích rodičů a tahle věta. Až později si uvědomila, že jejímu bratrovi se podařilo uprchnout. Než se sním znovu setkala, uběhlo dlouhých deset let jejího života.

Mezitím ji odvezli do výcvikového tábora pro nejlepší úderná komanda Impéria. Už od svého nízkého věku osmi let byla podrobena nejtěžšímu výcviku. Boje muže proti muži, učila se ovládat všechny možné zbraně a hlavně se učila létat. Základem létání, jakému se učila ona, bylo nemít strach ze smrti. Kdo se bojí, nikdy nemůže být psychicky na úrovni, která je k tomuto umění zapotřebí. Devět let byla cvičena k nejsložitějším operacím. Po příchodu na Coruscant ji čekal první úkol. Měla se dostat na tajnou základnu v Korttu, právě když se konal sraz nejvýznamnějších pašeráckých bosů a vyhodit ji do vzduchu. Pašeráci totiž velice škodili Impériu a Císař se rozhodl zbavit se těch nejvyšších a to jednou ranou. Akci zvládla, ale z toho že zapříčinila smrt tolika lidí ji bylo samotné ze sebe špatně. Když jí poslali na další akci zdrhla. Jediné co jí zbylo, bylo tetování, jako poznávací znamení elitních zabijáků. To černé něco jí mělo navždy připomínat kdo je a kdo ji stvořil.

Potom se skoro rok potulovala v nejhorší spodině všech planet a snažila se přežít. Císař na ni totiž vypsal vysokou odměnu, 260 000 kreditů, a ta trvá do dnes. Snažila se na tyhle roky zapomenout, úplně je vymazat z paměti, ale to se jí samozřejmě nepodařilo.

Myšlenkami se vrátila zpátky do přítomnosti. Rozhodla se, že se vyspí, protože potřebovala znovu načerpat sílu.

,,Zhasnout‘‘přikázala a celá místnost se zahalila do tmy, jak senzory lodi vypnuly osvětlení v její kajutě. Znovu pomyslela na bratra, stejně jako ji ho hledali, ovšem z jiného důvodu.

,,Neměl ses nikdy plést mezi povstalce,‘‘zašeptala. Zavřela oči, a snažila se bratra si představit. Když s ním byla naposledy měl krátké hnědé vlasy a jeho oči zářily nadějí, odhodláním a optimismem. Ale v posledním vzkazu už nezářily. Vypadaly jako oči štvané zvěře, byly plné starostí. Tvář měl pohublou a vlasy dlouhé a zanedbané. Stýskalo se jí, i když ho vlastně ani moc neznala.

Už byla přesvědčená že ani na chviličku neusne, avšak chvíli na to ji přemohla únava a upadla do posilujícího spánku.

***

Pomalu se probouzela. Posadila se na posteli, jestli tak mohla nazývat úzké lehátko ve své kajutě. Rozhlédla se kolem a přesvědčila se, že se vůbec nic nezměnilo. Ve spartsky zařízené místnosti byl ještě akorát stolek, hned vedle lůžka šatník a hlavně lodní počítač. Protřela si oči, vstala a přešla k terminálu. Bylo 14. 58 hodin Mirradského času. Protáhla se a zjistila, že ji ruka sice ještě pořád bolí, ale není to zas tak strašné. Ze skříně si tedy vytáhla tmavě modrou tuniku a dlouhý černý plášť s kapucí hluboko do tváře. Oblékla se a nezapomněla si k noze připnout dýku a k pasu pouzdro se svým blastrem. Vzala si ještě nějaké kredity, a vydala se směrem na můstek.

Tam našla už jen Sebastiana, jak se věnuje nějakým úpravám na lodi.

,,Čau‘‘ prohodila ,,všichni už jsou pryč?‘‘

Seb vzhlédl od rozdělané práce a odpověděl: ,,Jo…, už se cítíš líp?‘‘

,,Jasně,‘‘ přitakala, i když to nebyla zas až tak docela pravda. ,,Jak dlouho máme pohov?A, jsou nějaké zvláštní rozkazy, Sebe?‘‘

,,Moc dlouho ne, asi tak dva dny. A Karro, na noc se máme vrátit na loď. Prý se tu pohybuje nějak moc imperiálních jednotek,” dodal a zamračil se. Neměl rád vojáky a ještě méně měl rád Císaře. Podíval se na ni, tušil že ji hledají, ale nebyl si jistý. Měl o ni strach, protože byla skvělý pilot, kde by takového jiného hledali?A, navíc si ji celkem oblíbil, ale to nechtěl přiznat.

Ona si zatím vzala kapesní počítač, strčila ho do kapsy a na ruku si připevnila svůj komlinkt. Vydala se ven, ale ještě se otočila a rozverně mu zamávala.

Z přistávací plochy došla k turbovýtahům a sjela až k hale v letištní budově. Zdejší chodby byly stavěny jako labyrint, ale nakonec se přece jen dostala ke kontrole.

,,Jméno, loď kterou jste přiletěla a důvod návštěvy,‘‘vyhrklo na ní nepřátelsky vypadající stvoření, které určila na nějaký druh Mazziců. Šeredně vyhlížejících zelených mužíčků s velkýma zlatýma očima, vysokých tak 130 cm.

,, Karra Geminy, vesmírná loď Phoenix, prohlídka planety a kulturních památek.‘‘oznámila. Sice pochybovala, že jí ten Mazzic věří, a že se stejnými lživými důvody zde eviduje spousty cizinců, nicméně Kařře podal plán města a pustil ji dál.

Prošla točitou chodbou a vynořila se přímo na hlavní třídě. Hlavní město planety Lynx bylo na druhý pohled stejně odpudivé, jako na první. Ulice byly špatně udržované, špinavé a silně zapáchaly. Vysoké budovy sahající až k temnému nebi stejné a šedivé. Ulicemi proudily všechny možné druhy života a odevšad byly slyšet různé, podivné zvuky.

Vlastně se ani moc neliší od Batrosu, Chernaru, Tatooinu nebo Eridanu, pomyslela si. Byla na mnoha planetách a většina z nich byly poznamenány mnohými technologiemi a různorodými kulturami obyvatelstva. Tyhle čtyři planety byly asi nejhorší, které poznala, a teď k nim přidala i Lynx.

Rozhodla se, že se podívá po nějakém veřejném interkomu, přístroji, který umožňuje posílat holografické zprávy po celé galaxii. Musí zprávu poslat na souřadnice staré přes rok a doufat, že se tam ještě vyskytuje Devon, nebo někdo kdo mu zprávu přepošle.

Vložila do počítače disk s mapou města a nechala si vyhledat nejbližší interkom. Měla štěstí, jeden byl asi dva bloky od ní, a tak se k němu vydala.

Prošla podloubím, přes most držený repulsory a našla jej na malém plácku, přístupném ze všech stran. Byla to taková krychlová bedna s neprůhlednými stěnami. Uvnitř byl holografický procesor umožňující zaznamenání a odeslání zprávy a po pravé ruce byla projekční plocha na přehrávání obdržených záznamů. Karra zapla nahrávání zprávy, postavila se rovně a začala mluvit:

,,Ahoj brácho, jak se máš? Dlouho si o sobě neposlal žádnou zprávu, a tak jsem se rozhodla, že dám vědět první. Doufám, že tě tato zpráva někde zastihne. Mě se daří dobře, pořád ještě dělám pro Rogana. Jak se daří rodince ?‘‘

Rodinkou oba dva nazývali povstalecké hnutí proti Impériu ve kterém se její povedený bratříček pohyboval. Vždycky se tak s Devonem dorozumívali, aby když třeba poselství zachytí císařovi dešifrovači, nemohli jej nijak zneužít.

,,Ráda bych se s tebou zase viděla, nebyli jsme spolu už hrozně dlouho. Jsem teď v soustavě Mirrada na Lynxu. Moc dlouho se nezdržím, ale dej mi určitě vědět. Měj se a…mám tě ráda.‘‘

,,Konec,‘‘ oznámila počítači a otřela si koutky očí od slz. Má ho ráda a opravdu se o něj bojí. Zadala souřadnice, a ještě se podívala, jestli nemá ve své databance nějaký vzkaz. Samozřejmě, že ne.

,,V co si asi doufala, děvče,‘‘řekla si polohlasem.Vyšla zpět na ulici a zapřemýšlela co podnikne teď. Rozhodla se, že se vrátí na loď, ale cestou se ještě staví někde na drink.

Na mapě si nechala vyjet místní podniky a rozhodla se pro jeden s příznačným jménem. Světelný nápis nad vchodem pyšně hlásil ,Kryptta‘ a už na první pohled vypadal nevábně. Karra si takové podniky vybírala schválně, protože věděla, že tam se o ni nebude nikdo zajímat. Vešla dovnitř a rozhlédla se.

Kolem baru a stolů se tlačila pestrá směsice lidí a dalších bytostí a tvorů, pachy a zvuky byly rozmanité a ve vzdáleném koutě hrála kapela. Styl hudby byl prozíravě uzpůsobený tak, aby ladil vkusu příslušníků všech možných druhů.

Sedla si k jednomu volnému stolu, tak aby viděla na vchod. Čalounění nebylo zrovna moc pohodlné, ale byla na to zvyklá. U barmana si objednala Lenffi, což byla jakási obdoba horké kávy, která byly upravována různými způsoby.

Pořád ještě se rozhlížela kolem a pomalu upíjela svoje Lenffi, když dovnitř vešel mladý muž. Mohlo mu být tak kolem pětadvaceti, šestadvaceti. Měl dlouhé blond vlasy, svázané koženou šňůrkou. Byl oblečen celý v černém, až na stříbrný pás, na kterém měl zavěšen blaster. Rozhlédl se kolem sebe a na chvíli spočinul svým pohledem taky na Kařře. Neměla z toho dobrý pocit, zvlášť, když se cizinec zastavil u stolu kde seděla.

,,Mohu si přisednout?‘‘zeptal se jí, a ona mu nevstřícně odsekla: ,,Proč, neznám vás a nemám chuť se seznamovat. ‘‘

Muž se pobaveně pousmál a bez vyzvání se složil na židli vedle ní. Vůbec se jí to nelíbilo a tak se pokusila vstát. On ji však zadržel.

Hleděli si upřeně do očí a Karra rychle vymýšlela způsoby, jak zmizet, aniž by na sebe upoutala zbytečně nějak moc pozornosti. Vždyť Seb jí upozornil, že se tu pohybuje hodně vojáků. A jediné co si teď přála, zrovna nebylo přitáhnout na sebe pozornost nějaké jednotky.

,,Posaď se!‘‘přikázal jí a oba absolvovali ještě jeden souboj pohledů než poslechla. Uběhlo ještě pár minut ticha, když znovu promluvil.

,,Takže ty jsi Karra, Devon o tobě hodně mluvil. Říkal, že jsi tvrdohlavá.‘” znovu se usmál a ona mohla vidět záblesk jeho bílých zubů.

,,Kdo jsi?‘‘zeptala se a pak dodala: ,,Jak víš kdo jsem a, odkud znáš Devona?‘‘nenápadně se ohlédla směrem k východu. Nikde neviděla nic, co by se podobalo nějaké zradě.

,,Omlouvám se že jsem se nepředstavil. Jsem Arei, přítel Devona, no vlastně spolu pracujeme.‘‘

,,Proč myslíš, že bych ti měla věřit?‘‘pobaveně se usmála.

Měla dojem jako by se kolem ní stahovalo nějaká smyčka. Chtěla by mu věřit, ale za svůj život si ručila sama, a tak o něj nechtěla přijít.

,,Říkal, že jsi nedůvěřivá, ale když ti řeknu, že spolu pracujeme pro Rodinku uvěříš.‘‘

V Kařře to hrklo jako ve starých hodinách. Tohle opravdu mohl vědět jenom ten kdo se dobře znal s Devonem. Najednou ji napadlo tolik otázek. ,Jak se má, co se děje, proč nepřišel sám, je v pořádku, ale zeptala se jenom:

,,Takže ty pracuješ pro rodinku? Jak dlouho?‘‘

,,Asi pět let, ale nejsem tady kvůli mně. Devon tě chce vidět, ale nemůže ze základny. Měl tu nějaké problémy s vojáky a ti ho teď hledají.‘‘

,,Co se stalo,‘‘vyhrkla stísněně.

,,Jak už jsem řekl. Dostal se do přestřelky s imperiálníma.‘‘oznámil jí skoro tak, jakoby se bavili o počasí.

,,A tebe poslal, abys mě za ním dovedl? Jak vlastně zjistil kde jsem?‘‘zeptala se zvědavě.

,,Vždy ví kde jsi.‘‘

,,Ale jak…‘‘chtěla se dozvědět víc, ale jeho výraz v obličeji jí zarazil. ,,No dobře a kde je ta základna?‘‘

,,Odtud asi půl hodiny speederem.‘‘

,,Tak jdem, ‘‘řekla a už se nemohla dočkat, až zase uvidí bratra. Zaplatila svou útratu a pomalu se vydali k východu.

,,Kde máš to vznášedlo?‘‘ozvala se, když se rozhlédla a žádné neviděla.

,,Kousek odtud, pojďme!”

Už se stmívalo a ulice začala zahalovat hustá mlha.

Prošli širokou, zalidněnou cestou a odbočili do postranní uličky. Náhle se kdesi hluboko v jejím podvědomí ozval výstražný signál. Zněl stále hlasitěji a hlasitěji až to bylo k nevydržení.

V tu chvíli pochopila. Neviděla je, ale cítila jejich přítomnost, jak se kolem ní stahují jako když lovci obkličují svou kořist. Otočila se po Areiovi a ztuhla děsem.S trochu pobaveným a trochu ironickým úsměvem na ni mířil svým blastrem.

,,Překvápko,‘‘oznámil jí a vzal z pouzdra pistoli, Kařře konečně došlo, že padla do léčky.

,,Proč?‘‘zeptala se a ihned dodala: ,,Takže, k mému bratrovi mě asi nedovedeš.‘‘

,,To jistě ne. Zato mě k němu dovedeš ty.‘‘

,,Já? Vždyť ani nevím kde by mohl být,‘‘oznámila mu bezradně a pomalu se rozhlédla. Teď už je viděla, pět členů přepadového komanda oblečených tak, aby splynuli s okolím.

,Snad mě nepoznali‘ zadoufala. Měla změněné jméno a o jejím bratrovi Císař nevěděl. Nemohli si jí dát dohromady s Dryu Lurgan, uprchlou agentkou. Vlastně už se za ni ani nepovažovala. Teď byla Karra Geminy pilotka a sestra Devona Geminy člena Povstalecké aliance.

Ale, jak vlastně zjistili, čím je sakra její bratr. Najednou se za Areiem ozval jakýsi hluk, později se ukázalo že to byl yamaisp, jakýsi druh vypadající jako přerostlá krysa křížená s kočkou, která žila v odpadcích. Karra toho okamžitě využila, zatím co se Arei otočil, aby se podíval po původci, vymrštila nohu do výšky a vykopla mu zbraň z ruky. Překvapeně se na ni podíval, ale to už provedla další kop mířený do jeho rozkroku. Ale nedokončila ho, protože ji tu nohu chytil. Ona však použila jeho sevření jako oporu a druhou nohou ho kopla do tváře. Pustil ji, aby se chytl za pálící obličej a Karra se dala na útěk.

Nedoběhla ovšem daleko, protože jí cestu zastoupili muži co se zatím do boje nepletli. Dva stačila vyřídit, ale to už se vzpamatoval Arei, zastoupil jí cestu a vystřelil na ni z paralyzující pistole.

Vyšlehl z ní modrý paprsek a Karra klesla na zem jako pytel písku. Vnímala a slyšela, ale nemohla se vůbec hýbat a ani nemohla mluvit. Cítila jak ji naložili do nějakého transportu.

Cesta trvala asi patnáct minut, ale ve stavu ochromení nebyla schopna nějak přesněji vnímat čas. Pořádně se probrala, až po té, co jí zavřeli do nějaké místnosti. Předpokládala, že je to cela, jelikož to byly jen holé kovové zdi ohraničující prostor tak tři krát tři metry. Jenom na jedné stěně byl výstupek sloužící zřejmě ke spaní. Posadila se a čekala. Uběhly jedna, dvě, tři hodiny a pořád se nic nedělo.

Musely být tak dvě hodiny v noci když se dveře otevřely. Vešla stráž, na ruce ji nasadila magnetická pouta a vedla ji pryč od její cely.

***

Dovedli ji do větší místnosti a posadili na železné monstrum, kterému se stěží dalo říkat křeslo. Odepli jí pouta, ale jen pro to, aby jí mohli připoutat ruce a nohy k speciálním držákům. Nebránila se, věděla, že by to nemělo žádnou cenu. Věděla co bude následovat a snažila se připravit na bolest, která ji čeká.

Mnohokrát byla ve výcviku přítomna, když vyslýchali zajatce. Nebyl to výslech, bylo to mučení. Měla strach, ale rozhodla se, že nic neřekne, i kdyby ji to mělo stát život. Což pravděpodobně bude. Rozhlédla se a vedle sebe viděla stolek zaplněný různými lahvičkami, nástroji a sondami. Čekala, nic jiného jí stejně nezbývalo.

Otevřely se dveře a dovnitř vcházel Arei, nebo jak se ten hajzl vlastně jmenoval a sním imperiální výslechový droid. Arei se postavil naproti ní a droid si zatím vedle na stolku chystal svoje nádobíčko. A je to tady, pomyslela si. Kompletní imperiální výslech.

,,Řekneš to co potřebujeme dobrovolně, nebo potřebuješ pomoc?‘‘zeptal se jí lhostejným hlasem.

,,Tobě bych neřekla ani jakou mám velikost bot,‘‘odsekla a posměšně na něho pohlédla.

Kývl na droida a ten jí magnetickou čelenkou znehybnil hlavu. Potom k jejímu nesmírnému překvapení nevzal do ruky žádný mučící nástroj, nýbrž malou průhlednou lahvičku, která obsahovala bahenně zbarvenou látku.

Když ji otevřel, zahalil místnost typický nahořklý zápach a Karra ho okamžitě identifikovala. Byla to Saal, známá droga pocházející z planety Saalan. Vtírala se do spánků a po jejím užití většinou člověk řekl i to co nevěděl.

Znala ji, protože, byla cvičena, aby jí dokázala nepodlehnout. Existence této drogy byla pod přísným utajením.Byla to speciální císařova hračka, daleko účinnější než koření z Kesselu. Bylo už to strašně dávno a ona pochybovala, že se jí dokáže ještě vzepřít.

Droid k ní přistoupil a kovovými prsty jí začal Saal vtírat nejprve do jednoho a pak do druhého spánku. Nejprve necítila nic, ale pak ji začala obklopovat mlha a všechno viděla rozmazaně, najednou měla dobrou náladu a cítila se perfektně. Saal začal působit.

,,Kde je tvůj bratr?‘‘zeptal se jí náhle někdo. Soustředila se na ten hlas a mysl se jí trošku rozjasnila. Věděla pouze jedno, nemůže nic říct.

,,Kde je tvůj bratr?‘‘ozvalo se znovu. Proto se upnula k jediné věci, kterou mohla spolehlivě opakovat až do skonání světa.

,,Kde je tvůj bratr?!‘‘ozvalo se potřetí a ona odpověděla:

,,Karra Geminy.”

Najednou na svém obličeji ucítila pálivou bolest a nebyla si schopna uvědomit, co ji způsobilo.

,,Tak jinak,‘‘ozval se znovu ten hlas. ,,Kdy jsi viděla Devona naposledy?‘‘Znovu zopakovala:

,,Karra Geminy.‘‘

Teď už rozčíleně na nejvyšší míru se ozvalo:,,Je tady na Mirrada? Nebo už rovnou i na Lynxu?‘‘

,,Karra Geminy‘‘ nestačila to ani doříct, když ucítila, že do ní něco buší. Zdálo se jí, že nějaká kovová tyč, ale nedokázala to určit přesněji. Vlastně jí to bylo jedno, stejně skoro nic necítila, slabě se pousmála. Po nějaké době, kdy se dotyčný se svou zuřivostí již vypořádal, zpozorovala, že ji odnášejí někam pryč. Rozhodla se poddat slastnému nevědomí, doprovázeném různými přeludy a vidinami.

***

Probírala se nesmírně pomalu. Otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla opět ve stejné cele, se stejně holými stěnami s kovovým leskem nutícím mysl se odtud co nejdříve dostat jinak měl vězeň pocit, že se zblázní.

Neuvěřitelně silná bolest hlavy člověku dodávala jistotu, že byl vystaven vlivu nějaké silné drogy a oslabená ostražitost i postřehy tomu jen dosvědčovali.

Karra nebyla schopna soustředit se na jednu jedinou myšlenku, natož aby se věnovala něčemu tak složitému a téměř nemožnému jako bylo nějak se vyhrabat z tohohle obrovského průšvihu. Jediné co jí stačilo zatím dojít, že se pravděpodobně ani nejedná tak oni jako o jejího povedeného bratříčka. Moc si z toho výslechu nepamatovala, ale že se jí ptali jen na Devona, to nebylo možno přehlédnout nebo zapomenout.

Pokusila se posadit, ale nebyla sto se zvednout ani do polosedu. Byla absolutně na dně a její budoucnost vypadala bledě. Ležela tiše, nevěděla jak dlouho tu ležela, ani jak dlouho byla pod vlivem Saal. Vlastně neměla žádný pojem o čase. Jenom se snažila posbírat co nejvíce sil.

Po nějaké době uslyšela nějaký hluk. Slyšela výkřiky, autoritativní hlas vydával rozkazy na všechny strany. Nerozeznala co vykřikují. Připadalo jí to jako obrovský spletenec hluku.

Čas ubíhal pomalu a za nějakou dobu se ozval nový zvuk. Ten ale bezpečně poznala. Sice nebyla přes celkové ochromení smyslů rozeznat typ avšak byla si na 100 procent jistá.

Byl to zvuk laserových zbraní. Tak typický a známý. Nic ji nedocházelo.

,,Přestřelka na imperiální základně?‘‘ byla si jistá, že je na císařově základně. Kdo jiný by si dal tolik práce aby ji unesl.

Jasně slyšela přestřelku. Zaznělo ještě několik výstřelů a pak už byl klid. Napjatě čekala co přijde dál. Zámek od její cely odskočil a dveře se otevřely.

Pootočila hlavou, aby se podívala na narušitele. Dalo jí to dost práce, jelikož byla tak slabá, že měla pocit jakoby nebyla schopná ani znovu otevřít oči, kdyby je teď zavřela.

Dovnitř nejdříve vběhl muž a hned za ním dívka. Oba na sobě měli tmavé oblečení a dívka ještě dlouhý černý plášť, který když se pohybovala za ní vlál jako mlhovina na planetě Jomark.

***

Oba drželi zbraně a Karra si stačila všimnout, že se netváří zrovna moc optimisticky, když do místnosti vstoupil další muž. Výrazně hnědé vlasy měl sice delší než byla zvyklá, ale jasně modré oči a tvář tvořená výraznými rysy se vzpurně vyhlížející bradou, to všechno jí dalo jistotu. Byl to Devon. Její bratříček si pro ni přišel.

Nevěděla jak zjistil co se stalo a kde je, ale momentálně jí to bylo úplně jedno. ,,Devone..‘‘zašeptala, ale hlas se jí zlomil. Vykročil směrem k ní:

,,Karro, Karro co ti to u Vaderova ksichtu udělali?‘‘naklonil se k ní a uchopil ji okolo pasu. Postavil ji na nohy, ale v okamžiku kdy sevření uvolnil se zhroutila. Už skoro dopadala na podlahu, když ji opět zachytil.

,,Devone! Musíme vypadout, za chvíli tu máme celou posádku a nevím jak ty, ale já nemám potřebu zde zůstávat dýl než je nutný.” prohodil Devonův společník a vyhlédl ven.

Karra teď měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Krátké, černé vlasy měl protknuty světle červenými pramínky a vyčesané do zvláštního účesu. Nikdy nic podobného neviděla, tvořily něco jako bodliny, které se rozprostíraly po celé hlavě. Pleť měl osmahlou sluncem, byla jakoby vylitá z bronzu a pod oblečením se mu viditelně i při sebemenším pohybu napínaly provazce svalů. Nedokázala přesně odhadnout jeho věk,ale byl starší než ona tak o šest,sedm let.

Když už měla tuhle příležitost, zběžně si prohlédla i jejich společnici. Vlasy jí sahaly po ramena a měly temně modrou barvu. Svou zbraň držela s odhodláním a jak bylo vidět i s velkou zkušeností. Do obličeje jí neviděla, protože se právě obracela na muže u dveří ale vyslovená věta mířila k Devonovi:

,,Má pravdu, může jít?” Karra věděla, že myslí ji, ale když se na ni Devon obrátil, jenom zašeptala:

,,Sa.. , Sa.. , Saal ” Oči se mu rozšířily děsem, věděl že stačí použít drogu pouze třikrát, aby se na ní vytvořila závislost. Obrátil se k nim:

,,Tazano, ponesu ji, ale ty musíš pomoct Dalianovi. Chytni se mě kolem krku!” poručil Kařře a zvedl ji do náruče. ,,Jdeme ” zavelel a vykročil směrem ke dveřím.

Ten, kterému říkal Dalian vyhlédl a pokynul jim, že je vzduch čistý. Šli rovnou chodbou, asi po 30 metrech zahnuli do leva. Nic se nedělo a právě to bylo Kařře podezřelé. Devon nemohl držet současně ji a pistoli, proto za nimi šla Tazana, aby jim kryla záda. Po patnácti minutách se pořád nic nedělo, ovšem Kařře už tento komplex připadal jako bludiště. Každou chvíli někam odbočovali, něco obcházeli.

Byla ale pravda, že její smysly a orientační schopnosti se právě teď rovnaly nule. Dalian zašel za další roh a okamžitě uskočil zpátky. Za ním se ozvala střelba a pár paprsků se zabodlo do protější stěny.

,,Věděl jsem, že to bylo do teď až moc jednoduché. Já jsem to věděl. ‘‘opakoval si Dalian pořád dokola. .

,,Ztichni!” okřikla ho Tazana a dodala:,,Viděls kolik jich bylo?”

,,Hodně, zatraceně hodně. Málem to vypadá, jako by nás čekali… Devone, myslíš, že to je past?”

,,Je to možné, nikdy se nedá vyloučit tahle možnost. Dale, vezmi Karru, musím okouknout situaci. Teprve potom se rozhodnem co budem dělat.” Otočil se k Dalianovi a Karra se najednou ocitla v jeho náručí. Devon vytáhl blaster, přitiskl se ke stěně, jakoby s ní chtěl splynout: “Tazano,krýj mi záda… teď!”

Současně s výkřikem začala Tazana za roh pálit a Devon vykoukl a snažil se spočítat kolik nepřátel před nimi stojí. Všechno trvalo snad pár vteřin, ale Kařře se to zdálo jako věčnost. Devon byl opět ukrytý, Tazana přestala střílet, jen v chodbě před nimi zněla opětovná palba.

“Tak co?” zeptala se Tazana.

“Může jich být tak patnáct, plus mínus dva. Mají sebou celkem pěknej arzenál. Najde se tam nějaký těžší kanón a mají taky asi dva magnetický štíty. Ovšem ty mi starosti nedělají, spíše ty nový automatický opakovačky.”

“Oni mají nový Zera 50-ky?”zeptala se Karra zemdleným hlasem. “No, tak to vypadá bledě. Máte nějaký plán B?” pootočila hlavu k Devonovi. Účinky Saal již sice pomalu přestávaly zastírat její mysl, ale pořád se cítila slabá a neschopná rychle reagovat. “Postav mně na zem!” přikázala nesmlouvavým hlasem Dalianovi.

“Ségra, neblbni, nemáš na to! Podívej se na sebe, vždyť máš problém udržet se na nohou a. . . ”

“Do toho mi nekecej Devone! Já vím nejlíp jak se cítím. Nejsem zrovna v pohodě, to jo, ale už tak jsou v přesile aspoň pět na jednoho a my si nemůžeme dovolit ztratit další zbraň jenom kvůli toho, že mě Dalian ponese. Postarám se o sebe, a to myslím vážně!” oznámila Karra.

“Má pravdu, Devone, nemůžem si dovolit, aby někdo z nás nemohl střílet.” Podpořila Kařřin názor Tazana.

“Takže jaký je plán?” zeptala se Karra a v očekávání hleděla na své zachránce.

První se ozval Dalian: “No, ve skutečnosti vlastně ani žádný plán B není, nebyl na něj čas.”

“Cože?” vykřikla Karra “vy nemáte druhý plán?Při Síle jak jste mohli vstoupit na základnu Impéria, nebo kde to sakra jsme, a nemít náhradní plán. Vždyť se to rovná sebevraždě.”

“Áliim, uklidni se, něco už vymyslíme” odvětil Devon.

Takhle jí říkal když byla malá holčička, uvědomila si Karra. Podle jednoho slunce na planetě Sollde. Áliim mělo znamenat, že je sluncem jeho života. Kdyby snad někdy mohla pochybovat, že je to Devon, tahle přezdívka by ji přesvědčila, protože nikdo jiný ji neznal. Nyní Devon vytáhl komlinkt a chystal se s někým spojit.

“Jeto to bezpečné?” zeptala se.

“Mělo by, máme zvláštně zakódovanou linku, takže ji zatím neobjevili ani císařovi dešifrovači,” oznámila jí Tazana.

“Nero, zkus zjistit jestli se odtud nedá dostat nějak jinak. Ale pohni si, nechceme tu čekat až si pro nás přijdou!” pronesl Devon do komlinktu a mezitím si zkontroloval zásoby energetických článků do blastru. Vypnul komlinkt a svou druhou zbraň podal Kařře, která už stála na nohou, ale lehce opřená o stěnu chodby se pokoušela přimět své tělo k nabytí rovnováhy. Dařilo se jí to ale jen velmi pomalu.

“Takže teď by bylo dobré vymyslet ten náhradní plán,zrovna dvakrát se mi nechce čekat až jim přijdou posily.” prohlásila Karra a zkušeným pohybem zkontrolovala zásobník. V tom zapípal Devonův komlinkt. Zapnul ho a z přístroje se ozvalo:

“Slyšíte mě? Mám špatné zprávy, žádný jiný východ od tamaď není, aspoň není v komputeru a ostatní informace jsou tajné a nemůžu se k nim dostat.” oznámil jim bezradným tónem Nerův hlas.

“Tak tohle vypadá bledě,” konstatoval Dalian “musíme něco vymyslet a to hodně rychle.”

“Máte sebou plány?Potřebujeme najít jakoukoli možnost, proti Zeram sice nemáme šanci,ale zkusíme je nějak obejít. Daliane, Tazano, pokuste se je zdržet střelbou, ale střílejte jenom když bude reálná šance zásahu.Devone, ukaž mi ty soubory, pokusíme se najít únikovou cestu, protože rozhodně nemám v plánu vrátit se tam odkud jste mne právě dostali!” začala Karry rozdělovat úkoly a přitom se už skláněla nad návrhy základny, která pro ně momentálně znamenala past.

Dalian a Tazana se po sobě podívali a začali plnit rozkazy, které jim udělila dívka,která byla ještě před několika minutami zcela pod vlivem Saal.

“Takže teď jsme tady?” zeptala se Karra a ukázala místo kde na displeji blikal modrý bod označující jejich polohu.

“Mají to dobře vymyšlené, jsme v sedmdesátém druhém patře, takže na jakékoli cestě do přízemí bude podobné překvápko jako je tady tohle ” poukázala bradou na výstřely, které se právě kolem nich mihly a pokračovala v odhadování císařovi strategie. “Cesta nahoru bude nejspíš taky odříznutá, protože budou předpokládat, že na nás bude čekat nějaká loď. Takže máme jedinou možnost jak se odtud dostat…”

“A jakou, jestli se můžu zeptat. Pokud tuhle past plánoval sám Císař, tak nám nedá jedinou možnost jak zmizet.” zeptal se pochybovačně Dalian, který se právě skrýval před další sprškou střel.

“Oknem po stěnách” odvětila Karra.

“Jsi se zbláznila nebo co?”zhrozila se Tazana a obrátila se zády k nepřátelské palbě. “Každý přece ví, že tyhle základny mají tak hladké stěny, že se na nich neudrží absolutně nic. A i kdybychom se pokusili tak nemáme nic co by do durasteelu bylo schopno udělat nějaké výstupky nebo zářezy.

“To možná ne, ale my nebudeme nic takového potřebovat. Devone, máte sebou nějaké gravitační energetické štíty?”

“Jasně, proč?” pohlédl na ni Devon udiveně,protože štíty byly nezbytný doplněk každého vzbouřence.

“Uděláme z nich jakési surfy, které nás svezou kolmo po stěně. Gravitační pole které štíty vyzařují upravíme tak, že budeme moct ovládat sílu, tím pádem i rychlost kterou se budeme pohybovat. Podle mého předpokladu bude stačit když štíty stočíme vodorovně až dvacet metrů před povrchem. Tak by se měla vykompenzovat rychlost s dráhou sestupu a naše přistání by teoreticky nemělo být nijak tvrdé.”

“Jsi cvok to nikdy nemůže vyjít ” odsekl Dalian, ale Devon se Karry zastal:

“Nebezpečné to sice je, ale nic lepšího nemáme. Je to dobrý nápad.”pokýval hlavou a na důkaz podpory na Karru nezřetelně mrkl.

“Pokud ovšem počítá s tím, že na štítu nemáme reálnou šanci se udržet vlastní silou.” připomněla Tazana.

“Vlastní silou ne, ale použijeme magnetický poutač, který přidržuje štíty na loktech. Dá se nastavit na velkou sílu, která nebude mít problém nás udržet.”

“Ale je tu ještě jeden problém, máme jen tři štíty a my jsme, jestli správně počítám, čtyři ” namítl Dalian a vrhl po Kařře pochybovačný pohled.

Jejich oči se setkaly a on v těch jejích uviděl tak silnou touhu a odhodlání přežít, že se až zalekl.

“To je pravda, máme jen tři štíty. Ale Karra se může přivázat ke mně. Nějak to spolu zvládneme.”oznámil Devon a při tom už vytahoval z levé boty jakousi kulatou věcičku, která neměla průměr větší než tři centimetry.

Vypadala jakoby ornamentálně okovaná, rozdělená pruhem hladkého kovu uprostřed na dvě stejné poloviny, které tvořily hadi proplétající se navzájem tak, až tvořili zajímavý labyrint. Devon ji chytil prsty tak,že mohl lehce stisknout její protipóly. Ozval se tichý zvuk, který nebyl v laserové střelbě, která se ozývala v pozadí a momentálně si jí nikdo nevšímal, téměř vůbec slyšet.

Devon ji pustil ona zůstala asi dvě vteřiny viset ve vzduchu. Na to se rozevřela a hadi co ji tvořili se začali rozplétat až vytvořili jakousi pavučinu, která měla elipsovitý tvar a výšku tak sto sedmdesát centimetrů, právě tak aby pohodlně schovala toho kdo se jí chtěl krýt. Devon štít uchopil a sepnul ochrannou vrstvu. Pavučinu pokryla průhledná membrána mající namodralý nádech. I když to byl od aktivace po vytvoření štítu složitý proces, trval sotva pár sekund.

Tazana i Dalian už také aktivovali své štíty a spoza chodby se pořád ozývala neopětovaná palba imperiálních jednotek.

“Je blbost, aby Karra jela s tebou Devone…” pronesla najednou Tazana, “už ty sám o sobě jsi těžký, abys riskoval ještě tím, že přibereš někoho dalšího. Karra pojede semnou. Obě dvě jsme lehké, takže se zatížení vyrovná.” podala jí svůj štít a Karra začala seřizovat sílu gravitačního a magnetického pole.

Mezitím se ostatní začali opět věnovat nepřátelům. Snažíc se je udržet co nejdál obětovali poslední zásobníky energetických článků.

Poté co Karra seřídila i zbylé dva štíty, poklusem se vydali hledat okna, kterými by se dostali z tohoto pekla. Běželi rovně, potom několikrát zahnuli, až se dostali ke stěně, kterou pokrývaly velké ovály, za nimiž bylo vidět odporné prostředí planety Lynx.

Tazana vytáhla z boty laserovou dýku a začala okno ořezávat okolo obvodu. Když skončila, kopla do něj a ono začalo padat k zemi.

Karra vyhlédla a nevěděla jestli skutečně viděla, jak se okno roztříštilo o zem nebo to byla její představivost. Jenom ať takhle nedopadneme i my pomyslela si.

"O.K. jste připraveni?'' zeptala se Tazana a jako první se s Karrou postavily na jejich provizorní ''záchrannou loď''.

Karra zapnula magnetický poutač a obě ucítily neviditelnou sílu,která jim znehybnila nohy a přilepila je ke štítu.

''Jsi připravená?'' zeptala se Tazany,ale ještě než ona stačila odpovědět,Karra aktivovala rušiče gravitace tak, aby byl štít oddělen od jakéhokoliv povrchu tak na deset rialů, rukama je přitáhla až na okraj. Dalian a Devon následovali jejich příkladu a připravili se ne okamžik, který rozhodne o tom jestli se odtud dostanou vůbec živí.

''Hodně štěstí a uvidíme se dole'' řekla Karra a pomocí své a Tazaniny hmotnosti nechala štít sklouznout přes okraj.Hned po nich to učinili také Devon a Dalian.

***

Možná jejich divoká jízda připomínala spíš pád, ale rozhodně neměli čas nad tím přemýšlet. Rychlost jakou se blížili k pevné zemi se stále zvyšovala.

'Jestli tohle přežiju, tak se přidám k povstalcům,' pomyslela si Karra snažila se nemyslet na to , co by se stalo, kdyby nezvládli stočit svoje ”surfy” do vodorovné pozice, dřív než se rozmáznou o zem.

Když už byli dostatečně blízko povrchu planety, Karra a Tazana, prudce pomocí přenesení váhy stočili dráhu spíš pádu než letu. S tím, jak se štít srovnal s povrchem a klesal, se zmenšila rychlost. Obyvatelé procházející ulicemi před nimi uskakovali.

Jakmile byla rychlost dostatečně nízká, Karra vypnula magnetický poutač a obě seskočily. Štít ještě stále pokračoval v cestě. Blízko nich viděli Devona a Daliana, jak opouštějí své štíty.

”My jsme to přežili!” prohlásil nechápavě Dalian a zakroutil hlavou.

”Ještě jsme nevyhráli, ”upozornila je Karra, ”každou chvíli nás bude po celém Lynxu hledat celá armáda. ”

”To je pravda, ” souhlasil Devon.

”Máte se jak odsud dostat, ” zeptala se Karra.

”V docích máme A-Wingy. ” odpověděla Tazana.

”To bych neriskovala, doky jsou první místo kde budou hledat, navíc, tři A-Wingy rozhodně neujdou pozornosti. ”

”Máš snad nějaké jiné řešení? ” podíval se po ní pochybovačně Dalian.

Karra se upřeně podívala na bratra: ”Větší šance, když se odtud dostanem nepozorovaně s nějakou větší lodí… ”

”Myslíš Phoenix? ” přerušil ji Devon.

”Jasně, Rogan to pro mě udělá, a kde by jsme měli větší šanci se schovat, než na pašerácké lodi. ” pousmála se.

”Navíc jsem slíbila, že když přežiju, přidám se k povstalcům. No a jak jsem slyšela o Hothu, myslím že to potřebujete…” sebevědomě prohlásila a vydala se směrem ke leteckému koridoru.