Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Záhadný příběh bez zápletky?
Na jednom z konců ulice se objevuje silueta člověka. Čím je silueta blíže, tím je krásnější. Čím je krásnější, tím je jasnější, že příchozím je žena, velmi mladá žena, libující si v širokém, rudě přibarveném úsměvu. Tento úsměv mírně pohasíná pouze tehdy, není-li ulice správně a dostatečně osvětlena raním sluncem a nemá-li ten správný požitek z pohledu na staré fasády domu, táhnoucích se po celé délce ulice. Již několikrát se snažila najít podobnou ulici, ale marně. Alespoň má to štěstí, že zde pracuje. Je přesvědčena o tom, že je to ta nejhezčí ulice města. Jenom se děsí okamžiku, kdy vstoupí mezi dvě nekonečné řady domů a zjistí, že jsou osety zedníky a lešeními. Zbytky omítek budou padat na dlažbu a ona bude moci tomuto drastickému útoku na pleť budov pouze přihlížet. Za několik dní je nahradí nové, hladké, neporušené, nedrolící se fasády. Ještě stále se však může bez obav procházet a těšit se, že na ni opět nějaká část omítky spadne. Vloží ji potom do kabelky a obohatí svoji sbírku.
Její pracoviště se nachází přesně uprostřed ulice, v nejužším místě, sotva zde projdou dva lidé vedle sebe. Umístění budovy naštěstí umožňuje slunci, vrhat sem celý den kouzelné sluneční paprsky, čehož slunce také plně využívá a dům se tak rázem stává nejhezčím objektem, kam jen se dá okem dohlédnout. Bohužel už s otevřením dveří je cítit zatuchlý, studený vzduch, vycházející z nevětraných, sluncem snad nepoznaných prostor. V některých z místností ještě nikdy nebyla – vlastně téměř v žádné. Dnes, po mnoha letech, se v labyrintu chodeb bezpečně vyzná a lehce nachází správné dveře. Jejich otevřením se ocitá v jiném světě. Sluncem zalitá místnost ji vítá sluneční vůní a ona otevírá všechna okna, aby si té nádhery užila co nejvíce. V místnosti je pouze několik kusů nábytku. Uprostřed místnosti stojí malá židlička a dřevěná roura, táhnoucí se od stropu k podlaze. V jednom z rohů nedočkavě přešlapuje věšák a čeká svoji pravidelnou nadílku – kabelku a slaměný klobouk. Klobouk je nejdůležitější částí jejího zevnějšku. Stejně tak, jako stříbrná náušnice, která se jí blýská v pupíku, poctivě vypracované tvary ženského těla a dlouhé husté vlasy, má i on dopomoci k odvedení pozornosti kolemjdoucích. Pod kloboukem se jí totiž skrývají ohromné zašpičatělé uši.
Obléká si dlouhý gumový plášť a úderem sedmé hodiny, dvanácté minuty, třicátéosmé sekundy usedá ke své práci. Ve chvilce se z ní stává obyčejná dělnice, na několik prvních pohledů nezajímavá. Podobně jako její práce – Otevře dvířka již zmiňované roury. Po větší, či menší chvíli přijede odzdola neurčitý polotovar neurčitých tvarů a materiálu. Ona pomocí spousty pohyblivých prkének, připevněných ke stěně roury, zjistí, odpovídá-li předmět předepsaným rozměrům. Jestliže ano, zatluče do něj hřebík, dvakrát zabuší na stěnu a polotovar mizí ve vrchních patrech. Pokud rozměry neodpovídají je postup identický.
Během několika prvních měsíců svého zaměstnání se pokoušela zjistit, co se děje dole nebo nahoře. Vyšla z pracovny a na schodech vždy, mohla by si myslet, že náhodou, někoho potkala. Osoba, modře oděná, obuta v modrých botách a pohupující si modrou hůlkou na ni hleděla svýma modrýma očima. Doporučila ji, aby se chovala modře a připomněla jí, že nesmí opustit patro, kde se nachází její pracoviště. Vzhledem k tomu, že na patře, kde pracuje, jsou pouze dveře, vedoucí do její pracovny, pátrání po čase vzdala. Útěchou ji tedy zůstal výdělek a pohled z oken. Ten se stával, díky zašlé a opadávající omítce okolních domů, den ode dne zajímavějším.
Konec pracovní doby je oznámen rozsvícením červeného světélka uprostřed dveří a jejich samovolným otevřením. Svléká si plášť a krokem spíše rychlým opouští místnost. Na schodech získává stále vtíravější pocit, že zde není sama. Jinde by to nebylo nic divného. Po schodech se pohybuje mnoho lidí. Ale ne zde. V této budově je vše pečlivě hlídáno a pozorováno. K tomu patří také minimalizovaní styků mezi zaměstnanci. Ona si vlastně ani není jista, zda zde pracuje ještě někdo jiný. Proto se otáčí. Jediné co v šeru dokáže postřehnout je, že dotyčný je muž. S mírným klonem pozdraví a omlouvá se. Je zřejmé, že se zde necítí dobře. Patrně nebude zdejší. Poprosí, jestli by ho nedoprovodila ven, protože zde zabloudil.
Venku si ho konečně může prohlédnout. Dělá to asi nevhodně dlouhou dobu. Mladík začíná být nesvůj. Ještě jednou se chce omluvit, ale osvoboditelka mu skočí do řeči: „Raději mi řekněte, co jste tam dělal. Nemáte na sobě modrý ani chloupek.“ Muž se na ni nechápavě podíval a zmateně odpověděl: „ Modrý chloupek?“ „Ano, v tomto domě žijí pouze muži, modří od hlavy až k patě. Musel jste přece nějakého potkat?“, odvětila mu slečna. On, nevěda co si o ní myslet: „Mohu vás slečno ujistit, že jsem v domě nepotkal jedinou živou duši. Až na tu vaši. A neslyšel jsem sebemenší šelest. Pracuji jako pojišťovací agent a právě jsem byl na cestě ke svému klientovi. Bohužel jsem si spletl adresu a uvnitř se zatoulal. Před hodinou a půl jsem měl být o dva bloky dál. Nebýt toho ohavného domu, mohl jsem mít vyděláno na další zájezd. Nechápu, jak tam můžete žít. Že jsem na špatném místě jsem si uvědomil až ve třetím patře. To už jsem byl ale tak omámený puchem a šerem, že jsem nebyl schopný, dostat se ven.“ Více informací už jí bohužel podat nemůže, a proto s díky usedá na zlisu nové jízdní kolo a chystá se odjet za svým klientem a podrobit ho profesionálnímu tlaku zkušeného pojišťovacího agenta. Při nasedání se mu však stane malá nehoda - rozepne se mu knoflíček u košile. A slečna s údivem ve tváři zjišťuje, že pan agent má taktéž v břiše náušnici. A nejenom to, má ji naprosto stejnou jako ona. – Jenomže, kam se poděla ta její?–
Muž si všiml její nevzhledné grimasy, ale nepovažoval za vhodné na ni reagovat. Proto zaměřil svoji pozornost směrem předpokládané jízdy a jal se šlapat do pedálů, seč mu síly stačily. Neodpustil si ještě poslední ohlédnutí. A to se mu stává osudným. Zasažen její navrácenou krásou slyší, jak ji zve na večírek. Kam jinam, než do svého útulného bytečku, vlastní pílí a pracovitostí vybudovaného. Slečna ráda přijímá. Mladík se opět otáčí po směru své původní trasy a jakoby se vznášel, šlápne nejdříve do jednoho pedálu a nedlouho poté také do druhého. Omámen nenadálým štěstím pluje po kočičích hlavách, jež si netroufají ani mňouknout. Jeho cesta končí nenadále. Ozývá se ohlušující rána a mladý agent se ocitá na dlažbě. Ještě než stačí slečna přiběhnout, zvedá se a zjišťuje, že má z kola ležatou osmičku. Slečna přijímá tuto skutečnost s ledovým klidem. Nabídne mu svůj telefon, aby mohl zavolat klientům a omluvit se za zpoždění.
Telefon neputuje do jeho ruky, ale na zem. Zvětšuje své rozměry až do velikosti výherního automatu. Když chce muž vymačkat číslo, přistupuje k němu se smíchem slečna a vysvětluje mu, že dnes už se přece čísla nevymačkávají. Ale že musí jejich obrysy obtáhnout prstem. Nakonec se mu podaří dovolat, domluvit si příští termín, telefon vypnout a poděkovat. Mezitím už přemýšlí o dnešním večeru a o tom, co všechno koupit a připravit.
Slečna ještě jednou slibuje, že večer určitě přijde, ale teď už ji musí omluvit. Má naspěch. Muž se ještě jednou ohlédne k telefonu a vidí, jak se na displeji objevila krajina s cestou, po níž jede slečna na kolečkových bruslích. Muž si uvědomuje jak moc je podobna té, která stojí vedle něj. Ohlédne se, aby si svou domněnku ověřil, ale jeho oči hledají marně - slečnu nikde nevidí. Vyleká se, protože se bojí, že ji může ztratit tak rychle, jak ji našel. S naději proto přemýšlí, jak se dostat k té, jež před chvílí viděl na displeji.
Po několika marných pokusech displej rozbít, vlézt do něj a svou lásku dohnat, po vyčerpání všech jemu známých způsobů, jak se do takových bedýnek dostat, propadá zoufalství. Po několika nadávkách na adresu výrobců telekomunikačních zařízení odchází, aby našel blok svého klienta. Či spíše telefonní budku. Vzhledem k pokročilé době si bude muset dohodnout termín nové schůzky.
Ještě než došel na konec ulice, zatmělo se mu náhle před očima. Když opět získal ostrý a čistý obraz, zjistil, že sedí uprostřed vysokých skal v asi metr široké průrvě táhnoucí se od tam do tam. Všude kolem ležel sníh a jemu pochopitelně začínala být zima. Radost neměl ani z kolečkových bruslí, které se mu náhle objevili na nohou. Vzhledem k tomu, že dnes má tento aparát poprvé na nohou, netuší, jak se bude pohybovat, kam a jestli vůbec. Zkusil tedy alespoň stoupnout. To se mu úspěšně zdařilo. Cesta se mírně svažovala. Neměl tedy s pohybem vpřed větší problémy. Upadnout mohl pouze dozadu, protože okolní stěny byly tak blízko, že nemohl ani rozpažit. Chtělo se mu křičet. Z části nevěděl proč a z části si myslel, že ho někdo uslyší. Ale také se bál lavin. Tato obava zvítězila a prozatím tedy mlčel. Řítil se dál, oslepen poletujícím sněhem.
Za několika příštími zatáčkami ho nečekalo nic nového. Až se přece dočkal a s úlevou zjistil, že zpomaluje. Když se zastavil, pro jistotu se zachytil stěn, aby se nerozjel dál. Teď už zase mohl ohodnotit situaci, v jaké se ocitl. Rozhlédl se a zjistil, že cesta před ním končí a že nemá brusle. Ohlédl se - nikoho neviděl. Zvyklý, se dnes už ničemu nedivit, hledal, jak by se odtud dostal. Nelíbilo se mu zde. Bílý sníh a dvacetpět stupňů Celsia nad nulou v něm nevzbuzovaly důvěru. Svému příručnímu teploměru věřil více než svým očím. Hodně už spolu prožily. Rozhodl, že se vyšplhá nahoru po rádoby schůdcích, které po chvilce hledání objevil. Jevily se jako jediný možný způsob odchodu, vyjma cesty zpět. Tu použít nechtěl.
Původní záměr se podařil. Nahoře se rozhlédl. Všude kolem se rozlévala zeleň lesů a luk. Po sněhové bělobě ani památky. Jen teplota klesla. Pod sebou viděl cestu a když se na ni dostal, zjistil, že vede k malému domečku. Domek vypadal udržovaně, kolem se prohánělo pět dětí, tři psy, osm hus, nespočet žabiček a kočiček, dvě srnky a jeden jelen. Na stromech kolem sedělo mnoho různobarevných i naprosto nebarevných papoušků. O kousek dál, tam kde les končil, zahlédl jeho milovanou slečnu, jak se mu rychle vzdaluje. Jela na kole a pohybovala se tedy rychleji než on. Vydal se za ní. Les skončil a on si mohl cestu zkrátit přes rýžová pole. Nebyla to pole, na která byl zvyklý ze svých cest po Číně. Byla poskládána nezvykle do tvaru zářezů v kaučukovníku. Neměl ale čas zaobírat se důvodem takového rozmístění a běžel tak rychle jak jen mu to pole dovolovalo. A dovolovalo mu tak rychlý běh, že byl na přilehlé silnici ještě dříve, než hledaná.
Skály, kolem kterých silnice vedla, mu ale neumožnili příliš velký výhled a proto netušil jak velký náskok má. Najednou se objevila za zatáčkou – Nebyla překvapená, byla ráda, že ho vidí. Jemu se ale nemluvilo příjemně. Vzduch zde byl od projíždějících aut špinavý a páchnoucí. Ba spíše byl to ten nejsmradlavější smrad, jaký kdy cítil.
Ještě než stačil požádat o vysvětlení právě prožitého dobrodružství, polekal se starého oprýskaného vozidla neznámé značky, které u nich právě zastavovalo. Řidič jim vysvětlil, že jsou první známky civilizace na jeho, již dvoudenním, výletě. Rád by se také najedl. Slečna pečlivě naslouchá. Vyzná se ve veteránech a nabídne se, s autem mu pomoci. Práce to není jednoduchá a také proto přijímá s radostí pozvání na oběd. Kolo nechává u silnice – třeba ji někdo v duchu poděkuje. Nasedá do auta a asi dvacetikilometrovou rychlostí odfrčí spolu s neznámým cestovatelem k nejbližší restauraci.
Řidič si během této cesty stihne slečnu pečlivě prohlédnout a nemůže si nepovšimnout její postavy, ani mdloby vyvolávající nádhery jejího obličeje. Pochválí jí její náušnici, která vykukuje zpod trička. Nabídne jí, ať si udělá pohodlí a odloží si svůj slaměný klobouk. Slečna s díky odmítá a radí mu, ať na další křižovatce zahne doleva. Tam že se nachází tak trochu jiná restaurace. Ona že něco koupí a sníst si to mohou u ní doma. A jestli nespěchá, mohl by s ní i povečeřet, stejně nikoho nečeká a do práce jde až zítra. Jestli má zájem, může si prohlédnout i její sbírku omítek, popřípadě ho sebou zítra vezme do práce, aby měl na město nějakou památku až se vrátí domů za manželkou a svými pěti dětmi. Určitě budou rády, když jim tatínek přiveze z výletu dárek.
Písmák